Z Bernartic do Bagdádu a zpět

V letošním roce si připomínáme velmi významné výročí. Uplyne přesně 100 let od založení 1. československé nemocnice v Bagdádu, a to jednou z prvních absolventek z řady dam v oboru lékařství v Praze – paní doktorkou Vlastou Kálalovou-Di Lotti. Pojďme si připomenout tuto významnou událost, která proslavila nejen nově vzniklou republiku Československo, ale vzdala hold vynikající československé medicíně.

Kde začít vyprávět příběh, u kterého každá jeho část vydá na samostatnou knihu? Lze vůbec v několika řádcích popsat životní pouť ženy, která slaví profesní úspěchy ve světě díky svému nadání a povahovým rysům a která poslední den 2. světové války přijde o manžela, syna i dceru a sama přežije jen díky tomu, že předstírá smrt? Pojďme se seznámit s tímto příběhem a pojďme s úctou vzpomenout na ženu, která ani v době nejtěžší neslevila ze své profesionality a morálních zásad. A začněme pěkně popořádku.

Píše se rok 1896. Dne 26. října se narodí v Bernarticích paní Anně a místnímu učiteli a kronikáři Janovi dcera Vlasta. Od malička vykazuje značné lingvistické nadání, proto není divu, že již v době studií na měšťanské škole ovládá sedm jazyků a studuje s výborným prospěchem. Po gymnáziu nastupuje na Karlovu univerzitu, kde volí obor a specializaci, kterou ženy v té době běžně nestudují. Nastupuje na lékařskou fakultu se specializací chirurgie a souběžně studuje na filozofické fakultě orientální jazyky. Promuje v roce 1922 s titulem „sub summis auspiciis“, což se dalších 20 let nikomu na lékařské fakultě nepodaří. Během studia ji nadchne přednáška bakteriologa Jaroslava Hlavy o parazitologii v exotických krajinách, kde mj. profesor zmíní potřebu zřídit pracoviště na Blízkém východě k výzkumu tropických chorob, které se mohou vlivem cestování šířit do Evropy. A nebyla by to Vlasta, kdyby si tuto poznámku nevzala za vlastní a v Orientu díky své tvrdohlavosti a nekompromisnosti nevybudovala první československou nemocnici.

To, že svůj záměr myslí vážně, dokazuje pečlivými přípravami na cestu. Odebírá odborné periodikum z Turecka, dlouhými túrami ve velkém horku se připravuje na irácké podnebí a snaží se získat finanční prostředky. Žádná z oslovených institucí (ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo školství, Univerzita Karlova) však nemá pochopení pro nadšení mladé lékařky. Nakonec jí dopomůže přátelství s dcerou 1. československého prezidenta T. G. Masaryka, kterou zná z Československého červeného kříže. Dr. Alice Masaryková jí domluví schůzku s otcem na zámku v Lánech. Pan prezident je nadšen odvahou mladé lékařky a její záměr finančně podpoří zápůjčkou na pět let přes zvláštní fond prezidentské kanceláře. Vlasta se zavazuje finance v částce necelých 250 tisíc Kčs splatit a tak se i stane.

V roce 1924 odjíždí do Istanbulu, kde po krátké praxi na gynekologické klinice nabývá nejen potřebných zkušeností, ale hlavně cenných kontaktů a doporučení, které ji usnadní příjezd do iráckého Bag­dádu, kde získává v roce 1925 povolení k výkonu praxe. To, že je žena, se nakonec paradoxně stává výhodou. Mnoho muslimských žen nebylo vyšetřeno a léčeno jen proto, že není možné, aby je prohlédl lékař mužského pohlaví. Výtečnou reklamu jí udělá místní obchodník, který k Vlastě přivádí vážně zraněného syna v obličeji od kopnutí koněm. Bylo třeba operovat nos a provést plastiku, což se zdařilo a prodavač každému ze svých zákazníků vykládal o „zlatých rukou“ paní doktorky. Praxe se velmi dobře zapsala a mezi klienty Vlasty patřila např. i královská rodina. Z Československa jí přijíždí na pomoc ošetřovatelka Emilia (Ruth) Tobolářová a Vlastě se podaří zajistit i větší budovu pro zamýšlenou nemocnici. Stává se jí tzv. dům „Burazanliů“, což česky znamená dům „Trubačů“. A jelikož se Vlastina babička jmenovala Trubačová, jako by jí tento dům byl předurčen. V listopadu téhož roku komise městského zdravotnického úřadu vystavuje po důkladném přezkoumání objektu potvrzení pro otevření první československé nemocnice s 20 lůžky a v ten samý den se u dveří objeví tabulka: „Mustausaf Tšíkslufákijá, MUDr. Vlasta Kálalová“ – její studentský sen se stává na téměř sedm let skutečností.

Vlasta Kálalová se kromě práce lékařky a šéfky prosperující kliniky snaží splnit i původní cíl, a to vybudovat fakultu tropických chorob. Odebírá proto vzorky krve, bere stěry při onemocnění zažívacího traktu, pořizuje vzorky hnisu z různých tropických kožních nemocí a expres vše posílá do Prahy kolegům. Stejně nadšeně, jak se věnuje lékařské vědě, ji oslovil v roce 1926 článek v periodiku o rozšiřování sbírek cizokrajného hmyzu Národního muzea. Stává se z ní entomolog a zasílá muzeu více jak 500 tisíc vzorků hmyzu z Orientu. Docent Jan Obenberger, odborník z muzea, má možnost popsat zcela neznámé druhy, které na počest dr. Kálalové nesou její jméno.

