Marta Staňková – Sestra s velkým „S“

Souhrn: Cílem příspěvku je připomenutí jedné z nejvýznamnějších českých osobností moderního ošetřovatelství doc. PhDr. Marty Staňkové, CSc. (1938–2003). Profesi ošetřovatelství a pedagogiky v tomto oboru se věnovala prakticky celý svůj aktivní život. V oblasti pedagogiky prosadila mnoho žádoucích změn a je autorkou řady studijních materiálů a monografií. Byla rovněž historicky první českou habilitovanou sestrou.

Klíčová slova: Ošetřovatelství – sesterská profese – vzdělávání sester – historie ošetřovatelství.

Marta Staňková – a very special nurse

Summary: The aim of this article is to remind one of the most important personality of Czech modern nursing Marta Stankova, PhD (1938–2003). She dedicated her entire life to the profession of a nurse and education in the field of nursing. She pushed many desirable changes in education of nurses and is also the author of numerous studying materials and monographs. She was also the first habilitated Czech nurse ever.
Keywords: Nursing – nurse profession – nursing education – nursing history.

Úvod

„Před nástupem do služby se podívejte do zrcadla a po službě si položte otázku: Vypadám a chovala jsem se tak, že kdybych byla pacientem, měla bych k této sestře důvěru?“

Autorkou tohoto nadčasového citátu, který je mezi sestrami všeobecně známý, není nikdo jiný než doc. PhDr. Marta Staňková, CSc., jedna z nejvýznamnějších osobností českého moderního ošetřovatelství. Ač to letos v říjnu bude již 14 let, co nás navždy opustila, může pro nás být její práce a úsilí dodnes obrovskou motivací.

Marta Staňková
foto: autorka

Aby se ošetřovatelství ubíralo žádoucím směrem, bylo vždy potřeba, aby se někdo vzepřel systému své doby a ukázal, že to jde i jinak a především lépe. Takovými osobnostmi v historii českého ošetřovatelství byly bezesporu zakladatelka a první předsedkyně Československého červeného kříže Alice Masaryková[1] anebo jedna z našich prvních diplomovaných sester Sylva Macharová[2]. Právě k těmto osobnostem, bez kterých by profese sestry v našich zeměpisných šířkách bezpochyby nebyla tam, kde je dnes, se díky svému specifickému přístupu k práci a vzdělávání zařadila i docentka Marta Staňková. Osud jí do života přinesl těžkou nemoc, která jí umožnila náhled na její celoživotní profesi očima onkologické pacientky. O to silnější je vyznění jejího vlastního epilogu, který je uveden v dosud nejširší publikaci Sestra[3], věnované této mimořádné ženě, od autorek PhDr. Jarmily Škubové a PhDr. Heleny Charvátové. Docentka Marta Staňková na sklonku svého života píše něco, co lze dát do přímé souvislosti s citátem, kterým začíná tento text: „Lékaři i sestry, usilujme společně o důvěru každého nemocného, nám pacientům to přinese velkou oporu.“ (Škubová, Charvátová, 2004, s. 128). S odstupem času lze říci, že doc. Marta Staňková ve svém profesním životě udělala maximum pro to, aby sestry měly dostatek informací a odborných zkušeností na to, aby mohly právě na oné zmíněné důvěře pacienta aktivně pracovat, získat si ji a být tak tolik potřebnou oporou.

Cesta vzhůru

Doc. PhDr. Marta Staňková, CSc., se narodila 12. února 1938 v jihomoravských Boskovicích jako Marta Bašná. Její dětství nebylo nijak snadné a kvůli rodinnému zázemí rozhodně neměla, jak se říká, na růžích ustláno. Matka byla aktivní katolička a otce, hrdého národního socialistu, si v roce 1948, tedy v Martiných deseti letech, odvedla policie a na několik měsíců ho za protistátní činnost zatkla. Maminčin bratr byl navíc knězem, čemuž nebyla tehdejší politická reprezentace příliš nakloněna. Doba byla velmi neúprosná a nastávající komunistický režim jakýkoli i malicherný přečin krutě trestal.

