COVID-19
 
Zpět na přehled aktualit

Florence plus

Práva tělesně postižených při poskytování zdravotních služeb

Datum: 19. 4. 2020
Práva tělesně postižených při poskytování zdravotních služeb

Princip rovnosti lidí v důstojnosti a právech, jakož i zaručení práv bez jakékoli diskriminace. V této jedné jediné větě z Listiny základních práv a svobod je obsaženo vlastně všechno. Všichni pacienti tedy mají stejná práva, což v důsledku znamená, že osoby se zdravotním postižením nesmějí být nijak znevýhodněny proti těm, kteří ho nemají. Platí to však i obráceně, postižení není důvodem pro zvýhodnění, pokud není nutné vzhledem ke charakteru handicapu.

Zachovat rovnoprávné postavení tělesně postižených či lépe zdravotně postižených obecněa pacientů se specifickými obtížemi vyžaduje pevně stanovená pravidla. V tomto směru byla velmi důležitá novela vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, která nabyla účinnosti 24. července 2018.

Na základě podnětu Národní rady osob se zdravotním postižením ČR tehdy došlo k doplnění nového povinného zápisu do zdravotnické dokumentace o nezbytných zdravotnických prostředcích, popřípadě zvláštních pomůckách, které pacient používá. Samozřejmě zde nemusejí být uvedeny všechny, ale jen ty, které pacient potřebuje dlouhodobě a je na ně při poskytování zdravotních služeb třeba vzít zřetel. „Do té doby se totiž stávalo, že zdravotnický personál vůbec nevěděl, že se pacient, o kterého pečuje, bez zmíněných pomůcek neobejde. Docházelo tak k velmi tristním životním situacím, které v některých případech hraničily s omezováním osobní svobody pacienta,“ konstatuje JUDr. Jana Palečková, právní poradkyně Kanceláře Ombudsmana pro zdraví. Paradoxem je, že o tom, co se děje, neměl v mnoha případech zdravotnický personál ani potuchy. V důsledku toho se řada zdravotně postižených obávala absolvovat i velmi nutnou hospitalizaci v nemocnici.

V nemocnici jako v běžném životě

V současnosti, kdy je již údaj o zdravotnických prostředcích a zvláštních pomůckách ve zdravotnické dokumentaci povinný, by o nich měl být každý, kdo přijde s pacientem do kontaktu,adekvátně informován. Musí tedy pacientovi umožnit je používat, pokud možno ve stejné intenzitě jako v běžném životě, pokud nebudou omezovat jeho léčebný proces.

U pacientů se sluchovým postižením nebo kombinovaným sluchovým a zrakovým postižením by měla být zaznamenána též informace o formách komunikace, které upřednostňují. Poskytovatel zdravotních služeb tak dopředu ví, že při opakovaných návštěvách má zajistit takové podmínky, které mu umožní porozumět si s postiženým pacientem. „Je to velmi důležité, protože jedině tak může být zachováno rovnoprávné postavení pacientů se specifickými komunikačními problémy a rovněž i s různými formami duševního onemocnění,“ podotýká JUDr. Palečková.

Zápis sám nic neřeší, to jen lidé

Za téměř dva roky platnosti novely se jistě povinnosti zápisů do zdravotnické dokumentace již vžily a jsou dodržovány. Přesto prostý zápis nikoho nezachrání. Personál by měl být proškolován v komunikaci se zdravotně postiženými a na jejich příchod se připravovat s předstihem. V některých případech určitě není od věci sjednat si odborníka, který dokáže především se sluchově (a také duševně) postiženými správně komunikovat. Pokuste se vžít do situace postiženého člověka, se kterým si nerozumíte. Při hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení se velmi pravděpodobně bude cítit izolovaně. A nejen to. Každý takový pobyt v nemocnici pro něj může znamenat traumatizující zážitek a hrozbou dalšího poškození jeho zdravotního stavu.

