Stomie mé problémy vyřešila

Říká se, že dispozice k onkologickému onemocnění jsou dědičné. V naší rodině to vypadá, že je to pravda. Jsem z početné rodiny – bylo nás pět sourozenců.

Tatínek zemřel velmi brzy na tuberkulózu a maminka s námi zůstala sama. Byla jsem tehdy docela malá. Maminka těžce pracovala a starala se o nás. Ani chvíli si neodpočinula. Začátkem 60. let minulého století jí byl po rakovině tlustého střeva vytvořen trvalý vývod. Tenkrát to bylo pro padesátiletou ženu opravdu těžké. Nebyly stomické pomůcky, maminka používala jen pleny. Byla doma, bála se vycházet ven. Byla velmi čistotná. Aby nebyla cítit, téměř nejedla, hubla, ztrácela se nám před očima. Po roce a půl zemřela.

Moje sestra zemřela na rakovinu tlustého střeva ve čtyřiceti letech. Měla velmi těžký život, manžela alkoholika, čtyři děti a navíc se starala o dvě invalidní příbuzné z manželovy strany. Neměla nikde zastání, nikdo jí nepomohl. S vývodem žila tři roky. Ta již měla nalepovací stomické pomůcky. To bylo v druhé polovině 80. let. Pomůcky tehdy nebyly dokonalé jako nyní, ale přeci jen proti tomu, jak to měla maminka, to byl obrovský pokrok.

Mému bratrovi zjistili kolorektální karcinom v sedmdesáti letech, ale přišel pozdě. Lékaři mu už nemohli pomoci.

Ani já jsem neměla snadný život. Myslím, že rakovinu nastartuje stres a nezáleží na jídle, kouření ani alkoholu. Onkologický nález jsem měla ve 46 letech. Nejednalo se o střeva. Léčba dopadla dobře, ale po deseti letech si při gynekologické prohlídce pan doktor všiml podezřelého nálezu v konečníku. Byl to zhoubný nádor. Byla jsem několikrát v nemocnici, lékaři zkoušeli různé léčby, ale bylo to spíš trápení než úspěch. Vývodu jsem se obávala. Sestra i maminka zemřely pár let po vytvoření stomie. Ale nakonec jsem pana doktora o vývod sama požádala. Nefunkční konečník mi způsoboval velké problémy. K šedesátým narozeninám jsem se stala stomičkou a mé trápení skončilo.

Vývod často vyřeší zdravotní problém a je pro mnohé vysvobozením. Při současných stomických pomůckách toho může stomik dělat opravdu hodně. Hlavně může beze strachu jít mezi lidi. Ovšem jen tehdy, pokud má vhodnou stomickou pomůcku a umí s ní zacházet. Asi rok a půl po operaci jsem se dozvěděla, že v Praze, kde bydlím, existuje klub stomiků. Již dvanáct let jsem jeho členkou. Účastním se různých akcí, jezdím na ozdravné pobyty s ostatními stomiky, na výlety a procházky Prahou. Je mi čtyřiasedmdesát let a cítím se opravdu dobře. Jsem ráda na světě. Snažím se být prospěšná. A víte, co nejraději dělám? Rozdávám lidem štěstí v podobě čtyřlístků, které opravdu snadno nacházím.

Růženka

Tento a mnoho dalších příběhů pacientů se stomií se dočtete v knize s názvem Ať žijí stomici, kterou v srpnu loňského roku vydalo nakladatelství Maxdorf ve spolupráci s nadací T-SOFT ETERNITY.

 

• tisk
• předplatit si