Ač byla Marta velmi nadanou a pilnou žačkou, dokonce premiantkou celé měšťanské školy, cestu za vysněným studiem lékařské fakulty jí tehdejší režim překazil. Namísto gymnázia byla nucena hned po měšťance nastoupit do malého dělnického podniku v Boskovicích, pojmenovaného příznačně po římské bohyni moudrosti a řemesel Minervě, kde se začala učit frézařkou. Už tehdy však byla velkou bojovnicí. Začala se nespravedlnosti, které se na ní režim dopustil, aktivně bránit, a to s pomocí svých učitelů z měšťanky. Ti jí pomáhali psát stížnosti proti postupu místních funkcionářů na všemožné instituce, z nichž nejvyšší byla údajně kancelář tehdejšího prezidenta republiky Antonína Zápotockého. Tato její neoblomnost záhy přinesla první úspěch – v roce 1953 dostala povolení studovat na Střední ekonomické škole ve Svitavách. I zde se však ukázala její zdravě vzdorovitá povaha, a tak namísto přijímacího pohovoru na povolenou Střední ekonomickou školu zamířila i s maminkou ve Svitavách na místní Střední zdravotnickou školu, a to přímo k řediteli školy. „V ředitelně nás přijal bělovlasý laskavý starší pán, přejel pohledem moje vysvědčení a stále slyším, jak říká: ‚Takových bych tady chtěl víc, přijďte hned,‘“ vzpomínala doc. Marta Staňková (Škubová, Charvátová, 2004, s. 10).

Byla tedy přijata na školu, která pro ni znamenala začátek profesní cesty v oboru, který byl co nejblíže jejímu vysněnému lékařství. Studium zdravotnické školy tehdy nebylo nijak snadné. Neexistovaly prakticky žádné studijní materiály. Ač své studium zvládla na výbornou, zůstaly pro ni dveře lékařské fakulty i tehdy zavřené. Martu to však neodradilo. V roce 1956 nastoupila na pozici sestry oddělení chirurgie svitavské nemocnice, kde byl jejím nadřízeným primář MUDr. Leopold Vémola.

„Svitavský špitál, to byly kruté začátky, to byla životní škola. S odstupem let se mi zdá neuvěřitelné, jak jsme v primitivních podmínkách poválečného období usilovali o záchranu životů,“ svěřila se doc. Marta Staňková (Škubová, Charvátová, 2004, s. 11). Tým lékařů a sester MUDr. Leopolda Vémoly zřejmě fungoval na svou dobu velmi dobře a nutno dodat, že byl spolehlivý i politicky. To dokládá i fakt, že v únoru roku 1961 získal coby první pracovní kolektiv svitavské nemocnice titul Brigáda socialistické práce[4] a stal se tak tehdy teprve druhou brigádou socialistické práce ve zdravotnictví ve Východočeském kraji.[5] Tento fakt je možná odpověď na otázku, proč tehdejší režim respektoval záruku primáře MUDr. Vémoly nad mladou sestrou Martou, která v jeho týmu tehdy působila již tři roky, a dovolil jí odejít do Prahy na roční studium vyšší ošetřovatelské školy.

