Zpět na přehled aktualit

Florence plus

Opora v blízkém člověku zvyšuje šance na uzdravení

Datum: 10. 4. 2019
Opora v blízkém člověku zvyšuje šance na uzdravení

Psychoonkolog PhDr. Ing. Martin Pospíchal slovy jednoho ze svých klientů říká, že „onkologické onemocnění někdy funguje jako granát hozený do harmonogramu našeho života“. Blízcí lidé pak mohou při opětovném splétání pomyslné sítě života výrazně pomoci. Po dobu onemocnění se blízkým člověkem pacienta často dočasně stává i sestra. Díky její podpoře je větší šance, že nemocný dosáhne přijetí onemocnění, kvalitnějšího prožívání života a lepší spolupráce při léčbě. 

Jak vůbec vypadá vaše práce
 s onkologickými pacienty? Liší
 se od postupů, které se uplatňují
 u nemocných s jinými diagnózami? 

Mám zkušenosti s různými klien­
ty. Historicky jsem pracoval s lidmi
  v manažerských profesích, kteří si dobrovolně hodně „nakládali“. Mno­zí z nich byli dlouhodobě ve stresu. Postupně jsem začal potkávat takové, u kterých se velmi pravděpo­dobně pod vlivem dlouhodobé psy­chické zátěže rozvinula nejrůznější onemocnění, a to i v mladém věku. V současné době je k dispozici čím dál více vědeckých studií poukazu­jících na možnou souvislost stre­
su a progresí různých onemocnění včetně onkologických. To je i součást mé vědecké práce, které se paralel­ně věnuji na univerzitě. Může to znít jako otřepaná fráze, ale mě práce
 s onkologickými pacienty naplňu­
je a především baví. Je trochu jiná než práce s pacienty dejme tomu se specifickými duševními onemocně­ními. Lidé s onkologickou diagnózou jsou velmi vděčnými klienty. Vážím si jejich času a setkávat se s nimi je pro mě cenné. Před nemocí většina z nich fungovala poměrně bez pro­ blémů, byli zdraví a závažnější potí­že ve vztazích a prožívání se u nich začaly projevovat převážně až v sou­vislosti s velkou zátěží způsobenou nemocí. Sami si často kladou otáz­ku, zda vůbec potřebují psychologa, když jsou vlastně „normální“. 

Člověk, který se dozví závažnou diagnózu, prochází určitými fázemi jejího přijímání, které jsou v odborné psychologické literatuře dobře popsány. Ne každý je však schopen projít všemi fázemi, tedy od šoku a popření až k přijetí, a ne každý to třeba stihne. Je to něco, co se pak projevuje na práci zdravotníka 
či psychologa s klientem, na vzájemné komunikaci? 

Myslím, že ano. Vypíchl bych asi tři ze všech fází vyrovnávání se s ne­mocí. První bývá fáze šoku a popře­ní. Typické pro ni je, že se u lidí, bez ohledu na inteligenci, po sdělení dia­gnózy zhoubného nádoru psychika tak trochu „uzavře“. Je to poměrně typická stresová reakce a lze ji při­ podobnit ke stavu, kdy na vás někdo míří zbraní. V takovou chvíli se vše ve vás koncentruje na namířenou zbraň – diagnózu rakoviny – a vy nic jiného nevnímáte. Je tedy důležité počítat s tím, že tehdy pacient nevní­má žádné další informace, „odpojí se“ a zpracovává tento „náraz“. Ně­kteří jej zpracovávají popřením, tedy pomyslně oddálí realitu a dělají, jako by se nic nestalo. Je proto dobré být tolerantní a chápat, že pacient si ze schůzky mnoho informací vůbec ne­pamatuje, dokonce třeba ani to, kdy má přijít příště. Někdy může násle­dovat fáze hněvu, kdy je pacient na­štvaný na osud, klade si otázku, proč zrovna on. 

Co je dobré o této fázi vědět? 

