COVID-19
Florence podporuje  
Zpět na detail čísla

Číslo 3 / 2022

Zdravotní sestra v USA

Datum: 15. 6. 2022
Autor: Jitka Sacriponte

Sestra Eva se rozhodla pro práci zdravotní sestry ve Spojených státech amerických. Po nelehkém administrativním procesu ověření vzdělání, získání víza a licence, který trval více než rok, pracuje na operačních sálech jako sestra s registrací – sestra cirkulující. O své zkušenosti hovořila s naší spolupracovnicí v USA.

 

Jak jste se dostala k práci sestry v USA?

Vystudovala jsem 1. LF UK a pracovala v několika zdravotnických zařízeních v Praze. Během bakalářského studia jsem absolvovala stáž ve Finsku, která se mi moc líbila, a proto jsem odjela pracovat jako zdravotní sestra do Saúdské Arábie (SA). Byla to úžasná zkušenost, ale po 3 letech jsem byla připravena na další životní dobrodružství. Už v SA jsem začala s administrativou pro USA, složila jazykovou zkoušku. České vzdělání jsem si nechala ověřit společností CGFNS (The ­Commission on ­Graduates of Foreign Nursing Schools). Souběžně s tím jsem vyřizovala víza. S administrativním procesem jsem pokračovala v USA. Po složení národní srovnávací zkoušky jsem získala licenci zdravotní sestry v Alabamě.


V jakém oboru pracujete?

Pracuji na operačních sálech (OR – operating room) jako sestra s registrací (RN – registered nurse) – sestra cirkulující (circulator), nesterilní člen operačního týmu. Do té doby jsem vystřídala několik oddělení intenzivní péče a anesteziologicko-resuscitační pooperační kardiochirurgii. Na pracovišti v USA máme 23 operačních sálů. Provádějí se zde operace ­všeobecné chirurgie, páteře, gynekologické, ­bariatrické, ortopedické, oční a ORL výkony, kosmetické operace a některé výkony z neurochirurgie a vaskulární chirurgie. Jde o ­výkony klasické, laparo­skopické a ­robotické. Máme dva DaVinci robotické sály. Nedělají se zde transplantace, ­srdeční ope­race a operace mozku.


Co Vás vedlo k tomu, začít pracovat na operačním sále?

Začít v novém oboru byla trochu ­náhoda, za kterou jsem ráda. Když jsem dělala pracovní pohovory na ­intenzivní péči, nabídli mi také práci na OR, která byla lépe platově ohodnocená. Díky práci na OR jsem ­omezila práci v noci, o víkendu a o svátcích. Pracuji 3 dny v týdnu na plný úvazek. Jednou nebo dvakrát do týdne jsem „on call“, tedy držím pohotovost, kdy musím být v nemocnici na zavolání do 30 minut kvůli urgentní operaci.


Práce na operačním sále je hodně specifická. Musela jste se naučit mnoho nových věcí?

Musela jsem se naučit obsluhovat přístroje a vybavení specifické pro OR. Předchozí zkušenosti mi usnadnily trénink na novém pracovišti. Jako studentka magisterského studia inten­zivní péče jsem absolvovala praxi na operačních sálech mnoha specializací. Přispěly i cenné zkušenosti z Finska. Americký systém zdravotní péče jsem poznala v SA. Například kurz první pomoci BLS, Basic Life Support, a ACLS, Advance Life Support, které jsem absolvovala v Arábii, byly stále platné v USA po mém příjezdu.


Co pro Vás byla největší výzva?

Největší výzvou byl test ­NCLEX-RN (National Council Licensure Examination for Registered Nurses), ekvivalent české státní závěrečné zkoušky ­bakalářského studia. Je to počítačově modifikovaný test. Podle odpovědi uchazeče vybírá následující otázku a její obtížnost. Otázky jsou zaměřeny na kritické myšlení zdravotních sester. Všechny odpovědi jsou ­částečně pravdivé, ale musíte identifikovat tu s nejvyšší prioritou. Já jsem přišla z úplně jiného systému ošetřovatelství, který se na kritické myšlení sester nezaměřuje. Některé otázky nejsou dobře naformulované a odpovědi příliš krátké. Chybovala jsem nejvíce v jednoduchých otázkách, kde se projevilo, že jsem ne­vyrůstala v Americe a částečně i jazyková bariéra. Studenti zdravotnických škol v USA se na NCLEX soustavně připravují během studia.


