Hodnota času

Stále častěji na svých seminářích slyším slova: „Není na to čas, máme málo času…“ Čím to je? Možná také tím, že se velmi často mění požadavky na provádění způsobu péče. Zaměřujeme se na stanovení individuálního plánu péče, který se naučíme, a za několik měsíců nastane změna ve vypracovávání a my se zase musíme učit něčemu jinému. Možná také někteří z nás tráví čas tím, že nechtějí staré vzorce jednání a chování opustit a začít nové. Změna občas bolí, a když máme něco už vyzkoušené, jsme téměř v této činnosti dokonalí, nastane změna…

Co pro vás znamená čas? Jak byste si tento termín pro sebe definovali?

V dnešním světě má čas nesmírně významnou roli. Často slýcháme: „Když ti vyjde čas, až budu mít čas…“ Technika nám ukazuje, že všechno lze rychle opravit, změnit. Ovšem nelze to a nikdy nepůjde v mezilidských vztazích. Potřebujeme čas na objasnění našich postojů.

Emoce jsou hybnou pákou našich jednání. Byly, jsou a budou – jak to ustát? A navíc, emoce nejdou naplánovat, můžete si říkat několikrát: „Budu klidná, budu klidná…“ a pak vybuchnete a ani nevíte proč. Kam zmizela vzájemná spolupráce, respekt k lidským hodnotám, prostě vstřícnost, laskavost, pochopení – hodnoty trvalého charakteru? Kam se to ubíráme? Je pro nás důležitější čtečka, papír, nebo člověk?

Rozdělte si čas

Čas! Český jazyk je nádherný ve slovech. Můžeme si čestně a spravedlivě rozdělit nám vymezený čas na práci, na rodinu, na vztahy, na lásku k sobě.

Čas vládne naším životem. Věříme, že nám čas patří, že jej můžeme šetřit i marnit. Čas si nemůžeme koupit, přesto v souvislosti s ním hovoříme o utrácení.

Čas začal být důležitý v souvislosti s plánováním, s cestováním. Záleží nám na tom, co nám oznamují hodiny, kdy máme jít na dopravní spoj či na návštěvu. Občas nestíháme, zapomněli jsme, že je již zavřeno. Ovšem čas má takovou moc, jakou mu sami přisoudíme. Čas plyne různým tempem v závislosti na tom, zda jsme v klidu, či se pohybujeme. Vzpomeňte si na situaci, kdy čas ubíhá ohromně rychle a kdy se pro nás vleče. Záleží na situaci.

V rámci výkonu naší profese poslední dobou nějak příliš spěcháme. Proč? Co chceme dohonit? Proč prostě neřekneme, že nelze stihnout tolik práce v tak krátkém čase?

Pracovní čas

Neustále pociťujeme tlak na lepší výkon. Budeme úspěšní, nebo neúspěšní? Rozhoduje naše mysl. Ovšem výkon podává naše tělo. Jste sami sebou. Když zrychlíte, co se ve vás děje? Zátěž vyřadí paměť, děláte víc chyb. Proto zapomeňte na tlak na výkon, zaměřte se na dech a pracujte ve svém tempu. Zažijte vnitřní jistotu. Když vím, co chci, získám harmonii a zvládnu strach ze selhání. Pokud od sebe žádáme výkon, který neodpovídá našemu vnitřnímu rytmu, znásilňujeme svůj osobní vnitřní prostor, a to nás může vést k syndromu vyhoření, aniž o tom víme. Znát svůj vnitřní rytmus a umět s ním správně nakládat ve vlastní prospěch vede k efektivnímu pracovnímu výkonu. Mikrokosmos v nás vede naše kroky, proto mu důvěřujme. Čas zvenčí na nás klade nároky, ale stíhá to náš vnitřní plánovač?