To, že lidé, byť je to plně neomlouvá, mohou reagovat různě – výbuchy hněvu, zlostí na personál, lékaře, svůj život, své blízké... Nemyslím si, že by si sestry měly nechat všechno líbit, na druhou stranu by měly být vybaveny informací, že toto většinou není normální reakce konkrétního člověka, ale že jde o reakci typickou pro velmi těžkou a neobvyklou ži­votní situaci. Další fází, kterou bych chtěl zmínit, je konečná fáze přijetí. Máte pravdu, že ne každý k ní dospě­je, ne každý to bohužel stihne. Ně­kdo se může zastavit ve fázi časnější, například ve fázi depresivního proží­vání. Takoví lidé začnou být uzavření, jen sedí nebo leží, nic se jim nechce. Typické jsou příznaky ztráty ener­gie, zájmu o cokoli, poruchy spánku, nechutenství, stále se opakující ne­gativní myšlenky a další, v literatu­ře dobře popsané symptomy. Tento stav je nebezpečný hned ve dvou věcech: komplikuje spolupráci při léčbě a dále, jak dnes už víme, dlou­hodobá deprese komplikuje do urči­té míry i uzdravování. Deprese může ovlivnit mnohé biologické pochody v našem těle a dle některých studií
i progresi onkologického onemoc­nění. Podrobnosti k tomuto tématu můžete nalézt na webu České onkologické společnosti www.linkos.cz.
 S depresí u onkologického pacienta je tedy třeba něco dělat, povolat psy­chologa nebo psychiatra. 

Jaké je u onkologických pacientů riziko sebevražedného chování, pokud se nacháze jí 
v   depresivní fázi? 

Z vlastní praxe vím, že ve chvíli, kdy je vyřčena terminální diagnóza a na­vržena paliativní léčba, se u pacientů objevují sebevražedné myšlenky. Ty však většinou nepřicházejí proto, že by se člověk bál konce a smrti jako ta­kové, ale bojí se spíš bolesti, bezmoci, toho, že bude sám, na obtíž ostatním. To jsou často věci, se kterými lékař nebo sestra mohou něco udělat. Bo­lest se dá tišit a je dobré vysvětlit pacientům, že léky proti bolesti jim mohou pomoci, protože někteří kli­enti se například podávání léků proti bolesti bojí. Jak kvůli možnému vzni­ku závislosti, tak i kvůli obavě, že už nebudou mít silnější lék, až jim bude hůře. Rozhovorem se dají zpracovat i obavy z bezmoci a toho, že pacient bude druhým na obtíž. Pacienti tedy většinou chtějí odejít ze života dříve kvůli strachu z bolestivého a osamo­ceného umírání a důvodem nebývá diagnóza jako taková. S tím se v mno­ha případech dá pracovat. 

Není tedy úplně namístě situaci řešit antidepresivy? 

Podávání antidepresiv je spíše otáz­kou pro psychiatra. Stává se, že ně­kterým pacientům jsou podávána antidepresiva, aniž by to třeba vě­děli. Domnívám se, že tuto léčbu je dobré s nimi napřed probrat. Velkou sílu antidepresiv vidím v tom, že po­máhají pacienta otevřít a je možné s ním potom snáze psychologicky pracovat. Jinými slovy, antidepresi­va jsou dobrý nástroj, ale měla by jít ruku v ruce s psychologickým pří­stupem. Cílem nemá být jen podávat pilulky a dále s člověkem nic nedělat. 

Lze s odbornou psychologickou pomocí dojít až do fáze přijetí nemoci v případech, kdy 
tam pacient nemůže dospět spontánně, sám? 

