Zpět na přehled aktualit

Florence plus

Spíše než stres ovlivňuje naši imunitu pocit bezmoci

Datum: 16. 9. 2019
Spíše než stres ovlivňuje naši imunitu pocit bezmoci

Zřejmě notoricky známá je Yerkes-Dodsonova křivka lidské výkonnosti a nabuzení, pomocí níž autoři Yerkes a Dodson již před více než stolety zakreslili, že pro optimální lidský výkon je potřeba optimální dávka stresu. Naopak jeho nedostatek vede k nudě a z ní vyplývajícím nešvarům a jeho přemíra zase k únavě, vyčerpání, narušenému zdraví a vyhoření. 

Ovšem pozdější poznatky mluví o tom, že spíše než působení zátěže ovlivňuje naši imunitu nedostatek vlivu na události, tedy určitá bezmocnost. Anisman et al. v té souvislosti prováděliv roce 1980 experimenty u zvířat, konkrétně myší. Hlodavce rozdělilido tří skupin, z nichž jedna nebyla vystavována elektrickým šokům, druhá sice ano, ale měla možnost tomu uniknout, u třetí skupiny varianta úniku před stresory zcela chyběla. Testování ukázalo, že zatímco u prvních dvou skupin byla průměrná koncentrace noradrenalinu, tedy hormonu odpovědnéhoza pozitivní připravenost organismu k výkonu, na poměrně podobné úrovni, třetí měla koncentraci noradrenalinu ve tkáních výrazně nižší. Odborníci tento stav označují za tzv. naučenou bezmocnost.

Imunosupresivní účinky kortizolu

Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., ředitel Národního ústavu duševního zdraví, který mj. o těchto jevech mluvil na své přednášce pro veřejnost v rámci březnového Týdnemozku Akademie věd ČR, zmínil paralelu tohoto experimentu u lidí. Konkrétně u zaměstnanců mladoboleslavské Škody, které lze pomyslně rozdělit také do tří skupin. V první skupině jsou dělníci, řadoví pracovníci, kteří sice musejí odvádět kvalitní práci, ovšem bez přílišné odpovědnosti, do druhé skupiny patří střední manažeři, mistři, kteří mají značnou odpovědnost, ale zároveň nemají vliv na události dějící se ve firmě, a konečně třetí skupinu tvoří vrcholní manažeři firmy, kteří žijí v neustálém stresu, ovšem zároveň mají značné rozhodovací pravomoci. Z informací závodních praktických lékařek vyplývá, že se v ambulanci málokdy setkají s řadovými pracovníky či s vrcholnými manažery. Naopak zdravotní komplikace, civilizační choroby,jako je diabetes, vysoký krevní tlak atd., nejčastěji postihují střední manažery právě v souvislosti s dlouhodobým stresem a nízkou mírou vlivu na chod událostí v podniku.

Souvislost mezi dlouhodobým stresem a oslabením imunity není nic překvapivého. Při déletrvající zátěži totiž nadledviny vylučují nadměrné množství glukokortikoidních hormonů (kortizolu), které mají imunosupresivní účinky na organismus.

Genetika versus prostředí

Bezmoc a deprese spolu často souvisejí, nicméně podle odborníků nás v každodenním životě ovlivňuje spíše než to, co se nám děje, jak to čteme a jak se u toho cítíme. Naše reakce bývají velmi individuální. Kanadský psychiatr Michael Meaney v této souvislosti zkoumal, opět experimentyse zvířaty, do jaké míry ovlivňuje zvládání stresu genetická výbava a do jaké míry prostředí. Studie byla založena na zkoumání mateřského chování laboratorních potkanů, které spočívá zejména v olizování a čištění kožíšku potomků.

Výzkum ukázal, že hormon uvolňující kortikotropin (CRH), jehož hlavní funkcí je aktivace sekrece glukokortikoidů (stresového hormonu kortizolu) je hodně exprimovaný zejména u málo opečovávaných myší. Naopak k supresi adrenokortikotropního hormonu ACTH, který stimuluje vylučování glukokortikoidů, dochází mnohem více u potkanů, o které se jejich matky starají velmi svědomitě. Výsledkem je, že málo opečovávaná zvířata se více bojí, jeví menší zájem o okolí a jsou méně schopná, naopak hlodavci s intenzivní mateřskou péčí jsou odolnější, odvážnější a zvídavější. To ještě nic nedokazuje, protože experiment také doložil, že lépe pečující matky mají v tomto smyslu také lepší genetickou výbavu. Jednoznačné výsledky přinesla až fáze studie, kdy byla potkaní mláďata matkámihned po narození vyměněna. Lepší schopnosti totiž prokazovali potkani, kterým byla věnována svědomitějšímateřská péče, a to nezávisle na tom, kdo byl skutečně jejich matkou. Podobné studie pochopitelně z etických důvodů nelze realizovat u lidí.

Co však zkoumat lze, je pravděpodobnost rizika nástupu deprese. Tím se zabýval Kendler et al., a to ve studiipopulačního vzorku více než 7500 osob tříděných podle pohlaví, neuroticismu a stresujících životních událostí. Ukazuje se, že určující pro vznik deprese je míra neuroticismu jedince. Například u ženy s velmi nízkými sklony k neuroticismu je i v případě těžké stresové životní události riziko rozvoje velké deprese nižší než u ženy, která je velmi neurotická, byť ji postihne středně nízká stresová životní událost.

 
  • tisk
  • předplatit si