„Díky tomu se přetrhl politický karabáč, který jsem nad sebou stále měla,“ vzpomínala doc. Marta Staňková na tento životní zlom k lepšímu, kterého se jí dostalo díky přímluvě primáře MUDr. Vémoly (Škubová, Charvátová, 2004, s. 11). Po absolvování studia vedla její cesta zpět do Svitav, tentokrát už ale nikoliv do nemocnice, ale na Střední zdravotnickou školu, kde působila jako pedagožka. „Vůbec nebylo jednoduché se ve dvaadvaceti letech stát členkou učitelského sboru, který mne nedávno sám učil. Ale přijali mě úžasně, přestože měli důvod projevovat nevůli. Já jsem totiž z Prahy přijela přijatá do dálkového studia ‚Péče o nemocné – psychologie‘, které bylo roku 1960 otevřeno na Filozofické fakultě Karlovy univerzity,“ vzpomíná doc. M. Staňková v publikaci Sestra (Škubová, Charvátová, 2004, s. 12). Nutno podotknout, že se jednalo o první vysokoškolské studium sester ve střední a východní části Evropy. Sestry v té době mohly vysokoškolský diplom získat jen ve Velké Británii. Zmíněné studium pak ukončila v roce 1964. Svůj diplom tehdy převzalo celkem 26 absolventek studia, které se staly prvními sestrami v tehdejším Československu, které získaly vysokoškolské vzdělání. Marta za tyto studentky při slavnostním ceremoniálu také poděkovala. V době promoce už za sebou měla dvouleté působení na Střední zdravotnické škole Na Košince při Nemocnici Na Bulovce. V září roku 1968 pak vedla její cesta na Oddělení péče o nemocné Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, kde poté působila coby odborná asistentka rovných 30 let.

V roce 1971 se Marta provdala za svého spolužáka z měšťanské školy Ing. Rostislava Staňka, v témže roce se jí narodila dcera Lucie a později také dcera Zuzana. V roce 1981 získala doktorát z filozofie, o sedm let později se stala kandidátkou věd v oboru pedagogika a o další dva roky později, v roce 1990, pak vůbec první habilitovanou sestrou v České republice. Ve stejném roce 1990 zakusila i něco málo z politiky, když se na popud tehdejšího ministra zdravotnictví prof. MUDr. Pavla Klenera, DrSc.,[6] stala ředitelkou Odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví.

Po svém odchodu z ústředí resortu zdravotnictví se vrátila do Ústavu teorie a praxe ošetřovatelství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (1. LF UK), nikoliv už ale do vedoucí funkce, ve které byla před svým odchodem na ministerstvo. V Ústavu teorie a praxe ošetřovatelství se celých 10 let, tedy až do své předčasné smrti v říjnu 2003, kdy podlehla onkologickému onemocnění, aktivně podílela na vzdělávání stovek a tisíců zdravotníků.

„Celý život měla jeden velký strach, a tím byl strach z onemocnění rakovinou. Když lékaři potvrdili, že její fobie se stala skutečností, byla to pro ni šílená rána,“ vzpomíná v publikaci Sestra její mladší dcera Zuzana, jak prožívala nejsložitější etapu života své matky (Škubová, Charvátová, 2004, s. 125).

Profesní přínos

Zabýváme-li se moderním pojetí ošetřovatelství v naší zemi, nemůže nám jméno docentky Staňkové uniknout. Svou filozofii velmi dobře vystihuje slovy: „V moderním ošetřovatelství je kvalita kontaktu a práce s nemocným, kvalita základní péče a míra jeho psychické a fyzické pohody stejně důležitým kritériem celkové úrovně péče jako kvalita diagnosticko-terapeutické činnosti.“ (Škubová, Charvátová, 2004, s. 53). Její typickou houževnatostí se jí nakonec podařilo docílit toho, aby se ve vzdělávání sester učinily zásadní změny. Dobře si totiž pamatovala na své studijní začátky, kdy na Střední zdravotnické škole ve Svitavách chyběly jakékoliv učebnice a studentky byly zpravidla odkázány jen na praxi v nemocnicích.

