Historie ošetřovatelství v Dánsku

Souhrn: Cílem sdělení je poskytnout přehled o zásadních událostech, osobnostech a institucích spojených s dánským ošetřovatelstvím od poloviny 19. století do současnosti. Vycházíme ze zdrojů poskytnutých archivem Dánského muzea ošetřovatelství a odborné literatury uvedené na webových stránkách.

Klíčová slova: Historie – vzdělávání sester – Dánsko – církevní ošetřovatelské řády.

The history of nursing in Denmark

Summary: The aim is to provide insight into the major events, individuals and institutions associated with Danish care from the mid-19th century to the present. Based on the sources provided by the archive at the Danish Museum of Nursing and Literature on the web site.

Keywords: History – nursing education – Denmark – church nursing orders.

Úvod

Historie ošetřovatelství v Dánsku byla ovlivňována socioekonomickými, politickými, kulturními i náboženskými faktory a prošla obdobími stagnace i růstu, jak postupného, tak skokového především v období válečných konfliktů. Historie ošetřovatelství není nijak zvlášť nezbytná pro samotné pacienty, pro sestry však ano. Je velmi důležité pohlédnout do minulosti a připomínat si začátky.  Malé země jako Česká republika nebo Dánské království mají mnoho společného a mohou se navzájem inspirovat úspěchy druhých a poučit se také z jejich chyb.

Historický vývoj do konce 19. století

Vývojová linie ošetřovatelské péče se tradičně dělí na tři základní fáze: laickou péči, charitativní a profesionální. O charitativní péči s křesťanskými kořeny se zasloužily zejména rozličné církevní řády. Tato péče se zlepšovala, transformovala a z velké části sekularizovala, až se z ní postupně stal dnešní profesionální obor právně regulovaný. Od středověku až do 19. století bylo ošetřovatelství, na rozdíl od lékařství (které mělo vlastní fakultu na kodaňské univerzitě již od jejího založení roku 1479), výhradně laickou záležitostí. Do roku 1800 existovalo v celé zemi jen 13 nemocnic s nevzdělaným ošetřovatelským personálem z nižší třídy (Frederiksen, 2008).

Z tohoto období je pro ošetřovatelství zvlášť důležitých několik dat, uvedených v časové ose:

1440 – Založeno Collegium Medicum, přejmenováno naposledy 1909 na Radu zdraví (Sundhedsstyrelsen).

1769 – Otevřena Všeobecná nemocnice v Kodani (Almindelig Hospital), první veřejná instituce pro chudé, zavřena ještě před koncem 19. století.

1757 – Královská Frederikova nemocnice (Det kongelige Frederiks Hospital) v Kodani byla první skutečná nemocnice. Aby v ní ovšem člověk směl být hospitalizován, musel mít vyhlídku na uzdravení a musel být chudý a nesoběstačný (střední a vyšší třídy se léčily výhradně doma). Roku 1910 byla přesunuta a přejmenována na Královskou (Rigshospitalet – největší, dodnes fungující nemocnice v Dánsku).

1853 – Ničivá epidemie cholery přiměla Iliu Fibingerovou (1817–1868) aby se dobrovolně přihlásila jako sestra do Všeobecné nemocnice. Šlo o první zaznamenaný případ ošetřovatelky pocházející z vyšší třídy, později se vyskytla řada dalších.

1856 – Zdravotnická kongregace Sester sv. Josefa z Chambéry vyslala do Dánska misijní skupinu, jejíž součástí byly i první dvě vyškolené zdravotní sestry.

1863 – Založena Diakonská nadace (Diakonissestiftelsen), která se zasloužila o základy dnešního vzdělávání sester v Dánsku.

Diakonská nadace (Diakonissestiftelsen) vznikla po vzoru německého Düsseldorfu, kde se jeptišky systematicky věnovaly charitativní činnosti (obr. 1). Učitelky z ošetřovatelského oboru přijížděly na návštěvu, včetně Florence Nightingalové, která tu vedla roku 1851 tříměsíční kurz. Diakonie v Dánsku zavedla vůbec první studijní program ošetřovatelství, jehož součástí byly tehdy i hodiny náboženství (Ilkjær et al., 2008).

