COVID-19
Florence podporuje  
Zpět na přehled aktualit

Názory & Volný čas

Známá? Neznámá. Významná! Jedinečná! Osamocená…

Datum: 29. 11. 2021
Známá? Neznámá. Významná! Jedinečná! Osamocená…

O osobnosti Alice Garrigue Masarykové, nejstarší dceři prezidenta Tomáše G. Masaryka, jsme už u nás psali. Jelikož si letos v listopadu připomeneme 55 let od jejího úmrtí, pokusme se zavzpomínat na tuto osobnost z úhlu pohledu nucených odchodů do exilu a nemožnost se za svého života navrátit do vlasti, kterou tak milovala.

Alice Masaryková vykonala pro oblast ošetřovatelství, pro ošetřovatelské školství, ale předně pro sociální práci tolik, že pokud bychom chtěli všechny tyto činy vyjmenovat, nestačil by nám na to celý ročník našeho tištěného periodika. Přesto je její osoba opomíjena, a to bohužel i v dnešní době, o minulosti ani nemluvě. Hlavně díky totalitnímu režimu, který se snažil vše, co bylo spjato se slovem „Masaryk“, neúprosně vymazat z povědomí. I proto možná do dnešních dnů není po Alici Masarykové pojmenována jediná ulice v České republice. Změnu v tomto ohledu snad připravuje město Rožnov pod Radhoštěm.


Zdroj: Wikipedie

Mluvíme-li o nucených odchodech Alice Masarykové z vlasti, hned první se byl v roce 1939 a byl skutečně v hodině „h“. Pojďme si dát daný rok do historicko-politických souvislostí:

Alice Masaryková zastává post předsedkyně vzkvétající organizace Československého červeného kříže (dále jen ČSČK), a to téměř 20 let. Vybudovala silnou organizaci v nově vzniklé neznámé republice se silným renomé, značnou členskou základnou (i mezi dětmi a mládeží), finančně velmi dobře prosperující, a díky své činnosti napomohla vzniku nejen sociálního oboru, ale významně se podílela na rozkvětu oborů ošetřovatelství (podmínek pro sestry, vzdělávací možnosti na pilířích mezinárodních ošetřovatelských praktik), ošetřovatelskému školství (zakládáním nových škol a oborů), ale i mnoha jiným velmi záslužným činnostem ve prospěch obyvatelstva zbídačeného nejen první světovou válkou, ale i španělskou chřipkou a špatnou sociální situací. Ve 30. letech se objevují nové problémy. Hospodářská krize, důsledky Mnichovské dohody, předzvěst válečného konfliktu. ČSČK přichází o pětinu dobře vybavených poboček, tím o mnoha milionový majetek. Do vnitrozemí utíkají uprchlíci a je třeba jejich tíživou sociální situaci za pomoci ČSČK řešit. Prohlubující se politická krize, odchod prezidenta Beneše s chotí do exilu, zabavování území Němci a štvavá novinářská kampaň proti všemu, co souvisí nejen se jménem Beneš, ale i Masaryk. Alice se snaží zprvu své jméno a jméno svého otce, který zemřel ani ne před 2 lety, očistit, ale veškeré její snahy vycházejí na prázdno. Alici mrzí i fakt, že očerňován je i samotný ČSČK, kdežto pravou záminkou je ona. Učiní velmi těžké rozhodnutí a rezignuje na svoji funkci předsedkyně ČSČK. Podotkněme zde, že činnost této organizace již nikdy v takovém měřítku nedosáhla stejného úspěchu a mezinárodního renomé jako právě za období své první předsedkyně. A situace se přiostřuje.