To je klíčová otázka, která se týká lékařů, sester i psychologů. Přijetí souvisí s něčím, čemu říkáme post­ traumatický růst. Tedy stav, kdy se cítím po zvládnutí nemoci silnějším než před nemocí samotnou. Pokud chceme, aby trauma, tedy vážná ne­moc, nezpůsobilo tak velký zásah
 do psychiky nemocného, je velmi důležité, jak probíhá fáze, kdy je sdě­lována diagnóza. To platí u traumat obecně. Čím lépe pacient zpracuje situaci a své pocity z ní hned na za­čátku, tím méně práce a psycholo­gické podpory je potřeba následně. Důležité je, aby se například sestře podařilo s nemocným navázat dobrý kontakt. Vztah jakýchkoli lidí se rodí především skrze zájem o druhého, tedy o pacienta. Pokud se to povede, pacient může sdílet se zdravotní se­strou své potřeby. V takto nastave­ném bezpečném prostředí pak zaží­vá něco, čemu říkáme „pocit opory“. Nastavený vztah, rodící se skrze po­cit bezpečí a opory, následně může účinně předcházet tomu, aby člověk podléhal černým myšlenkám, de­presi, a zvyšuje šanci na přijetí ne­moci a spolupráci při léčbě. Dnes existuje řada vědeckých studií, které poukazují na to, že pokud máte opo­ru v blízkém člověku – kterým se na přechodnou dobu stává i lékař nebo sestra –, zvyšuje se vaše šance na uzdravení. Podobně důležité může být podporovat u pacientů „pocit zvládnutelnosti“. To hodně souvisí s nadějí. To ovšem neznamená na­sazovat nemocnému růžové brýle. Můžeme uznat, že je nemoc nároč­ná, ale zároveň říci, že společně uděláme maximum pro to, abychom vše co nejlépe zvládli. Pocit, že na to člověk není sám, je důležitý. Pokud sestra s pacientem naváže vztah, má šanci zjistit, jaké jsou jeho zdroje pro zvládání náročné situace. Tedy co by si přál, co potřebuje a co ho v živo­tě těší. Jaké jsou důvody k napnutí energie do zvládnutí nemoci. Jak bylo řečeno v úvodu, pro­ puknutí onkologického onemocnění někdy doslova rozbourá naše život­ní plány – chtěl bych mít ještě děti, pracovat, sportovat... Blízcí lidé pak mohou při opětovném splétání po­ myslné sítě života výrazně pomoci. Po dobu onkologického nemocnění se dočasně blízkým člověkem pa­cienta často stává sestra. Je tedy někým, kdo mu může pomoci, aby nesklouzl hlouběji do deprese,
 a díky podpoře z její strany je větší šance, že dosáhne přijetí onemoc­nění, kvalitnějšího prožívání života a lepší spolupráce při léčbě. Je třeba také uvažovat v kontextu toho, zda je nemoc léčitelná, či niko­li. V případě neléčitelné nemoci se aktivní spolupráce na vyléčení mění v určitou formu provázení člověka
 v terminální fázi života. Moji klienti ve většině přípa­
dů mluví o sestrách velice hezky
 a s uznáním, je tedy zřejmé, že ses­try s nemocnými pracují velmi dob­ře. Ve výše uvedeném jsem se sna­žil, v rámci možností shrnout, jak mohou působit sestry. 

Kolik lidí dospívá k přijetí? 

V praxi vidím, že k plnému přije­
tí nemoci dospívá relativně malé procento lidí. Ze zkušenosti vím, že jsou toho schopni spíše starší lidé, kteří mají už větší část života za se­bou. Mladí mají naopak často ten­denci bojovat až do konce, tam při­jetí nebývá příliš časté. Chtějí vyhrát nad nemocí a mnohdy vzdorují do posledního okamžiku. Myslím, že je to do určité míry i pochopitelné. 

Fenoménem dneška jsou sociální sítě. Nelze si na nich občas nevšimnout snah sdílet závažnou nemoc, hledat oporu veřejnosti. Je třeba sdílení vlastního příběhu včetně fotek z onkologické léčby pro lidi druh terapie? 

Pokud ze sociálních sítí přichází po­zitivní odezva a podpora, vlna soli­darity, může to být pro nemocného zdrojem energie. Na druhou stranu někdy se objevují i odmítavé reak­ce, což je trochu tenký led. Motivací k chování nemocných je často po­třeba cítit oporu. Někdy, ale nemusí to být pravidlem, to může být v pří­padech, kdy se opory a pozornosti aktuálně nedostává od blízkých osob nebo zdravotníků. Nemocní pak mají tendenci si o ni říkat různými způso­by. Sociální sítě jsou nová dimenze komunikace, především pro mladé lidi, která má své výhody i nevýhody. 

V jakých situacích onkologičtí pacienti nejčastěji vyhledávají pomoc psychologa? 

