COVID-19
 
Zpět na přehled aktualit

Aktuality

Paměť je scenáristou naší osobní navigace aneb změny paměti v průběhu dospělosti

Datum: 2. 1. 2020
Paměť je scenáristou naší osobní navigace aneb změny paměti v průběhu dospělosti

Paměť je složitý, dynamický systém, nejde jen o oddělenou činnost mnoha částí nervové soustavy, struktury mozku musejí pracovat v interakci. V současné době je paměť označována za soustavu neurokognitivních sítí obrovského rozsahu obnovovanou pomocí plasticity na neuronových spojích. Paměť není vrozená, její kvalita a kvantita se v průběhu života neustále utváří a mění. Věk, kdy nastávají negativní změny, je individuální, velký vliv má mimo jiné proces používání paměti v průběhu dosavadního života.

Úvod

Paměť jako jedna z kognitivních funkcí je souhrn několika konkrétních funkcí organismu odrážející se do naší psychiky a ovlivňující jednání. Jde o ukládání informací a následné záměrné využívání těchto získaných poznatků nebo nevědomé vybavení zachovaných představ v našem vědomí. Aktivované struktury jsou tzv. paměťové systémy. Paměť umožňuje pracovat s minulostí a vytvářet budoucnost lidstva. Je nezbytná v zásadě pro každou lidskou aktivitu, konkrétně pro naše cílevědomé procesy vedoucí k zachování zdraví a života, a to prostřednictvím pamatování si důležitých (nebezpečných) situací. V dětství dochází vlivem získávání prvních poznatků k častému zapojování paměti, ale ani v dospělosti ji nelze vynechávat. Nutnost učit se a přizpůsobovat novým podmínkám jsou součástí života. Ani v pozdní dospělosti nelze paměť používat jen k vybavování předchozího, ale je třeba k neustálému zpracovávání dalších poznatků. Lidský mozek je schopen i ve stáří uchovat potřebné informace a vstřebávat nové. Trénovaný mozek pracuje ve vysokém věku mnohdy lépe než mozek mladého člověka, hranice vštípivosti je dle současné vědy posunuta až k věku devadesáti let, s přihlédnutím k aktuálnímu zdravotnímu stavu komplexně.

Historický vývoj chápání paměti

Paměť zajímala badatele již ve starověku, což je patrné v mnohých filozofických koncepcích. První písemné zmínky z období 3000–2500 let př. n. l. obsahují záznamy o poškození spánkové části mozku a současně poruchách paměti. Ve středověku byla paměť středem zájmu filozofů, přírodovědců a v novověku pak též neurologů či psychologů. V antickém Řecku se analýzou paměti začal zabývat Sokrates, jenž považoval vědomosti za vrozené. Platon či Aristoteles přibližovali proces zapamatování k otiskování obrazu do vosku. V 19. století byly významné výzkumy Ebbinghausovy (omezení krátkodobé paměti na sedm položek, Ebbinghausova křivka zapomínání strmá zejména v prvních dvou hodinách po vštěpování, paměť bez uvědomování), Pavlovovy (podmíněné reflexy na základě paměti) a dalších.