Alice, pod vlivem okolností, uznává, že je třeba skutečně velmi rychle ze země odjet, a snaží se k témuž přimět i svoji dlouholetou spolupracovnici a osobní tajemnici Luisu Fischerovou. Ta však odmítne, zřejmě kvůli rodičům, a toto chybné rozhodnutí ji následně bude stát život. Na okraj podotýkáme, že když její rodiče, deportováni do Terezína pro židovský původ, měli být transportováni na svoji cestu poslední, Luisa se dobrovolně přihlásila, aby mohla své rodiče „doprovodit“, i když bylo jasné, že rovněž zahyne. K útěku Alice z vlasti jí dopomůže velmi oddaný zaměstnanec prezidentské kanceláře dr. Karel Strnad, který zajistí potřebná švýcarská víza a ostatní dokumenty, a tak tedy Alice Masaryková 31. března 1939 odlétá do Ženevy. A opět na okraj poznamenejme, že dr. Strnad je posléze zatčen gestapem a popraven. Zprvu pobývá Alice v Evropě (Švýcarsko, Francie, Anglie), posléze připlouvá lodí do USA. Zde je velmi kladně přijata, a to jak pro americký původ její matky, tak její dvacetiletou mezinárodní práci pro ČK, stejně jako neopomenutelný fakt, že je dcerou jednoho z nejvýznamnějších evropských politiků. Alice se věnuje přednáškové činnosti, práci pro československou pobočku Amerického ČK i pro několik tisíc československých uprchlíků. Pomoc se týká také československých bojových jednotek zřízených v Británii a vykonává mnoho další práce. Toto vše Alici velmi vyčerpává. Pokud k tomu přičteme stesk po vlasti, po rodině, situaci, kdy sama nemá děti a z vlasti přicházejí zprávy plné německé zvůle a brutality, není to na Alici s rodovou dispozicí psychické zátěže nic pozitivního a ona sama upadá do stavu totálního psychického vyčerpání a musí být několikrát hospitalizována.

Do vlasti se Alice navrací 14. září 1945 (v den 8. výročí úmrtí otce) společně se svým bratrem Janem. I nadále, i když v omezené míře, vykonává některé činnosti pro ČSČK, ale řádné místo pro svůj zdravotní stav i věk odmítá jak v politické činnosti, tak mimo ni. Dále se věnuje svým „Velikonočním mírům“, což je tradice, kterou zavádí Alice Masaryková v roce 1921 a následně je přes Červený kříž celosvětově přijata. Jejich principem je na jeden den v roce zajistit určitý „klid zbraní“, kdy utichnou boje ve válečných zónách, ale i například mezi novináři či šarvátky mezi lidmi, a nastává takzvané „boží příměří“, respektive středověká idea „Treuga Dei“. Po druhé světové válce se Velikonoční mír přejmenovává na Mezinárodní den Červeného kříže a je z období Velikonoc přesunut na 8. května, tedy den narození zakladatele ČK, a od roku 1984 se tento den nazývá Světový den ČK. Alice se ráda účastní i aktivit ve prospěch ošetřovatelek a sestřiček, kdy je například účastna sjezdům sester či slavnostního absolventského aktu sestřiček. Účastnila se i všesokolského sletu, kde sokolové projeví svoji statečnost odvrácenou tváří při pochodu před novou hlavou státu, za což si následně vykoledují od nového režimu perzekuce nejen v podobě zatýkání.