S trochou nadsázky lze říci, že nej­prve jde pacient za lékařem, což je dobře, pak za různými lidmi, kteří si prošli stejnou zkušeností, pak pro­jde alternativní medicínou a pak jde teprve za psychologem. Ve společ­nosti stále panují tabu kolem psy­chologické péče. Většina mých kli­entů vidí psychologa poprvé v živo­tě a má o jeho práci mnohdy zkres­lené představy. Čekají freudovské lehátko nebo jsou jejich představy ovlivněny různými televizními pořa­dy a podobně. Jak už jsem říkal, mí klienti jsou většinou lidé, kteří fun­govali normálně, dokud neonemoc­něli. Často jim říkám, že když jim bylo hodně naloženo, není ostuda se maličko ohnout a říci o odbornou pomoc někomu, kdo může s nákla­dem alespoň trochu pomoci. Typický důvod, proč tito lidé při­cházejí k psychologovi, je ten, že po onkologickém onemocnění už jejich život není jako dřív. Onemocnění se může vrátit, mění naše životní sché­ma, často i rodinné vztahy a člověk potřebuje čas, aby to mohl zpracovat. Psycholog zde funguje jako opora a pomáhá pacientovi změnu situace zvládnout. Klienti se často bojí právě návratu onemocnění. Někteří tento fakt velmi dobře zvládají a soustředí se na budoucnost. Pak jsou ale lidé, které zrazuje jejich vlastní intelekt, generuje jim různé scénáře a oba­vy, co vše by se mohlo stát. Dalším důvodem, proč klienti přicházejí, je to, že onkologické onemocnění za­tíží chod celé rodiny. Někdy vztahy uvnitř ní posílí, někdy se naopak na­ruší, protože zátěž je příliš velká. Podobně významnou oblastí je potřeba pacientů obnovit po on­kologickém onemocnění kontakt 
s vlastním tělem, s žít se s jeho změ­nou, znovu mu začít důvěřovat a mít ho rád. Po nemoci už se necítí být sami sebou. Vliv má i to, zda je pro okolí viditelná změna vzhledu, nebo ne. Viditelné změny způsobují, že okolí pacienta po nemoci více šet­ří, bere na něj větší ohledy, u méně viditelných změn může mít tenden­ci jej vracet do starých kolejí nebo si on sám začne nakládat stejnou zá­těž jako před nemocí. 

Takže pomáháte klientům
i v tom, jak změnit svůj život, aby nesklouzli zase tam, kde byli před nemocí? 

Pokud si to klient přeje, tak na životní změně můžeme společně pracovat. Důležité je na tomto místě upozor­nit, že změna na jedné straně není špatná, na straně druhé jich mají lidé někdy tendenci udělat příliš mnoho najednou. Například vystřídají part­nera, najdou si jinou práci, přestě­hují se, začnou žít zdravě... Problém není ani tak v množstv životních změn, které si do života pouštějí, ale spíše v tom, že si je tam pouštějí na­jednou – a to může být hodně zatě­žující. Lidé si někdy neuvědomují, že jakákoli změna, i ta pozitivní, jako je třeba narození dítěte nebo svatba, vyžaduje určitou energii. Když tedy uděláte příliš mnoho změn, zvlášť po onkologickém onemocnění, které vám už dost energie sebralo, je malá šance, že je dlouhodobě energeticky udržíte. V mnoha případech je dob­ré změny udělat, ale postupně. Psy­cholog může klientovi pomoci v pří­pravě na ně například společným rozhovorem. Existují také pacienti, kteří uvíz­nou v přemítání o tom, co jim nemoc vzala a co už nemůžou. Jim pomá­háme znovu nastartovat život. Na znovuzapojení těchto lidí do života má také významný vliv zdravotnic­ký personál, který jim byl oporou při léčbě a sdělování diagnózy, jak už bylo řečeno výše. Mám dokonce zku­šenost, že někteří pacienti vnímají zpětně, například s odstupem jed­noho až dvou let, příchod rakoviny do svého života pozitivně. Dokonce říkají, že jim nemoc pomohla, a jsou schopni přesně popsat, co jim dala. Tím ale rozhodně nechci onkologická onemocnění nějak idealizovat,
 z vlastní rodinné zkušenosti vím, že je to nesmírná zátěž. 

Vraťme se k obavám z návratu onemocnění. Ten je reálnou hrozbou pro mnoho pacientů, protože díky moderní onkologické léčbě dlouhodobě přežívá stále více nemocných. Jak pomáháte tady? 

Vytvořili jsme projekt MysliProti­ Rakovině, který se snaží vybavit pacienty po onkologickém onemoc­nění relevantními informacemi, co můžou udělat z pohledu psychiky pro to, aby pomohli tělu k lepšímu uzdravení a také v rámci možností snížili pravděpodobnost návratu nemoci dodržováním zdravého ži­votního stylu. To je totiž nejčastější otázka pacientů: „Co mohu udělat proto, abych snížil pravděpodob­nost návratu nemoci?“ V rámci projektu vznikla série bezplatných
 a volně dostupných webinářů a pre­zentací připravených ve spolupráci se zkušenými psychology, na které je možné pacienty odkázat. Webi­ náře se ale určitě mohou hodit i se­strám, které se ve své práci setká­vají s onkologickými pacienty. 

