Nový občanský zákoník V: Odpovědnost za škodu

Nový občanský zákoník podstatně mění i civilní odpovědnost za škodu.

Odpovědnost za škodu je institutem soukromého práva, jehož účelem je odstranění, kompenzování či alespoň zmírnění újmy majetkového i nemajetkového charakteru, kterou poškozený utrpěl v důsledku zaviněného protiprávního jednání škůdce (subjektivní odpovědnost), nebo ve zvláštních případech, kdy zákonodárce považoval za potřebné zlepšit postavení poškozeného tím, že nemusí prokazovat zavinění a protiprávní jednání škůdce (objektivní odpovědnost). Nárok u soudu ve všech případech civilní odpovědnosti uplatňuje poškozený, pokud je škoda způsobena trestným činem, může tak učinit i v rámci trestního řízení (tzv. adhezní řízení). Bez aktivity poškozeného nelze škůdce vést k odpovědnosti, výjimkou je pouze aktivita zákonných zástupců poškozeného a dále institut postmortální ochrany osobnosti, který je podstatným způsobem rozšířen. Důkazní břemeno nese poškozený, pokud zákon výslovně nestanoví jinak.

Mezi nejpodstatnější změny nové právní úpravy ve vztahu ke zdravotnictví patří zpřesnění uplatnění náhrady nemajetkové újmy, zmírnění objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou použitou věcí, avšak na druhou stranu i zavedení některých nových případů objektivní odpovědnosti – zejména odpovědnost za nesprávnou odbornou radu.

Výraznou změnou je i zrušení stanovených částek za způsobenou újmu na životě, bolestném a snížení společenského uplatnění právními předpisy a ponechání stanovení výše odškodnění nemajetkové újmy na úvaze soudu podle zásad stanovených zákonem. Dlužno ovšem podotknout, že změna není tak výrazná, jak se jeví na první pohled, a to jednak vzhledem k tomu, že soudy již za účinnosti staré právní úpravy překračovaly stanovené částky (a to několikanásobně), dále proto, že u nemajetkové osobnostní újmy žádné limity zákon nestanovoval, a byla tak i dosud na úvaze soudu, a v neposlední řadě proto, že Nejvyšší soud veden snahou o posílení právní jistoty vydal metodiku, podle které lze určit náhradu nemajetkové újmy na zdraví. [1]

Odpovědnost za škodu je podle pojetí nového občanského zákoníku (dále NOZ) tzv. civilním deliktem a nalezneme ji v hlavě III – Závazky z deliktů. Odpovědnost za škodu upravuje NOZ v přibližně dvojnásobném počtu ustanovení oproti dosavadní právní úpravě (§ 2894–2971).

V následujících dílech tohoto seriálu se zaměříme na změny proti současnému stavu, a to zejména ve vztahu k poskytování zdravotní péče.

Vznik a rozsah odpovědnosti

Odpovědnost za škodu vzniká porušením zákona, dobrých mravů nebo smlouvy, nejde-li o zvláštní případy objektivní odpovědnosti. Charakter zvláštní odpovědnosti bez zavinění má i odpovědnost ze smlouvy.

Odpovědnosti se nelze zprostit jednostranným prohlášením. Nepřihlíží se ani k smluvním ujednáním, kterými by někdo chtěl předem vyloučit či omezit náhradu újmy na přirozených právech člověka, škody způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, nepřihlíží se ani k ujednáním, která omezují právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy nebo která se odchylují od těch ustanovení zákona, jimiž je chráněno právo slabší strany. Jak již bylo řečeno v první části tohoto seriálu, za slabší stranu se považuje i pacient.

