Zpět na detail čísla

Číslo 2 - 3 / 2018

Sestry z Ukrajiny jsou pro nás vítaná pomoc

Datum: 12. 4. 2018
Autor: Bc. Magda Hettnerová

Začátkem listopadu 2015 schválila vláda ČR pilotní projekt Zvláštní postupy pro vysoce kvalifikované zaměstnance z Ukrajiny (zkráceně Pilotní projekt Ukrajina) Ministerstva průmyslu a obchodu, který byl prvotně zaměřen na vysoce kvalifikované zaměstnance v oblasti výroby a služeb. Vzhledem k nedostatku některých zdravotnických pracovníků se o rok později, na základě schválení Koordinačním orgánem pro řízení ochrany hranic a migraci, zapojilo do projektu také Ministerstvo zdravotnictví ČR (MZ ČR). To nyní přijímá žádosti o zařazení do projektu týkající se všech zdravotnických pracovníků. Roční kvóta pro kvalifikované specialisty v oblasti výroby a služeb a pro zdravotnické pracovníky činí maximálně 500 obsaditelných míst (MZ ČR).

Některé české nemocnice už na tuto možnost zareagovaly a přijaly do svých řad první zdravotníky z východních zemí. Nemocnice Prachatice, a. s., je jednou z nich. O prvních zkušenostech s Ukrajinci a Bělorusy, kteří k nim přijeli pracovat, se rozhovořily hlavní sestra nemocnice Mgr. Helena Prokešová a manažerka kvality Mgr. Dana Podholová.

Jak jste se k projektu Ukrajina dostaly?

Manažerka kvality Mgr. Dana Podholová (dále DP): Na tuto myšlenku nás přivedly kolegyně ze Stodské nemocnice, kde jsme se byly s hlavní sestrou podívat na jejich přístrojové vybavení. Během řeči jsme přišly i na otázku personálu a ony nám vyprávěly o projektu Ukrajina, do kterého se zapojily. Větší část administrativy už měly za sebou a čekaly už jen na příjezd prvních zaměstnanců. Velice nás to zaujalo, protože stejně jako všechna zdravotnická zařízení v ČR se i my potýkáme s nedostatkem personálu. Takže když jsme odjížděly domů, vezly jsme si kromě informací o přístrojích také informace o projektu Ukrajina.

A začaly jste pracovat na tom, abyste se do něj zařadily…

DP: Ano. Zjistily jsme si všechno, co k tomu bylo potřeba, a začaly jsme jednat. Od kolegyní ze Stodu jsme se dozvěděly vše potřebné, takže jsme věděly, kde začít. Podmínkou zařazení do projektu je, že nejprve musíte volná místa, která máte, nahlásit na Úřad práce. Ten má třicet dní na to, aby je případně obsadil. Teprve poté, co zůstane místo neobsazeno, je můžete nabídnout zahraničním pracovníkům.

Hlavní sestra Nemocnice Prachatice, a. s., Mgr. Helena Prokešová (nahoře) a všeobecná sestra Raisa Ponomarchuk s manažerkou kvality Nemocnice Prachatice, a. s., Mgr. Danou Podhlovou – vpravo (dole)
fota: archiv Nemocnice Prachatice, Magda Hettnerová

Jak dlouho to všechno trvalo?

Hlavní sestra Mgr. Helena Prokešová (dále HP): Na jaře 2017 jsme se o to začaly zajímat a rozhodnutí o přijetí do projektu jsme z ministerstva dostaly někdy v červnu. Na přelomu října a listopadu loňského roku k nám pak přijelo devět nových zaměstnanců.

Odkud pocházejí?

HP: Většinou z Ukrajiny a Běloruska.

Nebály jste se toho?

DP: My jsme si samozřejmě zjišťovaly u ostatních nemocnic, ve kterých už měli s tímhle projektem zkušenost, jak jsou s těmi zaměstnanci spokojeni a jak to u nich probíhá. Bylo nám řečeno, že je to stejné jako s našimi. Někteří jsou pracovití a snaží se a jiní ne.