Muselo být těžké složit zkoušku, která je obtížná i pro rodilé mluvčí a sestry, které vystudovaly americké školy.

Ano, je to těžká zkouška. Můj největší problém byl, že jsem nevěděla, jak se na test správně připravit. Úspěšně jsem složila už dvě zkoušky podobné NCLEX, a tak jsem si myslela, že dám i NCLEX bez problémů. Nevěnovala jsem až tolik pozornosti materiálům k přípravě. Je jich mnoho a jsou poměrně drahé, tak jsem je oželela. Studenti zdravotnických škol v Americe se na NCLEX připravují, intenzivně pak v posledním ročníku studia, přesně vědí, jak se připravovat. Já jsem chtěla ušetřit několik set dolarů, a tak jsem se spokojila jen s knihou a levnými testovými otázkami UWorld. Už jen poplatek za zkoušku byl 200 USD. K mému překvapení jsem napoprvé test nesložila. Napodruhé jsem utratila asi 600 USD za studijní materiály a live review, procvičování s instruktorem, znovu zaplatila poplatek za zkoušku 200 USD a test udělala.

 

Já jsem se také v minulosti hlásila na sestru na OR, ale po několika hodinách stínování jsem si to rozmyslela. Přišlo mi, že to je jiná práce, než co v ČR dělají instrumentářky.

Také mi bylo nabídnuto stínování – shadowing. Měla jsem tak možnost strávit celý den na operačním sále předtím, než jsem akceptovala pracovní nabídku.

U nás v nemocnici jsem sestra cirkulující. Připravuji operační sál, vedu předoperační rozhovor s pacientem a spolu s anesteziologem doprovázím pacienta na sál a ze sálu. Pomáhám při uspávání, polohuji pacienta před výkonem, připravuji operační pole, vyhlašuji time-out. Během operace cirkuluji a vedu operační záznam, obsluhuji přístroje jako nesterilní člen týmu. Přijímám verbální ordinace, doručuji nástroje, objednávám laboratorní testy, vypisuji žádanky, manipuluji s tkáňovými odběry a implantáty, kontaktuji blízké pacienta o časovém průběhu operace. Musím pracovat rychle a efektivně. Prodleva mezi jednotlivými výkony je co možná nejkratší a není moc času na „room turnover“, úklid a přípravu sálu na další operaci. Aby se zvýšil počet operací a snížil turnover time, někteří lékaři mají takzvané „flip rooms“. Jeden lékař má dva operační sály a dva týmy, což je pak méně stresující, protože máme více času na přípravu sálu.

 

Kdo v tom případě pomáhá chirurgům s nástroji?

Instrumentáře u nás dělá zdravotní technik (scrub person) – osoba s jednoletým kurzem bez ošetřovatelského vzdělání, ale někdy zaskakují sestry. První asistent může být kdokoli dle preference chirurga. Nejčastěji je to zdravotní sestra s magisterským vzděláním (NP – nurse practitioner) nebo osoba s kurzem physician assistent (PA). Pokud lékař nemá svého asistenta, zdravotní technik asistuje jako první, případně další instrumentář.

Nejlépe placené sesterské povolaní je Certified Registered Nurse Anesthesiologist (CRNA), což je další sesterská pozice na operačním sále. CRNA je podřízená anesteziologickému lékaři, který je přítomen na zavolání a většinou při uspávání. CRNA uvádí, udržuje a vyvádí pacienta z anestezie, zajišťuje dýchací cesty a žilní vstup pacienta.


Jak u Vás probíhal trénink? Já mám takovou zkušenost, že v USA jsou většinou všichni vstřícní.

Lidé jsou různí, vstřícní i nepříjemní. Ne všichni členové týmu jsou ve vypjatých situacích trpěliví a umí jasně popsat, co potřebují. Máme dobrý pracovní kolektiv a kolegové jsou usměvaví, až na výjimky. Patřím do několika týmů a většinou pracuji se skvělými lidmi a pohodovými lékaři.

Trénink mě ovšem opět zklamal. Tak jako ve všech předchozích zaměstnáních, ani v USA jsem neměla pocit, že byl dostačující. Doba zaškolení byla dokonce o 2 měsíce kratší, než bylo domluveno. Nebylo to jen tím, že jsem začala pracovat krátce před začátkem pandemie covid-19. Provoz na operačním sále byl během pandemie omezen. Po krátkou dobu jsem musela pracovat na jiném oddělení nemocnice. Už dlouho jsme v plném provozu, ale nemyslím si, že se trénink nových kolegů zlepšil.


