Zpět na přehled aktualit

Florence plus

Historie ošetřovatelských škol

Datum: 19. 6. 2014
Historie ošetřovatelských škol

První ošetřovatelské školy v Československu.

 

První ošetřovatelská škola se na území budoucího Československa otevřela v Praze v roce 1874 (existovala krátce a z národnostních příčin zanikla po sedmi letech) a dále v roce 1916 (v Ječné ulici číslo 504). Do té doby fungovala v Rakousku-Uhersku jediná laická škola pro ošetřovatelky, a to ve Vídni při nemocnici Rudolfa Nerhause (vznik této školy se datuje do května roku 1882). Založena byla díky aktivitě a autoritě rakouského lékaře Theodora Billrotha.

Rakouský lékař Theodor Billroth

Do roku 1914 byly počty kvalifikovaných ošetřovatelek malé, proto o nemocné pečovaly i ženy bez odborné kvalifikace. Počátkem 20. století se vedle lékařů a různých spolků zasazovaly o zřizování laických ošetřovatelských škol při větších nemocnicích i vládní úřady a sjednocovaly jejich učební náplně. Všechny tyto snahy vyvrcholily 25. června 1914 vydáním nařízení ministerstva vnitra číslo 139/1914, o ošetřování nemocných z povolání provozovaném. Ve smyslu nové legislativy byla v roce 1914 založena Česká ošetřovatelská škola při Všeobecné nemocnici v Praze, otevřena byla až v roce 1916 a představenou školy se stala Františka Fajfrová. Bylo ovšem potřeba, aby na škole vyučovaly zkušené a také teoreticky vzdělané diplomované ošetřovatelky, které v té době byly vzácností. K tomu, aby ošetřovatelka získala povolení k připuštění k diplomové zkoušce, musela buď vystudovat dvouletou ošetřovatelskou školu, které se ovšem teprve reorganizovaly na základě nařízení č. 139/1914, nebo musela alespoň tři roky pracovat jako ošetřovatelka a projít ročním odborným teoretickým kurzem. Proto se Františka Fajfrová rozhodla odjet do Vídně a zde najít vhodné diplomované ošetřovatelky do své první ošetřovatelské školy. Zde našla vhodné učitelky jako například Annu Marii Hupkovou (výuka žákyň na Interní klinice ve Všeobecné nemocnici v Praze), Emilii Giselu Bártovou (praktický výcvik a výuka žákyň na gynekologické klinice ve Všeobecné nemocnici v Praze) a Boženu (Beatrix) Březinovou (zorganizovala jednoroční kurz v péči o dítě pro ošetřovatelky a od roku 1920 po odvolání F. Fajfrové zastávala funkci představené).

Všeobecná nemocnice v roce 1792

Zaměření, cíle, organizační struktura, učební osnovy a podmínky přijetí ke studiu byly přímo určené nařízením rakouského ministerstva vnitra. Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československé republiky (dále jen ČSR) přinesl změny i v oblasti profesionální přípravy ošetřovatelek. Platnost nařízení rakouského ministerstva vnitra č. 139/1914 přetrvávala a na jeho základě vznikaly další ošetřovatelské školy, na kterých vyučovaly diplomované ošetřovatelky s několikaletou praxí ve zdravotnickém zařízení. K zřízení každé ošetřovatelské školy bylo potřebné zvláštní povolení ministerstva Československé republiky, které zároveň schvalovalo počty učitelek (diplomovaných ošetřovatelek) působících na škole. V roce 1917 vznikla ošetřovatelská škola v Chomutově. Její řízení měly na starost Milosrdné sestry sv. Kříže. Vyučovacím jazykem na škole byla němčina. Další ošetřovatelská škola vznikla v roce 1926 v Opavě. Školu řídila Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Zde již vyučování probíhalo střídavě v českém a německém jazyce.

První ošetřovatelská škola na Slovensku vznikla v Bratislavě roku 1929. Škola byla pod správou Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže a svoji činnost plně rozvinula až v roce 1931. Praktická část výuky probíhala ve státní nemocnici v Bratislavě. V roce 1932 byla v Košicích založena ošetřovatelská škola Milosrdných sester sv. Vincence de Paul (svoji činnost zahájila v roce 1933). Vyučování na všech státních ošetřovatelských školách na Slovensku probíhalo oproti Česku pouze ve státním jazyce. V roce 1934 ročně ukončilo studium na všech ošetřovatelských školách v Československu asi 150 diplomovaných ošetřovatelek, které byly velmi ceněny jak ve zdravotnických zařízeních v péči o nemocné, tak v ošetřovatelských školách jako učitelky některých vyučovaných předmětů.

