Balneologie a balneoterapie

Balneologie prezentuje tradiční způsob léčení, kterým si Česká republika získala v Evropě uznání a respekt. Zároveň se jedná o segment, ve kterém je domácí veřejnost málo seznámena s důležitostí balneoterapie a jejím vlivem na zdraví. Přibližme si lázeňskou léčbu z pohledu historického i dnešního.

Balneologie jako věda o léčení přírodou a přírodními zdroji vždy patřila k lékařským oborům. Způsob použití přírodních léčivých zdrojů určoval lékař, analýza působení i závěr o efektu léčby patřily také medicíně. Celý proces léčby se odvíjel v lázeňském prostředí, dle legislativních pravidel a vědeckých poznatků.

Lázně se díky vývoji naší společnosti vyskytují na mnoha místech světa, ale ne všude jsou využívány stejně. Přírodní léčivé zdroje se aplikují odlišně v různých zemích, obvykle v závislosti na tradici lázeňství. Většina anglosaských zemí využívá lázeňství k relaxaci a wellness, evropské státy spíše k léčbě a rehabilitační činnosti.

Pohled do minulosti

Historicky se můžeme posunout o 4 tisíce let zpátky, kdy se objevují první relaxační bazény u velkých řek a předpokládá se jejich první využití k účelům balneace, tedy koupání. První zápisy se datují do starého Egypta, kde se nádrže používaly jako hygienické zázemí či relaxační prvek, a to nejen pro vládce, ale i pro pracující lid. Čína a Indie v této době začínají pro nemocné osoby provozovat lázně termální, tedy s teplotou vody až 50 °C.

Starověké Řecko a Řím budují termální bazény i relaxační míst­nosti. Už v této době se studuje složení minerálů ve vodě a efektivita tepla bahenních zábalů. Začíná se i s pitnou kúrou minerálních pramenů a prohříváním v páře. Římané se při svých válečných výpravách dostávají do států, které dnes v Evropě vedou v rozmanitosti přírodních léčivých zdrojů – Francie, Německa, Chorvatska a Maďarska, čímž se rozšiřují znalosti o minerálních vodách, a jejich využití se tím pádem rozšiřuje i na další území Evropy. Koupele se stávají způsobem nejen relaxace a léčení – lázně se stávají místy, kde se praktikuje společenské soužití.

Se staletími vývoje lázeňských měst se zkoušejí i staré tradice – koupele s přísadami bylinkových extraktů, výluhů nebo změny teploty vody. Studuje se složení vody, její léčebný efekt a vliv na lidský organizmus, vedou se zápisy a studie, ze kterých­ ­ještě dnes čerpáme zajímavé podněty.

Většina lázeňských měst má specifickou podobu, která se začala rýsovat na přelomu 18. a 19. století.

České lázeňství je mladší v porovnání s lázeňstvím středomořským, ale dějiny pamatují i metody, které vznikly na našem území. Záznamy z 10. a 11. století se zabývají lázeňskými městy západočeského regionu (Teplice, Karlovy Vary). Ve 13. ­století se připojuje řada studií pramenů z oblasti Mariánských Lázní. Kromě přírodních léčivých zdrojů se dbá i na lázeňskou architekturu a na analy­tické studie obsahu vod a peloidů. Vincenz Priessnitz se zaměřuje na chronická onemocnění a kombi­nuje zábaly s ­cílem zapaření a pocení organizmu.

Postupně se z lázeňských měst jak v Evropě, tak v Asii stávají specializovaná střediska zaměřená na léčbu určitých chorob a chronických onemocnění. K bohatství přírodních lázeňských zdrojů se přidružují i ­známí laičtí léčitele, jako byl například Sebastian Kneipp nebo již zmiňo­vaný Vincenz Priessnitz, kteří kombinují pohybovou léčbu, dietoterapii, tělocvik, terénní kúry a pitný režim.

Francouzská balneologická škola tvrdí, že kvalita balneoterapie je přímo úměrná kvalitě lékařů. Německá škola naopak klade důraz na důležitost pramenů léčby, to znamená vody či peloidů.

Specifika lázeňství v České republice

Lázeňství u nás mělo velké vědecké uznání. Balneologie se přednášela na univerzitě. První vodoléčebný ústav byl Vincenzem Priessnitzem založen roku 1829 v Lázních Jeseník.

V českých lázních se nejen léčilo, ale uzavíraly se zde obchody, domlouvaly sňatky, pořádaly kongresy, sjezdy lékařů a konala se tu i celá řada společenských aktivit.

Černé období lázeňství nastalo během 2. světové války, kdy se nacistické jednotky ubytovávaly v lázeňských městech, čímž blokovaly jakoukoli lázeňskou činnost, nehledě na to, že docházelo k poškozování lázeňských budov. Socialistický aspekt chápání lázeňství po 2. světové válce také mnoho nepřidal – do lázní se investovalo málo a na lázeňské pobyty se jezdilo buď přes ROH, nebo přes protekci.

Definovat a klasifikovat nemoci a stavy, kterým pomůže lázeňská léčba a přírodní léčivé zdroje, je práce letitá, podpořená vědeckou prací, množstvím studií a analýz. K tomu v České republice po léta napomáhal Balneologický institut situovaný v Mariánských Lázních.