Nedostatečný trénink přidává na stresu a některé věci se člověk naučí až časem…

Po 2,5 letech práce na operačním sále se cítím sebevědoměji a dokážu lépe asistovat. Prostředí, ve kterém pracuji, se neustále mění a já se musím permanentně přizpůsobovat. Kolegové mají různé preference a zvyky. Ideálně by všechno mělo být v preferenčních kartách výkonů jednotlivých lékařů, ale tak tomu bohužel není, a já musím improvizovat.

 

Co ještě přidává stresu na operačním sále?

Někdy musím telefonovat do ordinace lékaře a získat informace o jiném pacientovi, nebo odpovídat na telefony během operace, když ostatní členové týmu jsou ve sterilním.

Jedna z úsměvnějších konverzací proběhla asi tato: Chirurgovi volá neznámé číslo, tak během operace zvedám telefon a pán říká, že veze kamení a potřebuje adresu, kde to složit. „Jaké kamení?“ tlumočím slova chirurga, „nic jsem si neobjednal, já teď operuji.“ Trvalo jim asi 5 minut, než se domluvili. Chirurg nakonec řekl něco jako: „O, aha. To jsou kameny kolem bazénu, no. Předěláváme bazén, to je pravda.“ Tak mu tu adresu konečně nadiktoval. Nerada vyřizuji telefony, které nesouvisí s probíhající operací. Podle mého názoru to odvádí pozornost a zhoršuje atmosféru na sále. Také pak nemám dostatek času na „nursing notes“, sesterský operační záznam. Elektronická dokumentace je sice přehledná, ale je toho hodně, co vyplňovat.

 

Něco podobného jsem zažila, když jsem stínovala na operačním sále. Říkala jsem si, že to snad ani není možné, protože někdo chirurgovi při operaci ukazoval fotky na Facebooku.

Jsou tady lidé, co to dělají. Já se snažím tomu vyvarovat. Někdy je lepší, že pacient spí a neslyší probíhající konverzaci. Já se snažím zajistit cokoli, co v týmu udrží dobrou náladu, protože v tom se nám všem lépe pracuje a je nejdůležitější, když panuje dobrá nálada.

Někteří lékaři se rádi zapojují do veselých disputací, dávají hádanky, když operují. Jiní poslouchají hudbu. Hlasitá hudba je pro mě trochu problém. Nejsem v těsné blízkosti operačního pole a pořádně neslyším, o čem se baví.


S angličtinou jste problém neměla, protože už jste měla zkušenost z předchozí práce na Blízkém východě?

Dá se říct, že předchozí práce v zahraničí mi to hodně v USA ulehčila. Zdravotní systém v SA je totiž více podobný tomu v USA než českému. Také jsem poprvé pracovala v nemocnici akreditované JCI. V SA jsem se rozmluvila a doplnila si medicinskou angličtinu. Anglický jazyk jsem si bohužel moc nezlepšila, protože SA bylo příliš mnoho nerodilých mluvčích. Musela jsem si zvykat na americkou angličtinu. V Čechách je vyučována britská angličtina, přestože americká forma je 3× rozšířenější. Také silný jižanský přízvuk mi zpočátku ztěžoval porozumění. Ale všechno jde naposlouchat. Když něco náhodou nerozumím v práci, je to hlavně z důvodu hluku na sále, nošení roušek a dalších osobních ochranných pomůcek zakrývajících obličej. Nebo při robotických operacích, protože operující mluví skrz reproduktor.

 

Jak jste v Alabamě vlastně dlouho?

Něco přes 4 roky, ale nezdržuji se jen v Alabamě. Procestovala jsem 42 států USA. Nebylo mi dovoleno pracovat do vyřízení víz, složení zkoušek a získání sesterské registrace, tak jsem přijela na turistická víza a čekání na dokumenty jsem využila k cestování. Při své další návštěvě jsem měla studentská víza a strávila semestr na místní univerzitě, abych si lépe zvykla v novém prostředí. Škola byla drahá a moc mi to nedalo. Musela jsem si koupit auto a do školy dojíždět. Nejlepší byly ale charitativní hodiny angličtiny organizované církví baptistů, kde jsem se spřátelila jak s cizinci, tak i s Čechy žijícími ve stejném městě. Není nás tu mnoho, ale celkem pravidelně se scházíme. Našim setkáním říkáme „babinec“.