Nutno podotknout, že by se jí to nepodařilo bez vydatné pomoci jejích kolegů, zejména pak prof. MUDr. Vladimíra Pacovského, DrSc.[7], který zastával funkci přednosty III. interní kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) v Praze, později byl také děkanem Fakulty všeobecného lékařství a prorektorem Univerzity Karlovy, ale stejně tak doc. MUDr. Jiřího Neuwirtha, CSc.[8], který také patřil k jejím blízkým přátelům. „Marta byla stále velmi aktivní, měla o věc hluboký zájem, celou řadu věcí jsme spolu diskutovali – já z pohledu lékařského, ona z pohledu sesterského, také jsme spolu začali publikovat. Samozřejmě ne vždycky jsme měli stejný názor, ale v zásadě jsme byli ve shodě a já jsem rád, že se mi podařilo Martu nějakým způsobem ovlivňovat. Proto ji považuji od samého začátku za svou žákyni a říkám, že jsem ji doslova vypiplal. Ona to uznávala a oba jsme si toho vážili. Když jsme začínali s vysokoškolskou výukou mediků v oboru Ošetřovatelství, oddělení ještě nebylo samostatné. Později však vzniklo podle tehdejší organizační struktury vysokých škol samostatné tzv. Oddělení péče o nemocné a já jsem byl jmenován jeho vedoucím,“ uvádí prof. Vladimír Pacovský v publikaci Sestra o doc. Martě Staňkové, které se v roce 1991 podařilo vytvořit samostatný Ústav teorie a praxe ošetřovatelství 1. LF UK (Škubová, Charvátová, 2004, s. 83).

„Začátkem 80. let jsem začal pátrat po českých sestrách, lékařích i jiných osobnostech, které významným způsobem ovlivnily české ošetřovatelství od samých počátků. Našel jsem zajímavá fakta, vyprávěl jsem je Martě. Tu to velmi zaujalo a pustila se s vervou sobě vlastní do hledání dalších historických materiálů. Rád jsem jí další bádání přenechal. Dnes si s obdivem prohlížím všechen historický materiál, který nashromáždila,“ říká doc. Jiří Neuwirth (Škubová, Charvátová, 2004, s. 92). Historie ošetřovatelství byla jednou z velkých koníčků docentky Staňkové a mnoho jejích studentů dodnes na její přednášky o historii živě vzpomíná. Vzpomínají ale také na „odvrácenou“ stránku její pedagogické činnosti, zejména pak na její přísnost u zkoušek. „První kontakt u zkoušky pro mě nebyl zrovna moc příjemný. Marta se mě v úvodu zeptala, odkud jsem. Když jsem jí to řekla, prohodila zamyšleně: ‚Tak to o ošetřovatelství nic nevíte!‘ Cítila jsem z její strany despekt, zlobilo mě to. Později jsem jí ale dala za pravdu. O českém ošetřovatelství tehdejší doby jsem v té době nevěděla opravdu nic,“ vzpomíná v publikaci Sestra Mgr. Dana Jurásková, Ph.D., MBA,[9] studentka a blízká přítelkyně docentky Staňkové, dnes ředitelka VFN v Praze a rovněž bývalá ministryně zdravotnictví z let 2009–2010. Další významnou spolupracovnicí doc. Staňkové byla PhDr. Alena Mellanová, CSc. Po odchodu doc. Marty Staňkové na ministerstvo zdravotnictví v roce 1990 to byla právě ona, kdo převzal otěže Ústavu teorie a praxe ošetřovatelství 1. LF UK.

