Jsme hrdinové, víme?

Před dvěma sty pěti lety se v italské Florencii narodila nám již velice známá Florence Nightingalová, která díky své touze po pomoci druhým a díky chtíči stát se ošetřovatelkou položila základní kámen pro ošetřovatelství, a tím i pro naši profesi. Díky ní si každoročně připomínáme důležitost našeho povolání, a to v den jejího narození – 12. května, který se stal Mezinárodním dnem sester. Připomínáme si přínos zdravotních sester pro společnost a oslavujeme naši práci. Mnoho z nás se možná zamýšlí nad správným výběrem zaměstnání, nad jeho náročností a vzpomíná na své začátky…

Když jsem docházela na praxi během studia střední školy, vlastně jsem neměla ani tušení, co mě čeká. Neučili mě, jak být empatická, milá, čestná, chytrá, praktická a myslet pět kroků dopředu. Prostě mě po škole postavili k lůžku a najednou to muselo nějak fungovat. A pak, po pár měsících a letech, to prostě funguje. Ale musím se neustále mít na pozoru, snažit se a nezůstávat pozadu. My všichni…

Ač máme zdravotních sester velký nedostatek, můžeme naši komunitu rozdělit do mnoha skupin, např. podle směnnosti, oboru, ve kterém pracujeme, věkové kategorie nebo vzdělání. Všichni však víme, že být zdravotní sestrou je v podstatě styl života. Nikdy na naše poslání nepřestaneme myslet, jakmile vyjdeme z práce. Slyšíme v MHD kašlat očividného kuřáka a hlavou nám proběhne: CHOPN. Vidíme seriál s medicínskými nesmysly a obracíme oči v sloup. Nebo se do práce ponoříme natolik, že jí věnujeme nekonečné množství času, neustále se vzděláváme a nepřestáváme.

Pojďme si říct, že každý z nás zažil agresivního pacienta posílajícího nás do všech možných míst s pěstmi v blízkosti našeho těla – ať už za svůj stav mohl, nebo ne. Potýkáme se často se smrtí, kdy už není jak pomoci i přes naše maximum. Setkáváme se s truchlícími příbuznými, kteří mohou reagovat naprosto jakkoliv a my musíme být naprosto empatičtí. Známe nápor ze stran dlouho čekajících pacientů, lékařů, co chtějí vše a hned, ale i přímých nadřízených. Někdy se cítíme jako na vojně. Známe to těžké slovní spojení „holistický přístup“, které je někdy opravdu náročné dodržet. Ale děláme to! Jsme v podstatě všude. Ve všech zemích světa, v bohatých i chudých čtvrtích, ve vzkvétajících městech i válečných oblastech. Bez nás, a to nepřeháním, by selhalo zdravotnictví, a tím i celý systém, lidstvo by padlo na kolena. Jsme pilířem zdraví společnosti.

Jsme však především lidé! Ač jsou očekávány určité předpoklady, jací bychom měli být, tak i my máme emoce a názory a někdy je těžké povznést se a udržet potřeby nemocných nad ty naše. Když jsem se zeptala pár zdravotních sester, co se jim vybaví jako první ve spojení s jejich prací, většinou odpovídaly: radost, zodpovědnost, smysl, dřina, vzdělání, pomoc, ochota, trpělivost, úcta a další.

Hasiči vbíhají do hořících budov, když ostatní utíkají pryč. My čelíme smrti, nemocem a psychickému vypětí ve chvílích, kdy se jiní hroutí. V nejhorších chvílích životů lidí.

Je to sebeobětování, občas až sebezapření, je to těžká volba, která se dotýká i lidí v našem okolí, ale buďme pyšní na to, co děláme. Stojí za to pomáhat a být nablízku těm, kteří to potřebují. Měli bychom však fungovat jako tým!

Monika Šulíková
praktická sestra

 

 

• tisk
• předplatit si