Zaujal mě webinář Nucená změna a náš pozitivní přístup k ní. O čem je? 

Probrali jsme v něm relativní plat­nost tvrzení „musíš být pozitivní za každou cenu“, ukázali si cesty k po­sílení naděje a důvěry a představili model trvale udržitelného pozitiv­ního přístupu. Dotkli jsme se otázky životních změn po prodělaném one­mocnění a jak je zvládnout. V rámci webináře proběhlo hlasování a uká­zalo se, že někteří pacienti z nucené změny, tedy nemoci, vycházeli po­síleni, ale jednalo se většinou o ty, kterým se nemoc opakovaně nevra­cí. Čím častěji se totiž vrací, tím víc je člověk v pomyslné výhni a zvy­šuje se tlak na jeho osobnost. Takže místo aby z této zkušenosti vyšel posílen, rozpadá se po psychické stránce. Na druhou stranu u klientů, kteří si prošli méně náročným on­kologickým onemocněním s méně náročnou léčbou a menšími násled­ky, vnímám, že jsou schopni docílit velkých životních změn a nemoc je skutečně posiluje. 

Kdy jako psycholog nejčastěji vstupujete do procesu péče
 o onkologického pacienta? 

Moji typičtí klienti jsou lidé, kteří přicházejí až po onkologickém one­mocnění nebo v jeho průběhu. Měl jsem možnost čerpat zkušenosti od kolegů v zahraničí a zaujal mě ná­sledující přístup. Když přišel jaký­koli onkologický pacient, lékař s ním probral jeho diagnózu a rovnou ho poslal k psychologovi. Nedocházelo tak ke stigmatizaci, šel tam prostě každý. Navíc to umožnilo nastavit vztah s psychologem hned od za­ čátku, mířili k němu všichni pacienti automaticky. Pozdější připojování psychologa ke zdravotnickému týmu, bez nastaveného vztahu, bývá často složitější, obzvláště když jsou na některých pracovištích psy­chologové jen na částečný úvazek a mnohdy pouze jeden den v týdnu. Pacient pak může psychologa vní­mat s nedůvěrou a diskomfortně, protože ho nikdy předtím neviděl. Nemusí být ochoten se svěřovat, může přítomnost psychologa vy­hodnotit jako známku toho, že je to s ním velmi špatné apod. Čím více tedy budou mít lékaři psychology k dispozici a čím více je budou za­pojovat, tím více si sami odlehčí od náročných témat a nebudou muset suplovat psychoterapeutickou prá­ci. Myslím, že problémem mnoha center je nedostatek psychoonko­logů. Česká onkocentra poskytují špičkovou odbornou péči, která snese srovnání se zahraničím z po­hledu znalostí lékařů, kvality tech­nologického zařízení a léčebných látek. Prostor pro růst ale vidím prá­vě v komunikaci a nabízení psycho­logických služeb. 

Čeho by mělo být podle vás dosaženo? 

Cílem je, aby byl psycholog přiroze­nou součástí onkologického týmu
 a pacienta a jeho rodinu provázel od začátku onemocnění, pomáhal situ­aci zvládnout co nejlépe po psychic­ké stránce, tedy aby nedocházelo například k hlubšímu traumatu. Ja­kákoli náročná informace se totiž dá sdělit psycho­traumatizujícím nebo psycho­podporujícím způsobem. Pokud se nám všem společně poda­ří ovládnout umění dobře sdělovat takové informace klientům, bude následně i menší potřeba psycholo­gů a klienti budou lépe spolupraco­vat při léčbě. Mnoho mých klientů
 zamnou chodí jen proto, že jim byla závažná zpráva sdělena nešetrným způsobem. Já na jednu stranu lékaře chápu – musejí podobné věci sdělo­vat několikrát denně, jsou přetížení, nemají čas a mají přirozenou potře­bu chránit sami sebe. Třeba někdy i tím, že nepříjemné pravdy sdělují 
v rámci jiného než osobního kontaktu (v extrémním případě SMS).
 Je dobré si ale uvědomit, že pacient na takto sdělené závažné informace zůstává sám. Existuje pravidlo, kte­ré jsem kdysi někde četl: „Ve chvíli, kdy už jako lékař nemohu nabídnout žádnou léčbu, jsem potřeba nejvíc.“ Tedy jako člověk a opora v náročné situaci. V každodenní praxi stačí, aby se lékaři a sestry snažili o empatic­ké sdělování a podporující přístup – jsme na to dva, jdeme do toho spo­lečně. Je třeba vyhradit si na to čas a nesdělovat zásadní informace ve spěchu, v několika málo minutách. Na webu České onkologické spo­lečnosti je interaktivní mapa psy­choonkologické péče, která zobra­zuje komplexní onkologická centra,
v nichž je přítomen psychoonkolog. Dále na webu www.linkos.cz najdete anonymní on­line poradnu, kam mo­hou psát dotazy jak pacienti (kterými je hojně využívána), tak i zdravotníci. 