Obr. 1 Sestry z Diakonské nadace

 

Nadace a škola sv. Lukáše

 

Další školu otevřela v Dánsku Nadace sv. Lukáše (Sankt Lukas Stiftelsen) v roce 1900. Isabella Brockenhuus-Løwenhielmová (která sama nebyla členka řádu ani vyškolená sestra) vyučovala prvních pár žaček v 90. letech 19. století na malé soukromé klinice v Kodani (Bork, 1997). Vzdělávání, zprvu čistě praktické, postupně získávalo pevnější rámec. Diakonské hnutí chtělo původně zavést ošetřovatelské vzdělání pouze pro členky řádu, bylo ale obtížné získat a udržet dostatek pracovní síly. Od r. 1945 ze školy sv. Lukáše vycházely také sekulární všeobecné sestry, které pomáhaly zvýšit vliv Diakonské nadace a zvyšovat kvalitu vzdělání v celé zemi (a až teprve roku 1969 tyto sestry získaly povolení vstoupit do manželství). Škola sv. Lukáše se stala modelem pro mnoho dalších, také díky sestrám Elně Krogh Nielsenové  a Benedicte Ramsingové (Bork, 1997).

Počátky moderního ošetřovatelství a vliv církve na rozšíření ošetřovatelské péče

Nemocnice řídili v polovině 19. století obvykle místní zaměstnanci ekonomické správy. V Kodani tehdy byly dvě velké nemocnice s četným ošetřovatelským personálem, laickými pečovatelkami, kterým se říkalo Stuekoner (obr. 2). Upřednostňovány byly spíše chudší vdovy, gramotné, počestné a nábožné. Byly ubytovány přímo v nemocnici, za plachtou v rohu pokoje, který obstarávaly. Vykonávaly záslužnou práci, nicméně bylo těžké takové ženy najít. Měly špatné pracovní podmínky, velmi omezené osobní volno, žádný soukromý život a nebyly respektovány, ani ze strany lékařů (Petersen, 1988).

Obr. 2 Pečovatelka Stuekone z roku 1907

Tyto pečovatelky byly postupně nahrazovány sestrami, ale dlouhá léta pracovaly v nemocnicích souběžně a dělaly v podstatě stejnou práci. Silným dojmem zapůsobila také první dobrovolnice z vyšší třídy, Ilia Fibingerová, pečovatelka během epidemie cholery ve Všeobecné nemocnici (Frederiksen, 2008).

Války, epidemie, postupující industrializace a mnoho dalších faktorů zvyšovalo potřebu zdravotnické pomoci. První veřejné nemocnice se v Dánsku ovšem etablovaly až koncem 19. století, nestačily pro všechny potřebné a tyto mezery pokrývala právě činnost církevních řádů, které uzavíraly dohody s nemocnicemi, nebo zakládaly své vlastní nemocnice, z nichž některé dodnes existují a jsou vyhledávané. Církev měla určující vliv na rozvoj ošetřovatelského vzdělávání. Například ve 30. a 40. letech 20. století obstarávala církevní zařízení 12 % celkového počtu lůžek v zemi, z toho cca byli 10 % katolíci a 2 % protestanti. Římskokatolická církev byla v luteránském Dánsku obnovena díky náboženské svobodě získané po vydání ústavy r. 1849 a prvním řádem zakládajícím nemocnice byly Sestry sv. Josefa v Chambéry. Tento řád byl založen jako odnož původní větve vzniklé už v 17. století. Roku 1856 přišla misie do Kodaně, kde narazila na nedostatek financí na založení a provoz nemocnice. S podporou z různých fondů se roku 1875 otevřela první skutečná katolická nemocnice a během následujícího čtvrtstoletí vznikly i v dalších provinciích (všechny pod názvem Nemocnice sv. Josefa). Do Dánska časem přišlo ještě devět dalších řádů, z nichž pět zakládalo nemocnice, například alžbětinky (Malchau, 2008).

 

Benedicte Ramsingová a škola sv. Josefa

 

V roce 1936 byla při nemocnici sv. Josefa v Kodani založena škola pro sestry, kde vyučovala školená sestra Benedicte Ramsingová (vyškolená v řádu Chambéry). Zpočátku neměla pedagogické kompetence, ale rychle zlepšila a systematizovala místní podprůměrné vzdělání. Po návštěvě školy v USA ve 40. letech se inspirovala tamním vzdělávacím modelem kombinujícím teorii a praxi. Dánská rada sester si jejích zkušeností cenila, Ramsingová postupně zasedala v odborných komisích zabývajících se vzděláváním sester a účastnila se také vzdělávací reformy v roce 1957 (Malchau, 2008).

