Anděl mezi zdravotníky: Cenu Sympatie Florence si odnesl lékař z litoměřické porodnice MUDr. Petr Holba

Vítězem čtenářů časopisu Florence se stal MUDr. Petr Holba, vedoucí lékař Centra porodní asistence porodnice v Litoměřicích. Zeptali jsme se jej, jak si užil předávání cen, co ho přivedlo do zdravotnictví nebo co jej v práci nejvíce naplňuje energií.

Když se na to můžete podívat s odstupem času, jaké máte dojmy ze soutěže Anděl mezi zdravotníky?

Musím uznat, že vzpomínky a dojmy, které ve mně soutěž Anděl mezi zdravotníky zanechala, jsou neuvěřitelně bohaté, pestré a plné hlubokých emocí. Tento projekt, jehož smyslem je upozornit na důležitost a neocenitelnou práci zdravotnických pracovníků, ve mně zanechal množství podnětných myšlenek. Při zpětném pohledu si stále jasněji uvědomuji, jak jedinečná tato zkušenost byla a jak velký význam může mít taková iniciativa nejen pro samotné zdravotníky, ale i pro celou společnost, která si mnohdy ani plně neuvědomuje, jak klíčovou roli tito odevzdaní a oddaní lidé hrají v našich každodenních životech.

Jak jste prožíval galavečer v náchodském divadle? Byl jste nervózní?

To je otázka, která ve mně i dnes, s odstupem času, vyvolává směsici emocí, vzpomínek a dojmů. Ani nevím, kde přesně začít, protože ten večer byl opravdu plný zážitků, které se mi na dlouhou dobu vryly do paměti. Byl to moment, který byl pro mě něčím výjimečný, a zároveň jsem cítil zodpovědnost a úctu k lidem, kteří stáli se mnou na jevišti, nebo dokonce v obecenstvu. Jedno je však jisté – všechno to začalo už dlouho před samotným večerem. 

Přípravy na událost, jako je finále Anděl mezi zdravotníky, rozhodně nebyly snadné. Už týdny předem jsem přemýšlel o tom, jak bude galavečer probíhat, jaké to bude stát na jevišti a být obklopen tolika lidmi, kteří si zaslouží uznání za svou tvrdou a obětavou práci ve zdravotnickém oboru. Objevovaly se otázky, na které jsem pořád znovu a znovu hledal odpovědi – budu dostatečně připravený? Nebudu příliš nervózní? Přiznávám, že nervozita byla mým častým společníkem už od prvních okamžiků, kdy jsem se dozvěděl, že se dostanu až do finále. Byla to radostná událost, ale s radostí přichází i pocit odpovědnosti. 

Přijel jsem do Náchoda ve chvíli, kdy se město naplno probouzelo do svého obvyklého pátečního ruchu. Zatímco mě čekaly příjemné úkoly – vybrat vhodný outfit a dát si čas na odpočinek před náročným večerem, v hloubi duše jsem cítil, jak se ve mně střídají vlny veselého očekávání a lehké nejistoty. Jakmile jsem dorazil k náchodskému divadlu, které jsem si už předem projížděl na fotografiích na internetu, okamžitě na mě dýchla atmosféra místa. Historická stavba divadla, krásné detaily architektury a samotný pocit, že se chystá něco velkého, se mísily s mým vnímáním. Byl to moment, kdy jsem si uvědomil, že nezáleží jen na samotném galavečeru, ale na všech těch lidech, kteří za touto událostí stojí: organizátoři, sponzoři, moderátoři a samozřejmě i účastníci, kteří stejně jako já bojovali se svou nervozitou.

Nervozitu jsem cítil o to více, protože jsem věděl, že být na takovém pódiu není úplně běžná věc. Je to příležitost, která se nenaskytne každý den. Když jsem se poprvé zahleděl do velkého sálu divadla, uvědomil jsem si, jak moc může prostředí ovlivnit smýšlení člověka. Avšak mým cílem nebylo jen stát na jevišti a říct pár vět, ale také předat nějaký pocit, nějakou myšlenku, která by dokázala rezonovat v divácích. V duchu jsem si stále opakoval: „Neboj se, buď sám sebou, dýchej klidně.“

Bylo hezké sledovat, jak publikum reaguje na projevy různých účastníků – smích, nadšení, náznaky dojetí. To všechno mě postupně přesvědčovalo o tom, že sdílení našich příběhů a zkušeností má smysl.

Celý večer byl prošpikován nejen emocemi, ale i uměleckými vystoupeními. Hudebníci, tanečníci a další vystupující dodávali programu naprosto jedinečnou atmosféru. Několikrát jsem se nachytal, jak uvolněně sleduji jejich výkony a zapomínám na vlastní nervozitu. Byl to důkaz toho, jak dokáže umění propojit lidi a vytvořit prostor, kde na chvíli zapomenete na všechny své obavy. Když jsem sledoval publikum, bylo mi jasné, že v sále sedí lidé, kteří si cení práce zdravotníků. To mě naplňovalo hrdostí – nejen kvůli sobě, ale kvůli všem, kdo sdílí stejnou profesní dráhu jako já. 