Dne 13. března 1948 umírá za dodnes nevyjasněných okolností její bratr Jan a tato situace i únorové okolnosti jsou pro Alici velmi tristní s neblahým dopadem na její další budoucnost. Jména jejích rodičů i bratra jsou komunistickým režimem zneužita ve prospěch nastupujícího režimu a na nesouhlas se změnami odstupuje Alice z funkce z pobočky ČSČK na Hradčanech, což byl pro ni spíše post „srdeční“ a rovněž jediný, který po svém návratu přijala. Hodlá se zúčastnit i příprav dalšího Velikonočního míru, ovšem místo poklidné atmosféry musí přihlížet, jak je i tato akce zneužita režimem k jeho prospěchu a zviditelnění. Co dál? Alice odjíždí na letní sídlo do Bystřičky na Slovensko, ale zde ji dostihne abdikace Beneše, což rovněž není dobrá zpráva a bohužel není poslední, neboť dr. Beneš velmi záhy a nečekaně umírá. Veškeré tyto negativní události mají neblahý vliv na zdravotní stav Alice, a ta se proto následně rozhodne pro odchod z vlasti. Jako záminku při sepsání žádosti o vydání cestovního pasu uvede, že hodlá navštívit svoji sestru ve Švýcarsku o nadcházejících Vánocích. Odlétá 21. prosince 1948 (což je mimo jiné datum triumfálního návratu jejího otce do vlasti v roce 1918). Původně měla Alice v úmyslu se za čas vrátit a zůstat v Bystřičce, to ji ovšem sestra Olga rezolutně zakáže jako velmi nebezpečné pro její osobu. A že režim dostojí Olžiným slovům se potvrdí záhy. Už pouhý den po jejím odletu zakáže prodej publikace Listů do vězení a následně je zákaz rozšířen na veškerá díla rodiny Masarykovy. Alice nějaký čas pobývá u sestry ve Švýcarsku, dále v Anglii, kde vyřizuje pozůstalost po bratru Janovi, a následně zamíří do Ameriky. Uvědomme si, že v té době je Alici přes 70 let. I přes věk a zdravotní stav se nadále snaží být užitečná, například v Hlasu Ameriky či Svobodné Evropě. Odvetou od komunistů je přemlouvání k návratu do vlasti, a když odmítne, je jí zabaven veškerý majetek v Československu, který není nikterak zanedbatelný, nejen vzhledem k získanému dědictví po bratrovi. Kromě aktivit pro rozhlas Alice se sestrou Olgou zakládá v Pittsburghu nakladatelství, které se zabývá šířením Masarykových spisů v anglickém jazyce, přednáší a věnuje se i vlastní publicistické tvorbě, čas od času cestuje, například do Kanady, což způsobí značné nadšení mezi krajany.

V roce 1954 dojde k zajímavé situaci. Alici Masarykové vyprší platnost diplomatického pasu a československé úřady jí z jasných důvodů tento pas neprodlouží. Alice nemá pochopitelně zájem vzdát se československého občanství ani žádat o občanství americké. Jak z toho ven? Celou záležitost nakonec vyřeší senátor za New York Herbert Henry Lehman, který navrhne doživotní pobyt Alice v USA za pomoci zvláštního federálního zákona. A tak se i stane. Prezident D. D. Eisenhower podepisuje dodatek přistěhovaleckého zákona s formulací o pobytu Alice. Zde připomeňme, že těžko by se tak stalo nebýt v historii vynikající práce Alice Masarykové pro mezinárodní ČK, s přičtením aktivit pro Hlas Ameriky, původ její matky a rodinným vazbám k prezidentu Masarykovi.

Zdravotní stav Alice Masarykové se horšil a její pobyt u přítelkyně na Floridě, která se o ní příkladně starala, musel být následně vystřídán ústavní péčí. Nejdříve v Miami a posléze po dalších zdravotních komplikacích se stěhuje do Chicaga, kde se nalézá krajanský československý dům pro seniory, tzv. Útulna. Zde stráví svá poslední léta. V období 60. let a mírného uvolnění politických tlaků ji přijíždí navštívit její neteř Herberta a slovenská novinářka. Vzniká tak úplně poslední rozhovor pro československý tisk, kdy se mimo jiné vyznává z lásky k vlasti. Alice Masaryková má 29. listopadu 1966 velmi dobrou náladu, a dokonce se i plně orientuje v čase a prostoru, což nebývá poslední dobou tak časté, k překvapení personálu. S velkou chutí posnídá a následně klidně usne. Z tohoto spánku se již neprobere. Je jí 87 let. Z iniciativy českých krajanů v Americe, Masarykovy společnosti, Českého červeného kříže a Masarykova demokratického hnutí je její popel přivezen do vlasti a 14. září 1994 za účasti významných osobností uložen do rodinné hrobky Masaryků na lánském hřbitově.

 

PhDr. Bára Svátková-Kvapilová, FN Královské Vinohrady, Praha

 

 
  • tisk
  • předplatit si