 

Význam sester diakonek pro Dánské ošetřovatelství

 

Diakonky a Sestry sv. Lukáše měly zcela zásadní vliv, jimi vyškolené žačky dál šířily vzdělání, často také kvůli vyrovnávání tlaku ze strany katolíků. Koncem 19. století bylo nepřijatelné, aby o protestantské pacienty bylo pečováno v katolické nemocnici, proto byly sestry diakonky z konkurenčních důvodů vysílány do zařízení v provinciích. Cestování po venkově v rámci komunitní a domácí péče bylo ovšem technicky často obtížně proveditelné a náročné. Na přelomu století začaly používat jízdní kola, což vyvolalo velký rozruch v nově vzniklé Dánské radě sester a kola byla posléze oficiálně povolena až roku 1905, nejdřív na venkově, pak i ve městě. Po etablování nadace roku 1863 byla zavedena uniforma, pečlivě designovaná tak, aby v souladu s církevním řádem podporovala skromnost a omezovala marnotratnost. Diakonky nosily dlouhé černé šaty s bílým límcem a čepcem, bez kříže na hrudi. Ty, co pracovaly jako sestry, měly pruhované bavlněné šaty, později nahrazené bílými. Používání jízdních kol si vyžádalo praktickou úpravu oděvu (obr. 3). Sukně byla nerovnoměrně zkrácena: vzadu byla delší, aby se zachovávalo dekorum a vepředu kratší, kvůli bezpečnosti při jízdě. Během 2. světové války byla podoba uniformy prodiskutovávána jakožto zastaralá a odrazující dívky od studia, po válce byla zavedena nová, jednodušší. Se vstupem mužských studentů do oboru byla uniforma opět změněna a čepec odstraněn (Bork, 1997).

Obr. 3 Zkrácená uniforma pro jízdu na kole

 

Přínos dánských následovnic Florence Nightingale

 

F. Nightingalová položila základy systematického vzdělávání a budoucí organizace sester doma i ve světě. Její strategie vzdělávat sestry a vysílat je dál byla úspěšná i v Dánsku a týká se především dvou zdravotních sester, Tscherningové a Munckové.

Henny Tscherning (1853–1932) pocházela z dobré rodiny a jako první předsedkyně Dánské rady sester měla rozhodující vliv na dánské ošetřovatelství. V jejím nekrologu dokonce stálo, že její přínos není pro Dánsko o nic menší než přínos Nightingalové pro Anglii. V krvavé dánsko-německé válce roku 1864 jako mladá dívka asistovala při (tehdy ještě velmi primitivní) ošetřovatelské péči o raněné vojáky. To ji inspirovalo k pozdější kariéře.  Do městské nemocnice nastoupila roku 1878, kde se brzy stala vedoucí sestrou. O několik let později navštívila londýnskou školu u sv. Tomáše a několik dalších, zkušenosti z Londýna se pak pokoušela zúročit doma v Městské nemocnici, narážela však na odpor lékařů, kteří nestáli o systém vedoucí sestry-učitelky. V té době bylo nemyslitelné, aby vdaná žena pracovala mimo domov, proto po sňatku přestala se službou v nemocnici, ale dále se angažovala v oboru. Po založení Dánské rady sester se stala její první prezidentkou (Wingender, 1999).

Charlotte Munck (1876–1932) (obr. 4) byla dcerou pastora a v presbyteriánské nemocnici v New Yorku pod vedením známé sestry Anny Maxwellové absolvovala tříleté systematické vzdělání. Když byla založena Bispebjerská nemocnice, Dánská rada sester do ní chtěla poprvé oficiálně zavést moderní systém po vzoru Florence Nightingalové a pro tento úkol byla Muncková jmenována ředitelkou školy. Po Tscherninové se stala také prezidentkou Dánské rady sester. Usilovala zejména o zkrácení pracovní doby, lepší platy a důchod a také o státní autorizaci sester. To se zdařilo pouhý rok po její smrti (Petersen 1988).

Obr. 4 Charlotte Munck

Dánská rada sester

Dánská rada sester neboli Dansk Sygeplejeråd (DSR) byla založena na samém konci 19. století (1899) s cílem rozšířit vzdělání na tříletý program a docílit státní autorizace profese. Ve stejném roce byla taktéž založena Mezinárodní rada sester (ICN), jejíž členskou organizací se DSR stala o 10 let později. DSR také od roku 1901 vydávala časopis Tidsskrift for Sygeplejesker, později přejmenovaný na Sygeplejersken (Sestra), jež vychází dodnes. Začátkem 20. století vydala DSR ve spolupráci s Červeným křížem (Røde Kors) návrh na standardizaci vzdělávání v podobě třídílného programu: půl roku obecné přípravky (včetně výuky náboženství), jeden a půl roku ošetřovatelství (teorie + praxe) a jeden rok specializace. Muncková se také stala první prezidentkou Severské federace sester (Sygeplejerskernes Samarbejde i Norden), sdružující od roku 1920 sestry z Dánska, Norska, Švédska, Finska a Islandu (Malchau, 2008).