Nakonec, když jsem opouštěl jeviště po oficiálním zakončení večera, cítil jsem zvláštní směs úlevy, radosti a určité melancholie. Byl to večer, který mi připomněl, proč dělám to, co dělám, a také mi umožnil sdílet tento důležitý okamžik s ostatními. Byla to noc, na kterou nikdy nezapomenu.

Co se Vám nejvíce líbilo, nebo naopak nelíbilo?

Jednou z věcí, která mě opravdu mile překvapila a zanechala ve mně hluboký dojem, byla sama atmosféra večera. Celý prostor byl prostoupen jakousi vřelostí a respektem. Ať už šlo o moderátory, publikum, nebo o samotné účastníky. Bylo cítit, že se všichni scházíme, abychom vzdali hold zdravotníkům, kteří každý den překračují hranice svých vlastních komfortních zón pro dobro ostatních lidí. Moderátory večera bylo možné obdivovat nejen za jejich profesionalitu, ale také za to, jakým citlivým způsobem dokázali naladit publikum na téma, které nemusí být na první pohled tak „atraktivní“ jako jiné soutěže krásy nebo talentu. Podařilo se jim z toho udělat nejen inspirující, ale i dojemnou podívanou, která spojila všechny přítomné.

Dalším aspektem, který jsem považoval za mimořádně povedený, byl samotný přístup k prezentaci příběhů jednotlivých finalistů. Každý z nich měl příležitost sdílet svůj osobní příběh, a i když tyto příběhy byly často velmi emotivní, bylo obdivuhodné, jak se organizátorům podařilo zachovat jejich autenticitu bez zbytečného přikrášlování nebo sentimentu. Bylo fascinující poslouchat, jak různí lidé, od lékařů přes sestry až po záchranáře, sdílejí své zkušenosti, oběti a radosti, které jejich povolání přináší. Takovým příběhům se člověk nemůže ubránit a často si klade otázku, zda by sám dokázal snášet takový tlak, mít takovou dávku trpělivosti a stále nacházet sílu být „andělem“ ve chvílích, kdy je to nejvíce potřeba. Ze soutěže si neodnáším žádný negativní zážitek.

Získal jste cenu Sympatie Florence. Čím si myslíte, že jste hlasující zaujal? Co je Vaší předností?

Když se zamyslím nad tím, čím jsem případně mohl hlasující zaujmout, snažím se hledat odpověď v tom, jaký přístup mám ke své práci, ke svému týmu a k lidem obecně. Myslím si, že jednou z věcí, kterou lidé mohou ocenit, je empatie. Vždy jsem se snažil o to, abych ostatním rozuměl, abych se na chvíli dokázal vcítit do jejich situace, jejich pocitů či problémů. Možná právě tato vlastnost – schopnost naslouchat druhým a snažit se porozumět jejich potřebám – je něčím, co nakonec přitahuje pozitivní sympatie. Mě samotného to naplňuje a dělá mi radost, když mohu být tím, kdo druhým pomáhá cítit se alespoň o trochu lépe. 

Profesní život jde ruku v ruce také s kompetencemi a ochotou neustále se zlepšovat. Možná jsem si získal důvěru lidí také díky tomu, že svou práci bere můj tým vážně a nikdy ji nevnímáme jen jako povinnost. Snažíme se ji dělat tak, abychom se mohli za své výsledky postavit a aby za nimi bylo vidět nejen úsilí, ale i skutečný zájem o to, co děláme. Nejde mi jen o splnění úkolů nebo o dosažení nějakých čísel, ale především o smysl toho, co děláme – o to, že naše práce může mít pozitivní dopad na okolí. Vyhýbám se zjednodušením nebo cestám, které by sice byly rychlejší a méně náročné, ale které by nevedly k tak kvalitnímu výsledku. Možná že i tohle z nějakého důvodu rezonovalo s těmi, kdo hlasovali.

Přiznám se, že odpovědět na otázku „Co je mou předností?“ je pro mě opravdu obtížné. Nejsem zvyklý o sobě tímto způsobem přemýšlet. Spíš si všímám svých chyb a toho, co bych mohl zlepšit, než abych se soustředil na to, co dělám dobře. Možná je to můj způsob, jak se posouvat dál – neustále se snažit být lepší a nikdy neustrnout s pocitem, že už jsem dosáhl svého maxima. Proto je pro mě samotné získání ceny Sympatie Florence spíš důvodem k přemýšlení a pokoře.

Změnilo se pro Vás něco po konci soutěže?