Německý psycholog Hermann Ebbinghaus je považován za průkopníka ve výzkumu paměti. Zaznamenal svými experimenty rozsah i trvanlivost paměťové stopy, prokázal důležitost opakování pro její upevňování. Miller, Pilzekr či James pracovali na odlišení krátkodobé (několik vteřin) a dlouhodobé paměti (až mnoho let). Penfield a Lashley popsali význam mozkové kůry pro tvorbu paměťové sítě pro zpracování vnímaných informací (paměťových dat). Dnešní kognitivní psychologie vidí jistou podobnost lidského mozku a počítačového systému, oba mají obrovskou kapacitu a chyba může být způsobena ne toliko mozkem (počítačem), jako chybným zadáním úkolu uživatelem, zejména s narůstajícím věkem a snížením aktivity mozkových neuronů. Pokud si soubor neuložíme na správné místo nebo jej následně hledáme tam, kde není, nelze se podivovat, že jej nemůžeme najít. Možná byl mezitím přepsán něčím (z našeho pohledu) důležitějším. Toto pochopení paměti z přelomu 20. a 21. století je podpořeno sledováním amnestického amerického pacienta H. M. (Henry Molaison), kterému byly roku 1953 kvůli indikaci chirurgické léčby poúrazové epilepsie odňaty vnitřní části spánkových temporálních laloků včetně amygdaly a hipokampální oblasti. Pacient pak již netrpěl závažnými záchvaty, ale ztratil informace z paměti (došlo k anterográdní amnézii – poruše paměti, neschopnosti ukládat nové informace do dlouhodobé paměti). Je otázkou, zda opravdu ztratil informace, nebo jen možnost si je vybavit. Každý den četl stejné články z časopisu, ovšem nic si nepamatoval. Nedokázal si zapamatovat nové faktické informace, ale dovedl paměť používat k naučení se novým (i velmi obtížným) dovednostem (např. se naučil číst pozpátku, ale nepamatoval si následně, že se to naučil, nicméně dovednost mu zůstala). Tento lékařský chirurgický přešlap inicioval novou éru výzkumu paměti.

Poruchy paměti souvisejí i s civilizačními nemocemi

Kvalitu a kvantitu paměti ovlivňuje proces tvorby paměťové stopy v neuronu a horizontální propojení s neurony s podobnými stopami. Vybavovaná informace může následně proběhnout několika drahami současně a vyvodit ucelený přehled o určitém objektu. Prakticky tedy platí, že čím více vjemů (z různých smyslů) do mozku přijde, tím více paměťových drah se vytvoří. Objekt se pak vybaví řetězově a je také pevněji ukotven v paměti. Vzhledem k častému omezení používání smyslů od střední dospělosti mohou přicházet i poruchy vštípivosti nebo omezený limit přijímání informací. Celkový zdravotní stav souvisí s kondicí mozkových činností (např. ateroskleróza, obezita, hypertenze, hypercholesterolemie, hyperglykemie atd. způsobují nejen koronární či metabolický syndrom, ale též zvyšují incidenci mozkových změn). S nástupem těchto civilizačních chorob přicházejí i poruchy paměti. Věk, kdy se objevují, však nelze úžeji určit, záleží na životním stylu, kvalitě zdravotní péče a genetických činitelích, tudíž jde o procesy individuální.

S pokročilým věkem a zhoršujícím se zdravotním stavem schopnost používat paměť ubývá, omezení se odehrává na úrovni zpomalení rychlosti reakcí (vedení impulzu, zpracování i výbavnost). Příčinou je postupný úbytek funkčních nervových buněk. Stálou výzkumnou otázkou je, zda primárním fyziologickým důvodem snížené funkce mozkové aktivity je úbytek buněk (až desetitisíce denně z celkového počtu několika miliard u zdravého mladého mozku), nebo jejich neschopnost uvolňovat nepotřebné informace pro možnost využití kapacity pro nové informace (při nesnižujícím se celkovém počtu). Psychologickým důvodem ubývající paměti od střední dospělosti je také únava, přepracovanost, distres.

Morfologicky je v pokročilém věku prokázaný úbytek objemu mozkové tkáně v poměru k mozkomíšnímu moku. Úbytek paměti ale může starší člověk dobře kompenzovat ve svém projevu použitím větší slovní zásoby a kvantitativně většího množství informací než mladší lidé. V období pozdní dospělosti má člověk až čtyřikrát větší množství znalostí a třikrát větší slovní zásobu než v rané dospělosti. Tímto jsou počátky změn paměti mnohdy maskovány. Vyšší vzdělání v některých kognitivních testech falešně zlepšuje výsledek, jelikož jedinec si pomáhá inteligencí a širokými faktickými znalostmi nabytými v minulosti.

Paměťový proces ovlivňuje řada faktorů

Kvalitu paměti lze posuzovat na základě rychlosti vštípivosti, intenzity podnětu nutného k zahájení paměťového procesu, přesnosti ukládaného či následně interpretované informace i pohotovosti jejího použití. Kvantita paměti se odvíjí od rozsahu a trvalosti uchování zapamatovaného. Každý jedinec má individuální odlišnosti v kvalitě a kvantitě paměti, jednotlivých fázích (vštípení, uchování či vybavení), a tedy i vlastnostech paměťového procesu.

