COVID-19
 
Zpět na přehled aktualit

Aktuality

Změny pozornosti v dospělosti: jak ovlivňují kognitivní funkce a jednání člověka?

Datum: 26. 5. 2020
Změny pozornosti v dospělosti: jak ovlivňují kognitivní funkce a jednání člověka?

Souhrn: Pozornost je psychický stav soustředění a specifického zaměření se na určitý duševní proces. Abychom maximálně využili příjem informací, je potřeba cvičit pozornost a vědomě ovládat soustředění. Pozornost patří mezi psychické stavy neboli přechodné situace. Aktuální kvantitativní a kvalitativní hodnoty pozornosti jsou ovlivněny zevními či vnitřními okolnostmi působícími na jedince v daném okamžiku. Aby nervová soustava upoutala svá funkční centra k zaměření se na vybraný předmět, je důležitá jejich dostatečná aktivace, dle charakteru impulzu vědomá či nevědomá.

 

Summary: Paying attention is a mental state of concentration and of a specific focus on a particular mental process. In order to get most out of information receiving, it is necessary to practice attention and to consciously control concentration. Attention belongs to mental states and it is a transient phenomenon by its nature. There are quantitative and qualitative values of attention, that depend on the circumstances influencing an individual at a given time. In order  to attract its functions during focusing on a selected subject, it is important for the nervous system to sufficiently activate itself either consciously or unconsciously, according to the nature of the impulse.

Klíčová slova: pozornost, roztržitost, dekoncentrace

Key words: attention, absend-mindedness, distractibility

Úvod

Pozornost je nezbytná pro příjem nových informací. Kvalita i kvantita pozornosti ovlivňují další psychické procesy, kognitivní funkce (např. paměť či myšlení), dále komunikaci atd. Nejméně pozornosti člověk většinou věnuje věcem kolem sebe, se kterými se setkává každý den, a tedy mu zevšedněly, ale právě ty často svou vysokou frekvencí velmi ovlivňují celkové dění kolem nás směřované zpětně i k nám. Pozornost věnovaná okolí představuje určitý druh vnímání, tedy přijetí zevního impulzu přes smyslový orgán nebo též vnitřního impulzu například prostřednictvím emocí či myšlení. Jakmile je naším čitím podnět přijat, stává se z něj počitek a ten je následně podroben analýze v mozku (je vnímán).

Čím větší zájem máme o danou položku, tím více pozornosti jí věnujeme a dovedeme následně vjemy využít pro svou další činnost. To, čemu věnujeme pozornost, odhaluje naše mnohdy skryté cíle. Mozek se začne na dané atributy zaměřovat nevědomě. Prvky, na které se z nějakého konkrétního důvodu soustředíme, vystupují z pozadí všednosti. Zaměření pozornosti ovlivňuje rozsah a pevnost našich zájmů

Tréninkem lze kapacitu lidské pozornosti zvyšovat

Množství (kvantita) i charakter (kvalita) přijímaných informací se odvíjejí od našich individuálních preferencí a pravidelným tréninkem lze navyšovat vícerozměrnou kapacitu lidské pozornosti. Vliv má ale i náš celkový psychický stav – nálada, zdravotní omezení, poruchy vstupních kanálů jednotlivých impulzů (sluch, zrak, hmat, chuť, čich), rušivé elementy prostředí aj. Dospělý (v našem případě pacient, sestra či lékař) mnohdy řeší současně více dílčích problémů najednou a jeho pozornost k jednotlivým úkolům je tím narušena, výsledek pochopení a jednání pokřiven.