 

Vypadá to, že se pořád něčemu učíte a posouváte se dál. Jaké máte další profesní plány?

V současné době uvažuji o navazujícím studiu CRNA. Školné se pohybuje mezi 80–100 000 USD. CRNA je nejlépe finančně ohodnocená sesterská pozice v USA. Roční výdělek CRNA se blíží 140 000 USD.

Další populární studijní program je nurse practitioner (NP), má větší pravomoci než RN. NP může například pracovat na klinice a předepisovat léky, nebo vyšetřovat pacienty v nepřítomnosti lékaře. Roční plat RN se pohybuje mezi 50 a 70 000 USD. Platy se liší mezi jednotlivými státy USA.

Chvíli jsem také zvažovala „travel nurse“, měla bych kratší, ale mnohem lépe ohodnocené pracovní kontrakty. Mnoho sester opouští plné úvazky a jde dělat „travel nurse“. Ale ještě nevím. Budeme mít brzy nového člena rodiny a hodně věcí se tím změní. V USA mateřskou nevyplácí a ženy se po porodu běžně vrací do práce po 6-12 týdnech.

 

Zmínila jste, že Vás trénink ani vzdělávání nepřipravilo pořádně na žádnou práci. Mám podobnou zkušenost a myslím si, že tohle je velké téma. Slyšela jsem, že když medici nastupují do práce, tak je největší úmrtnost pacientů za rok. Nedostatečný trénink zdravotníků odnášejí lidské životy…

Myslím si, že žádná škola člověka nemůže 100 % připravit na zaměstnání. Škola však může položit dobrý všeobecný základ a máte pak na čem stavět. Musela jsem si zvyknout na novou roli, kterou má zdravotní sestra v zahraničí a jinou formu ověřování znalostí při testech. Co se týče studentů na praxi nebo nových zaměstnanců u nás na oddělení, většinou se orientují a jsou šikovní. Někdy se ale stane, že přítomnost nezkušeného studenta zhoršuje atmosféru na sále například tím, že student něco kontaminuje, je otevřeno více nástrojů, nebo operace déle trvá, to když studenti pomáhají při šití. Pak musím více cirkulovat.

 

Když mluvím se sestrami, které vystudovaly v USA, nebo učitelkami ošetřovatelství, připadá mi, že vzdělání je tady více zaměřené na reálné situace a má větší využití v praxi než vzdělání v ČR.

Také mi to tak připadá, i když jsem v USA ošetřovatelství nestudovala. Rozdíl musí být ve způsobu výuky, protože když jsem si nechávala ověřit vzdělání z ČR, zjistila jsem, že mám v portfoliu mnohem více klinických hodin než studenti z USA. V Čechách jsem se učila hodně teorie nad rámec toho, co jsem pak v praxi mohla vykonávat a získané vědomosti nemohla použít. Teoretická a praktická část se neprolínaly velmi dobře. Když jsem studovala na NCLEX pozorovala jsem pravý opak. Musela jsem řešit reálné situace pomocí teoretických poznatků. Dobrat se správné odpovědi kritickým myšlením.

V době mých zdravotnických studií vzdělávací systém v Čechách prodělával četné reformy a nikdo nevěděl, jak se to v praxi ujme. Byla jsem zdravotnický asistent prvním rokem, co byl zaveden. Bakalářské studium bylo časově náročné, měli jsme více předmětů než medici. Magisterský obor byl stále novinkou a starší generace sester i lékaři se na nás dívali skrz prsty. V USA si vzdělání váží více než odpracovaných let. Jako sestra s magisterským vzděláním jsem nenašla uplatnění v Čechách, protože nebyly vytvořené pozice pro sestry s tímto typem vzdělání, o finančním ohodnocení ani nemluvím. Měla jsem pocit, že změny, ke kterým došlo ve vzdělání sester, sesterské registraci a výkonu povolání, chvíli následovaly USA a ubíraly se správným směrem. Bohužel se to neujalo a intervence jako zrušení registrace, ponížení vzdělání, vrací sestry zpátky, což není dobrá zpráva, protože pak nebude důvod pro sestry ze zahraničí jít pracovat do Čech. A České sestry nebudou konkurenceschopné v zahraničí.