Při spolupráci s ostatními zdravotníky v soutěži a při společném setkávání s porotou či moderátory jsem si uvědomil, jak obrovský dopad má každá naše interakce na lidi kolem nás. Nešlo jen o odborné dovednosti nebo o to, jak dokonale ovládat technické aspekty naší práce, ale především o lidskost – o to, jak ke klientům přistupujeme jako lidé, jak jim dáváme pocit bezpečí, empatie a podpory. Tato myšlenka mi zůstala hluboko v srdci a i po skončení soutěže se snažím každý den víc naslouchat svým klientkám, kolegům a lidem, kteří potřebují pomoc nebo jen lidskou blízkost.

Samozřejmě nemohu opomenout ani to, že mi soutěž poskytla nové příležitosti k profesnímu i osobnímu rozvoji. Díky účasti jsem se dostal ke spoustě událostí, k projektům a lidem, se kterými bych se za normálních okolností možná nikdy nepotkal. Poznával jsem kolegy z nejrůznějších oborů zdravotnictví, napříč generacemi a s odlišnými příběhy. Někteří z nich se mnou sdíleli své zkušenosti, rady a přístupy, které mě inspirovaly a v mnoha ohledech posunuly dál. Také jsem si uvědomil, že každý z nás má určitou odpovědnost inspirovat a motivovat druhé. Ať už jde o mladší kolegy na začátku jejich kariéry, nebo o pacienty, kteří hledají naději – každý z nás může být pro někoho druhého tím „andělem“.

Co byste vzkázal budoucím soutěžícím v letošním ročníku Anděl mezi zdravotníky?

Soutěž Anděl mezi zdravotníky nám připomněla, že nic z toho, co zdravotníci dělají, není samozřejmé. Každý jejich čin, od drobných gest až po velká rozhodnutí, vyžaduje obrovské množství energie, odbornosti a především lidskosti. 

Dojmy, které ve mně soutěž zanechala, však nejsou jen o obdivu k druhým. Nutí mě také k zamyšlení nad tím, jak já sám přistupuji k lidem kolem sebe a jakým způsobem mohu třeba jen malým dílem přispět k tomu, aby se ti, kdo procházejí těžkými chvílemi, cítili alespoň o něco lépe. Inspirace od zdravotníků a jejich příběhů ve mně zanechala hluboký dojem, který mě motivuje nejen k osobní změně, ale i k tomu, abych si více vážil toho, co pro nás ostatní dělají.

Závěrem bych řekl, že pokud bych měl své dojmy ze soutěže shrnout, bylo by to slovo vděčnost. Vděčnost za příležitost být součástí takového projektu, vděčnost za to, že jsem mohl poznat tolik inspirativních lidí, a především vděčnost za to, že existují lidé, kteří svou práci berou jako poslání a zasvěcují svůj život péči o druhé. Soutěž Anděl mezi zdravotníky mi připomněla, že i v časech, které mohou být hektické a náročné, je důležité se zastavit, podívat se kolem sebe a uvědomit si, že díky lidem, jako jsou tito „andělé“, je náš svět mnohem lepší a lidštější.

Nyní bychom se mohli naopak podívat na Vaše začátky ve zdravotnictví. Co nebo kdo Vás do něj přivedl?

Začátky byly nejisté. Když jsem si poprvé začal pohrávat s myšlenkou, jaký obor si vyberu k dalšímu studiu, nacházel jsem se v labyrintu možností, kde každá cesta nabízela různé přísliby i výzvy. Dlouhou dobu jsem váhal mezi dvěma směry, které mě už od dětství fascinovaly – architektura a medicína. Architektura pro mě vždy byla oborem, v němž se snoubila kreativita, vizionářství a detaily. Už jako dítě jsem si rád kreslil plány domů a přemýšlel, jak by se dalo zlepšit prostředí, ve kterém žijeme. Na druhou stranu medicína představovala něco naprosto odlišného – byla to odpovědnost za lidský život, poznání těla a schopnost pomáhat tam, kde jiní selhávají. V obou případech mě lákala možnost zanechat po sobě něco trvalého.

V naší rodině má povolání lékaře velmi hluboké kořeny, což mě ovlivnilo více, než jsem si tehdy uvědomoval. Moje maminka, která se již mnoho let věnuje gynekologii a porodnictví, pro mě byla inspirací. Viděl jsem její nasazení, obětavost a dovednost, jak zvládat stres i emoce v situacích, kdy byl život pacienta v jejích rukou. Každé vyprávění z jejích zkušeností pro mě bylo fascinující a zároveň mě upozorňovalo na to, jak moc zodpovědné toto povolání je. Pamatuji si, jak mi jednou vyprávěla o případu komplikovaného porodu, kdy její rychlé rozhodování doslova zachránilo život dítěti i matce. Tehdy ve mně poprvé vzklíčilo semínko touhy jít v jejích stopách.