To, jakou bude přicházející informace mít preferenci uložení, je dáno nejen nalezenou asociací, ale také intenzitou impulzu, počtem smyslů, jimiž informace vstupuje, volně vyhodnoceným upřednostněním, emocionálním doprovodem (negativním či pozitivním, prakticky větší neobvyklá vychýlení), přítomností rušivých, ale pro zachování života podstatných vlivů (zdravotní stav). S věkem je tedy nezbytné zajistit dostatečnou míru impulzu pro zapojení více smyslů a současně velký emoční prožitek, aby došlo k trvalé konsolidaci s paměťovými stopami a nebylo vždy nutné mnohonásobné opakování. V dospělosti je též nezbytné spojovat nové poznatky s předchozími. Čím bude asociační struktura bohatší (košatější), ponese více poznatků, nové informace se snáze včlení. Výzkumy prokázaly též vliv vzdělání na nástup poruch paměti. Vysokoškolské vzdělání posunuje vznik poruch o několik let. A nejen vzdělání, ale obecně kognitivní trénink v průběhu života, který absolvujeme třeba v zaměstnání, pokud charakter pracovní činnosti vyžaduje pravidelné kognitivní uplatnění, nebo při kognitivně zaměřených volnočasových aktivitách (např. používaní cizího jazyka, nutnost učit se práci s novými technologiemi aj.).

Mozek neukládá všechny přicházející informace stejným způsobem. Pokud nervová soustava nenajde k nové informaci odpovídající asociační vazbu, je tato informace volní složkou označena jako nedůležitá a většinou krátce poté zapomenuta. Pokud nová informace nemá žádnou asociační spojitost s předchozími, a přesto je předmětem záměrného učení, je jí vytvořena taková dráha, aby mohla být konsolidována a našel se pro ni nějaký související smysl. Vytvoření nových drah je snazší, pokud je mozek zvyklý tyto dráhy vytvářet, což se často po ukončení školní docházky neděje. S narůstajícím věkem může dojít k tzv. asociované poruše paměti, omezenému nalézání všech podstatných souvislostí.

Trvalejší uložení v paměti vyžaduje odpovídající úsilí. Individuální je zaměření paměti na slova či písmena nebo obrazy. Vizuální podoba objektu či numerická četnost daného jevu jsou většinou kódovány bez soustavného úsilí. Problém ale vytvářejí zejména slova, zvláště v dospělosti a vyšším věku, kdy se objevuje pomalejší reakční potenciál v rámci všech fází paměti. Výhodu mají jedinci, kteří si díky předchozím různorodým poznatkům uchovaným v paměti umějí rychle najít souvislosti a logicky si pojem zařadit.

Důležitý je celoživotní trénink

S věkem se paměť postupně mění z převážně mechanické na logickou. Starší lidé se hůře učí faktické informace bez logických souvislostí. Dostačující trvalost si zachovává logicko-smyslový poznatek. S úbytkem výkonnosti nervové soustavy, a tedy i zbylých kognitivních funkcí postupně slábne symbolicko-smyslová paměť, ale oproti mechanické je stále na dobré úrovni až do vysokého věku.

S věkem se snižuje plasticita mozkové tkáně. Morfologicky to potvrdil Reed (2011) nekroptickým vyšetřením 652 mozků pacientů, u nichž předtím provedl testování paměti a MRI (magnetickou rezonanci). Největší progresi pravidelnou a dlouhodobou stimulací paměti ve středním věku zaznamenal u paměti sémantické. Další výzkumy zjistily, že vliv kognitivního zapojení při volnočasových aktivitách je spojen s pozitivními emocemi při těchto činnostech. Grand (2015) prokázal, že nedostatečné využívání kognitivních funkcí v dětství či rané dospělosti má u starších dospělých větší vliv na následné markantnější zhoršení těchto funkcí (zejména v epizodické paměti a krystalickém, verbálním myšlení) než rozvoj kortikálního narušení ve stáří daného věkem. Byla tedy prokázána důležitost celoživotního tréninku kognitivních funkcí jako nezastupitelný činitel pro zdravé duševní stárnutí a posunutí případných poruch kognitivních funkcí do vyššího věku.