Nebyla jsem dostatečně připravená, co v průběhu praxe na zdravotní škole uvidím. Měli jsme sice psychologii, ale nikdo se nám nevěnoval po psychické stránce. Dostala jsem se na oddělení, kde lidé odcházejí a kde nemůžu nic zkazit. Doufám, že ostatní studenti měli lepší zkušenost. Nikdo z mé rodiny není zdravotnický pracovník, takže pro mě byla práce u lůžka šok. Dodnes si pamatuji první praxi na interně, kde mi hned druhý den zemřel pacient. Spolužák to nedal, pustili ho ten den domů. Dělali jsme tam základní věci, jako je hygiena. Byl to hrozný zážitek, ošetřovat člověka umírajícího na rakovinu. Ta smrt byla cítit. Byla jsem mladší 18 let, plná života. Když jsem se pak setkala s mými vrstevníky, kteří šli na gymnázium, tak jsem měla pocit, že jsem někde jinde, právě díky tomu, co jsem na praxi viděla. Také myslím, že studenti střední školy by se měli dostat na lepší oddělení, než začínat v léčebně dlouhodobě nemocných a v domově pro seniory, kde není moc co se naučit, naopak se člověk musí vypořádat psychicky s paliativní péčí o seniory.


 

To mi připomnělo můj první zážitek také z interny. Pro mne byl asi největší šok, když jsem viděla, jak bezcitně tam zacházejí s pacienty. Také jste měla podobný pocit, nebo jste měla lepší zkušenost?

Také jsem se podivovala nad chováním kolegů, jak sester, tak lékařů, ale to nejen na praxi. Špatné zkušenosti jsem měla i z polikliniky jako pacient. Pravda, s některými pacienty dochází trpělivost i zkušeným milým sestrám. Na praxi by mi pomohlo, kdybych lépe rozuměla, s čím se sestry potýkají. Nevnímala jsem, v jakých podmínkách pracují, že je jich málo, jsou špatně finančně ohodnocené a vyhořelé.

Trochu odbočím, ale myslím si, že nedostatek zdravotních sester se bohužel řeší tím, že se snižují požadavky na vzdělání, ruší se registrace. Převládá názor, že 4 roky na střední škole stačí a sestra s bakalářským vzděláním není potřeba. Proč místo toho nemocnice nepřijaly více pomocného personálu, aby sestry měly více času na sesterské činnosti? Kdo chce jít pracovat hned po střední škole? V USA pouze sestra bakalářka může získat licenci RN. Nižší sesterský personál tvoří ošetřovatelky „licence practical nurse“ (LPN), a „certified nursing assistant“ (CNA). Pro další personál, například instrumentáře, scrub tech s jednoletým kurzem, je registrace vyžadovaná jen v některých státech USA. Krev odebírá technik s kurzem phlebotomist. V SA intuboval pacienty „respiration therapist“. Myslím si, že by měly být vytvářeny různé nové pozice pro nelékařské zdravotní pracovníky, a ne je redukovat.


Liší se nějak zásadně postavení sester v ČR a USA?

Sesterské povolání je mnohem lépe oceněno v USA, než v Čechách a od toho se odvíjí jejich postavení ve zdravotnictví. Plat v USA mi vyplácí každých 14 dnů. Vyšší plat, možnost dalšího vzdělání a kariérního postupu také lákají do oboru více mužů. Smíšený kolektiv má mnoho výhod. Především tolik potřebná fyzická síla, kterou my ženy nemáme. Je hrozné, jaké musejí ženy vykonávat fyzické činnosti na odděleních. RN v USA se těší většímu respektu ze strany lékařů i ostatních členů týmu. Sestra není jen pomocnice lékaře, ale samostatný člen týmu, který je důležitým prvkem v zajištění kvality péče.

 

Proč jste se Vy rozhodla jít na zdrávku?

Na doporučení rodičů jsem dala přednost škole se zaměřením raději než všeobecnému gymnáziu, a zdravotní škola byla v místě bydliště. Už od počátku se mi líbilo, jaké pracovní příležitosti se nabízí zdravotníkům v zahraničí. Zdravotnický obor sliboval velmi dobrou dostupnost práce. Lákal mě směnný provoz a nesedavé zaměstnání. Pracuji ráda a nemohla bych být žena v domácnosti. V USA mě překvapilo, že mnoho žen v domácnosti zůstává. Zvažovala jsem medicínu, ale bála jsem se, že to bude hodně časově náročné a neshodovalo se to s mými plány cestovat. Nově se rozvíjející obor zdravotní sestry mě nalákal na navazující studium, rostoucí prestiž povolání i plat. Realita byla však jiná.

