Devadesátidenní lhůta: Medicína a její klienti. Nebo otroci?

Máme ve zvyku jet v zajetých kolejích. Bereme život tak, jak je. Dodržujeme pravidla a potom třeba vlivem nečekané situace zjistíme, že námi respektované regule vlastně tak úplně neplatí.

Slyšeli jste někdy o devadesátidenní lhůtě?

Nejen všednodenní a ta nejobyčejnější témata, jako strava, pohyb nebo vztahy, podléhají mýtům, jež si následně žijí svým životem. Také kolem užších nebo specializovanějších témat, jako je kojení, výchova dětí nebo doplňky stravy, panuje mnoho mýtů. V hustých spletencích pravd, lží, polopravd a výkladů ze specifických úhlů pohledu je na místě důkladně pracovat se zdroji. Zkrátka, když jde o problematiku, k níž má „co říct“ takřka každý, informační šum je běžnou záležitostí.

Jenže jak si ukážeme, komunikační šum doléhá i na exaktní, resp. kvantifikační témata, kdy se hovoří o číselných údajích, financích nebo časových lhůtách. Právě toto téma si v dnešní uspěchané době zaslouží komentář.

Možná jste se vy sami ocitli ve fázi života, kdy jste intenzivně pečovali o blízkého člověka. Pak se k vám asi donesla informace o takzvané devadesátidenní lhůtě. Lidé z oblasti nemocničního personálu i personálu v sociálních službách běžně hovoří o tom, že pacienti v nemocnici na lůžku následné péče (dříve LDN) mohou pobývat pouze 90 dní.

Tak byla instruována o dalším postupu i Mgr. Kateřina Zachová, terapeutka a kouč­ka. „Maminka se ocitla na lůžku následné péče a na otázku, co se bude dít, až lhůta uplyne, personál mlžil, nechtěl odpovídat. Někdo z personálu mi řekl, že nestabilizovaného pacienta jen tak nepropustí, jiný vágně radil, ať se zapojí rodina…“ Ovšem na dotazy, jak vypadá nestabilizovaný pacient, jak konkrétně se má zapojit rodina, se už Kateřina Zachová uspokojivých odpovědí nedočkala, což se jí zdálo podezřelé.

Problematikou se zabývala podrobněji. „Když jsem se snažila najít návod na postup v reálných případech, doslechla jsem se o příběhu, kdy sociální pracovnice nemocnice tvrdila do telefonu příbuznému pa­cienta, že nemocného po devadesátidenní lhůtě odvezou domů, přestože není schopen se o sebe postarat, nezvedne se z postele, nedojde si na toaletu. Prostě by ho nechali napospas,“ krčí rameny Zachová.

Jak je to ale doopravdy? Kateřina Zachová se po delším pátrání na vlastní pěst dobrala toho, že jde o pozůstatek z 90. let a že žádná lhůta neexistuje. Zvyk odkazovat pacienty a jejich pečující na tuto informaci lze vysvětlit snahou o přenesení povinnosti z instituce na rodinu. Jakkoli může být rodina ve výsledku pro pacienta nebo nakonec i pro všechny zúčastněné strany prospěšná, snaha o přenesení povinnosti na ni není z morálního hlediska v pořádku, protože nepracuje s pravdivým základem. Lze jistě i připustit, že pracovníci mnoha institucí a zařízení s těmi údaji operují, aniž by sami tušili, že jde o nepravdu.

Mgr. et Mgr. Tereza Brunerová, absolventka psychologie a práv na Univerzitě Karlově, aktuálně působící v týmu poradny Neztratit se ve stáří (www.neztratitsevestari.cz), kterou provozuje česká nezisková organizace Sue Ryder (www.sue-ryder.cz), potvrzuje: „Ne, opravdu neexistuje zákon nebo vyhláška, které by stanovovaly, že na lůžku následné péče může být člověk pouze 90 dní. Je to, jak zaznělo, pozůstatek předpisů, které už neplatí. Někde se lze dočíst, že existuje takové nezávazné doporučení.“ Doplňuje, že v předminulém roce probíhala debata o novele zákona, která by určovala, že by si měl člověk určitým způsobem přispívat při pobytu nad 90 dní, ale reakce nebyly příliš příznivé a nové ustanovení nevstoupilo v platnost. Nyní se situace proměnila a návrh novely zákona počítá s tím, že od ledna 2027 by si pacienti pobyt delší než 90 dní v nemocnici na lůžku následné péče hradili sami. Nicméně nejde o bezprostřední budoucnost, v tomto ani následujícím roce ustanovení v platnost nevstoupí. „Aktuálně rozhodně není možné, aby naši blízcí byli propouštěni do domácí péče na základě neexistujícího limitu, pokud tomu jejich zdravotní stav neodpovídá. Kdyby snad k něčemu takovému došlo, je namístě si stěžovat zdravotní pojišťovně na konkrétní zařízení, že neposkytlo potřebnou péči,“ apeluje Brunerová.

Tento text nemá v žádném případě fungovat jako instruktáž, jak se zbavit odpovědnosti za své blízké. Mnohdy je ale zapotřebí na zajištění péče větší množství času, protože před námi stojí organizačně náročný proces, při němž chceme zvážit kroky pečlivě a důkladně. Chceme, aby verdikt padl po skutečně zralé úvaze a aby byly brány v úvahu všechny relevantní aspekty. A také naši blízcí jistě cítí potřebu připravit se na to, kdo o ně bude pečovat a v jaké konkrétní podobě, s dostatečnou rezervou. Nedovolme mýtu o devadesátidenní lhůtě, aby nás připravil o tu nejcennější komoditu, kterou v životě máme – totiž o čas.
 

---

O autorce

Bc. Michaela Kalivodová

Absolvovala obor Český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a také kurz celoživotního vzdělání Psychologie pro každý den. Živí se psaním. Příležitostně přispívá do různých periodik (např. Miminko), kde se ve spolupráci s lékaři a dalšími odborníky ve zdravotnictví věnuje zdravotnickým nebo sociálním tématům.

 

• tisk
• předplatit si