COVID-19
 
Zpět na přehled aktualit

Aktuality

Být osamělý s demencí nemusí znamenat zůstat bez pomoci

Datum: 26. 2. 2020
Být osamělý s demencí nemusí znamenat zůstat bez pomoci

Počet seniorů s demencí se za posledních dvacet let zdvojnásobil. Na světě touto nemocí onemocní někdo každé tři sekundy. V roce 2018 byla sedmým nejčastějším důvodem úmrtí v České republice. Demencí u nás trpí odhadem 170 000 lidí – více žen než mužů. 

 

Přibližně o sto tisíc lidí s demencí se starají jako neformální pečovatelé zejména příbuzní. Podle Zprávy o stavu demence z roku 2016 se jejich počet odhaduje asi na čtvrt milionu. Po 80.roce věku trpí demencí cca 20 %lidí, po 90. roce věku je to už 50 %. Loňská analýza Asociace poskytovatelů sociálních služeb ukázala, že na tisíc seniorů starších 80let připadápouze 36 míst v domovech se zvláštním režimem. V roce 2018 žilo podle údajů ČSÚ v ČR 371 400 seniorů ve věku 80–89 let a 61 500 starších 90 let. Otázka ohledněřešení problematiky seniorů s diagnózou demence, kteří žijí doma sami bez rodiny a čekají na umístění, kterou jste nám položili, je tedy více než namístě. Z titulu bezplatné právní poradny však pro vás rozuzlení celosvětového problému zajištění dostatečné, individuální a finančně únosné péče o pacienty s demencí nemáme. A upřímně – nemá ho pravděpodobně nikdo.

Můžeme vám ale vyprávět některé příběhy a prozradit vám, co na základě poradenství Kanceláře Ombudsmana pro zdraví lidé, kteří je prožili, udělali. 

Tři podpůrná opatření mohou šetrně pomoci

1. Obrátila se na nás paní Růžena. Její starší sestře bylo loni osmdesát a poslední dobou má občas problémy při rozhodování o důležitých věcech. Může jí nějak pomoci? Poradili jsme jí tzv. nápomoc. Ta spočívá v tom, že obě sestry spolu uzavřely smlouvu, v níž je stanoveno, že Růžena funguje jako podpůrce, a je tak jakým si oficiálním poradcem v oblastech, které byly ve smlouvě zakotveny.

Podpůrcem nemusí být jen blízký příbuzný. Pokud by se na nápomoc vzhledem k svému rovněž pokročilému věku necítila ani paní Růžena, mohl by ve smlouvě figurovat třeba potomek nebo vnuk, ale také kdokoli, kdo je zletilý, má o její sestru zájem a je schopen jí poskytnout podporu. Smlouva podléhá schválení soudu.

2. Pan Ladislav přišel do naší kanceláře s velmi jasným rozhodnutím. Musí matku zbavit svéprávnosti. Její demence postupuje a čím dál tím častěji mluví z cesty. Na druhou stranu, jak Ladislav připustil, má ještě spoustu chvilek, kdy má člověk pocit, jako by byla zcela zdravá. „Lze vůbec takového člověka zbavit svéprávnosti?“ ptal se nás. Vysvětlili jsme mu, že takový razantní krok opravdu zatím dělat nemusí, protože existuje podpůrné opatření „nápomoc při rozhodování“. Bylo vidět, že se mu ulevilo.

3. Matka paní Štěpánky se stařeckou demencí je umístěna na oddělení se zvláštním režimem v domově pro seniory. Potřebuje čtyřiadvacetihodinový dohled a péči druhé osoby. Podle lékařských závěrů není schopna samostatného fungování, myšlení, rozhodování a jednání. Nedokáže si vyřídit jednoduché správní ani občanské záležitosti. 

Protože bylo třeba zařídit spoustu běžných věcí, dala Štěpánka matce na vědomí, že ji bude zastupovat, a srozumitelně jí vysvětlila povahu a následky zastoupení. Matka s tím byla srozuměna, zastoupení neodmítla a neprojevila v tomto ohledu ani náznak či přání, kteréby odmítnutí nasvědčovaly. Na základě návrhu pak schválil příslušný soud zastoupení členem domácnosti– v tomto případě tedy matky dcerou. Mohl by to však být i kdokoli jiný – sourozenec, manžel či partner, a dokonce i osoba, která žije se seniorem alespoň tři roky ve společné domácnosti. Zástupců přitom může být i více.

Myslet na budoucnost může každý z nás

Paní Anně byla diagnostikována Alzheimerova choroba. Věděla dobře, že dříve nebo později přijde doba, kdy nebude schopna sama o sobě rozhodovat. Proto se rozhodla učinit formou notářského zápisu předběžné prohlášení podle občanského zákoníku, v němž pro budoucíčasy stanovila opatrovníkem svého syna.

Předběžné prohlášení můžeme chápat jako preventivní opatření, nebo chcete-li mentální závěť. Jejím prostřednictvím lze prosadit skutečnou nebo předpokládanou vůli člověka i v době, kdy on sám už není zcela nebo zčásti schopen samostatně právně jednat. Pokud je k dispozici, je pro soud velmi podstatným podkladem při rozhodování o opatrovnictví. V praxi je využíváno především v situacích, kdy byla diagnostikována demence, Alzheimerova choroba apod. a je jasné, že se nemoc bude zhoršovat. Předběžné prohlášení nezačne platit hned po uzavření, to se stane až ve chvíli, kdy dotyčný ztratí způsobilost právně jednat.