 

Je zajímavé, jak postavení sestry ve společnosti ovlivňuje to, jaké má pracovní možnosti.

Ano. Například v Čechách jsem se setkala s názorem, že sestry mají velkou rozvodovost kvůli směnnému provozu, práci o víkendech, a tak zanedbávají rodinný život. V Čechách ani v SA jsem neměla možnost vybrat si, na jaké směny chci pracovat. Pracovala jsem noční i denní. I když si myslím, že zdravotnická zařízení by se měla snažit sestrám vyjít maximálně vstříc a variabilní pracovní dobu umožnit. V USA se nabízejí všechny možné pracovní doby, což je důstojnější přístup. Můžete nastoupit třeba jen na první směnu a žádné noční pracovat nebudete. Nebo můžete pracovat jen víkendy. Takže se dá práce sladit s rodinným životem. Nedostatek sester je všude, takže když vám nějaký zaměstnavatel ideální podmínky nevytvoří, můžete jít jinam.

 

Hraje v ČR roli malé sebevědomí a tím pádem i strach?

V Čechách mě zaráželo, že hodně sester se bálo vyjádřit nespokojenost v povolání ze strachu, že je zaměstnavatel vyhodí. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by zdravotní sestra nemohla najít práci. Možná je to strach z nejistoty a neznámého. Není jednoduché začínat v novém kolektivu. Ani pro mě nebylo jednoduché přestěhovat se do cizí země. Vítám přicházející změny jako šanci na zlepšení, raději než neúspěch.

Připadá mi, že Američané jsou někdy sebevědomí až příliš. Nemyslím, že si to uvědomují. Jsou prostě komunikativnější a nezávislí. Je to dáno výchovou a vyplývá to ze zeměpisných i historických příčin. USA je ohromná země. Rodiny se často stěhují tisíce mil daleko za zaměstnáním, navštěvují jeden druhého, jsou zvyklí cestovat v rámci USA.

 

Jak se liší zdravotní péče v ČR a USA?

Když jdu v USA k lékaři, tak si připadám, jako když jdu na kosmetiku. Ordinace jsou moderně zařízené. Zdravotní personál se mi věnuje. Bohužel většinou je mnoho administrativy okolo nebo ošetření trvá příliš dlouho. Někdy lékaře ani nevidím. Také mám pocit, že se až příliš soustředí na můj psychický stav, více než na zdravotní. Naopak mám nedávnou zkušenost z Čech, která byla velice pozitivní. Jednalo se o soukromé zdravotnické centrum v Praze, péči jsem hradila jako samoplátce. Byla jsem maximálně spokojená. Vedoucí lékařka se mi věnovala důkladně při každé návštěvě a celý ošetřovatelský tým byl profesionální.

Americký pacient má jiné potřeby než ten český a také zdravotní péče v USA je nákladnější. Povinnost platit pojištění zákon neukládá a tak je mnoho nepojištěných. Plán pojištění je výhodnější přes profesní subjekty než pro nezaměstnané jednotlivce. Je třeba zdůraznit, že kromě částky odváděné pravidelně z platu se doplácí za vyšetření, léky, nebo pomůcky nemalé částky. Pojišťovna mi hradí dentální čištění každých 6 měsíců, proplácí všechna očkování, covidové testy, náklady spojené s těhotenstvím a další. Také mi pojištění platí do zahraničí, takže si nemusím vyřizovat cestovní pojištění, ale to záleží na pojišťovacím plánu, který si zvolíte. Celkově za zdravotní péči tady lidé platí mnohem víc, a tím pádem také očekávají, že se jim budou zdravotníci věnovat. Další skvělá věc je, že zde hodně věcí funguje on-line. O předpis na lék si můžu požádat při návštěvě ordinace, po telefonu, nebo e-mailem. Lékař přepošle předpisy na on-line faktuře do mnou preferované lékárny. V každém zdravotnickém zařízení je online pacientský portál, kde po přihlášení ke svému účtu si zobrazím výsledky, lékařské zprávy, mohu změnit osobní údaje, či komunikovat s klinikou.

 

Co Vám pomáhá udržet si pozitivní energii v práci?