Na seminářích často slýchám stále se opakující: „Není na to čas, jsme zavaleni administrativou, je nás málo.“ A já si vždycky vzpomenu na to, jak jsme dříve měly daleko víc práce s pomůckami pro nemocné, jak jsme vyvařovaly jehly, stříkačky, cévky, vysypávaly rukavice talkem, dělaly tampony a čtverce… a vůbec nám nebylo divné, že při noční službě celou noc pracujeme. Noční směna je jako denní, neznamená pro nás odpočinek. Stále znovu jsem překvapena tvrzením: „To zas byla hrozná noční.“ A ptám se: „V čem byla hrozná?“ Odpovědí bývá, že pacient zase vyváděl, další pacient zlobil, pořád zvonil, čtyřikrát v noci jsme ho musely přebalovat, vykřikoval… A ptám se: „Máte 25, možná někde více pacientů, kolik z nich bylo nepříjemných? Proč neříkáme, že 20 lidí bylo skvělých, klidně spali a nic zlého se nestalo?“

Můj manžel byl jednou hospitalizován na oddělení, kde byl vyšetřován, a ptal se mne: „Danko, prosím tě, řekni mi, proč některé sestry dělají tu svou profesi? Víš, nechci tady už být. Ony přijdou v noci za pánem, kterému není dobře, pán křičí, asi je mu zle, a ony jsou tak nepříjemné, že mne vzbudí, a já se bojím, že až nebudu soběstačný, skončím taky tak. Vezmi mne, prosím, domů, věřím, že ty dokážeš pochopit, že už nejsem schopen se najíst, dojít si na WC, nebudeš se mi mstít, že to dělám naschvál a že už nic nedokážu.“

Čas je otázkou vnímání. Ano, já, zdravotní sestra, se obávám, že když nebudu rychle hotová, další nemocný nebude ošetřen. Vnímání délky času je individuální a relativní. Kdo je vševládcem času? Jsme to my sami!

Odpočinkový čas

Pauza v práci na vydechnutí, znovunalezení dalších sil pokračovat je velmi důležitá. I naše tělo potřebuje zotavení, vnitřní orgány potřebují odpočinek. Klid je tvůrčí. Odpočinek pro nás znamená spojení se svou tvořivou vnitřní silou. Co chci? Co nyní potřebuji? Chránit si cenu přestávky v práci pro sebe, nikoli bezduché „tlachání“ o ničem s kolegyněmi, hledání chyb na druhých. Potřebujeme zakusit vnitřní pokoj uprostřed rušného pracovního dne. Čas se v tom přítomném okamžiku zastaví, patří pouze nám. Vychutnejme si čas pro sebe, je nám k dispozici, a tak se stáváme sami sebou v jednotě se sebou i se vším kolem nás.

Přestávka znamená přerušit předchozí činnost a začít dělat něco jiného. I při kancelářské práci lze protáhnout tělo jednoduchými cviky, třeba jen 2–3 minuty, zapojit smysly, podívat se na květinu na stole, zalít ji. Důležitá je odlišnost prováděné práce. Vnímejme signály svého těla, nabádají nás k odpočinku v práci i doma. Přibývá mnoho pracovních úrazů v důsledku neochoty či nemožnosti odpočívat. Abychom všechno stihly včas… proč? Možná se bojíme? Čeho?

Troufám si sdělit závěry své desetileté zkušenosti s přednášením, jak zvládat péči o seniory. Mnozí mi opakovaně sdělují, že ředitel organizace jim při pokusu o dialog řekne: „Když se vám to nelíbí, můžete jít.“ Kam zmizela úcta k pomáhající profesi? I když je ředitel skvělý, nevím, zda by dokázal zastoupit pomáhající personál při péči o imobilního člověka. Potřebuji osobně zjistit, jaká úcta je věnována přímé péči – nějak to v poslední době v mnoha zařízeních postrádám a ptám se proč? Třeba mi ředitelé či vedoucí pracovníci odpovědí.

Já osobně si pamatuji situaci, že když chyběla sestra, naše vrchní sestra šla pracovat na oddělení za ni. Byla to úžasná zkušenost. Naše vrchní byla žena, která uměla nejenom sesterskou práci, ale ukazovala mi i jak jednat s lidmi, s lékaři, a pod jejím vedením jsme jako sestry měly na oddělení velkou prestiž. Děkuji jí za tento dar profesionality.