Činnost ošetřovatelských škol

Studium na ošetřovatelských školách bylo dvouleté. V prvním ročníku studia se vyučující zabývaly především přednáškovou činností. Praktické činnosti se v prvním ročníku vyučovaly minimálně. Cvičení i přednášky se konaly ve škole, v nemocnici, v přednáškových místnostech a v laboratořích. V druhém ročníku studia převládal v učebním rozvrhu praktický výcvik, který probíhal na více klinikách v nemocnici. Škola a učitelky s klinikami úzce spolupracovaly a během druhého ročníku se stále opakovala látka z prvního ročníku. Budoucí ošetřovatelky se v prvním ročníku označovaly jako žákyně, ve druhém ročníku se nazývaly ošetřovatelkami na zkoušku.

Podle zásad nařízení ministerstva vnitra č. 139/1914 byla vydána podrobná osnova teoretického vyučování, která normovala 465 vyučovacích hodin. Ve 20. letech byla původní učební osnova dodržována, obsah jednotlivých předmětů byl dán požadavky a zkušenostmi vyučujících. Mentoři klinické praxe požadovali, aby učební látka a ošetřovatelská metodika byly v základech jednotné a přizpůsobené celostátním potřebám pro všechny ošetřovatelské školy v Československé republice. Proto z rady odborníků (učitelů) vzešly požadavky zavést jednotné učebnice pro teoretické i praktické disciplíny.

Ve 30. letech začali učitelé zvyšovat požadavky na studentky ošetřovatelských škol, zejména v oblasti teorie, a tyto požadavky se odrazily v počtu vyučovaných předmětů. V roce 1921 se vyučovalo 14 předmětů, od roku 1936 do roku 1948 už 23 předmětů. Předměty měly čím dál víc informativní charakter, což dosvědčuje počet hodin věnovaný jednotlivým předmětům v učebním plánu z roku 1935, který se pohyboval od 6 do 40 hodin. Zaměření studia bylo v teoretické a praktické rovině široké.

Praktická výuka představovala v této době až 80 % studijního času, proto bylo nutné, aby byly učitelky dostatečně vzdělané a s dlouholetou praxí u lůžka. Školy byly v tomto období internátní a žákyně měly povinnost pobývat v ústavu a stravovat se za určitý poplatek (většinou 400–500 Kč měsíčně). Na pořádek v internátním ústavu dohlížely učitelky, které na ošetřovatelské škole vyučovaly, a představenstvo školy.

Přijímací řízení na první ošetřovatelské školy v Československu

Přijímání uchazeček na ošetřovatelské školy se konalo na základě jejich žádosti. Poté následovalo pozvání do školy. Žadatelky mohly v měsíci květnu nebo červnu ve stanoveném dni – zpravidla se jednalo o pondělí do 10.00 – navštívit školu. Uchazečka se osobně setkala s představenou sestrou (v dnešní době označována za ředitelku/děkanku školy) a prošla lékařskou prohlídkou. V české ošetřovatelské škole v Praze se musely uchazečky o studium navíc podrobit vyšetření v poradně pro volbu povolání. Po doporučení lékařky (případně doporučení poradny pro volbu povolání) obdržela uchazečka o studium žádost o přijetí. K žádosti musela doložit osobní doklady podle podmínek k přijetí, o kterých rozhodovala státní komise, jež zasedala každý rok koncem září. Přijímání ke studiu bylo velmi časově náročné. V některých případech si vyžadovalo i dvoudenní pobyt uchazečky v příslušném městě.

Uchazečky musely pro přijetí splňovat tři základní podmínky. Musely ovládat státní jazyk a mít československé občanství. Proto k žádosti o studium přikládaly domovský list a doklad o státním občanství. Třetí podmínkou byl věk žadatelky. Žadatelkami o studium se mohly stát pouze dívky starší 18 let (v některých případech byl minimální věk pro přijetí 20–21 let). K žádosti proto přikládaly i rodný list. Přednost se ale dávala uchazečkám, kterým bylo mezi 20–30 lety.

Mezi další podmínky patřilo vzdělání, zdraví, bezúhonnost a pobyt v internátu. Podmínkou pro přijetí byl i dobrý fyzický a psychický stav. Nezbytná byla i vhodná výška a váha k výkonu povolání. Žadatelka nesměla být menší než 155 centimetrů a váha musela být nejméně tolik, kolik centimetrů přesahovala její výška přes 1 metr. Dále se od uchazeček vyžadovalo osvědčení o jejich bezúhonnosti a do osvědčení musela žadatelka uvést jména dvou osob (ne příbuzných žadatelky), které by na požádání představené sestry (ředitelstva školy) mohly potvrdit její bezúhonnost a poskytnout informace o domácích poměrech a postavení žadatelky v obci, ve které žila. K osvědčení žadatelka přikládala doklad, že nevede vlastní domácnost a nestará se o dítě.