„Vzpomínám na ni jako na ženu, která byla velmi inteligentní, tvořivá, pracovitá a koncepční. Ne vždy jsme se shodly v názorech na ošetřovatelství a jeho hlavní pojetí. Byl mezi námi dost silný vztah, i když ne vždy harmonický. Je zajímavé, že ještě dnes, po tolika letech od její smrti, se mi o ní často zdá a i v těch snech jsme často v nesouladu,“ říká dnes PhDr. Alena Mellanová, CSc.[10] „Doc. Staňková spolu s prof. Pacovským vytvořili pro tehdejší dobu velmi moderní koncepci ošetřovatelství, upřesnili roli sestry v době, kdy se v medicíně začaly užívat složité přístroje, začaly být zakládány jednotky intenzivní péče. Podporovali vysokoškolské vzdělávání sester. A byla to právě doc. Staňková, která v 80. letech přes nesouhlas prof. Pacovského prosadila i prezenční studium oboru pedagogika – ošetřovatelství. Byla publikačně velmi čilá a právě svými pracemi v sesterských časopisech ovlivňovala pojetí profese a zvyšování její kvality,“ vzpomíná doktorka Alena Mellanová. „Ústav ošetřovatelství, ve kterém prakticky celý profesní život působila, chtěl znovu obnovit spolupráci s katedrou pedagogiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a ve dvouoborovém studiu připravovat také přímo učitelky ošetřovatelství. Po 90. letech byla spolupráce s pedagogikou přerušena, hlavní zájem byl o vzdělávání sester v jiných bakalářských a magisterských programech. Ústav připravoval materiály pro akreditační řízení tohoto obnoveného programu, na kterém se doc. Staňková také podílela,“ pokračuje doktorka Mellanová. Také rozhodně nesouhlasí s tvrzením, že je pozice sestry stále uváděna coby povolání s nízkou prestiží. „Opak je pravdou. Od 90. let, kdy Centrum pro výzkum veřejného mínění[11] sleduje prestiž, je sestra uváděna na 7.–10. místě žebříčku před profesemi s vysokoškolským vzděláním,“ říká. Co se týče prestiže povolání v pojetí doc. M. Staňkové, shrnula své priority v desateru, které je dodnes aktuální. Shrnula v něm, jak by podle jejího názoru měla dobrá sestra vypadat a jak by se měla chovat. K udržení prestiže totiž podle ní nestačí pouhé vzdělání, ale také vzhled, kladný přístup a reprezentativní vystupování.

 

Desatero „dobré sestry“ podle doc. Marty Staňkové:

1) Nebuďte anonymní! Při prvním setkání s nemocným se představte plným jménem. Noste trvale jmenovku.

2) Dohodněte se s nemocným předem, jak se budete oslovovat. Nezapomeňte, že každý člověk má své příjmení – nikdo není bezejmenný, ale ani pro nás není děda, babička, Frantík či Andulka (s výjimkou dětí), a to bez ohledu na jeho věk, nemoc či postižení. Teprve vzájemná dohoda vám umožňuje jiné oslovení! Oslovujte nemocného často, čekají na projev vašeho zájmu.

3) V kontaktu s dospělým člověkem vždy vykejte. Ani vy si nenechte tykat.

4) Chovejte se kultivovaně. Nepokřikujte, nebuďte vulgární. Pacient i veřejnost vás slyší, i když si to neuvědomujete. Podporujte komplianci, buďte kolegiální. Nepomlouvejte ani verbálně nedevalvujte své spolupracovníky.

5) Důvěryhodnost podporují vše neverbální projevy. Využijte pozitivně všech forem neverbální komunikace. Nezapomeňte, že mnoho sdělujete fyzickým postojem, gestikulací, proxemikou, haptikou a mimikou. Mluvte co nejčastěji očima. Nikdo nemůže chtít, abyste měla stále na tváři úsměv. Ale vaše oči mohou být pozorné, laskavé a vstřícné vždycky.

6) Pamatujte, že důležitou vizitkou důvěryhodnosti zdravotníka jsou jeho ruce. Ošetřeným, přiměřeně dlouhým a čistým nehtům asi nevadí jemná barva laku. Tmavé dlouhé nehty, ale i zanedbané ruce důvěru nebudí.

7) Ve službě buďte vždy čistá a upravená. Přiměřená délka sukně mírně nad kolena působí seriózně. Nedoplňujte pracovní oděv obnošenými věcmi (svetry, triky, pantoflemi). Neklapou zbytečně vaše boty?

8) Jen lehké nalíčení vás zkrášlí a vyvolá pocit důvěry.

9) Přiměřenost patří i k nošení šperků. Malé náušnice zpravidla nevadí, kroužky v nose a uchu vadí, stejně jako několik řetězů na krku a velké prsteny.