Čas na výživu

Člověk je to, co jí a jak to jí. Přírodní národy sousto vychutnávají, berou je do ruky a ohmatají, než si je vloží do úst. Moderní doba nám umožňuje rychle, vydatně se najíst, ohřát jídlo v mikrovlnné troubě, jíst ve chvatu a hltavě, mnohdy ve stoje. Využíváme moderní techniky a raději si ohřejeme polotovar, než abychom si připravili pořádné jídlo. Často pak zažívám profesionály, kteří nám dávají najevo, jak se obětují, že nejedí v zájmu profese. Je to chyba. Já osobně říkám v okamžicích naprostého hladu, že klienty v čekárně prosím o laskavost: „Nekrvácíte, nekolabujete, jdu se najíst. Protože pokud se nenajím, jsem agresivní, a vy určitě nechcete, abych na vás byla nepříjemná.“ Ano, v našem povolání jsou často situace, kdy se nemůžeme najíst, ale jsme to my, které si to musíme umět zajistit a nechtít ze sebe dělat oběti systému.

Je „malým“ uměním připravit si jídlo pro sebe či své blízké s rozmyslem, v klidu si je vychutnat, být sami pro sebe dost důležití, abychom si uvědomovali, čím sytíme své tělo, čím se napájíme, jaký druh energie tělu dodáváme, aby fungovalo. Odbývám se? A proč? Přemýšlejme o tom, čím vyživujeme svou mysl, žaludek, svůj vztah k sobě i druhým. Ne nadarmo je zdůrazňován význam času při stravování, vychutnat si nejen samotná sousta, ale také klid, který při jídle pro sebe můžeme mít. Vědomě a pohodlně se najíst v příjemném prostředí. Určitě by byla přínosem půlhodina pauzy na oběd, kterou bychom mohli rozložit – např. dvacet minut na jídlo a na deset minut natáhnout tělo. Jsem přesvědčená, že kdyby bylo toto zavedeno, podávali bychom skvělé pracovní výkony.

Přijímejte látky, které mají vliv na odbourávání volných kyslíkových radikálů. Výzkumy prokázaly, že si udržíme schopnost mentální svěžesti až do vysokého věku, pokud budeme pravidelně užívat antioxidanty – ACES (vitaminy A, C, E a selen). Vyvarujte se rizikových faktorů výživy – látek, které pozmění membrány mozkových buněk (cholesterol). Přijímejte ve stravě vlákninu, více než 15 g/den. Studujte informace o správné výživě a obohaťte svůj jídelníček, abyste se přirozenou cestou udrželi co nejvíce a nejdéle svěží a zdraví.

Čas na spánek

Spánek má blahodárný účinek na fungování našeho těla. Člověk potřebuje pravidelný spánek, aby vydržel pracovní zátěž druhý den. Tak jako se střídá den a noc, jaro, léto, podzim a zima, tak i my potřebujeme bdělost a spánek. Ve spánku naše orgány regenerují, základní vzorec pro život je rytmus. Střídání nádechu a výdechu, práce a odpočinku. Před usnutím zhodnotit den, co se mi povedlo, co je třeba udělat jinak, co vlastně od sebe chci. Soustředit se na sebe. Takovým zhodnocením dne můžeme např. objevit nevhodné vzorce svého chování, pojmenovat emoce, které jsme zažili v prožitých pracovních i osobních situacích. Cvičit se v pozornosti vůči svým vlastním pocitům, nechat je běžet hlavou, patří k nám, jsou naše, mají nás co naučit.

Čas na pohyb

Sebepoznání prostřednictvím těla nabízí bioenergetika. Díky ní můžeme najít ztracenou harmonii v nás. Osvobodit se od starých vzorců chování, orientovat se na výkon. Bioenergetika nabízí formu cvičení se zaměřením na pochopení vlastního tělo. Její součástí je i psychoterapie. Cvičení rozpouští napětí, objevuje ztracenou energii. Bioenergetiku můžeme považovat za relaxační techniku. Objevil ji v 50. letech minulého století americký lékař a psychoterapeut Alexander Lowen (1910–2008). Jedná se o pochopení skutečnosti, že psychická zátěž blokuje naše svalstvo, brání nám v rozvoji lidského potenciálu. Princip bioenergetiky spočívá v uvědomění si jednoty těla, duše a ducha. Příkladem může být držení těla. Pokud máme nízké sebevědomí, naše ramena jsou ochablá, hlava je nakloněna na stranu. Cviky, které rozproudí naši energii, nám dají poznat sílu těla, vyřešíme emociální konflikty, zpracujeme myšlenky, obrátíme pozornost na sebe a dáme sami sobě čas být sám sebou. Bioenergetika učí pracovat s tělem, vyjadřovat emoce pomocí grimas, pracovat s hlasem.