Absolventky prvních ošetřovatelských škol našly uplatnění prakticky ve všech oblastech zdravotnictví a také na půdě ošetřovatelských škol jako učitelky, kde kontinuálně zvyšovaly úroveň ošetřovatelské péče. Díky učitelkám a jejich aktivitám na ošetřovatelských školách se zvyšovala odborná prestiž ošetřovatelského povolání, o které postupně stoupal zájem. Zásluhou učitelek a diplomovaných ošetřovatelek ve zdravotnických zařízeních vzniklo silné emancipační hnutí ošetřovatelek – diplomovaných sester. A jak se zlepšovala jejich profesní příprava, rostlo i jejich sebevědomí a snaha zlepšit i společenské postavení ošetřovatelek.

Výuka na ošetřovatelské/zdravotnické škole po roce 1945

V roce 1947 bylo na území Československa čtyřicet církevních a civilních ošetřovatelských škol. Od roku 1954 do roku 1955 vznikaly z ošetřovatelských škol vyšší sociálně-zdravotnické školy, ke kterým se postupně připojily i odborné školy pro ženská povolání.

Dvouleté studium bylo prodlouženo na studium čtyřleté, ovšem čtyřleté studium s sebou přineslo nedostatek vzdělaných sester, a tak bylo zkráceno na studium tříleté. Tříleté studium nemělo dlouhého trvání (trvalo od roku 1951 do roku 1955), a to zejména z důvodu, že ze škol vycházely absolventky, které pro výkon povolání měly nízký věk (17 let). Proto bylo studium prodlouženo opět na čtyřleté. V roce 1960 zařadil školský zákon č. 186/1960 Sb. zdravotnické školy mezi školy druhého cyklu, a tím vznikl pro školy i nový název – střední zdravotnická škola. Díky usnesení vlády č. 7/1967, o prohlubování přípravy středních odborných pracovníků, se od zdravotních sester požadovala samostatnější práce (obsluha přístrojů, vysoký počet ordinací lékaře, a to zejména z důvodu zvyšujícího se počtu diagnostických a vyšetřovacích metod). Profesní příprava zdravotních sester, které vycházely ze středních zdravotnických škol, nevyhovovala na konci padesátých let potřebám praxe, a tak v roce 1960 vznikly dva Instituty pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků v Bratislavě a v Brně. Instituty svou pedagogickou činnost zaměřily na specializační studium sester.

Náplň vzdělávacích programů, učební plány a osnovy středních zdravotnických škol velmi ovlivnilo usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Československa (s názvem: „O těsném spojení školy se životem“), které se snažilo přiblížit žákům prvního ročníku střední zdravotnické školy problematiku výroby v továrnách. Žáci chodili do místních továren, aby lépe pochopili dělnickou třídu. V roce 1983 vydalo Ministerstvo zdravotnictví po dohodě s Ministerstvem školství České socialistické republiky nové učební osnovy studijního oboru 53-01-6 Zdravotní sestra, a to s účinností od 1. září 1984. Studium zůstávalo čtyřleté, zakončené maturitní zkouškou, od absolventů se vyžadovalo celoživotní vzdělání, tzn. soustavné zvyšování kvalifikace.

Po roce 1989 ideologií první velké porevoluční reformy školství došlo v řadě oborů k zásadním změnám. V roce 1991 se doc. PhDr. Marta Staňková, CSc., aktivně podílela na změně profesní přípravy středních zdravotnických pracovníků. 1. září 1991 byl dosavadní obor zdravotní sestra (a dětská sestra) nahrazen oborem všeobecná sestra. Změna názvu s sebou přinesla změnu i v učebních osnovách, kde došlo k rozdělení učebního plánu na složku všeobecnou a odbornou. Všeobecná složka byla tvořena předměty jako např. český jazyk a literatura, výpočetní technika, tělesná výchova, cizí jazyk atd. Odborná složka byla tvořena výukou klinických předmětů (odborné předměty se nevyučovaly samostatně, ale v rámci odborných bloků v ošetřovatelství) a ošetřování nemocných (cílem tohoto předmětu byl nácvik a osvojení si odborných činností, které studenti později uplatňovali na praxi a v budoucí profesi všeobecné sestry). 31. prosince 1992 zaniklo Československo a 1. ledna 1993 vznikly dva samostatné státy: Česká republika a Slovenská republika. Vzdělání všeobecných sester již probíhalo podle pravidel dané republiky.

Mgr. Patrik Zelinka, Iktové centrum – Neurologie – JIP, Pardubická krajská nemocnice

Literatura:

1. Kutnohorská J. Historie ošetřovatelství. Praha: Grada, 2010

2. Mlýnková J. První státní ošetřovatelská škola v dějinách ošetřovatelství. Florence. 2009:3;11–16

3. Kramářová A. Výročí otevření první ošetřovatelské školy v roce 1916. Sestra. 2006:16;26

4. Morovicsová E. Ošetrovateľské školy v prvej Československej republike. Revue ošetrovateľstva a laboratórnych metodík. 2005;11(1):13–16

 

Ilustrační foto, zdroj: cs.wikipedia.org, www.vfn.cz, www.szskm.cz

 
  • tisk
  • předplatit si