Pozornost zaměřujeme na podněty, které mozek vyhodnotí jako relevantní, a ostatní odmítne. Selekce provedená centrální nervovou soustavou otevře odpovídající kanály, abychom tyto vybrané vjemy dále zpracovali. Psycholog D. E. Broadbent (1985) vytvořil model filtru podnětů založený právě na jejich relevantnosti, kdy nerelevantní podněty jsou v mozku vyloučeny a nejsou přijaty k dalšímu zpracování. Projdou vnímáním, ale jelikož jim není věnována patřičná pozornost, mozek se jimi dále nezabývá. Neporovnává je s minulými zkušenostmi (uloženými v paměti), nereflektujeme na ně. Některé podněty vstupují do mozku automaticky, bez vědomé pozornosti, a automatickým se stává celý související proces. Existují podněty, které neztrácejí svou relevantnost, jelikož jsou ve spojení se zachováním našeho života, zejména v podobě udržení bezpečného prostředí. Organismus je díky těmto vrozeným signálům v neustálé pohotovosti. Ohrožující podněty bývají neobvyklé, nečekané a variabilní intenzity. Organismus je jimi aktivován a má k nim zvýšenou vnímavost v podobě sníženého senzorického prahu, proto u nich registrujeme i malé odchylky proti standardní situaci, jsou pro nás svou skutečnou či potencionální nebezpečností poutavé. Informace může být přijata i přes snížení smyslových prahů právě paradoxem relativní síly podnětu (např. si lépe pamatujeme jedno slovo cizího původu mezi mnoha českými nebo se soustředíme více na slova v nezvykle tichém prostředí). Mozek se obecně lépe soustředí na objekty související s jeho hlavními úkoly, tedy zejména zachováním života. Vůle k naplnění cíle navozuje vyšší pozornost.

Míra pozornosti ovlivňuje paměť

Behaviorismus, podobor psychologie zabývající se chováním, považuje pozornost za jednu ze základních vlastností živých organismů, přičemž dle něj chování ovlivňuje orientace organismů v prostředí. Pozornost řídí zevní tělesné změny (chování), ale nikoli vnitřní. Vnitřní procesy mohou naopak ovlivňovat pozornost (např. naše nálada nebo únava). Pozornost velmi souvisí s procesem paměti, a to nejen ve fázi vštípení. Zapamatovat (zakódovat) lze informaci, pokud je jí věnována pozornost nervové soustavy a podnět je přiveden do našeho vědomí. Senzorický podnět, kterému nevěnujeme pozornost, je velmi rychle zapomenut. Při dostatečné pozornosti naproti tomu může být převeden do krátkodobé či dlouhodobé paměti. Následně informace přes paměť ovlivňuje i naše myšlení. Roediger a McDermott (1995) provedli experiment, kdy respondentům byla přečtena skupina slov po několika menších sadách a oni si měli několik výrazů zapamatovat. Následně kromě jiného vyslechli druhou, velkou skupinu slov (96 termínů) a měli určovat, které výrazy z druhé skupiny byly i v té první (tvořené několika menšími, aby si je mohli lépe zapamatovat). Respondenti často chybně označovali slova, která v původní skupině nezazněla, ale byla významově podobná, třeba termíny postel, únava a zívnout z první skupiny označili za slovo spát z druhé skupiny.

Krátkodobou paměť člověka ovlivňuje míra jeho pozornosti a obdobně zaměření pozornosti ovlivňuje individuálně preferovaný typ senzorické (smyslové) paměti. Jestliže pacientovi řekneme, aby si pamatoval napsaná slova, není tolik schopen pamatovat si jiné souvislosti než ona napsaná slova, jako například co dalšího mu sestra či lékař doprovodnou řečí vysvětlují. Pacient se zaměří výhradně na zrakovou paměť, na vizuální podnět, na četbu napsaných slov, a nikoli na akustickou paměť. Přestože v danou chvíli používal oboje, pozornost byla zaměřena na identifikaci viděných slov, ne okolních zvuků. Mozek sice dostal i sluchové impulzy, ale nepovažoval je za důležité, neslučovaly se se zadaným cílem a rovněž nenesly známky nebezpečnosti. Zajímavé je ale sledovat, na co lidé zaměřují pozornost, když není úkol zadán přesně a je jen předložen nějaký objekt ke sledování – bývá to celkový emoční dojem, vizuální podoba detailů, hledání souvislostí s obdobnými objekty v paměti atd.

Upoutání pozornosti je tedy pro zapojení paměti důležité, ale důležitější než intenzita podnětu je reálnost podnětu. Kouč a psycholog Wichmann (2002) sledoval rozpoznávání zapamatovaných fotografií, k čemuž využil skupiny fotografií černobílých, barevných s reálnými barvami a fotografií s barvami, které neodpovídaly realitě. Sledovaní jedinci si nejlépe vybavovali fotografie s reálnými barvami (např. kde tráva byla zelená, nikoli červená).

