Hodnocení sestry

Jsem sestra na operačních sálech. Po roce 1989 jsem začala doufat, že se za pár let budeme mít lépe, že se poctivou a tvrdou prací konečně dokážeme slušně uživit. Teď napíšu jeden příběh ze života, který myslím ilustruje to, jak dobře si sestry v této zemi žijí.

V nočních hodinách přišla na pohotovost mladá žena, která pracuje v blízkém nočním klubu. Její klient byl patrně orientován trochu neobvykle na svoje léta, neboť si s ní „hrál na doktora“ a přitom jí zalomil „cévku“, kterou bylo nutné vyndat z měchýře.

Primář je šikovný, instrumentárium je stále v pohotovosti, a tak bylo „dámě v nesnázích“ rychle pomoženo. Ta se mezitím dala do řeči se sloužící instrumentářkou s tím, že je také zdravotní sestrou (pracovala na CS v jedné nejmenované nemocnici). Potom manžel odtančil za mladší a zanechal ji se dvěma holčičkami bez alimentů. Z deseti tisíc čistého by dětem slušný domov, živobytí a vše potřebné nepořídila. Nejlehčí v životě je odsoudit, nejtěžší pochopit. Tento příběh nejlépe ilustruje, jak jsou skutečně sestry hodnoceny. Já jsem ještě nepřišla na to, kde se berou údaje o našich průměrných platech. Patrně je na ministerstvo zdravotnictví dodává nějaký hvězdopravec. Ke slibovaným změnám ve zdravotnictví přistupujeme s velikou skepsí. Za posledních patnáct let jsme si vyslechly mnoho slibů i krásných řečí o poslání, tíži a zásluhách této profese.

Zajímavé je, že oním „posláním“ se vždy ohánějí ti, kteří o naší práci, o nás, o našich bolestech a vyčerpání zhola nic nevědí a naši práci by nedělali za žádné peníze.

BMS

 

• tisk
• předplatit si