10) Před nástupem služby se podívejte do zrcadla a po službě si položte otázku: „Vypadám a chovala jsem se tak, že kdybych byla pacientem, měla bych k této sestře důvěru?“

(Škubová, Charvátová, 2004, s. 54–55)

 

Nelze nezmínit také její činnost v rámci profesních organizací. V roce 1971 stála doc. Marta Staňková u zrodu České společnosti sester, v roce 2000 pak byla přítomna i jejímu sloučení s Českou asociací sester (ČAS). S touto organizací spolupracovala například na zvyšování prestiže ošetřovatelské profese. Její velkou zásluhou je také spuštění dobrovolné registrace sester. Od roku 2001 byla dokonce předsedkyní registrační komise ČAS a v této své aktivitě spolupracovala s ministerstvem zdravotnictví při tvorbě vyhlášky, která registraci upravuje podle zákona. Aktivně se podílela na přípravě důležitého zákona č. 96/2004 Sb.[12], který upravuje vzdělávání nelékařských zdravotnických profesí. Jeho schválení a podpisu prezidenta počátkem roku 2004 se však již nedožila. Za jednu ze svých největších zásluh, co se týče spolupráce s ministerstvem zdravotnictví, však doc. Staňková považovala vydání Koncepce ošetřovatelství v roce 1998, na které se aktivně podílela coby členka rady pro rozvoj ošetřovatelství, což byl poradní orgán hlavní sestry ministerstva zdravotnictví.

Tato koncepce vytvářela mj. podmínky pro zřizování bakalářských programů na vysokých školách, usilovala o zřízení i navazujících magisterských programů. Kromě toho všeho byla docentka autorkou celkem 162 publikací v odborných časopisech, 4 učebnic ošetřovatelství a byla rovněž spoluautorkou 51 titulů – učebnic, skript a monografií. Působila v redakčních radách časopisů Zdravotnická pracovnice, Onkologická péče a International Journal of Nursing practice a nutno zmínit, že byla předsedkyní redakční rady časopisu Sestra. Práce docentky Staňkové v mnoha směrech přesáhla také hranice České republiky. Byla členkou Workgroups of European Nurse Researches – WENR (1985–1995), kde aktivně a velmi dobře reprezentovala Českou společnost sester a v letech 1991–1994 byla dokonce předsedkyní výkonného výboru. Od roku 1991 byla rovněž členkou Sigma Theta Tau – Honour Society of Nursing, Fitchburg, USA,[13] a od roku 1997 členkou Transcultural Nursing Society, USA[14]. Od roku 1981 spolupracovala také se Světovou zdravotnickou organizací na evropské úrovni, a to například na vydání učebních textů pro sestry států východní Evropy LEMON (Learning Material of Nursing). Za svou dlouholetou a oddanou práci získala docentka Marta Staňková Čestné uznání České společnosti sester, čestné členství v České lékařské společnosti J. E. Purkyně[15] a také Čestnou medaili Univerzity Karlovy k 650. výročí jejího založení. V roce 2001 získala titul Sestra roku za celoživotní dílo. V posledních letech svého života přednášela po celé České republice například na témata geriatrického ošetřovatelství, sledování kvality ošetřovatelské péče anebo výzkumu v ošetřovatelství. Posluchači jejích přenášek nebyli zdaleka jen zdravotníci, ale také pracovníci sociální péče. Přínos docentky Marty Staňkové si bezesporu zaslouží obrovský obdiv, a to i z toho důvodu, že usilovala o změny v době, která nebyla pro ošetřovatelství zrovna jednoduchá. Po roce 1989 přišly do tohoto oboru nové trendy ze zahraničí a nebylo nijak snadné se správně zorientovat. Docentka Marta Staňková však dokázala najít správnou cestu a ovlivnila celé generace sester a následovníků. „Stále slyším větu, kterou často říkala: „Být sestrou je vyznamenání a poslání,“ odpověděla prof. PhDr. Valérie Tóthová, Ph.D.[16], která se stala první profesorkou v oboru ošetřovatelství u nás, na otázku, kdo ovlivnil její profesní kariéru.[17]