Schéma vztahu paměti a učení

Psycholog Rudy (2008) sestavil jednoduché schéma vztahu paměti a učení, kdy shledává pozornost jako podmínku paměti a učení prezentovaných výsledným chováním. Schopnost vydržet naslouchat ovlivňují nervová soustava i smyslová ústrojí. Při narušení sluchu, zraku atd. je mozek zatěžován obtížnou dedukcí nekvalitních podnětů, nedokáže tak rychle a správně vyhodnotit přicházející informaci a dříve se unaví. Jednou z důležitých podmínek výkonné pozornosti je tedy dobrý přijímač (receptor, potažmo celý smyslový orgán) a přenašeč vzruchu (nervová soustava). Oba tyto atributy se mohou věkem zhoršovat. Celý proces učení může být tudíž narušen poruchou pozornosti vycházející třeba z oslabení zraku či reaktivity nervové soustavy. Nesoustředěnost, roztržitost či nízká pozornost mohou zapříčinit řadu chyb v dalších kognitivních procesech. Dopad chyb v pozornosti kvantifikoval Eysenck (1993). Největší potíže spatřoval v nedostatečném vštípení informace pro zapamatování (až 60% chybovost). Při zachovaném fyzickém a duševním zdraví je ale s přibývajícím věkem zachována i pozornost, dokonce může být díky paměti zlepšována, respektive máme větší zkušenosti s přicházejícími impulzy a rozpoznáním jejich důležitosti pro život (běžný provoz i zachování existence).

Vnější či vnitřní „narušitelé“ čití a vnímání jako vstupních psychických sond k našemu duševnímu prožitku či následnému projevu určitým chováním způsobují v průběhu celého našeho života poruchy pozornosti.

Mezi nejčastější poruchy pozornosti řadíme:

  • Dekoncentraci – omezení intenzity soustředění; snížená (nedostačující koncentrace) nebo zúžená pozornost (tunelové vidění) při panice (psychické labilitě) vyvolá strach z nedostatečné orientace v prostředí a zvládání situace; labilita přichází i s věkem (např. při uvědomění si nedostatku znalostí či dovedností pro úspěšné řešení situace dle moderních pravidel).
  • Rozptýlenost – snížený limit stability soustředění na jeden objekt, znemožňuje udržet směr soustředění; jsou narušeny tenacita (soudržnost) a koncentrace; těkavost či fluktuace znamená přesouvání pozornosti na každý nově příchozí podnět, i když není podstatný; tato porucha u některých starších osob může souviset právě s nedostatečným sebevědomím při řešení situace, kdy se snaží zachytit více informací, čímž se však pozornost se rozptýlí a výsledný koncept naruší.
  • Roztržitost – je narušena stabilita a distribuce, snížena schopnost koncentrace (soustředění) a udržení stálé pozornosti upřené k jednomu předmětu, nebo naopak zvýšené upoutání pozornosti velké intenzity jen k jedinému objektu, tzv. zdánlivá roztržitost („profesorská“); jedná se o nevhodné rozdělení pozornosti se sníženou koncentrací; roztržitost představuje neschopnost soustředit se dostatečně dlouho na důležitý podnět, jedinec se soustředí na jiné, zdánlivě aktuálnější podněty, je schopen soustředit se i na podstatný objekt, maximálně však 30 sekund; příčinou je vyhrocená emoce či narušené vědomí nebo z minulosti naučený postup, který ale neodpovídá danému úkolu, a tak je neefektivní.
  • Paraprosexie – nesprávné zaměření pozornosti, neudržení vědomé pozornosti z důvodu silné emoce, stresu, napětí či psychiatrického onemocnění; jedinec na vjem zareaguje příliš brzy (v napětí jej očekává, zareaguje ještě před působením podnětu), nebo naopak pozdě (přehlédne jej); seniorská labilita nervových funkcí vede mnohdy k nepochopení problému z důvodu zaměření se na nepodstatnou informaci a přehlédnutí té důležitější.
  • Hypoprosexie – snížená koncentrace – může být snížená jen v některé složce nebo povšechně, při fyzickém či psychickém vyčerpání, únavě, zhoršení nálady, v případě sníženého intelektu, po účinku některých farmak; je velmi nebezpečná při činnostech vyžadujících pozornost za účelem zajištění bezpečnosti, například při dávkování léků, rozhodování o souhlasu s návrhem léčby atd.
  • Hyperprosexie – velmi detailní soustředění na podnět, který má určitou vazbu s danou osobou (časté u sebepozorování); kvantita a kvalita pozornosti si mohou ve vyšší míře vzájemně škodit; nastává po účinku psychostimulancií, u poruchy nálad (mánie), ve strachu o existenci.
  • Aprosexie – minimální až žádná pozornost; absence mimovolní pozornosti je relativně častá, absence vědomé pozornosti se nevyskytuje běžně, ale spíše u poruch vědomí (již i u somnolence, soporu, obnubilace aj.) či u závažných psychiatrických diagnóz; nepozornost k něčemu často znamená pozornost k něčemu jinému, je však otázkou, zda je to v danou chvíli správný objekt.