Kromě povinností, které stanovuje jak NOZ, tak jiné zákony (např. zákon o zdravotních službách), NOZ obdobně jako předchozí OZ koncipuje tzv. obecnou prevenční povinnost, tedy povinnost každého počínat si tak, „aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného“, kterou však v souladu s judikaturou výslovně zužuje na případy, kdy tak vyžadují „okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života“. Zákon tedy vyžaduje běžnou míru opatrnosti, tedy povinnost chovat se obvyklým způsobem, přičemž NOZ v § 4 výslovně zakotvuje vyvratitelnou domněnku schopností průměrného člověka, tedy jak běžné schopnosti, tak i běžné znalosti. Z toho plyne, že každý má právo očekávat, že se každý bude chovat, jako by měl průměrný rozum, průměrnou pečlivost a byl průměrně opatrný, pokud není zřejmé, že věděl, či musel vědět o snížených schopnostech konkrétního člověka. NOZ již nerozlišuje nedbalost na vědomou a nevědomou. Pokud je však s nějakým následkem spojena vědomost, definuje ji tak, že jde o vědomost, „jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. (§ 4 odst. 2)“ Není tedy relevantní, zda je skutečně subjektivně znala, ale že je objektivně znát musela, tedy její nevědomost se zakládá na hrubé nedbalosti.

Zároveň však v souladu s právní teorií a judikaturou výslovně zakotvuje i tzv. zvláštní povinnost aktivně zabránit škodě pro ty, kdo vytvořili nebezpečnou situaci nebo nad ní mají kontrolu anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Půjde tedy například o odpovědnost sestry vůči pacientovi, vůči němuž použila omezující prostředky, ale i odpovědnost sester při péči o pacienty, jejichž bezmocnost nezpůsobily, ale převzaly péči o ně, anebo o odpovědnost rodiče za to, že zavolá lékařskou pomoc svému nemocnému dítěti. Tyto osoby mají nejen povinnost počínat si opatrně, ale i povinnost aktivně škodě zabraňovat – jsou tedy odpovědné i za nekonání, jelikož mají zvláštní povinnost konat. Zcela novou povinností je aktivně zabránit škodě v případě, že ji lze odvrátit snadno vzhledem k možnostem a schopnostem svědka hrozící škody, pokud taková osoba zároveň ví nebo musí vědět, že „hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit“.

NOZ již nedefinuje formy zavinění, pokud jde o definice úmyslu, je tedy nutné odkázat na trestní zákoník. Obdobně jako dosavadní zákon však stanovuje domněnku nedbalosti, tedy obrací důkazní břemeno v případě porušení zákonné povinnosti – je na škůdci, aby prokázal, že škodu nezavinil, pokud se poškozenému podaří prokázat, že se škoda stala, že se stala v příčinné souvislosti porušení právní povinnosti, a výši újmy. Zároveň však nově stanovuje, že nedbale škůdce jedná tehdy, když nejedná tak, „jak lze od osoby průměrných vlastností v soukromém styku důvodně očekávat“, pokud jde o osobu běžnou, laickou. Přísnější definice nedbalosti je však u odborníků, respektive osob, které se za ně vydávají, tedy v případech, kdy dá „škůdce najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo zaváže-li se k činnosti, k níž je zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti zapotřebí, a neuplatní-li tyto zvláštní vlastnosti.“ Obdobně i § 5 stanovuje, že taková osoba dává najevo, že je schopna „jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena“. Každá sestra je tedy povinna jednat tak, jak lze od běžné, řádně vzdělané sestry očekávat, sestra specialistka je pak povinna jednat tak, jak lze očekávat od osoby s takovými specifickými znalostmi a dovednostmi, a to i v jejím soukromém životě, pokud své zvláštní znalosti vyplývající z profese dala najevo – samotná skutečnost prezentace toho, že je odborníkem, zakládá dobrou víru druhé strany v její schopnosti a k její tíži jdou případné nedostatky v jejích odborných znalostech. I na osobu, která odborníkem vůbec není, se vztahují stejné nároky. Zvýšení nároků se však neprojevuje pouze vyššími požadavky na kvalitu jednání, tedy jednání, které lze rozumně očekávat od řádné sestry, řádného fyzioterapeuta, v souladu s pravidly příslušného oboru, ale též tím, že náhradu škody způsobenou těmito osobami není přípustné snížit (§ 2953 odst. 2).

