Zpět na detail čísla

Číslo 7 - 8 / 2017

Dětský pacient s dg. autismus – specifika zásahu v přednemocniční neodkladné péči

Datum: 10. 7. 2017
Autor: Mgr. Veronika Chalupová

V souvislosti se zvyšujícím se počtem dětí s potvrzenou poruchou autistického spektra či s dětským autismem se samozřejmě zvyšuje i počet dětských pacientů, kteří jsou vyšetřeni a ošetřeni zdravotnickou záchrannou službou a veškerý zdravotnický personál, jenž s těmito pacienty přijde do styku, musí umět flexibilně a adekvátně reagovat na úskalí, která s sebou toto postižení přináší.

Následná hospitalizace autistického dítěte v nemocnici, další odborná vyšetření a zákroky jsou náročnou situací, která dítěti přináší frustraci, stres z neznámého prostředí, z bolesti a z odtržení od osoby blízké, přičemž mezi největší „strašáky“ těchto dětí můžeme zařadit změnu, poruchu řádu a pravidelnosti, přerušení rituálu/ů.

Autismus je vysoce variabilní neurovývojové onemocnění. Prevalence autismu je celosvětově 1–2 na 1 000 obyvatel. V ČR se předpokládá 30 000 postižených poruchou autistického spektra, z toho 8 000 dětí s diagnózou dětský autismus. Ročně se narodí okolo 400 dětí s některým typem tohoto postižení. Malí pacienti s poruchou autistického spektra anebo s dětským autismem se vyznačují charakteristickou trojicí příznaků, mezi něž náleží porucha sociální interakce, porucha komunikace verbální a nonverbální a chování, které obsahuje tzv. stereotypie čili stereotypní znaky. Samotný dětský autismus je nejtěžší formou PAS čili poruch autistického spektra (Havlovicová, 2014). Dušek a Večeřová-Procházková (2010) popisují chování a značně různorodé projevy, jež se mění s vývojem dítěte, což má za následek variabilní klinický obraz. Tento fakt velmi ztěžuje nejen samotnou diagnostiku, ale zároveň podporuje pro nás zdravotníky přísně individuální přístup s přihlédnutím k aktuálnímu stavu každého takto postiženého dítěte.

Velmi obecně lze říci, že tito pacienti špatně či hůře navazují oční kontakt, nejsou schopni koncentrace, mnohdy působí dojmem nepřítomného. Některé děti nesnášejí fyzický kontakt, uhýbají, mohou mít stereotypní pohyby horních či dolních končetin, či dokonce celého těla. Pokud začínáme vyšetřovat a ošetřovat dítě s autismem, snažíme se o klidné vystupování, můžeme použít tzv. zrcadlení, kdy opakujeme gesta a pohyby, čímž můžeme upoutat pozornost dítěte, a dovolí-li to situace, postupujeme pomalu, mluvíme v kratších větách, jednoduchá slovní spojení opakujeme dokola, rozdrobíme věty, neužíváme abstraktní pojmy a zcela se vyhýbáme sarkasmu, ironii a vícevýznamovým slovním spojením a větám, které dítě není schopno pochopit (Říhová, 2010). Zpravidla jsou tyto děti emočně nevyspělé a mohou působit i chovat se jako děti nižšího věkového stupně. Je tedy nutno, pokud je to možné, zajistit u ošetřování a vyšetřování malého pacienta s PAS přítomnost osoby blízké, nejlépe rodiče či toho, kdo o dítě pečuje. Cizí prostředí, osoby a přístroje vzbuzují v dětech strach, navíc pokud mají tyto děti mentální deficit, nemohou si strach racionálně vysvětlit. Část dětí s autismem reaguje na multisenzoriální podněty včetně strachu sebepoškozováním, konkrétně mohou bouchat hlavou o zem, o zeď, škrábat si kůži, trhat si vlasy, strkat si předměty do očí aj. Snažíme se využít, samozřejmě s přihlédnutím k situaci, i intonace a barvy našeho hlasu a stále jednoduše komentujeme to, co zrovna děláme, např. „Dám ti kolíček na prst, neboj se. Dám ti kolíček na prst, neboj se.“

Vhodné je také poskytnout dostatek času na verbální či neverbální reakci, protože odpověď či reakce na naši intervenci může následovat až s časovou latencí (Říhová, 2010).