Můžeme se také věnovat cvičení pilates, tai-chi atd. Je na nás, který pohyb bude přínosem pro náš život.

Sváteční čas

Vzpomínám si na sváteční neděle v naší rodině. Jako dítě jsem občas protestovala. Nechtěla jsem se v neděli svátečně obléct a absolvovat společnou odpolední procházku po svátečním nedělním obědě. Byly to rituály, které v poslední době nějak mizejí. Trávit společný čas se svými blízkými, setkávat se pravidelně a společně něco podnikat.

Vzpomeňte si, jak uzdravující může být krásně prožitý čas, který plánujeme společně s druhými. Čas na společné hry, překvapení. Úžas prýštící z radosti, kterou druhý má, když jsme ho příjemně, svátečně překvapili. Těšíme se na další setkání, co vymyslíme, jak se na to připravíme, co si oblékneme, koho oslovíme…

Tak jako vodáci otevírají a zavírají řeku, vytvořte si sami pro sebe nějaký krásný rituál, který pro vás bude svátkem. Třeba i snídaně, vychutnat si vůni kávy beze spěchu, prohlédnout si při tom oblíbený hrnek, ze kterého svou kávu pijete. Já osobně mám nedělní rituály, asi zvyk z dětství (pokud tedy nesloužím). Pečlivě si připravím snídani, předtím si zacvičím, zatančím. A občas jen tak lenoším a poslouchám pohádku, odpouštím si, že nic nedělám, a jsem šťastná. Vypínám mobil, počítač a prostě jen tak existuji.

Sedmidenní rytmus týdne má symbolický význam. Osmička začíná vždy něco nového a ležatá znamená nekonečno. Hudební stupnice má taky sedm tónů a osmý tón je již další oktáva.

Dnešní chaos je také způsoben tím, že nedržíme hranice svého času na práci, pro odpočinek, na rodinu apod. Každý člověk má v sobě zakotvenu potřebu řádu, touhu po struktuře. Vzpomínám na jednu starou noblesní dámu, která říkala, že je důležité mít pořádek kolem sebe. Pokud ho nemá, je neklidná a nic ji nebaví. Říkala, když mám doma bo – víte, co je „bo“? bordel – jsem neklidná. Máme-li pořádek kolem sebe, dokážeme ho udržet i v sobě.

Čas na odpuštění

„Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ (Bible, L 6,37n.)

Také odpuštění znamená uvědomit si minulost a pak ji pustit z rukou. V případě, že stále znovu a znovu lpíme na starých modelech, které již nefungují, je třeba pohřbít minulost. A i když každá ztráta bolí a „najely“ jste na jiný systém, zkuste na něm najít něco dobrého. Myslíte si, že když budete usilovat o návrat minulosti, že uspějete? Co vám to přinese? Jaký užitek získáte pro sebe? Sama sobě říkám: „Mám svou důstojnost a o tu mne nepřipraví žádný člověk. Reagovat na urážky z pozice síly, nikoli bezmocné oběti – má síla spočívá v tom, že jsem si vědoma dotčení a zranění v rovině emocí, ale v rovině rozumu jsem nezničitelná, jako člověk mám svou cenu.“ Prožívám vlastní schopnost důstojně ustát negace druhých, uvědomím si, že ten, kdo se mne snaží ohrozit, bojuje především sám se sebou a vede boj se svým nepřátelstvím. Prolomím kruh násilí a hledám něco dobrého v druhých, převládne rozum nad city. Kolik času a energie se na vašem pracovišti vytrácí kvůli mocenským bojům a snaze mít za každou cenu pravdu? Pátrejme po dobrých řešeních a zanechme snah o odplatu.

Nezasloužíme si pocit viny – opravdová svoboda pramení z toho, že přijmeme nevyhnutelné a najdeme tak dobro, proč svoji profesi chceme dělat.

Čas na změny

Většina z nás obecně nemá ráda změny. Buď si myslíme, že jsou příliš rychlé, nebo naopak příliš pomalé. Proces změny mnohdy nemáme ve své moci, a to nás děsí. Dáváme přednost změnám, pro které jsme se dobrovolně rozhodli, ty nám dávají smysl. Zato změny, které přicházejí bez pozvání, v nás vyvolávají neklid a budí dojem, že je vše špatně. Změny se zkrátka dějí, nestávají se nám, prostě se stávají, říká americká psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová ve své knize Lekce života.

