Proč mluvíme o nadstandardech, když neznáme standardy?

Kvalitní, účinnou a přiměřeně bezpečnou zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění nazýváme standardem. Nebo bychom aspoň měli. Jenže co do této péče spadá jasné není. Ústavní soud v roce 2013 zrušil možnost připlatit si za nadstandardní péči a nechal na samotných poskytovatelích služeb, aby si tuto hranici určili sami. Nejen, že to je v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, jejíž cílem je zajistit mj. spravedlivý přístup ke zdravotní péči podle lékařského ošetření. Nyní navíc ani neexistuje jasná definice, která by určovala, na co máme jako pacienti ze zákona právo. Proč někde je určitá léčba k dispozici normálně, jinde vůbec a někde třeba za příplatek?

Stanovení standardů kvality zdravotnické péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, které by umožnily každému vědět, na co má v rámci konkrétní léčby právo, u kterého poskytovatele zdravotních služeb, v jaké kvalitě a v jakém rozsahu. To je jedním z důležitých cílů Kanceláře Ombudsmana pro zdraví. 

Stejná nemoc = jiná léčba?

„Stát má zajistit co nejlepší kvalitu standardní, tedy státem hrazené péče. Vše ostatní by mělo být označeno jako mimostandard,“ říká MUDr. Martin Jan Stránský, M. D., FACP, zakladatel Kanceláře Ombudsmana pro zdraví, a dodává: „Není možné, aby v rámci léčby hrazené státem byla nabízena lepší léčba těm, kteří si za ni mohou připlatit. Tím totiž vlastně znemožňujeme, aby na ni dosáhli i ti, kteří si ji nemohou dovolit a diskriminujeme chudé.“ 

Podle Ing. Jitky Reineltové, předsedkyně výkonného výboru Parent Projectu, je potřeba, aby se změny začaly posouvat více dopředu. „Máme hodně zdravotnických zařízení a málo lůžek následné péče. Domnívám se, že zdravotnictví by mělo přestat být nástrojem politického boje a mělo by se to řešit v zájmu pacientů,“ dodává Reineltová.

Kontrola nad poskytovateli zdravotnických služeb

Velkým problémem v našem zdravotnictví je právě absence centralizace dat o poskytovatelích zdravotnických služeb. „Proč nemá moje pacientka v pohraničním městě dostat moderní lék na roztroušenou sklerózu a proč jí řeknou, že si jej musí obstarat až v Praze? Tam jej pacientka se stejnou diagnózou dostane hned. Proč máme mít dvě centra transplantace kostní dřeně? Proč ne jedno nebo tři?“ ptá se MUDr. Stránský a navrhuje: „Dejme na zeď mapu, vyznačme všechny nemocnice – primární, sekundární i terciální a podívejme se na to, co dělají, kolik toho dělají, a hlavně jak dobře to dělají.“

Může se však něco změnit, když o problematice rozhodují politici, jejichž právo rozhodovat často končí s nástupem nové politické strany do funkce? Absence zdravotnického konsenzu představuje v České republice stále větší a větší problém – neschopnost domluvit se vede obecně k poměrně malým změnám. 

Nevíte si rady? Ombudsman poradí!

Kancelář Ombudsmana pro zdraví, z. s., je bezplatná poradna a informační centrum v oblasti zdravotnického práva a navazujících částí sociálního zabezpečení. Poradí vám v situacích, kdy jste nespokojeni s přístupem vašeho lékaře, při nedostupnosti léčby, jestliže máte pocit, že jste z důvodu svého postižení nebo věku zdravotníky diskriminováni či potýkáte-li se s posudkovými lékaři. Na Kancelář Ombudsmana pro zdraví se můžete obrátit kdykoliv, když si nebudete jistiti, jaká jsou u lékaře nebo v nemocnici vaše práva.