Mnoho dětí, které mají toto postižení diagnostikováno, používá k dorozumění tzv. vizualizaci, jež jim usnadňuje porozumění neznámému. Vizualizace je velkým přínosem, je to de facto znázornění předmětů, všedních činností, osob aj. pomocí kreslených obrázků na tvrdých kartičkách zatavených do fólie, anebo takto upravených fotografií. Proto je výhodou zeptat se rodičů, zákonných zástupců či osob o dítě pečujících, zda mají u sebe tyto kartičky k vizualizaci a vybrat konkrétní obrázek – sanitní vůz, lékař/ka, sestřička/záchranář, obrázek znázorňující injekci, monitor apod. Někteří rodiče bývají už dopředu takto vybaveni, protože jejich dítě s PAS má např. diagnostikovánu epilepsii či jinou komorbiditu a zdravotnická záchranná služba k nim jezdí opakovaně.

Dítěti se vždy snažíme popravdě říci, byť za využití alternativních komunikačních pomůcek, co se s ním bude dít, a nikdy mu nelžeme o tom, co je čeká. Pokud je čekají bolestivé výkony, citlivě je na to připravíme. Je-li nutná monitorace základních fyziologických funkcí, je nasnadě malému pacientovi srozumitelně vysvětlit, proč „všechny ty drátky a hadičky“ musí mít. Některé děti s PAS mají rády čísla nebo opakující se zvuky, takže je zaujme tzv. selfmonitoring vlastní EKG křivky anebo pohybující se pulsující stupnice na pulsním oxymetru k měření saturace organismu kyslíkem (Militká, 2016).

Při samotném transportu je na zvážení vedoucího posádky zdravotnické záchranné služby, která ošetřuje konkrétního malého pacienta s autismem, s přihlédnutím k jeho stavu a k eventuálnímu druhu úrazu či onemocnění, zda je nutno použít světelná a především zvuková výstražná znamení u sanitního vozu na převoz pacienta do nemocnice, protože některé autistické děti mají hyperakuzi, kdy jim výrazný intenzivní sluchový vjem působí až bolest. Rodiče či pečující osoby mívají u těchto dětí k dispozici sluchátka na odhlučnění, lze jich tedy využít. V případech, kdy ošetření a transport dětí s autismem není možný bez farmakologického zklidnění, použijeme dle ordinace lékaře medikamentózní cestu čili sedaci, popř. analgosedaci, dle druhu příčiny výjezdu a dle zvoleného druhu transportu, protože v letecké i pozemní zdravotnické záchranné službě nelze převážet neklidného a nespolupracujícího pacienta.

Při transportu pacienta s dg. autismus je na zvážení, zda je nutné použít zvuková výstražná znamení, protože některé autistické děti trpí hyperakuzí, kdy jim výrazný sluchový vjem působí až bolest
foto: autorka

Jak už bylo řečeno výše, přístup k pacientovi volíme striktně individuálně dle jeho věku, aktuálního stavu, přidružených onemocnění a dle jeho případného mentálního deficitu.

Mgr. Veronika Chalupová, ZZS Libereckého kraje

 

Literatura:

1. Dušek K, Večeřová-Procházková A. Diagnostika a terapie duševních poruch. Praha: Grada, 2010. 632 s. ISBN 978 -80-247-1620-6

2. Havlovicová M. Autismus – poruchy autistického spektra. Postgraduální medicína. [online]. 2010. [cit. 2017-06-10]. Dostupné z: http://zdravi.euro.cz/clanek/postgradualni-medicina/autismus-poruchy-autistickeho-spektra-473581

3. Militká D. Úloha sestry v péči o pacienta s mentálním deficitem. Bakalářská práce. Příbram: Vysoká škola sv. Alžbety v Bratislavě, Fakulta zdravotníctva a sociáĺnej práce, 2016. 72 s.

4. Říhová A. Komunikace zdravotníků s klientem s poruchou autistického spektra. Sestra. [online]. 2010. [cit. 2017-06-10]. Dostupné z: http://zdravi.euro.cz/clanek/sestra/komunikace-zdravotniku-s-klientem-s-poruchou-autistickeho-spektra-452654

 
  • tisk
  • předplatit si