Kde jste ty zahraniční pracovníky sháněly?

DP: Získaly jsme je přes agenturu. Od kolegyň ze Stodské nemocnice jsme dostaly na jednu agenturu tip a na ministerstvu nám pak potvrdili, že jsou s ní jen dobré zkušenosti. Když jsme totiž byly s paní hlavní na poradě hlavních sester na MZ ČR, paní Přibylová z ministerstva nás varovala před některými agenturami, které dělají nábory těchto pracovníků. Zeptala jsem se jí na tuto doporučenou agenturu a potvrdila mi, že jsou s ní na ministerstvu spokojeni. My jsme dnes už také a jsme rádi, že jsme si ji vybrali. Všechno totiž bezproblémově zařídili a vyřídili a i dnes, když mají naši cizinci nějaký problém, kontaktují agenturu a ta zase nás a společně vše vždycky vyřešíme.

V říjnu 2017 vám tedy přijeli první zaměstnanci, další o měsíc později. Jak probíhalo jejich začleňování do kolektivu?

DP: Asi největší problém byl a je jazyková bariéra. Aby se totiž urychlil přísun těchto pracovníků do ČR, byla pro ně zrušena podmínka znalosti českého jazyka. My, jako zaměstnavatel, jsme v rámci toho projektu jednak souhlasili s tím, že neumějí česky, a také jsme se zavázali, že jim výuku českého jazyka zajistíme. Takže jsme jim díky naší spolupráci s Centrem na podporu integrace cizinců zajistili vyučující a oni se poctivě učí. Dneska už se většina z nich dorozumí.

Čeština ale není asi to jediné, co se musejí naučit?

DP: Mají toho opravdu hodně. Aby k nám mohli přijít pracovat, museli si u nich doma vyřídit potřebné formality jako rozhodnutí o rovnocennosti nebo platnosti dokladů o zahraničním vzdělání – tzv. nostrifikaci nebo osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání a také rozhodnutí o povolení k výkonu zdravotnického povolání na území ČR vydané MZ ČR. Kromě toho však musejí ještě složit aprobační zkoušku, aby u nás mohli zůstat. Musím říct, že kromě jednoho, se kterým jsme se po měsíci jeho působení u nás na základě vzájemné dohody rozloučili, se všichni poctivě učí.

Proč jste se s ním rozloučili?

DP: Byl to mladý muž, jediný z nich teprve absolvent, všichni ostatní pracovali v jejich domovině ve zdravotnictví na různých oddělení řadu let. Jeden z nich tam byl dokonce i ředitel nemocnice – ten se opravdu hodně snaží. No a tenhle chlapec se, na rozdíl od ostatních, neměl snahu učit nic. Všechno byl pro něho problém a ze všeho nejvíc ho zajímalo kouření a pití alkoholu. Nakonec jsme se s ním domluvili na odchodu a byl poslán zpět na Ukrajinu, za což byli rádi i ostatní, protože jim jen kazil jejich snahu.

Jak se k novým zaměstnancům – cizincům stavěli vaši zaměstnanci?

HP: Problémy na počátku byly, ale myslím si, že ten největší byla jazyková bariéra, na kterou naši zaměstnanci poukazovali. Je jasné, že s českou sestrou, byť třeba absolventkou, se domluví mnohem snáz než s tou, která přichází z jiné kultury a ještě neumí česky. Takové je horší vyjít vstříc a pro naše sestry to znamená mnohem víc práce. Nakonec jsme to ale zvládli a musím říct, že opravdu největší dík patří právě našim sestrám, které na tom mají největší zásluhu, protože se jim všem věnují a stojí je to mnohem víc času a práce, než by muselo.