Povinnost zakročit proti hrozící újmě má i osoba, které újma hrozí; nezakročí-li, je odpovědná za tu část újmy, které mohla zabránit. Půjde např. o pacienta, který nedbá pokynů ošetřujícího zdravotnického pracovníka či obecně známých preventivních opatření k ochraně zdraví.

Tak jako dosud je za škodu odpovědná osoba, která použila při své činnosti zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka. Typicky půjde o vztah zaměstnavatele a zaměstnance, přičemž zaměstnavatel má vůči svému zaměstnanci v případě zaviněné škody právo regresu ve výši limitované zákoníkem práce. Pomocníkem však mohou být i případy jiné, např. činnost studentů, dobrovolníků, neformálních pomocníků. NOZ však výslovně formuluje výjimku pro osoby, které se výslovně zavázaly činnost provést samostatně; za takové osoby ručí ten, kdo činnost provádí (tedy např. poskytovatel zdravotní péče), pouze tehdy, když je nepečlivě vybral či na ně nedostatečně dohlížel.

Pokud škodu způsobilo společně více osob, odpovídají stejně jako doposud všichni škůdci společně a nerozdílně (solidárně), poškozený může tedy celou částku vymáhat od kteréhokoli z nich a je na škůdcích, aby se mezi sebou vypořádali podle své účasti na jejím vzniku. Výjimkou je možnost soudu v případech zvláštního zřetele hodných rozhodnout o povinnosti škůdce uhradit škodu podle své účasti na škodlivém následku.

Porušením dobrých mravů odpovědnost za škodu nevzniká vždy, ale jako dosud pouze tehdy, je-li toto porušení úmyslné. Nově NOZ rozlišuje případ, kdy by porušení dobrých mravů bylo zároveň právem škůdce (šikanózní výkon práva) – v tomto případě vzniká odpovědnost za škodu pouze tehdy, kdy by škůdce svým jednáním nesledoval primárně uplatnění svého práva, ale jeho hlavním motivem by bylo poškození práv pacienta. S tím koresponduje i povinnost každého jednat poctivě (§ 6 odst. 1), přičemž NOZ zakotvuje vyvratitelnou právní domněnku poctivosti a dobré víry (§ 7) a odejmutí právní ochrany zjevnému zneužití práva (§ 8).

Bez větších změn zůstávají okolnosti vylučující protiprávnost, z nichž NOZ výslovně upravuje nutnou obranu, krajní nouzi a svépomoc (§ 14), a to způsobem obdobným dosavadní právní úpravě. Novinkou je však výslovná povinnost přihlédnout i „k omluvitelnému vzrušení mysli toho, kdo odvracel útok nebo jiné nebezpečí“, jinak řečeno – soud musí přihlédnout k tomu, že osoba v takové výjimečné situaci může vyhodnotit okolnosti pod tlakem nouze ne zcela přesně.

Odpovědnost za škodu způsobenou ne zcela svéprávnou osobu zůstává bez větších změn, tak jako doposud nahradí škodu taková osoba pouze tehdy, pokud byla způsobilá ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Nově je však doplněno, že poškozenému „náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu“. Zcela nová je možnost přiznat náhradu újmy i za škodu způsobenou takovou osobou, která nebyla způsobilá ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, „je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného“. Bude tomu tak zejména tehdy, neodpovídal-li by za nezpůsobilé dítě nebo osobu s duševní poruchou nikdo, protože nikdo nezanedbal náležitý dohled, avšak vzhledem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného by takové řešení neodpovídalo zásadám spravedlnosti.

V příštím díle se dočtete pokračování této rozsáhlé problematiky – konkrétně o zvláštních případech odpovědnosti, způsobu a rozsahu náhrady újmy a promlčení.

Mgr. et Mgr. Eva Prošková, Ústav veřejného zdravotnictví a zdravotnického práva, 1. lékařská fakulta UK

[1] www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/Metodika