Zpět na přehled aktualit

Florence plus

Český červený kříž: Už sto let nečekáme, až pomůže někdo jiný

Datum: 29. 7. 2019
Český červený kříž: Už sto let nečekáme, až pomůže někdo jiný

Tímto výstižným sloganem se prezentuje a řídí Český červený kříž (ČČK), jenž si v těchto dnech připomíná stévýročí svého založení.

 

V roce 1919 prezident T. G. Masaryk oslovil svoudceru dr. Alici G. Masarykovou, aby se chopila úlohy předsedkyně Československého červeného kříže (ČSČK). Alice Masaryková se své role zhostila skvělým způsobem a téměř 20 let stála v čele ČSČK. Podařilo se jí vybudovat silnou,humanitárně orientovanou organizaci s velkou členskou základnou, včetně mládežnické, patřící pod mezinárodní Červený kříž, kterou výtečně zastupovala na mezinárodní úrovni.

Vzpomínkovou akcí na Žofíně si 7. května 2019 Český červený kříž připomněl oněch stolet od svého vzniku. U této příležitosti bylo předáno sedm plaket ČČK „Za záchranu života“a dále bylo uděleno pět medailí Alice Masarykové coby nejvyšší vyznamenání ČČK. Celá akce se uskutečnila za účasti osobností politického dění – premiéra Andreje Babiše, ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha a hejtmanů, stejně jako zástupců státní správy a Armády ČR. Mezi účastníky bylo i několik delegací z mezinárodních organizací a zástupců organizací Červeného křížez Evropy (Polsko, Maďarsko, Rakousko, Německo, Ukrajina) nebo Sýrie.

K oceněným osobnostem patří i jedna z našich prvních diplomovaných sester Emilie Rúth Tobolářová. Na žofínském ceremoniálu byla vyznamenánain memoriam a ocenění za ni převzalapaní Libuše Kašparová, jejíneteř. Vyznamenání bylo uděleno na návrh PhDr. Báry Kvapilové, a to za celoživotní přínos pro obor ošetřovatelství a Československý červený kříž.

Kdo byla Emilie Rúth Tobolářová

Emilie Tobolářová se narodila v Rakovníku v roce 1895. Tatínek Josef pocházel z Borové u Ústí nad Orlicí a byl váženým rakovnickým profesorem na reálné škole. Z prvního manželství měl dvě děti, ovdověl a znovu se oženil s Emilií, rozenou Pavlíčkovou, která pocházela z Hrádku u Ústí nad Orlicí. Spolu pak měli dalších sedm dětí a nejstarší byla právě Emilka. Byla velmi bystré a nadprůměrně inteligentní děvče, její výchova byla přísná, praktická a kladla důraz na vzdělání. Už v dětství dívka inklinovala k ošetřovatelské profesi, byla všaknadaná i jazykově,a rodiče se proto v roce 1909 rozhodli poslat jido Švýcarska, do rodiny evangelického kněze, kde pracovala v penzionátu,učila se jazyky a zdokonalovala ve hře na klavír. V roce 1911 nastupuje coby členka České Diakonie jako ošetřovatelka na dětské oddělení nemocnice v Jaroměři. Zde získává velmi dobré hodnocení a je vybrána na studijní pobyt na americkou ošetřovatelskou školu. Počátkem léta 1914 cestuje do Hamburku, odkud měla vyplout loď do Ameriky. Její cestu zhatil atentát na Františka Ferdinanda d´Este a následně první světová válka. Emilie proto nastupuje jako laborantka na kliniku profesora Otakara Kukuly v Praze a zde působí až do roku 1919. Jelikož se v Praze roku 1916 otevřela ošetřovatelská škola, přihlašuje se Emilie k řádnému dvouletému studiu a stává se jednou z prvních absolventek v bohaté historii této školy. Zde také získává své druhé jméno Rúth. V té době totiž bylo zvykem, že sestry profesně používaly vymyšlené křestní jméno, aby byla zachována jejich anonymita,a pacienti je oslovovali právě těmito jmény. Ale důvod byl i pragmatické– když Emilie nastoupila do školy, zjistila, že Emilek je ve třídě dohromady pět. A tak si vymyslela jméno nové, které se okamžitě u kolegyň a v pracovním životě ujalo. Stala se sestrou Rúth.