Zamyšlení na závěr

České zdravotnictví prochází v posledních letech obrovskými změnami a problémy, které v době působení docentky Marty Staňkové nebyly tak aktuální, jako jsou dnes. Jedním z největších problémů je nedostatek zdravotnického personálu, kdy ve velkých nemocnicích mnohdy chybějí desítky sester. To vede v mnoha případech k omezování péče či dokonce uzavírání jednotlivých oddělení či klinik. Podle některých odborníků to může vést k velké personální krizi. „Svízelná až kritická situace je u nás zejména v souvislosti s nedostatkem sester. Ty stávající – včetně těch zkušených – odcházejí, ale nové nepřicházejí. Jde zejména o zdravotní sestry z těch nejexponovanějších a nejtěžších oddělení, tedy hlavně chirurgie, interny anebo neurologie,“ říká ředitel pražské Thomayerovy nemocnice doc. MUDr. Zdeněk Beneš, CSc. V nemocnici, kterou vede, chybí bezmála 80 sester a nic nenasvědčuje tomu, že se situace v dohledné době výrazně zlepší. „Snažíme se zdravotní sestry osobně vyhledávat ve školách, kde studují, a také například pomocí inzerátů,“ dodává doc. Beneš. Jeho slova by zřejmě potvrdili také ředitelé ostatních velkých nemocnic.

Ptám se sebe sama, co za tímto problémem stojí? Je to systémem vzdělávání, přetěžováním z důvodu personálního nedostatku, anebo jde čistě o finanční stránku věci ve smyslu odměňování za práci? Asi jde o kombinaci všeho, co jsem zmínila. Ale jak by na tuto situaci asi reagovala docentka Staňková a jak by se k ní postavila? Navrhla a dokázala by prosadit změny, které by tuto situaci zvrátily? „Těžko odhadnout. Vyjmenované problémy jsou aktuální pro poslední léta, kdy paní docentka již nežije. Ale její snaha byla vždy zaměřena na to, aby se prestiž profese zvyšovala, aby sestry byly stále vzdělanější. Motivaci studentek a sester věnovala pozornost v diplomových a závěrečných pracích a s výsledky seznamovala zdravotnickou veřejnost,“ myslí si doktorka Alena Mellanová. Podle docentky Staňkové totiž bylo povolání sestry posláním a životní cestou. Tento názor asi nejlépe shrnuje ve svém epilogu, který byl publikován v knize Sestra. „Jako onkologický pacient získávám zkušenosti a pokouším se nazírat problematiku onkologického člověka z obou stran – jako odborník v ošetřovatelství i jako pacient, který prodělává strastiplnou cestu smíření. Co a koho na této cestě samozřejmě vedle terapie jako pacienti potřebujeme? Potřebujeme podporu. Potřebujeme pocit jistoty a bezpečí. Potřebujeme často hledat duchovní pomoc a útěchu. Proto mít kolem sebe milující a milované blízké nestačí. Těžce nemocný člověk potřebuje mít i mezi sestrami a lékaři osoby, které dávají najevo, že mu rozumějí, kteří budou ochotni s ním promluvit nejen o jeho tělesné stránce a perspektivách, ale o dalších problémech, odborníky, kteří budou ochotni mu naslouchat. Pokud je potká, vytvoří se vztah absolutní důvěry nezbytný pro zralé zpracování kruté pravdy a nalezení nových hodnot a postojů. Pocit důvěry umožňuje podívat se pravdě do očí a racionálně zhodnotit vlastní situaci i perspektivu,“ píše docentka Marta Staňková.