Je psychoonkolog zapotřebí vždy? 

Vždy ne, dobrou oporou pacientům může být i zkušený psycholog nebo sestra, která je pacientovi nablízku. Psychoonkologů jsou v Česku řádově pouhé desítky, zatímco osob po pro­dělaném onkologickém onemocnění je zhruba půl milionu a každoročně jich mnoho desítek tisíc přibude. Psy­chologickou podporu navíc potřebuje i rodina pacienta, což jsou další tisíce osob. Právě pro ně chystáme knihu, která vyjde v druhé polovině roku 2019. Jmenuje se Rakovina v rodině a dává odpovědi na typické otázky pacientů, s nimiž se psychoonkologo­vé potkávají. Kniha bude velmi dob­rým zdrojem informací i pro profesio­nální zdravotnický personál. Nejde o to, nahnat všechny ne­mocné k psychologům k dlouhodo­bé léčbě, ale spíše jim vracet kom­petence a odpovědnost za jejich zdraví. To je i cílem zmíněného pro­ jektu MysliProtiRakovině: ukazovat jim, co pro sebe mohou udělat sami. Velká část pacientů totiž nevyžadu­je dlouhodobou terapii, spíše oporu v těžkých okamžicích a nastavení směru do budoucna. 

Jsou nějaké psychologické postupy a metody, které se
u onkologických pacientů jeví jako účinnější? 

Já sám používám kombinaci růz­ných postupů, záleží na tom, jaký typ člověka před vámi sedí a v jaké fázi se nachází. Při léčbě nebo krátce po ní se lidé se často bojí, co bude dál, protože nemají informace. Důleži­
té je tedy vysvětlovat jim, že to, čím procházejí, je v jejich situaci do ur­čité míry normální. Hodně pomáhá probrat s nimi jejich obavy. Uplatnit lze systemický přístup, imaginativní techniky, techniky krizové interven­ce a mnoho dalších. Také taneční terapeutické techniky, které se velmi osvědčují třeba u žen po ablaci prsu majících potíže s kontaktem s vlast­ním tělem, ale i relaxace a meditace. Je to velmi individuální, jsme vlast­ně takovými průvodci v nemoci a na cestě dál, po onemocnění. 

Jak u toho všeho psychologové myslí na sebe? 

Pravidelně se scházíme ve skupině a poskytujeme si oporu navzájem, to považuji za hodně důležité. Mno­ho lidí se mě ptá, zda je práce s on­kologickými pacienty náročná. Mě tato práce baví a setkávání se s lid­mi po prodělaném onemocnění mi přijde mnohdy obohacující. Na dru­hou stranu se snažím také věnovat aktivitám, které s mou prací vůbec nesouvisejí. A to je myslím dobré doporučení i pro lékaře a sestry. Druhému člověku (ať už doma nebo v práci) můžete být oporou jen teh­dy, pokud máte dost energie a času na sebe. Není dobré spouštět sebe­ obětující mód chování, kdy myslím jen na ostatní a nenechávám si žád­ný prostor pro vlastní potřeby. Není to sobectví, je to nutnost. Onkolo­gické onemocnění je běh na dlou­hou trať, léčba i rekonvalescence trvají dlouho. Jako blízcí tedy mu­síme myslet i na sebe – pravidelný pohyb, aktivity spojené s radostí a odpočinkem. V případě, že jsem někomu blízkému oporou, je důle­žité mít také svoji vlastní oporu – kamarádku, supervizi a podobně. Pokud začneme fungovat strojově a bez emocí, tak to může ukazovat na vyhoření, což je téma na samo­ statný rozhovor. Pokud je zdravot­ník vyhořelý, není možné nic z toho, co jsme dosud řekli – projevit zá­jem, napojit se na nemocného a být mu oporou. 

 
  • tisk
  • předplatit si