Duševní procesy probíhají podle svých zákonů, pomáhají rozpoznat význam daného okamžiku. Duše dokáže zpracovat změnu, pokud má dostatek času na přijetí. Emoce nelze vypínat a zapínat, jako vypínačem rozsvítíme a zhasneme. Je mnoho nových pracovních činností – mění se názvy našich pozic, mění se systém, přijali jsme něco nového a než jsme si zvykli, už je vše zase jinak…

Musíme být přesvědčeni o správnosti a smysluplnosti dané činnosti. Osobně občas postrádám smysl činností, kterým nerozumím, nebo přibude pro mne zbytečná administrativa – např. zvýšené požadavky na záznam teploty v lednici apod. Musím si potom v klidu říkat, že přibyly nové zákony, nové předpisy a já to nezměním. Tak s tím nebojuji, ale připomínky si dovolím, a tak si ulevím. Dokážu pak změny unést, i když mne obtěžují. Někdy mám odpor k novinkám, potřebuji být získána pro novou věc. Nadšení znamená vnitřně se zapálit a chtít změnu. Postrádám však to, aby ti, kdo ode mě změny požadují, za mnou přišli a objasnili mi, proč je tato změna důležitá a jaký efekt bude mít. Potřebuji vědět, že ostatní chápou moji nechuť něco již naučeného měnit. Každá ztráta bolí, strach z nejistoty, co bude zase příště, je ochromující. Znáte strach, že nové změny a příkazy nezvládnete? Znáte strach, že nestačíte držet krok s ostatními? Znáte strach z ohrožení vlastní pracovní pozice? Co dělá váš vnitřní poháněč, abyste šli s dobou? Způsob zacházení s časem velmi krutě ovlivňují naše vzorce z dětství: Musíš vyhovět, aby tě nevyhodili, musíš to vydržet, zavděč se. Náš vnitřní hlas nás pohání a my klušeme. Kam to povede? Schvácený kůň padá na zem, nikdo s ním nepohne. Jaký vedeme dialog sami se sebou, když se nároky zvyšují a časově naléhavé úkoly nás děsí? Hovořte se svým strachem. Strach má vždy nějaký smysl! Jaké potřeby se skrývají za naším strachem? Přijměte jej. Nemůžu mít strach z lidí, kteří očekávají víc, než mohu dát. Vědomí mi říká „ano, oni mohou očekávat“, oni smějí očekávat. Má svoboda spočívá ve způsobu reagování. Očekávání mají moc vyvíjet tlak na člověka, který následně vyvolá náš strach, že nedokážeme splnit úkoly a že druhé zklameme. Pokud si připustíme strach, dokážeme sdělit s klidem v hlase: „Mám strach, že to nestihnu, kdo mi může pomoci?“ Pokud dovolím strachu, aby mne ochromil, vítězí nade mnou a jeho čas má nade mnou tak velikou moc, že se nevěnuji pracovnímu výkonu, ale velikosti svého strachu z vlastního selhání. Vzniká začarovaný každodenní kruh pracovní zátěže. A v těchto okamžicích nás ovládají emoce, našly si čas ukázat nám, že situaci nemáme zpracovanou. Rozum přestal fungovat, naše emoce blokují naši schopnost jednat, akceptovat neuchopitelné změny. Naše emoce jsou vskutku mocné. A tak pokud své emoce neposloucháme a nezpracujeme je, projeví se v podobně mrzutosti či naší depresivní náladou každé pracovní ráno, anebo rovnou tělesnými potížemi, které nemají somatický základ. Je třeba zastavit se a najít si čas pro sebe, zastavit kolotoč myšlenek, navázat kontakt se svou duší a ptát se, co se nám to děje, kde cítíme napětí, je to strach, nebo vztek? Co s tím uděláme, jak si se sebou poradíme? Najdeme příčinu? Vyhledáme odbornou pomoc, abychom netrpěli?