Podle typu přicházejícího impulzu a způsobu, jakým si nejlépe zapamatováváme informace, lze rozlišovat paměť sluchovou, hmatovou, pohybovou, slovně-pojmovou a zrakovou (neboli fotografickou). Senzorická (smyslová) paměť slouží k uchování po sobě rychle jdoucích vjemů a jejich spojení v jeden celek (např. plynulé čtení vyžaduje ultra krátké zapamatování jednotlivých písmen a jejich složení v celek – slovo). V populaci je nejrozšířenější paměť zraková (více než 80 %) a naopak nejméně používanou je paměť slovně-pojmo­vá (preferována přibližně v 1 %). To zásadním způsobem omezuje možnost učení se definic a teoretických informací. Pokud již od dětství budeme upozaďovat mechanickou, pojmovou paměť, nelze očekávat její používání v dospělosti, při menší mozkové kapacitě. Vrcholu kapacity jedinec dosahuje průměrně kolem 20. roku věku a posléze bez tréninku nastává úpadek. Zatímco 20letí jedinci si ze seznamu 24 slov zapamatují 14, 40letí již jen 11, 60letí jen osm a 90letí maximálně šest slov. Výkon je také ovlivněn pravidelným tréninkem. Výzkumy prokázaly dosažení vrcholu po dokončení školního vzdělávání, tedy u vyučených ještě před 20. rokem, zatímco u doktorandů třeba i po 45. roce. Bez tréninku dojde ve střední či pozdní dospělosti k omezení vštěpování nebo i vybavení. S věkem se oboje stále zhoršuje, prodlužuje se doba potřebná k vybavení v minulosti uchovaných pojmů.

Déjà vu a podobné jevy

Psychologové pracují s pojmy deklarativní a nedeklarativní paměť. Lidé mohou mít každou z nich v dospělosti jinak zachovanou pro použití. S věkem dochází ke zpomalení deklarativní paměti (např. člověk si tak přesně nevybavuje definice), ale v rámci nedeklarativní (implicitní) paměti se prokážou informace zachované (jedinec dokáže využít poznatků z definic, přestože si je přesně nevybaví). Již E. Claparède (1911) vysledoval, že si jedna pacientka nepamatovala explicitně na setkání s ním, ale ucukla při podání ruky, neboť si její mozek implicitně vybavil, že při předchozím setkání měl Claparède v dlani špendlík, který ji píchl. Paměťová stopa v bazálních gangliích zaznamenává minulé a na základě toho dokáže rozpoznat daný jev znovu a rychleji. Tzv. déjà vu (z francouzštiny „již spatřeno“) je pocit dříve viděného, kdy u jedince (po 20. roce věku) v paměti vyvstávají minulé zkušenosti a jsou vyhodnoceny jako identické s těmi současnými. Frekvence výskytu tohoto jevu se zvyšuje s věkem, kdy si je jedinec vědom, že danou informaci už slyšel, ale nemůže si hned vybavit v jaké souvislosti. Někdy tuto informaci špatně přiřadí a může jí neprávem přisoudit i velký význam, jelikož přednostně vyvstala v paměti (tzv. efekt falešné slávy). Nebo si do paměti uloží emočně podbarvenou informaci, která je hůře přepisovatelná jinou, třebaže reálnější (tzv. efekt očitého svědka, který si prvně viděného podezřelého tak zapamatuje, že i když později vidí více pravděpodobných pachatelů, označí toho prvního; podobným, i když de facto opačným je tzv. efekt nezáměrného plagiátorství, kdy si jedinec není vědom, že danou informaci již přijal do paměti od někoho jiného, a myslí si, že je to výsledek jeho vlastního myšlení a vazby informací).