Vedle maminky měla na mé směřování ohromný vliv i osobnost mého dědečka, který byl primářem chirurgie. Byl to muž, který si získával respekt nejen svými znalostmi a schopnostmi, ale i lidským přístupem k pacientům a kolegům. Příběhy o něm zněly jako vyprávění o legendě. Lidé v jeho okolí o něm mluvili s obrovskou úctou, ať už to byla rodina, kolegové, nebo pacienti. Vyrůstal jsem s tím, že náš dědeček je symbolem lékařské dokonalosti, což přirozeně vedlo k tomu, že jsem ho začal v mnoha ohledech obdivovat. Vzpomínám si na chvíle, kdy mi jako malému dítěti vyprávěl příběhy z nemocnice – vždy s důrazem na to, jak je důležité, aby byl lékař nejen odborníkem, ale i člověkem, který rozumí lidským emocím a trápením.

Medicína jako obor je velice rozmanitá. Měl jste vždy jasno, kterým směrem chcete jít, nebo jste uvažoval i nad jiným odvětvím?

Díky podpoře mé rodiny, zejména maminky a dědečka, se mi podařilo ujasnit si, kam má cesta povede. Dnes vím, že volba medicíny, zejména gynekologie a porodnictví, byla jedním z nejlepších rozhodnutí mého života. Přestože byly mé začátky plné nejistot, tato zkušenost mě naučila věřit nejen sobě, ale i ve správnost cesty, kterou jsem si vybral. Starat se o ženy je moje poslání. Jsou to hrdinky každého dne.

Co Vás v práci nejvíce nabíjí? Co Vám dokáže udělat největší radost? 

Jedním z nejsilnějších momentů, které mě v mém oboru dokážou naplnit energií, jsou ty chvíle, kdy mám možnost být u začátku nového života. Celý sál naplní očekávání, napětí, vzrušení a nakonec neskutečný pocit úlevy a radosti. Je to moment, kdy celá místnost ztichne a všichni se na chvilku zastaví, jako by čas přestal existovat. Každý porod, každá rodina a každé dítě jsou jedinečné a já mám tu čest stát se na okamžik součástí tohoto mimořádného procesu.

Litoměřická porodnice se od minulého léta rekonstruuje. Až budou opravy u konce, co mohou pacientky očekávat? Bude tato porodnice něčím výjimečná?

Troufám si tvrdit, že podobné porodní centrum v Česku zatím není. Chceme ženám nabídnout ještě větší svobodu v tom, jak mohou porodit. Ve třech porodních apartmánech najdou špičkové vybavení. Jako první nabídneme profesionální porodní vany s integrovanými závěsnými systémy, které umožní kombinovat vertikální porodní polohy a porod do vody. Už nyní se nám velmi osvědčil porodní gauč, který podporuje přirozený průběh porodu a zvyšuje komfort rodiček i jejich doprovodů. Gauč zároveň přímo vybízí k zapojení tatínků do celého porodního děje. K dispozici budou stoličky, žíněnky, ale i klasické porodní lůžko, které je pro určité případy nejlepším řešením, byť se od ní spíše ustupuje. K dispozici bude také prostorná sprcha, kam se vejde i partner, který je nedílnou součástí procesu. 

Již nyní rodíme v přítmí s tlumeným osvětlením a hudebním podkresem, což v novém centru porodní asistence chceme dovést do dokonalosti. Nabídneme kvalitní prostorový zvuk jako v kině, rodičky si budou moci pustit hudbu podle sebe ze svého mobilního telefonu. Pomocí mobilu si budou moci také navolit intenzitu nebo barvu nepřímého osvětlení třeba pod závěsy, pod vanou nebo ve vaně. Ke zútulnění se bude moci prostor rozdělit na menší části závěsy, abychom navodili intimnější, co nejméně vizuálně nemocniční prostředí.

Pokud bude potřeba udělat císařský řez a byl by obsazený operační sekční sál, jsme schopni pokoj přestavět na plnohodnotný operační sál, aniž bychom ženu museli převážet. Na stejném místě také ošetříme jakékoliv poporodní poranění. Žena ve stejném pokoji zůstane na dvouhodinový bonding a pak se přesune o patro výš do pokoje hotelového typu.

Technické vybavení je ale ta méně důležitá část nového centra. Prim zde hrají především porodní asistentky a jejich erudice a odhodlání dělat svoji práci respektujícím a bezpečným způsobem. Je to právě jejich každodenní odhodlání být zde klientkám oporou a pomoci jim k prožitku z porodu přesně tak, jak si přejí. Snaha vyhovět individuálním požadavkům žen je u nás prio­ritou. Je-li to v našich možnostech.

 

 

 

• tisk
• předplatit si