„Navíc nebude dostávat informace, které z hlediska zákona o zdravotních službách má mít každý pacient. Nad tím, že pacient nerozumí, co se mu říká, nelze mávnout rukou. Zajistit porozumění je úkolem pro poskytovatele zdravotních služeb. Není totiž možné vzít pacientovi právo volby navrhovaného způsobu léčení či klást k němu otázky. On je přece tím, kdo ve finále o své léčbě rozhoduje,“ říkáprávní poradkyně Kanceláře Ombudsmana pro zdraví.

Pokud personál z dokumentace ví, jaké specifické komunikační prostředky pacient vyžaduje, může zvolit adekvátní formu jejich řešení. Ostatně v Chartě tělesně postižených se mimo jiné píše: „Každá tělesně postižená osoba má právo na kvalitní a kvalifikovanou pomoc. Přátelský vztah mezi osobou, která pomoc poskytuje, a osobou, která ji přijímá, musí být založen na vzájemném respektu,důvěře a úctě.“ (Preambule, článek 3) A tak by to mělo být i při poskytování zdravotních služeb v nemocnici.

 

Případ Kanceláře Ombudsmana pro zdraví: bezmoc na vozíčku

„Jsem na vozíčku a nemohu najít gynekologa. Tam, kde by mě přijali, jsou schody a žádný výtah, a tam, kam bych se dostala, mají prý plno. Nemám tedy zajištěnu gynekologickou péči v místě bydliště. Všude říkám, že s dopravou až do ordinace a přemístěním na gynekologické křeslo by mi pomohl manžel, s nímž už vše máme skvěle nacvičené. Přesto mě nikde nevezmou. Poradit mi nedokáže ani zdravotní pojišťovna,“ svěřila se nám paní Marie, kteráoslovovala gynekology, kteří měli smlouvu s její zdravotní pojišťovnou, na jednom z našich seminářů, s nimiž jezdíme po České republice.

Lékař může pacienta odmítnout jen v případech, které jsou striktně dány zákonem o zdravotních službách. Jedním z důvodů může být překročení únosného pracovního zatížení. V praxi to znamená, že by přijetí nového pacienta znamenalo snížení úrovně kvality a bezpečnosti zdravotních služeb poskytovaných pacientům, kteří byli přijati již dříve. Poskytovatel však může pacienta odmítnout také z provozních důvodů, kvůli nedostatečnému personálnímu zabezpečení nebo technickému a věcnému vybavení zdravotnického zařízení.

A k čemu chceme tímto příběhem dojít? O odmítnutí by měl poskytovatel vystavit pacientovi písemnou zprávu, v níž bude jasně uveden důvod. Jenže Marie od nikoho nikdy žádný papír nedostala aani o této povinnosti poskytovatelů nevěděla, stejně jako valná většina pacientů. Kdyby o vystavení této zprávy požádala, lékaři by mělo být jasné, že odmítnutí povinnosti vystavit jije rizikem. Dopustil by se totiž přestupku, v jehož důsledku by mu mohl hrozit správní trest v podobě dost vysoké finanční pokuty.

Ještě horší důsledek by pro lékaře mohlo mít, kdyby důvodem odmítnutí přijmout paní Marii do péče bylo to, že se mu jednoduše o takovou „problematickou pacientku“ starat nechce. Jestliže by totiž bylo odmítnutí neoprávněné a neodůvodněné, hrozil by poskytovateli správní trest několikanásobně větší než v prvním případě. Promlčecí lhůtu přitom stanoví zákon na tři roky. Kdykoli v té době lze podat podnět k zahájení řízení o přestupku. Je ale na rozhodnutí správního orgánu, kterým je nejčastěji krajský úřad místně příslušný danému poskytovateli zdravotních služeb, zda řízení zahájí.

JUDr. Jana Palečková,
MgA. Kateřina Havelková,
Kancelář Ombudsmana pro zdraví

 
  • tisk
  • předplatit si