Moje dvojité espresso mi dá energii na celý den. První cesta z postele vede ke kávovaru. Další věc, která mě ráno pozitivně naladí, je cesta do práce. Bydlím 15 minut jízdy od nemocnice a cesta se klikatí přes „green mountain“, zalesněné kopce mi zdobí obzor. Z mlžného oparu se vyhoupne slunce. V údolí se většinou pase dobytek a kolem silnice je alej jak z knihy Oty Pavla. Nikde ani živáčka, jen pár běžců, co zahajují den sportovní aktivitou. Díky šálku kávy a krásné cestě do práce mám pozitivní start. Dobrou energii si pak už jen udržuju třeba tím, že se snažím nebrat si nic osobně a nad špatné věci se povznést. Snažím se být pozitivní během dne, jak jen to jde, protože nemám ráda špatné odpoledne a naštvané kolegy. Krom toho věřím, že když jsem pozitivní v práci, tak se to potom vrací zpátky, takže mi energie během dne nedojde.


 

Váš začátek dne zní opravdu krásně…

Nebylo pro mě vždy lehké udržet si dobrou náladu v práci. V ČR mi přijde, že lidé jsou méně nabití energií. Je tam víc takových těch vybíječů. Vybije vás pomalu první člověk, kterého potkáte, protože nemá zrovna dobrý den, a lidé nespokojenost dávají znát. V SA bylo vyčerpání zapříčiněno především odlišnou kulturou. Práce tam byla náročnější fyzicky i psychicky. Komunikace s rodinnými příslušníky mě totálně vyčerpávala. Mnohdy ignorovali různá opatření a zákazy. Zcela běžně se stávalo, že si příbuzní posedali kolem lůžka nestabilního pacienta s intenzivní péčí na izolaci hned vedle ventilátoru, dialyzačního přístroje a začali si na přineseném koberečku nalévat čaj, úplně ignorujíc izolaci. Mnohdy jsme museli umožnit rodinám vykonávat náboženské rituály, které znesnadňovaly ošetřovatelskou péči. Rodiny odmítaly oholení pacienta, protože je to nedůstojné, ale risk katétrové infekce jim nevadil. Obdivovala jsem moje kolegy z Filipín, jak dovedli udržet stále usměvavou tvář.

 

Pracovní prostředí nás velmi ovlivňuje. Kde se Vám v tomto ohledu líbilo nejvíc?

Nemocnice ve Finsku předčila mé očekávání. Byla jsem tam na Erasmu, výměnném pobytu studentů. Překvapilo mě, jak jsou Finové přátelští, společenští a jakého mají sportovního ducha. Poprvé jsem se setkala s elektronickou dokumentací, která ve Finsku fungovala, zatímco v Čechách se o ní jen hovořilo. V nemocnici na mě však udělalo největší dojem zázemí pro zaměstnance. Personál se v „lunch room“ pravidelně scházel během jídel. Bylo vidět, že příjemné zázemí s dostatkem přestávek přispívá k pozitivnímu naladění pracovního kolektivu.

V SA bylo naopak nejhorší zázemí, i když nejdelší přestávky díky muslimským modlitebním zvykům. Malá místnost sice s oknem a gaučem, ale věčně plná. Nebylo tam žádné soukromí. Krom toho kolegové mluvili cizími jazyky, což je vyčerpávající poslouchat, proto jsem raději trávila přestávky v nemocničním parku.

 

Z mé zkušenosti mají sestry v USA horší zázemí než v ČR. Většinou malé, zatuchlé místnosti bez oken. Přestávka na oběd je půl hodiny, z toho ale trvá 10 minut dojít do jídelny a pak se ještě musí vystát fronta. Na oběd je pak maximálně 5–10 minut, a to si člověk neodpočine, je to spíš další stres, jak se rychle najíst. Nehledě na to, že spoustu lidí si přestávky vůbec nebere, protože mají pocit, že nestíhají.

Přesně tak. Myslím si, že 30 minut na oběd je málo. Přestávku neodmítnu, i když nestíhám. Pracuji 12 hodinové směny a mám jen jednu přestávku na oběd. Pracujeme na 4 směny. Kolegové, kteří pracují od 7 do 15 hodin občas přestávku vynechají. Když bych polední přestávku odmítla já, později už by mi ji neměl kdo dát. Jídlo si nosím z domova, abych ušetřila čas a mohla se v klidu najíst. Ztratit 15 minut cestou do kafetérie si nemůžu dovolit. Co se týče zázemí v USA, jsem spokojená. Máme celkem hezkou velkou místnost s televizí, nápojovou stanicí, kuchyňskou linkou a lednicemi. Okna nemáme na operačních sálech nikde. Management nemocnice občas poskytne oběd jako odměnu za odvedenou práci.

