Bez samostatně pracujících zdravotních sester se péče o pacienty na domácí umělé plicní ventilaci poskytovat nedá, říká MUDr. Ferdinand Polák, Ph.D., MBA

Domácí umělá plicní ventilace je stále častějším tématem v oblasti intenzivní péče. Umožňuje pacientům žít doma i s těžkými dechovými problémy, čímž nejen výrazně zlepšuje kvalitu jejich života, ale i odlehčuje nemocnicím. Jaké výzvy a přínosy tato forma péče přináší a jaká je role zdravotnických pracovníků v péči o takto nemocné, nám v rozhovoru přiblíží MUDr. Ferdinand Polák, Ph.D., MBA, zakladatel agentury domácí zdravotní péče ProCare Medical a vedoucí lékař její divize domácí umělé plicní ventilace.

Intenzivní medicíně se věnuje celou svoji profesní kariéru. Po ukončení studia na 3. LF UK nastoupil v roce 1998 do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde nejprve pracoval na JIP IV. interní kliniky a poté na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. V letech 2012 až 2014 byl náměstkem ministra zdravotnictví ČR, je členem řady odborných společností. Společnost ProCare Medical založil v roce 2006 a dodnes v ní působí jako vedoucí lékař pro domácí umělou plicní ventilaci. Dozvíte se nejen o technologických novinkách, ale i o klíčové roli sester, rodinných příslušníků a dalších specialistů, kteří se podílejí na poskytování péče v domácím prostředí.

Co vás přivedlo právě k problematice domácí umělé plicní ventilace (DUPV)?

Umělou plicní ventilací v nemocnici se zabývám už od studií. Potom při práci na lůžkovém ARO jsme občas řešili pacienty, kteří sice přežili svůj akutní stav, úraz nebo nemoc, ale nepodařilo se je odvyknout od ventilátoru a bylo jasné, že ho budou potřebovat dlouhodobě, resp. často doživotně. Někteří ti lidé přitom byli schopni vést alespoň částečně normální život, ale jen kvůli ventilátoru museli ležet v nemocnici. Vrtalo mi to hlavou, něco jsem si o tom přečetl a zjistil jsem, že v některých jiných zemích už fungují programy, které umožňují být s ventilátorem doma. Nadchlo mě to a rozhodl jsem se tomu věnovat. Původně to pro mě byl jen koníček vedle mé práce na ARO, ale propadl jsem tomu a dnes je to moje hlavní pracovní náplň. Neskutečně mě to baví.

Jakou roli ve vašem profesním životě hraje společnost ProCare Medical, kterou jste spoluzakládal?

Naprosto klíčovou. Mě totiž nebaví rutina a nejsem v ní ani moc dobrý. Je to moje slabina a vím o tom. Potřebuju pořád něco tvořit, zlepšovat, hledat nové cesty. Základním posláním ProCare Medical proto od začátku bylo posouvat medicínu domácí péče dopředu, objevovat její možnosti a zavádět do praxe nové věci, které se leckomu nejprve zdály jako sci-fi. A dnes, i díky ProCare Medical, jsou už běžnou záležitostí. Týká se to nejen DUPV, ale celého oboru domácí zdravotní péče – od převazů ran a dekubitů, přes domácí pooperační péči, domácí hemodialýzu až třeba právě k DUPV a jejím inovacím. Bez ProCare by mě život tolik nebavil.

Mohl byste čtenářům přiblížit, pro jaké pacienty je domácí umělá plicní ventilace vhodná a pro které naopak ne?

Základní podmínky jsou dvě – alespoň částečně stabilizovaný celkový stav a dobré sociální zázemí. Musím ale zdůraznit, že stabilizovaný zdravotní stav neznamená dobrý zdravotní stav. Naši klienti jsou v naprosté většině velmi těžce nemocní, nicméně jejich stav nevyžaduje 24hodinovou přítomnost lékaře či sestry. Sice by u nich 24/7 někdo měl být, zejména kvůli bezpečnosti, ale může to být klidně zaučený rodinný příslušník, který umí pacienta odsát z tracheostomické kanyly a ví, co dělat při pípání ventilátoru nebo rozpojení ventilačního okruhu. Zcela klíčové je pak právě dobré domácí zázemí, čímž myslím nejen dostatek prostoru v bytě nebo domě, ale zejména možnosti a ochotu nejbližších se o takového člověka doma starat. Vzít si domů pacienta na ventilátoru totiž znamená obrovský zásah do chodu domácnosti i rodinných financí. Já osobně všechny tyto laické ošetřující osoby neskutečně obdivuju.