Paní Anně jsme doporučili učinit předběžné prohlášení formou notářského zápisu, ale lze jej uzavřít i jako soukromou listinu s podpisem dvou svědků, kteří mohou v budoucnu potvrdit její obsah. Po celou dobu, co Anna bude schopna sama o sobě rozhodovat, může předběžné prohlášení měnit či zcela zrušit.

Protože o opatrovnictví rozhoduje soud, je na něm, aby zvážil, zda osoba jmenovaná v předběžném prohlášení je schopna a ochotna hájit zájmy pořizovatele a zkoumá, jestli se od doby uzavření institutu nezměnily okolnosti.

Omezení svéprávnosti není zákaz úplně všeho

Jestliže není možné využít při narušení schopnosti zletilého právně jednat podpůrných opatření, je možné přistoupit k omezení jeho svéprávnosti. Rozhoduje o tom soud v zájmu člověka trpícího duševní poruchou, jež není pouze přechodná. Návrh soudu na zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům může podat státní orgán, zdravotnické zařízení, orgány sociální péče nebo procesně způsobilá osoba, například příbuzní seniora s demencí. Řízení o způsobilosti k právním úkonům může zahájit soud i bez takového návrhu.

Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva jednat v běžných záležitostech každodenního života. To znamená, že senior si může chodit sám nakupovat, cestovat za přáteli apod. Svéprávnost může soud omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu, která je nutná pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, ne však na více než pět let.

Omezení svéprávnosti navíc neznamená, že by už senior nemohl vůbec o ničem sám rozhodovat. Nebude způsobilý pouze k těm majetkoprávním a pracovněprávním úkonům, které budou v rozsudku soudu taxativně vymezeny. To znamená, že konkrétně nebude moci rozhodovat například o své léčbě, nebude moci prodat byt nebo koupit auto apod. Nezpůsobilost k právním úkonům navíc nevylučuje způsobilost člověka k protiprávnímu jednání, je tedy i nadále trestně odpovědný za své jednání. 

Opatrovníka si senior může zvolit sám

Opatrovník je soudem jmenovaný člověk, jehož úkolem je chránit zájmy někoho jiného, kdo to není schopen udělat sám. Zejména se to týká osob omezených na svéprávnosti nebo lidí, kteří nemohou spravovat své jmění čihájit svá práva v souvislosti se svýmzdravotním stavem.

Opatrovníka může navrhnout sám ten, kdo jej potřebuje. Pokud navržený s opatrovnictvím souhlasí, soud mu zpravidla vyhoví. Pokud od tohoto tzv. opatrovance žádný návrh vzejít nemůže, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla osobu blízkou. Samozřejmě ne přes její odpor. Taková osoba musí mít o dotyčného dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Jestliže nikdo takový neexistuje, soud jmenuje opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se jím stala. A když není k dispozici ani ta, dostane senior veřejného opatrovníka, kterým jsou zejména pracovníci městských či obecních úřadů. Pravděpodobně zde je jediná možná odpověď na to, jak zabezpečit seniory s demencí, kteří žijí sami doma a nestará se o ně jejich rodina. Opatrovník je povinen dbát zájmů a vůle opatrovance a jedná zpravidla společně s ním.

A co se stane, když se takový senior, který byl již omezen na svéprávnosti, rozhodne jednat sám ve věcech, o kterých bez opatrovníka rozhodovat nesmí? V takovém případě je možné prohlásit jeho jednání za neplatné. Za platné by mohlo být považováno jen tehdy, kdyby ho opatrovník schválil dodatečně nebo pokud by sám senior poté nabyl svéprávnosti.

Účinnou pomocí je i příspěvek na péči

Pan Karel trpí stařeckou demencí a je závislý na pomoci příbuzných. Ti přišli do Kanceláře Ombudsmana pro zdraví pro radu, zda mají právo na nějaký příspěvek. Poradili jsme jim, aby si pan Karel, který byl plně svéprávný, zažádal o příspěvek na péči na úřadu práce. Zároveň jsme je však upozornili, že jde o poměrně dlouhý proces a musejí se obrnit trpělivostí.

Pro posouzení míry zdravotního postižení a stupně mobility je podstatný soubor všech funkčních poruch, které s ním souvisejí. Krajská pobočka Úřadu práce ČR proto musí nejprve provést sociální šetření, při kterém zjistí, jak je senior s demencí schopný žít sám ve svém přirozeném prostředí. Poté podá žádost o posouzení stupně závislosti lékařské posudkové službě příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. Ta ve svém posudku vychází především z lékařské zprávy praktického lékaře a případně ze zpráv dalších lékařů odpovídajících odborností, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby. Lékař posudkové služby se může rozhodnout provést vlastní vyšetření. Není to však jeho povinnost, jak se mnozí lidé domnívají. Výše příspěvku pak závisí na stanoveném stupni závislosti. Minimální měsíční částkou je 880 Kč při lehké závislosti a maximální je 19 200 Kč při úplné závislosti.

Příspěvek na péči mohou pobírat jen lidé, kteří jsou závislí na pomoci jiných. Náleží tomu, kdo pomoc poskytuje. Pokud je tedy senior doma a pečují o něj příbuzní, mohou příspěvek na péči dostávat oni. Může z něj být však placena i terénní domácí péče. V případě, že je nemocný ubytován v domově pro seniory nebo v domově se zvláštním režimem, je příspěvek připisován na konto konkrétního zařízení.

MgA. Kateřina Havelková
ředitelka
Kancelář Ombudsmana pro zdraví, z. s.
 
  • tisk
  • předplatit si