 

Vybavíte si nějaký dobrý a špatný zážitek z práce?

Dobry zážitek na operačním sále je vždycky, když se pacient probudí po anestezii a operace proběhne bez komplikací. Nebo když mě kolegové pochválí, že jsem zvládla vypjatou situaci na sále na jedničku. Dobrý zážitek na koronární jednotce byl, když jsme někoho úspěšně resuscitovali a on se pak vrátil zpátky do života. Další dobré zážitky jsem měla během covidové pandemie. V nemocnici jsme měli nad vchodem nápis „Vstup hrdinů“ a dostávali jsme krásné dopisy od dětí. Také vznikly všechny možné slevy pro zdravotníky v restauracích, na boty a další. Tolik podpory a respektu zdravotníkům jsem nikdy v minulosti nezažila.

Většina špatných zážitků je způsobena selháním některého člena týmu. V USA se jednou rozkřičel lékař během operace, protože tým nesplňoval jeho očekávání. Bylo to hodně neprofesionální, chirurg by se měl umět ovládat. To bylo asi nejvíc stresující, co se mi tady stalo.

Stává se docela často, že chirurg není dobře naladěný, a během operací, zvlášť při komplikacích, je atmosféra napjatá. V Čechách se mi zase stalo, že starší kolegyně s 20letou praxí se snažila křivě zpochybnit moje vědomosti a spolehlivost před pacientem, který byl plně při vědomí. Musela jsem ji upozornit, že se chová neprofesionálně. Byla jsem tehdy čerstvá absolventka.

 

Co se Vám líbí na práci sestry?

Líbí se mi univerzálnost zaměstnání a flexibilita pracovní doby. Zdravotní sestra je „globální povolání“. Tím, že dochází ke sjednocování kompetencí a procesů celosvětově, může sestra pracovat kdekoli po krátkém zaškolení. A tak se do povědomí dostává tzv. „travel nurse“. Na našem oddělení jich pracuje hned několik. Jsou to zdravotní sestry, které zaměstnává agentura. Pracují v různých zdravotních zařízeních napříč USA. Plat mají několikanásobně vyšší než sestry pracující na plný úvazek. Nepohodlnost cestovaní za prací je kompenzována vyšším platem, ubytování je hrazené. Někteří necestují daleko, jen do sousedního města. Mohou si totiž nasmlouvat kontrakty kdekoli, prodloužit je, nebo se vrátit do zařízení, ve kterém už byli. Covid potřebu travel nurse jen zviditelnil. Travel nurses pomáhají nemocnici vypořádat se s náhlým odlivem personálu nebo pokrýt období zvýšeného počtu operačních výkonů. Zdravotnická zařízení tak neutrpí finanční ztrátu plynoucí ze sníženého provozu.

Co byste doporučila sestrám, které mají zájem o práci v USA?

Práce v zahraničí je skvělou zkušeností pro každou zdravotní sestru. V současné době bohužel neexistuje v Čechách agentura, která by zprostředkovávala práci v USA. Podmínky získání licence se liší mezi jednotlivými státy, doporučuji proto nejprve vybrat stát v němž chcete pracovat, teprve pak začít s ověřováním vzdělání. USA se ale sjednocují, a tak narůstají počty států, které jsou součástí tzv. compact state nursing. Sestra držící takovou licenci může pracovat ve všech členských státech. V USA je enormní poptávka po zdravotních sestrách, a tak na pracovní trh USA míří sestry z celého světa. Českým sestrám, které se o práci v USA zajímají a neví kde začít, nabízíme asistenční služby. Najdete nás na Facebooku.

 

 


O autorce

Jitka Sacriponte

Zdravotní sestra, která pracuje ve Virginii. Vytvořila Fb skupinu Sestry ve světě, která slouží jako prostor pro sestry, které pracují v zahraničí nebo mají o práci v zahraničí zájem, umožňuje sdílet své zkušenosti a navzájem si poradit.

 


Co nás čeká příště?

Rozhovor se zdravotní sestrou pracující v Německu.

 

 
  • tisk
  • předplatit si