Jak se liší péče o pacienta na ventilátoru v nemocnici a doma? V čem spočívají největší výzvy?

Doma je to samozřejmě jiné. Zaprvé část úkonů dělá proškolený laik, většinou někdo z rodiny. Takže úkolem zdravotní sestry a lékaře při jejich návštěvách je nejen kvalitně provést odborné zdravotní výkony, ale také zkontrolovat, jak „pracují“ rodinní pečující – jak jim jde odsávání, polohování, výměny filtrů a podobně. A když je potřeba, tak něco opravit a vysvětlit. Odlišné je i samotné prostředí. V nemocnici je na všechno více místa a rozhodně vám tam přes sterilní stolek nepřeběhne kočka a ani vám tam pes nepřekouše infuzní set. O slepicích na posteli pacienta ani nemluvě. To všechno jsme už doma zažili. Přes všechny technické složitosti ale dodnes považuju za největší výzvu správné nastavení spolupráce mezi pacientem, jeho rodinou a námi jako zdravotníky. Bez toho to nemůže nikdy dlouhodobě fungovat.

Jakou roli hrají všeobecné sestry, fyzioterapeuti a další nelékařští pracovníci v péči o pacienty s domácí ventilací?

Narozdíl od lékaře vidí sestřičky pacienta na DUPV většinou každý den. Jsou to tedy ony, které musí jako první a včas poznat, že něco není v pořádku. A musí dle toho jednat, něco v péči samy změnit, rozhodnout, zda zavolat lékaři telefonem o radu nebo v případě potřeby rozhodnout o zavolání záchranky a navrhnout převoz do nemocnice. Bez zdravotních sester – a já vždy zdůrazňuju výborných zdravotních sester – se tahle péče poskytovat nedá. Fyzioterapeuty a ošetřovatelky zapojujeme dle potřeby, každý pacient je jiný. Někdo jejich péči potřebuje hodně a někdo vůbec.

Jak probíhá jejich zapojení – jsou součástí vašeho týmu, nebo spolupracujete s externími agenturami?

Osvědčilo se nám poskytovat zdravotní část domácí péče komplexně vlastními silami, máme tedy své lékaře, sestry, ošetřovatelky i fyzioterapeuty. Je to hlavně otázka jednotného postupu a snadného předávání informací o pacientovi. Pouze v případě fyzioterapie spolupracujeme u některých klientů s jiným poskytovatelem, protože fyzioterapii, narozdíl od sesterské a lékařské péče, si u nás klienti musí sami hradit.

Naopak sociální domácí péči sami neposkytujeme, tam spolupracujeme a péči koordinujeme s poskytovateli sociálních služeb.

Jaké znalosti a dovednosti by podle vás měla mít sestra, která pečuje o pacienta na domácí ventilaci?

Jednou věcí je formální vzdělání, nejčastěji jde o sestry s ARIP nebo SIP. Podstatné ale je, že ty sestřičky musí být zkušené a opravdu, opravdu výborné, protože nemají za zády lékaře a musí pracovat samostatně. I když to v ProCare máme nastavené tak, že sestry mohou lékaři v podstatě kdykoliv od pacienta zavolat, tak přeci jenom to není jako v nemocnici, že by tam ten lékař do pěti minut přišel a vše vyřešil. Základ té odborné péče je na zdravotních sestrách.

Jak probíhá zaškolení rodinných příslušníků i zdravotníků? Setkáváte se často s obavami nebo nedůvěrou?

