Motivace seniora

„Stáří nemá být koncem života, ale jeho korunou.” A. Repond

 

Motivace je hybnou silou lidského chování, která nás nutí uspokojovat vlastní potřeby. Potřeby člověka souvisejí nejen s biologií organismu, ale také s jeho sociální a pracovní existencí ve společnosti, v níž žije. Některá chronická onemocnění mohou způsobit funkční omezení a potlačit u člověka dosažený rozvoj schopností.

Podkladem motivace je úsilí organismu dosáhnout rovnováhy mezi sebou a svým prostředím takovými činnostmi, které vedou k vlastnímu uspokojení a soběstačnosti. Jediný skutečný druh motivace je schopnost přesvědčit sám sebe o důležitosti vlastních snah k získání odpovědi na otázku: Proč chci usilovat o návrat schopnosti uspokojovat své potřeby sám?

Osobně se domnívám, že zdravotníci mohou seniorům pomoci především tím, že ho dokážou povzbudit ve správném přístupu. Senioři potřebují vědět, že to skutečně zvládnou a my jim svým chováním podáváme zprávu, že věříme v jejich schopnosti. K motivaci existují tři klíče:

• Touha dosáhnout cíle: Dokáže senior spolu se zdravotníky plánovat časové a konkrétní cíle, které jsou reálné a v jeho možnostech?
• Důvěra ve vlastní schopnosti: Věří senior, že to dokáže? Kdo je mu oporou?
• Vlastní představa dosažené změny: Dokáže si senior sám sebe představit s dosaženou změnou? Jaké aktivity bude dělat, jak bude sám se sebou spokojený?

To jsou konkrétní motivační okruhy pro rozhovory se seniorem a pro společné hledání a plánování aktivit. Je důležité provádět především konkrétní aktivity, které povedou k dosažení soběstačnosti a nezávislosti na pomoci druhých v denních činnostech.

Naše smysly jsou branou k přijetí vhodných činností, které povedou k naplnění vlastních životních potřeb. Abychom mohli informace použít k vlastní potřebě, je nutné si je zapamatovat. Výzkumy posledních let dokazují, že:

• 10 % si pamatujeme z toho, co slyšíme
• 15 % si pamatujeme z toho, co vidíme
• 20 % si pamatujeme z toho, co současně vidíme a slyšíme
• 40 % si pamatujeme z toho, o čem diskutujeme
• 90 % si pamatujeme z toho, co přímo zažijeme a děláme.

Proto je pro spolupráci zdravotníků a nemocných osob nutná především společná práce a praktická ukázka nácviku sebepéče v laskavém a podporujícím prostředí, kde nechybí humor, vstřícnost, ale také jasná a konkrétní pravidla a řád. V prostředí, které umožní seniorovi objevit vlastní možnosti a dá mu příležitost rozvinout ochotu udělat něco sám pro sebe. Osobní přístup ke konkrétnímu nemocnému posílí jeho sebedůvěru ve vlastní možnosti a vlastní potenciál.

Pro tyto účely jsem vytvořila motivační mapu seniora, s níž ráda pracuji (obr. 1).

zdroj: autorka

K přijetí nových životních podmínek ve stáří je nejdůležitější statečnost. Statečnost znamená rozhodnout se a najít sílu porazit každodenní problémy. Nezapomínejme, že utrpení a bolest je součástí lidského života, ale také pamatujme, že život je i zábava a radost. Pro ilustraci uvádím příběh z praxe.

Na oddělení byl přijat 73letý muž po amputaci pravé dolní končetiny. Trpěl depresemi a středně těžkým deficitem kognitivních funkcí. Rozvičoval se, ale byl spíše pasivní a cvičení ve skupině odmítal. Jako cíl jsme stanovili nácvik chůze ve vysokém chodítku a následně nácvik s protézou. Pacient byl s cíli seznámen a měli jsme pocit, že souhlasí. Náhle však převládala pasivita. Pacient se necítil dobře, udával slabost. Hned na počátku, po několika minutách cvičení, odmítal cvičit. Položila jsem mu otázku: „Chcete chodit?” Pacient odpověděl, že ano. Rozdělili jsme tedy cvičení na etapy v kratším časovém úseku. Stanovili jsme první dílčí cíl, který se zdál být nadosah – samostatný sed. Předpokládali jsme, že tohoto cíle dosáhneme za týden. Vedle cvičení jsme také intenzivně diskutovali o blížícím se úspěchu a podařilo se. Následně již byla patrná větší snaha pacienta a dokonce jsme zaznamenali jeho osobní aktivitu – pacient se sám posadil a cvičil bez vyzvání. Během tří týdnů jsme začali s nácvikem chůze s protézou.

Ponaučení, které z toho pro nás plyne je, že je nezbytné, obzvláště u pacientů s poruchou zraku a sluchu, pasivních pacientů či pacientů se sklonem k depresi, stanovit cíle, které jsou reálné, srozumitelně vyjádřené a dosažitelné v krátkém časovém intervalu. Nesmírnou úlohu přitom hraje povzbuzování a pochvala. V některých případech jsem také vytvořila pomyslně jako ve škole žákovskou knížku a za každý pohyb dostávali pacienti známky. Motivační otázka, která mi pomáhá zní: „Tolik let vám vaše nohy sloužily, co pro ně uděláme?”

Chceme-li přivést naše pacienty k aktivizaci, k naplnění a uspokojení životní existence, je třeba pěstovat vlastní hodnoy, víru ve vlastní schopnosti i k chápání příležitosti neustále nalézat cíle života. Ukázat nemocným, že jejich smyslem je přijmout realitu prožívané situace a najít svůj úkol v obtížné situaci. Vždy máme svobodnou možnost volit mezi prázdnotou a dalším přijímáním svého života. Vždy máme nějakou cestu. Připomeňme si slova řeckého filozofa Démosthena: Mít odvahu a sílu měnit, co se změnit dá, mít trpělivost a pokoru snášet, co se změnit nedá, a mít moudrost vhledu, co se změnit dá a co se změnit nedá.

Každá situace má vždy nějaké řešení Když je nezkusím, nemohu hodnotit výsledek svého snažení. 

PhDr. Dana Klevetová, www.peceodusi.webnode.cz
text je ukázkou z autorčiny knihy Motivační prvky při práci se seniory

Literatura:

1. Klevetová D, Dlabalová I. Motivační prvky při práci se seniory. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s. 2016. ISBN 978-80-247-2169-9

 

• tisk
• předplatit si