Reforma vzdělávání v Dánsku

První právní regulace ve sjednoceném vzdělávání sester se datuje v roce 1934. Sjednocení bylo nutně potřeba, pojem „sestra“ byl totiž na přelomu století dosti široký, zahrnoval nekvalifikované pečovatelky, dobrovolnice z Červeného kříže, Stuekoner i školené zdravotnice. Rada zdraví převzala dohled nad akreditacemi výukových center, kterých bylo 110 – naprostá většina s tříletým cyklem, některá s kratším, zákon totiž přesně neupravoval šíři teoretického vzdělání (Petersen, 1989). Přípravné vyučování, ve kterém se střídali lékaři a sestry, obsahovalo např. úvod do anatomie, fyziologie, chemie a fyziky, bakteriologie a hygieny, ošetřovatelských postupů, historie a etiky, případně při nedostačujícím předchozím vzdělání také matematiku, dánštinu a psaní. Závěrečné zkoušky pak kombinovaly teorii a praxi (Petersen, 1940).

Muži v ošetřovatelství

Za velkého zájmu veřejnosti bylo do vzdělávání v Královské nemocnici v Kodani v letech 1951–1954 zařazeno také sedm mužů (obr. 6). Byl to experiment reverenda Jensena, který se musel vyrovnat s logistickými překážkami, např. jaké mají mít uniformy, je-li přípustné vyučovat ve smíšené třídě, nebo kde budou bydlet (neboť smíšené ubytování rozhodně přípustné nebylo). Tito “pionýři” se učili vaření, úklidu i pomocným pracem. Po ukončení studia museli déle čekat na státní oprávnění k výkonu povolání, ale nakonec jim bylo uděleno. Snaha těchto mužů byla podporována, tou dobou už byli muži-sestry také v Anglii, USA, nebo Norsku a zájmem Dánska bylo udržet krok s ostatními (Jensen, 2001).

Reforma ve vzdělávání od roku 1957 do současnosti

DSR se stále snažila o zlepšování, srovnávala podmínky v zemi. Ty byly stále nerovnoměrné, množství teorie a praxe se lišilo a vyřešila je až reforma z roku 1957, která poskytla jasný rámec vzdělávání pro celé Dánsko: sestry musely dovršit 18 let a mít ukončené vzdělání srovnatelné přibližně s dnešním základním, absolvovat přípravku, tři roky výuky a složit závěrečnou zkoušku na akreditované škole. DSR během 2. poloviny 20. století usilovala o další profesionalizaci oboru směrem k univerzitnímu studiu, nikoliv pouze k zdravotnickým højskole. V 70. letech 20. století probíhaly demonstrace za lepší vzdělání, to bylo posléze prodlouženo o půl roku na tři a půl a změnil se poměr praxe a teorie. V důsledku směrnic EU bylo vzdělání třeba harmonizovat se zbytkem zemí. Po založení Ústavu ošetřovatelství na univerzitě v Aarhusu roku 2001 byl otevřen bakalářský studijní program (Vyhláška Ministerstva školství o vzdělání zdravotních sester, 2001) a o několik let později i magisterský, dánské studentky si už proto nemusejí pro vysokoškolský titul jezdit do ciziny, jako tomu bylo dříve (Glasdam, 2008).

Závěr

Historie moderního ošetřovatelství v Dánsku sahá přibližně do poloviny 19. století. Toto malé království na severozápadě Evropy nijak výrazně nezaostávalo za zbytkem zemí a od začátku se inspirovalo nejdůležitějšími osobnostmi a jejich dílem, zvláště Florence Nightingalovou, jejíž studentky zavedly vzory vzdělávání v domácích nemocnicích. Klíčovou roli v začátcích sehrála zejména církev, která se po dlouhá desetiletí starala o rozšíření vzdělání skrze řády. Dánská rada sester se stala členkou mezinárodního sdružení ICN a spolupracovala na vylepšení vzdělávání. Díky státní autorizaci v roce 1933 a reformě z roku 1957 bylo vzdělávání zákonně ustanoveno a péče v celé zemi sjednocena. S ošetřovatelskými obory na univerzitách zavedenými na přelomu 21. století se pro zdravotní sestry v Dánsku otevírají do budoucnosti další možnosti.