DP: Já vím, že v některých nemocnicích tento projekt neprošel právě kvůli nechuti a neochotě stávajícího personálu, ale u nás si, naštěstí, všichni uvědomují, že je to jediná možnost, jak nemocnici zachovat. Když se totiž zavře oddělení ve velké nemocnici, tak se zase až tak moc neděje, ale kdybychom my museli zavřít internu nebo chirurgii, tak je to pro nás konec. Toto je proto pro nás jediné řešení, jak zachovat existenci nemocnice, a mnoho lidí, kteří zde pracují, si to naštěstí uvědomuje.

Jak vypadá běžný pracovní den těchto nových zaměstnanců?

DP: Mají úplně stejný režim jako všechny naše sestry v provozu a jejich činnosti se nijak neliší od běžné činnosti ostatních, kteří jsou v adaptačním procesu. Když přijeli, měli první týden takový seznamovací. V rámci projektu jsme jim zajistili ubytování – bydlí na naší ubytovně –, tak se tam zabydlovali, zjišťovali, kam chodit na oběd, a tak podobně, zkrátka takové ty základní věci. Druhý týden už nastoupili do provozu. Teď už tu jsou několik měsíců, takže všichni mají výčet odborných úkolů, které musejí znát a splnit. Například málokdo z nich umí pracovat s intravenózní kanylou, asi ji tam nepoužívají, tak se s ní učí pracovat. Naopak třeba EKG umějí natočit… zkrátka mají seznam úkolů, které musejí splnit. Jejich školitelka je pak s nimi projde a pokud uzná, že je ovládají, podepíše jim je.

HP: Já za nimi chodím v pravidelných intervalech. Vždycky se podívám, co už mají splněné, a tudíž by to měli umět, a vyzkouším si je. Pokud mají například napsané, že zvládají rozdávání léků, tak si vezmou vozík a já s nimi jdu a sleduji, jak komunikují s pacienty, jestli jim rozumějí, jestli léky podávají správně a podobně. Podmínkou jejich práce u nás je, že musejí do roka složit aprobační zkoušku. Ta se skládá nejen z jazyka, ale i z odbornosti a z legislativy. Jsou to tedy tři dílčí zkoušky a na závěr jedna závěrečná. Pokud ji nesloží, pojedou zpátky.

DP: Tohle vědomí je žene kupředu. Musím říct, že se všichni opravdu poctivě snaží a učí se. U nich je jiný systém vzdělávání, takže například co se týče specializace, tak zatímco získat ji u nás trvá několik let, u nich je to jen několik měsíců. Pokud tedy přijeli s tím, že mají nějakou specializaci, posílá se dokument k posouzení do NCO NZO v Brně, které jim specializaci buď uzná, částečně uzná, nebo zamítne. Zpravidla jim uznává jen část jejich vzdělání.

Mají v něčem podmínky ulehčené?

DP: Nemají. Mají stejné podmínky jako všichni cizinci, kteří by u nás chtěli pracovat. Oni to mají akorát zrychlené, takže se musejí o to víc snažit. Jsou to většinou starší lidé, mámy a tátové od rodin. Máme tu i jeden pár. Za jednou z nich přijela na Vánoce i její rodina. Musím přiznat, že je mi jich někdy trochu líto, že jsou tak daleko od svých blízkých, ale bylo to jejich rozhodnutí a určitě vědí, proč ho udělali.

A co plat, ten mají také stejný jako čeští zdravotníci?

DP: Ano. Jedna z podmínek projektu byla, že dostanou stejné mzdové ohodnocení jako čeští zaměstnanci. Mají i stejnou pracovní dobu a pracovní podmínky, tak mají i stejnou mzdu.

Kolik zaměstnanců vám v současné době ještě chybí?

HP: Až tito začnou pracovat naplno v běžném režimu, což bude, až složí aprobační zkoušky, tak už nám nebude chybět nikdo.

Bc. Magda Hettnerová, redakce Florence

 
  • tisk
  • předplatit si