Chce se mi k tomu dodat, že každý z nás, zdravotníků, by se měl jednou za čas zamyslet nad tím, co by bylo, kdyby se role obrátily, kdyby se sám stal pacientem. Jak bychom chtěli, aby se k nám lékaři a sestry chovali? A chováme se takto i my k nim, ač jsou naše role obrácené? Povolání sestry je opravdu posláním, a pokud je vykonáváno dobře a svědomitě, přináší ovoce ve smyslu důvěry pacientů k nám. Kdekdo z vás, čtenářů, může nyní namítnout: Ano, ale toto „ovoce“ nám nezaplatí složenky ani jídlo pro naši rodinu. Toto zamyšlení na závěr by mělo být spíše vzkazem pro politickou reprezentaci naší země. Podíl HDP, který vynakládáme na naše zdravotnictví, oproti západním zemím skomírá. I přesto je však naše zdravotnictví srovnatelné a konkurenceschopné, co se týče kvality poskytované péče. Ale, jak jistě všichni víme, něco se musí změnit. Výdaje na zdravotnictví se musejí navýšit, stejně tak se musejí kontinuálně navyšovat platy nelékařským zdravotnickým pracovníkům. Jen tak se naše zdravotnictví může stát konkurenceschopným a jen tak se vyhneme personálním problémům, se kterými se naše zdravotnictví potýká. Docentka Marta Staňková svůj život zasvětila zejména vzdělávání, splnila řadu cílů, které si předsevzala, a z jejího odkazu čerpáme při vzdělávání v oblasti ošetřovatelství dodnes. Byla to osobnost, která se vzepřela systému své doby a ukázala, že to jde i jinak a především lépe. A přesně takové osobnosti udávají směr a díky nim přichází i kýžený pokrok. Pevně věřím, že se naše zdravotnictví jednou dostane z problémů dneška a my se budeme moci soustředit na to, o co docentka Staňková celý život usilovala, tedy na získávání si důvěry pacientů ve snaze přinést zlepšení jejich zdravotního stavu, anebo naopak smíření se s mnohdy neúprosnou realitou. Právě o tom by totiž zdravotnictví mělo být.

Mgr. Lenka Lukášová Jeřábková, Ústav teorie a praxe ošetřovatelství, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

 

Literatura:

1. Adam J. Osobnosti – Česko: Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. ISBN 978-80-7360-796-8

2. Fikejz R, Velešík V. Kronika města Svitavy. Svitavy: Město Svitavy – Městské muzeum a galerie ve Svitavách, 2006. 396 s. ISBN 80-239-7488-2

3. Mastiliaková D. Úvod do ošetřovatelství. 1. díl. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0429-9

4. Staňková M. Teorie ošetřovatelství, učební texty pro bakalářské a magisterské studium. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-243-5

5. Staňková M. Galerie historických osobností. 1. vyd. Brno: IDV PZ, 2001. 86 s. ISBN 80-70-13-329-5

6. Škubová J, Chvátalová H. Sestra. O životní cestě ženy, která dala svému povolání nový smysl. 1. vyd. Brno: NCO NZO, 2004. 140 s. ISBN 80-7013-407-0

7. Svěráková M. Neorientujeme se pouze na výkon, ale především na člověka. In: Zdravotnictví a medicína. [online]. 16. 6. 2010. [cit. 2017-06-10]. Dostupné z: http://zdravi.euro.cz/rozhovory/predstavujeme/445758

 

Recenzovaly:

Mgr. Lenka Šedová, Ph.D. – Ústav ošetřovatelství, porodní asistence a neodkladné péče, Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Mgr. Helena Michálková, Ph.D. – Geriatrická klinika, 1. LF UK

 

Více o autorce:

Mgr. Lenka Lukášová, Ph.D. – instruktor výuky, Ústav teorie a praxe ošetřovatelství, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze, vrchní sestra odd. Individuálního programu péče, Thomayerova nemocnice v Praze
1992–1996: SZŠ Praha 1 – obor Všeobecná sestra; 1996–1997: Univerzita Jana Amose Komenského, Praha – obor Angličtina; 2008–2011: Bc. studium – obor Ošetřovatelství, 1. LF UK v Praze; 2011–2013: Mgr. studium – obor Ošetřovatelství, Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, Bratislava; 2011: certifikovaný kurz Management

 

• tisk
• předplatit si