Eliška Šubrtová, Mgr. Pavla Kordulová, Ústav teorie a praxe ošetřovatelství 1. LF UK

Literatura:

1.  Bork D. Diakonisser i dansk sygepleje. Dansk Sygeplejeråd. 1997

2.  Frederiksen K. Om hvordan fattige syge blev hospitalspatienter, og stuekoner blev sygeplejersker. In S.Glasdam&J.Bydam. Sygepleje i fortid og nutid – historiske indblik. Nyt Nordisk Forlag Arnold Busck. 2008

3. Glasdam S. Uddannelse af sygeplejersker – belyst fra et fagpolitisk perspektiv. In S.Glasdam&J.Bydam. Sygepleje i fortid og nutid – historiske indblik. Nyt Nordisk Forlag Arnold Busck. 2008

4. Gøtzsche I.  Sygeplejen og Højskolen 1927–1981 – Sygeplejeforskolen i Folkehøjskolen. Dansk Sygeplejeråd. 1996

5.  Ilkjær I, Kolsum A. Diakonissernes betydning for sygeplejen i Danmark. I: Glasdam S og Bydam J. Sygepleje i fortid og nutid – historiske indblik. Nyt Nordisk Forlag Arnold Busck. 2008

6.  Indenrigsministeriet. Sundhedsstyrelsens cirkulære til sygeplejeskoler mm. 1979

7.  Jensen ACh. Vi var pionerer. Sygeplejersken, 2001;101(9)

8.  Malchau S. Katolske sygeplejeordners grundlæggelse og virke. In S.Glasdam&J.Bydam. Sygepleje i fortid og nutid – historiske indblik. Nyt Nordisk Forlag Arnold Busck. 2008

9.   Petersen C. Elevuddannelsen af i dag.  Tidsskrift for Sygepleje. 1940;40(47)

10. Petersen E. Fra opvarter til sygeplejerske – træk af danske sygeplejerskers historie frem til år 1900. Dansk Sygeplejeråd. 1998

11.   Petersen, E. Sygeplejens pioner. Henny Tscherning 853–1932. Dansk Sygeplejeråd. 1998

12. De første hospitaler. Dansk Sygeplejehistorisk Museum. [online]. [cit. 18. 1. 2017]. Dostupné z: https://dsr.dk/dshm/sygeplejens-historie/sygeplejens-historie-i-danmark/de-foerste-hospitaler-i-danmark-og-deres

13.  De religiøse hospitalers rolle i dansk sygepleje. Dansk Sygeplejehistorisk Museum. [online]. [cit. 18. 1. 2017]. Dostupné z: https://dsr.dk/dshm/sygeplejens-historie/sygeplejens-historie-i-danmark/de-religioese-hospitalers-rolle-i-dansk

14. Diakonissestiftelsen. Dansk Sygeplejehistorisk Museum. [online]. [cit. 18. 1. 2017]. Dostupné z: https://dsr.dk/dshm/sygeplejens-historie/sygeplejens-historie-i-danmark/diakonissestiftelsen

15. Malchau, S. Benedicte Ramsing (1912–1988). Dansk Kvindebiografisk Leksikon. [online]. [cit. 18. 1. 2017]. Dotupné z: http://www.kvinfo.dk/side/597/bio/1590/origin/170/

16. Malchau, S. The history of nursing in Denmark – Timeline. Dansk Sygeplejehistorisk Museum. [online]. [cit. 18. 1. 2017]. Dostupné z: https://dsr.dk/sites/default/files/473/a5_timeline_uk_tryk.pdf

17. Malchau, Susanne. The History of Nursing in Denmark – Timeline. Dansk Sygeplejehistorisk Museum. [online]. [cit. 18. 1. 2017]. Dostupné z: https://dsr.dk/sites/default/files/473/a5_timeline_uk_tryk.pdf

18. Sygeplejersker og de hvide busser. Dansk Sygeplejehistorisk Museum. [online]. [cit. 18. 1. 2017]. Dostupné z: https://dsr.dk/dshm/historiske-glimt/sygeplejerskerne-og-de-hvide-busser

Recenzovaly:

Mgr. Helena Michálková, Ph.D. –Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Mgr. Ilona Juklíčková – VFN v Praze

 

 

• tisk
• předplatit si