bagdád, 27. 2. 1927

bagdád, 1926

V roce 1921 si ji pro zjevné profesní kvality vyžádalna kliniku MUDr. Ladislav Syllaba, a zde Emiliepracuje do roku 1923. Posléze je jmenována školní sestrou na ošetřovatelské škole v Praze a pro své morální vlastnosti i zástupkyní ředitele této školy. Vzdělané sestry cítily potřebu profesně se sdružovat, a proto byl v roce 1921 založen SAŠO (Spolek absolventek školy ošetřovatelské). Rúth stála u zrodu této organizace. Spolek hájil zájmy sester, jako například pevnou pracovní dobu, bytové podmínky, zlepšení finanční situace, ale dbal i na jejich odborný růst. Jelikož ošetřovatelská škola patřila v té době pod Československý červený kříž a Rúth velmi dobře ovládala nejen němčinu a angličtinu, ale i francouzštinu, byla opakovaně vysílána do zahraničí, např. do Paříže na sjezd ICN (Mezinárodní rady sester),a přímo z Paříže v roce 1923 odjíždí do Londýna na stipendijní studijní pobyt na Bedford College. Praxi vykonávala v Nemocnicisvatého Tomáše. Po návratu se na klinice profesora Syllaby setkává s lékařkou Vlastou Kálalovou a zde při nočních službách vzniká jejich přátelství a také první plány na společnou cestu na Blízký východ. V roce 1924 se Rúth vydává lodí z Itálie do Alexandrie a odtud autem až do Bagdádu za dr. Kálalovou. Díky svému jazykovému nadání si zvládla velmi rychle osvojit základy arabštiny, což byl předpoklad pro práci sestry v československé nemocnici, kterou houževnatá dr. Kálalová v Bagdádu zakládá. Služba tady nebyla procházkou růžovým sadem, a to nejen pro klimatické podmínky. Jednalo se o velmi náročnou práci napříč spektrem ošetřovatelských činností. Příprava operačního sálu, příprava klienta, asistence u operace, pooperační péče, ambulantní péče a k tomu práce z oboru chirurgie, pediatrie, gynekologie, urologie a mnohýchdalších. Přičtěme také  téměř neexistující odpočinek a službu 24 hodin denně a sedmdnů v týdnu za velmi skromných podmínek… To vše ale Rúth zvládala s přehledem a uplatnila i pedagogické zkušenosti, neboť posléze zaučovala své pomocnice. V roce 1927 všakonemocní (tzv. bagdádská boule) a je nucena se navrátit zpět domů. Po rekonvalescenci nastupuje na kliniku A. Jiráska jako instrumentářka.

rodinné foto (nedatováno, pozdější doba), někteří z devíti sourozenců

V roce 1931 opouští post ředitelky České ošetřovatelské školy v Praze Sylva Macharová a je jen pochopitelné, že Rúth je jmenována její nástupkyní. Zde v pedagogické činnosti setrvává až do svého odvolání v roce 1948. Rúth Tobolářová se velmi aktivně podílela na rozvoji ošetřovatelského školství. Kladla důraz na morální vlastnosti sester, na praxi, ale i na kvalitní učební pomůcky a učebnice, které například sama píše či překládá (např. Ošetřovatelskou etiku od Estrid Rodhe, k níž se dostalana své studijní cestě po Švédsku). Se žákyněmi bydlí na internátní škole, dohlíží na jejich všeobecný rozvoj i mimo výuku, a jelikož uchazeček o studium je mnoho, zavádí před nástupem ke studiu psychologické testy. V roli ředitelky se snaží využít získané praxe a prosadit některé novinky do ošetřovatelského vzdělávání, například prodloužit studium ze dvou na tři roky. Zakládá při škole knihovnu, účastní se zahraničních konferencí, kde aktivně zastupuje nejen československé školství, ale i profesní organizaci sester za ČSR při ICN.

Stává se členkou Mezinárodní nemocniční společnosti, kde hájí zájmy sester a spolupracuje při své publikační činnosti s řadou prestižních odborných periodik, jako je napříkladNosokomeion. Stojí u zrodu odborného českého periodika Diplomovaná sestra, kam sama přispívá, stejně jako do Novin ČSČK. Po opakovaných urgencích vzniká na ministerstvu veřejného zdraví a tělesné výchovy ošetřovatelský referát s názvem Ošetřovatelský poradní sbor a Rúth je jednou ze tří diplomovaných sester, kterézastupujísestry na ministerské úrovni. Díky svéprofesní prestiži a respektu hájí jejich zájmyvíce než dobře. Pro značný nedostatek sester během druhé světové války a po ní organizuje při škole krátkodobé kurzy pro vedoucí sestry pracující v pohraničí. Mezi její další zásluhy patří vypracování učebních osnov pro dětské sestry a zavedení výuky tohoto nového oboru na ošetřovatelské škole. Školu výtečně provedla světovou válkou, kdy při jakékoli zámince hrozilo škole uzavření. Zasadila se také o výstavbu nové školní budovy na Karlově náměstí, která lépe splňovala podmínky pro výuku, bohužel se však již nedočkala jejího otevření.

žofín, 7. 5. 2019

Závěr profesní kariéry E. R. Tobolářové byl ve znamení politických událostí roku 1948. Nucený odchod ze školy, zdravotní komplikace, následně odchod do důchodu a život v ústraní. Opuštěním školy přišla také o bydlení. Přes léto proto pobývala na letním bytě ve Všenorech a v zimě se stěhovala ke své sestře Jiřince Tobolářové-Guttwirdové do Rakovníka. Díky přímluvě lékařských kapacit se podařilo vylepšit její neutěšenou finanční situaci navýšením důchodu z 500 na 700Kčs. Koncem 60. let minulého století odešla do domova důchodců vDejvicích, kde organizovala kulturní činnost pro spolubydlící a snažila se udržet své jazykové znalosti. Umírá 3. 4. 1973 v Nemocnici pod Petřínem. Poslední rozloučení proběhlo za účasti jejích profesních kolegů.

Emilie Rúth Tobolářová celý život hájila zájmy sester, připravovala budoucí sestřičky na jejich náročnou profesi a výtečně prosazovala zájmy českých sester na mezinárodním poli. Sama byla vynikající sestrou, navíc s mnohými zahraničními zkušenostmi. Jejím krédem byla pomoc člověka člověku, bez očekávání vděku a pochvaly. Důraz kladla na morální a etickou stránku ošetřovatelské profese. Nejen díkyjejí pedagogické dráze se jedná o významnou osobnost českého ošetřovatelství a byla by škoda, aby se na jejízásluhy zapomnělo.

Článek a fotodokumentace vznikly s přispěním rodinných příslušníků neteře sestry Rúth paní Libuše Kašparové a praneteře paní Ing. Martiny Fialkové. Autorka článku jim tímto velmi děkuje.

 
  • tisk
  • předplatit si