Závěr

Zapomínání nedůležitých informací je přirozené, ale významnější porucha paměti může způsobit změnu smysluplného konání. S věkem se nejprve zhoršuje krátkodobá paměť, což souvisí i s eliminací schopnosti rychlého střídání pozornosti či strategie myšlení a řešení situace. I přes pokles krátkodobé paměti a bezprostřední zapomínání může docházet k navýšení zbylých paměťových funkcí. Paměť dospělého se specializuje na často prováděné úkony či řešení náročných úkonů a vytváří se tzv. profesní paměť (herci si pamatují slova textu lépe než čísla, ta jdou naopak ekonomům), která se zachovává řadu let.

Změny v paměti jsou dány individuálně geneticky, aktuálním zdravotním stavem (fyzickým i psychickým), zkušenostmi (tréninkem) a celkovým postojem k získávání nových poznatků (k učení). Posilování paměti v průběhu celého života je z pohledu fyziologického, anatomického, psychologického, neurologického, psychiatrického atd. zásadním počinem pro zachování duševního zdraví i přes postupné stárnutí. 


PhDr. Martina Muknšnáblová,
Vyšší odborná škola MILLS, Čelákovice

Literatura
1.         BOBŮRKOVÁ, E. Mozek a otisky paměti. In: Sanquis. Praha 2011, roč. 11, č. 95, s. 70–75. ISSN 1212-6535.
2.         SVOBODA, M. Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-7367-706-0.
3.         STUCHLÍK, A., VALEŠ, K. a kol. Učení a paměť v dynamickém světě: od percepce času, po mozkové struktury a buňky až po neuropsychiatrická onemocnění. In: Psy­chiatrie 2014, roč. 18, č. 2, s. 69–76. ISSN 1211-7579.
4.         SLÍVA, J. Současné možnosti preventivního ovlivnění poklesu kognitivních funkcí. [cit. 11. 4. 2019] Dostupné na: http://www.edukafarm.cz/data/soubory/
casopisy/10/kognitivni-funkce.pdf.
5.         BROWN, P. C., ROEDIGER, H. L., MCDANIEL, M. A. Nauč se to! Jak se s pomocí vědy efektivněji učit a více si pamatovat. Brno: Jan Melvil Publishing, 2017.
ISBN 978-80-7555-030-9.
6.         HORÁČEK, J. Nové poznatky mění naše představy o fungování mozku. In: Medical Tribune, 2017, roč. 13, č. 3, B1, B2. ISSN: 1214-8911.
7.         KLEVETOVÁ, D. Aktivní posilování paměti. In: Florence 2015, roč. 11, č. 3, s.30–32. ISSN 1801-464X.
8.         KOUKOLÍK, F. Lidství – neurální koreláty. Praha: Galén, 2010. 
ISBN 978-80-726-2654-0.
9.         BENNETT, D. A. et al. Cognitive and social lifestyle: links with neuropathology and cognition in late life. In: Acta Neuropathol 2014, roč. 127, č. 1, s. 137–150. 
ISSN 0001-6322.
10.        BREHMER, Y. et al. Plasticity of brain and cognition in older adults. In: Psychological Research 2014, roč. 78, č. 6, s. 790–802. 
ISSN 0340-0727.
11.        FERREIRA, D., CORREIA, R., NIETO, A. et al. Cognitive decline before the age of 50 can be detected with sensitive cognitive measures. Psicothema 2015, roč. 27, č. 3, s. 216–222. ISSN 0214-9915.
12.        SALTHOUSE, T. A. When does age-related cognitive decline begin? Neurobiology of Aging 2009, roč. 30, č. 4, s. 507–514. 
ISSN 0197-4580.
13.        LACHMAN, M. E. et al. Frequent Cognitive Activity Compensates for Education Differences in Episodic Memory. The American Journal of Geriatric Psychiatry 2010, roč. 18, č. 1, s. 4–10. 
ISSN 1064-7481.
14.        LEÓN, I., GARCÍA, J., ROLDÁN-TAPIA, L. Estimating Cognitive Reserve in Healthy Adults Using the Cognitive Reserve Scale. PLoS One 2014, roč. 9, č. 7, ISSN 1932-
-6203. [cit. 2.3.2019] Dostupné na: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4106838/.
 
  • tisk
  • předplatit si