Závěr

Poruchy až patologické jevy v oblasti pozornosti významně zasahují do prožitků a jednání člověka. Duševní aktivita vedoucí k poruše pozornosti může limitovat celkový vývoj (rozvoj) jedince a trvale ovlivnit všechny kognitivní funkce. Poruchy pozornosti vyvstávají především při činnostech, které vyžadují práci s mnoha informacemi a kde správný výběr a zpracování informací řídí výsledek činnosti. Některé poruchy mohou být trvalé, jiné pouze přechodné (dle vyvolávající příčiny a její eliminace). Mírné přechodné poruchy mohou být zapříčiněny vyčerpáním, únavou nebo přetížením.

Literatura

  1. EYSENCK, H. J. In: KUČERA, D. Moderní psychologie. Praha: Grada 2013. ISBN 978-80-247-4621-0.
  2. FARKOVÁ, M. Vybrané kapitoly z psychologie. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského 2017. ISBN 978-80-7452-130-0.
  3. GOLEMAN, D. Pozornost: skrytá cesta k dokonalosti. Brno: Jan Melvil 2014. ISBN 978-80-87270-94-3.
  4. KASSIN, S. Psychologie. Brno: Computer Press 2007. ISBN 978-80-251-1716-3.
  5. KOHOUTEK, R. Úvod do psychologie. Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity 2008. Dostupné on-line na: https://is.muni.cz/el/1441/podzim2013/MSBP_SUOS/um/mainUVOD_DO_PS._2008.pdf.
  6. NAKONEČNÝ, M. Psychologie téměř pro každého. Praha: Academia 2004. ISBN 80-200-1198-6.
  7. OREL, M. a kol. Psychopatologie. Praha: Grada 2016. ISBN 978-80-247-5516-8.
  8. PLECEROVÁ, V., PUŽEJOVÁ, Y. Psychologie. České Budějovice: SZŠ a VOŠZ České Budějovice 2016. ISBN 978-80-88058-88-5.
  9. RUDY, J. W. In: KLENEROVÁ, V., HYNIE, S. Paměť a její poruchy. Československá Fyziologie 2010, roč. 59, 4.1, s. 15–20. ISSN 1210-6313.
  10. RUSINA, R. Paměť a její poruchy. Neurologie pro praxi 2004, roč. 5, s. 205–207. ISSN 1213-1814.
  11. ŠKODA, J., DOULÍK, P. Psychodidaktika. Praha: Grada 2011. ISBN 978-80-247-3341-8.
  12. ŠUCHA, M. a kol. Dopravní psychologie. Praha: Grada 2013, s. 46. ISBN 978-80-247-4130-0.
  13. VACÍNOVÁ, M., LANGOVÁ, M. Vybrané kapitoly z psychologie. Praha: Československý spisovatel 2011. ISBN 978-80-7459-014-6.
  14. WICHMAN, F. A. In: KASSIN, S. Psychologie. Brno: Computer Press 2007. ISBN 978-80-251-1716-3.

O autorce:

PhDr. Martina Muknšnáblová, Vyšší odborná škola MILLS, Čelákovice, Vysoká škola tělesné výchovy a sportu Palestra, Praha

PhDr. Martina Muknšnáblová působí více než 20 let jako odborná pedagožka na vyšších nebo vysokých školách zdravotnického zaměření. Rovněž je auditorkou pro zdravotnická či sociální zařízení. Napsala cca 25 odborných článků a šest monografií.

 
  • tisk
  • předplatit si