Po roce 1989 nastoupila privati­zace lázní a registrace akciových společnosti a společností s ručením omezeným. I na lázeňské prostředí atakoval z Evropy přenesený trend wellnessového trávení volného času. V takové situaci bylo důležité využití vlastních sil a vzdělávaní, aby úroveň lázeňství v ČR stále měla punc tradice a kvality. Tomu napomohla i legislativa ze strany Ministerstva zdravotnictví (MZ ČR), propojení s rehabilitací, tedy zařazení lázeňské léčby do zákona o veřejném zdravotnickém pojištění pod názvem léčebná lázeňská rehabilitační péče. Při MZ ČR byl zřízen Český inspektorát lázní a zřídel, který se zabývá studováním přírodních léčivých zdrojů, jejich kvalitou a působením na lidský organizmus.

Přírodní léčivé zdroje můžeme rozdělit do čtyř velkých skupin:

→ minerální vody aplikovatelné jako koupele, inhalace či v pitné léčbě;
→ peloidy používané formou koupelí a zábalů;
→ léčivý plyn, který se aplikuje jako součást vodní, suché uhličité koupele nebo podkožně;
→ klimatické podmínky, velice důležité u respiračních, kožních a psychiatrických nemocí.

Máme štěstí, že jsou všechny do­stupné k léčbě na území ČR.

Dnes je seznam dalších léčebných výkonů definován vyhláškou MZ ČR 331/2007, kterou se stanoví nejen časová jednotka, ale i nositel výkonu a popis postupů. Na základě toho se vytváří zákonné normy, pravidla odeslání pacienta a definují se diagnózy, které se léčí v lázních po celé republice. K tomu vydalo MZ ČR takzvaný Indikační seznam, tedy soubor diagnóz rozdělených do skupin a lázeňských míst, kde je možné tyto nemoci balneoterapií léčit. Ocenění výkonů dělá zdravotní pojišťovna paušálním principem při lázeňské léčbě a bodovým hodnocením, pokud je léčba ambulantní.

Lázeňský pacient je dnes vybíravý, přes internet si může zjistit mnoho informaci o léčbě i lázeňství jak u nás, tak ve světě a z provedené služby chce mít celkově pozitivní zážitek. Popularita lázeňské léčby mezi pa­cienty je stále velká, a to díky ­specifiku české lázeňské medicíny – jejímu komplexnímu přístupu, který kombinuje aplikaci přírodních léčivých zdrojů s léčebnou rehabilitací, tedy fyziatrii a fyzioterapii s dietoterapií, ergoterapií, klimatoterapií, klinickou psychologií a edukací.

Evropské země se svojí vyspělou kulturou mají i vyšší průměrnou délku života a samozřejmě i potřebu zlepšení kvality života. Kromě tradičního pojetí lázeňství se v těchto státech stále častěji objevuje nová a dokonalejší nabídka produktů obsahující nové metodiky, přístroje a různé kombinace přírodních léčivých zdrojů a rehabilitace. Čím dál více se lidé vrací k přírodě a její léčivé moci nejen v léčbě, ale i ve stylu života a v kosmetice. Proto i lázně v ČR musí neustále zlepšovat nejen doprovodné služby, ale i vybavenost, přístup k novým technologiím a znalostem a sledovat to, co se v medicíně zdokonaluje a mění.

 

Lázně Bohdaneč

Jedním z příkladů vývoje léčebných procedur je i postup aplikace peloidu v případě Lázní Bohdaneč, kde se známou slatinu rozhodli podat ve formě slatinného zábalu v zábalové vaně. Vana byla využita v Evropě výhradně k wellness procedurám a v Lázních Bohdaneč se podařilo – po vědecké studii – získat důvěru MZ ČR a aplikovat přírodní léčivý zdroj formou zábalů, kde teplo slatiny a efekt jejího působení zaručuje teplé vodní lůžko.

Tento způsob aplikace je velmi vhodný pro všechny diagnózy pohybového aparátu i některé neuro­logické diagnózy a umožňuje použití slatiny na místech, která jsou v klasické vaně obtížně dostupná, nebo pacient nemá možnost absolvovat slatinu ze zdravotních důvodů a kontraindi­kací. Podařilo se tím snížit počet kontraindikací při aplikaci slatiny, což přispělo ke spokojenosti pacientů, a navíc přineslo výborné výsledky v léčbě. 

 

---

O autorce

MUDr. Ljiljana Marič

pochází ze Sarajeva, kde ­vystudovala Lékařskou fakultu a postgraduální studia experimentální medicíny, pracovala na Hemato­logické klinice. V roce 1991 získala atestaci z vnitřního lékařství. Kvůli válečnému konfliktu opustila v roce 1992 zemi, nový domov našla v Česko­slovensku. Roku 1994 nastoupila do Léčebných lázní Bohdaneč, v roce 1998 získala nástavbovou atestaci z fyzikální medicíny a balneologie. V Lázních Bohdaneč pracovala až do odchodu do důchodu, v letech 2006–2021 zde působila na pozici ředitelky léčebného ústavu. Pod jejím vedením bohdanečské lázně dosáhly vynikajících výsledků především v léčbě pohybového ústrojí a následné péči po ortopedických operacích a rozvinuly novou léčebnou metodu užití léčebného peloidu.

 

 

• tisk
• předplatit si