Během svého pobytu se seznámí s Italem Giorgiem Silviem Di Lotti, což je vnuk italských přistěhovalců, v Bagdádu žil se svoji manželkou Cleofe a synem Augustem. Cleofe bohužel brzy umírá na tuberkulózu a Giorgio si v roce 1927 bere za manželku Vlastu. I přes to, že Vlasta sňatek ani rodinu neplánovala, v roce 1928 se jim narodí syn Radbor a v roce 1931 dcera Drahomila Lydia.

Bohužel podnebí a pracovní vytížení se podepisují na zdravotním stavu Vlasty. Stihne absolvovat krátkou cestu po Kurdistánu, kde se opět věnuje entomologii, ovšem po návratu jí ubývají síly a uléhá s horečkou dengue. To je hlavní důvod pro rozhodnutí navrátit se zpět do Československa, což se stane v roce 1932. Vlasta není nadšená ze svého odjezdu, trápí ji hlavně fakt, že nemá ve své nemocnici nástupce. Opakovaně píše na kliniky, na univerzity, píše osobní dopisy svým profesorům, ovšem zájem o pokračování v její praxi z řad československých odborníků není. Za to o misi se pravidelně zajímá T. G. Masaryk a po jejím návratu jí řekne: „Udělala jste v cizině Československu dobré jméno...“

Doma se ještě doléčuje ze svého vážného onemocnění a v době rekonvalescence přijímá místo šéfredaktorky v periodiku Zdraví lidu a pracuje pro Červený kříž. Na začátku 2. světové války se z Prahy stěhují zpět do rodného domu v Bernarticích, a to předně z bezpečnostních důvodů, ale také proto, že se tam oběma dětem velmi líbí. V té době má již Giorgio československé občanství, neboť nechtěl být občanem fašistické Itálie.

Poslední den války se stane pro Vlastu tragickým. 8. května 1945 ustupující fašistické vojsko zastřelí v jejich domě syna Radbora, dcerku Drahušku, hospodyni Vali, Giorgia, který si svůj ortel zpečetí kladnou odpovědí na otázku vojáka, zda je Čech. Vlasta Kálalová je postřelena, předstírá, že je mrtvá, a to jí zachrání život.

Po válce se snaží s osudem vyrovnat a pomalu se uzdravuje i z válečného zranění, svůj dům nabízí místním jeslím. Pokud jí režim umožní cestovat, jezdí přednášet (Norsko, SSSR, USA, Itálie), provozuje ve svém domě ordinaci, krátce nastupuje na chirurgickou kliniku v Praze a hlavně učí jazyky, ovšem nikoli jazyk německý, neboť jak říká, již nikdy nepromluví jazykem vrahů svých dětí.

O jejích statečných činech a nepříznivém osudu se neměla veřejnost dozvědět. V době komunistického režimu se veřejně zasazuje proti rozsudku nad Miladou Horákovou a osobním dopisem žádá Gottwalda o zrušení trestu smrti. Za své „aktivity“ se dostává do hledáčku StB, která jí k tíži přičítá vzdělání, znalost jazyků, ale i přátelství s Alicí G. Masarykovou.

V roce 1962 ji velmi potěší návštěva manželů Slípkových. Dr. Jaroslav Slípka se chystá s rodinou do Bagdádu, kde by rád vybudoval Ústav mikroskopické anatomie. Pro Vlastu je to po dlouhé době něco, co jí dá možnost na okamžik zapomenout na vlastní tragédii a vrátí ji k milým vzpomínkám 30 let starým. Od té doby probíhá čilá korespondence na adresách Bagdád – Bernartice, kdy jí dr. Slípka podrobně popisuje současný stav míst, která tak důvěrně zná. A jak dr. Slípka píše, její jméno mu v dalekém Orientu otvírá dveře.

I když ne v každé době jsme si dokázali práce dr. Vlasty Kálalové vážit, v malé míře se uznání nakonec přeci jen dočká. Ve 30. letech jí redakce Dodatků Ottova slovníku naučného věnuje obšírné heslo, v roce 1967 jí je udělena medaile Jana Evangelisty Purkyně za mimořádné zásluhy o rozšíření poznatků československého lékařství v zahraničí. V roce 1992 je za své postoje vyznamenána Václavem Havlem in memoriam Řádem T. G. Masaryka III. třídy a v roce 1999 je po ní pojmenována planetka č. 66 934.

15. února 1971 dr. Vlasta Kálalová umírá v písecké nemocnici.

Až budete projíždět jižními Čechy, zastavte se v malé obci Bernartice v rodném domě ženy, která dobyla na poli medicíny a výzkumu v období první republiky Blízký východ, zviditelnila Československo takovým způsobem, že i po 100 letech od její zahraniční cesty není její jméno v odborných kruzích zapomenuto, a které osud nachystal přežít tragédii, kterou se snad ani přežít nedá. Věnujte dr. Vlastě Kálalové vzpomínku a položte na náhrobní kámen třeba kytičku fialek, které měla tak ráda…

Literatura
1. BORSKÁ I. Doktorka z rodu Trubačů. Praha: Motto 2006. ISBN 80-7246-314-4.

 

PhDr. Bára Svátková
Vysoká škola zdravotnická, Praha

 

 

• tisk
• předplatit si