Duševní hygiena je péče o duši a my máme zodpovědnost za stav naší duše. Naslouchejte svým emocím a pojmenujte, co prožíváte (úzkost, strach, zlost, starost, radost…). Spokojenost zaměstnanců je jedním z hodnocení kritérií kvality péče. Jak to vnímáte v praxi? Neměli bychom chtít, aby se tento ukazatel sledoval stejně jako výskyt dekubitů? Nejenom tlak na výkon, na změny, ale také na pozornost k prožitkům svých zaměstnanců by měl být vyvíjen, protože jedině tak může být dosaženo vzájemné spokojenosti. Emoce řídí naše myšlenky, vztek probouzí myšlenky na pomstu. Můžeme si říct: „Mám vztek na…, ale nyní jdu dezinfikovat podložní mísy. Zuřím, ale nyní jdu podávat obědy. Mám strach a chce se mi utéct.“ A můžeme místo výtahu použít schody. Využijte energii zlosti i strachu ve svůj prospěch. Najít pravdu o sobě. Nebýt v rozporu kdo jsem, co chci a kam jdu.

Čas na lásku

Láska je věčnou nadějí a něžnou výzvou pro budoucnost. Stojí na vrcholu pyramidy všech motivací. Člověk jako jediná živá bytost jí může rozumět a umět ji dávat. Člověk potřebuje člověka.

Dáváním lásky získává své poslání být a neprohrávat zápas o lidskost. Otevřete oči a najděte, kde je někdo potřebný, důležitý, osamocený, nesoběstačný, kterému můžeme něčím být.

Člověk také potřebuje smířit se sám se sebou – přijmout své tělo, své emoce. Smířit se se svým životním příběhem, co jsem prožila, byla jsem zraněna, nepochopena? A na druhé straně hledám, kdy jsem zažila radost, pohodu. Nalézat vnitřní rovnováhu každý den. Každý den je šance začít znova. Přijmout své slabosti tam, kde nejsem spokojená, aby vědomí viny, že není vše, jak má být, nenabylo převahu. Osvobodit se od destruktivní moci svých emocí, které vyvolali lidé nebo situace. Moc vychází z mého vztahu k prožitku, já tedy nesu zodpovědnost za svůj postoj. Víra v Boha nás vede k poznání, že Bůh neodsuzuje, nekritizuje, pouze hodnotí, co jsme se naučili, jak jsme splnili úkol být člověkem. Bůh není přísný soudce, to naše ego nás podvádí, že nejsme dost spokojení, že máme neustále usilovat, abychom se zalíbili ostatním, aby nás milovali. Nelze potlačit emoce, které se objevují. Skutečná pokora spočívá v tom, že počítáme s tím, že se v našem životě objeví touhy a vášně, o kterých jsme si mysleli, že je máme dávno překonané. Vnitřní pokoj, Boží pokyn jít životem se vším, co je v nás – nebýt na své slabosti rozzloben, přijmout je jako součást své osoby a milovat se a snažit se sám pro sebe být tím, koho máme na celém světě nejraději. Láska k sobě a přijetí se se vším, co v sobě neseme, přináší pochopení odlišností druhých, pochopení i jejich snah, abychom konali tak, jak to oni cítí a vyžadují. Jak se rozhodnete?

Motto: Když vám dá láska znamení, následujte ji, přestože její cesty jsou nesnadné a příkré. A když vás její křídla obestřou, nebraňte se jim, přestože meč skrytý v jejich perutích vás možná poraní. A když k vám promlouvá, důvěřujte jí, přestože její hlas možná roztříští vaše sny tak, jako severní vítr mění zahradu v pustinu. I když vás láska bude korunovat, zároveň vás i ukřižuje. I když je vaším růstem, zároveň je i omezením. I když vás vynese do výšin a s něhou opatruje nejkřehčí výhonky chvějící se ve slunci, zároveň sestoupí k vašim kořenům a zacloumá jejich úponky zapuštěnými v zemi. Sváže vás k sobě jako snopy obilí. Vymlátí vás až na holé zrno. Proseje vás, abyste se zbavili slupek. Semele vás do běla. Bude vás hníst, dokud nebudete poddajní, a pak vás předloží svému obětnímu ohni, aby se z vás stal posvátný chléb k posvátnému hodu Božímu. Láska nedává nic než jen sebe a nebere nic, co sama nemá. Lásce nic nepatří, ale ani ona nikomu nepatří. Lásce totiž zcela stačí samotná láska. (Chalíl Džibrán)

PhDr. Mgr. Klevetová Dana, www.peceodusi.webnode.cz

Ilustrační foto, zdroj: http://www.filosofie-uspechu.cz