Ze začátku má strach skoro každý, to je přirozené. Ale všechno se dá zvládnout. Prvotní zaškolení rodinných příslušníků probíhá v nemocnici na oddělení, odkud my si potom pacienta přebíráme. V nemocnici se laická ošetřující osoba nebo osoby musí naučit základní ošetřovatelské úkony, ovládání ventilátoru a postupy při neočekávaných situacích. Většinou to nemocniční zaškolování trvá 1–2 týdny, je to hodně individuální. My potom v domácím prostředí rodinu vzděláváme průběžně. Mnohé laické ošetřující osoby se to naučí tak dobře, že byste je na první pohled od profesionálů skoro nepoznali.

Co se týká našich sester a fyzioterapeutů, tam si většinu školení a zaučovvání v novinkách provádíme sami, dobře v tomto spolupracujeme i s dodavateli ventilátorů a jiné techniky. Je totiž důležité, aby sestry uměly se všemi přístroji, které má pacient doma, pracovat naprosto rutinně.

Máte vypracované metodiky nebo edukační materiály, které v tomto směru používáte?

Bez toho by to ani nešlo. Máme vlastní podrobnou zavedenou metodiku přijímání pacienta do domácího prostředí vč. toho, že některá z našich vedoucích sester vidí pacienta ještě v nemocnici a před jeho dimisí z nemocnice navštíví i jeho bydliště, aby pomohla rodině vše připravit pro příjezd samotného pacienta. Ne každý si totiž uvědomuje, kolik místa zabere polohovatelná postel, všechny potřebné přístroje a spotřební materiál. Máme vyzkoušené, že při dobré přípravě je potom pro pacienta přechod domů většinou bez komplikací.

Jak probíhá spolupráce s praktickými lékaři a dalšími složkami systému?

Praktický lékař je de jure ošetřujícím lékařem, on předepisuje sesterskou domácí zdravotní péči i lékařská konzilia. Takže se bez něj v tom systému neobejdeme. Problémem samozřejmě je, že praktik se s pacientem na ventilátoru potká většinou jen jednou za život a nemůže tak mít s takovou péčí praxi. Někteří praktici jsou naprosto skvělí a spolupráce s nimi funguje výborně, s některými máme zkušenosti horší. Jednou jsme se dokonce setkali s tím, že praktik odmítal péči předepsat a tvrdil, že pacientka na ventilátoru patří do nemocnice. To je pak pro všechny, mírně řečeno, hodně psychicky náročné.

Výrazně se v posledních letech zlepšila spolupráce se zdravotními pojišťovnami, i když i tady jsou v přístupu k DUPV mezi jednotlivými pojišťovnami dost velké rozdíly. A pak jsou tu neziskové organizace, jako je třeba Dech života, které pacientům hodně pomáhají, a my s nimi moc rádi spolupracujeme. Dodávají pacientům materiál, organizují pro ně odlehčovací pobyty a další akce.

Je v Česku dostatek kvalifikovaného personálu, který by mohl tuto péči zajišťovat v terénu?

Není. Považuju to za jeden z největších problémů celého systému. Zdravotních sester je v ČR málo a dobrých zdravotních sester ještě méně.

Kolik pacientů v současnosti v rámci programu DUPV sledujete? A v jakých regionech působíte?

Aktuálně máme v domácí péči necelou stovku pacientů na ventilátoru. Nejmladší dítě jsme domů přebírali dva měsíce po porodu, věk nejstaršího seniora z hlavy ani nevím. Od letoška působíme už ve všech krajích České republiky. Chceme naši péči poskytnout každému, kdo ji potřebuje. Bez ohledu na místo bydliště.

Jaké novinky či inovace ve vaší společnosti plánujete, pokud jde o domácí ventilaci?

Těch plánů je hodně. Žádná telemedicína ani sebelepší technika ale nenahradí spolehlivou a milou zdravotní sestru. Každopádně velké mezery ještě vidím v systému organizace péče a mechanizmu úhrad.

Máte v paměti konkrétní případ, který dobře ilustruje přínos domácí ventilace pro pacienta i jeho rodinu?

To bych mohl vyjmenovat snad všechny naše klienty. Za dvacet let by těch příběhů byly stovky. Ti lidé nemusí ležet v nemocnici, ale jsou doma se svou rodinou. To je nepopsatelná krása, i když třeba jejich základní onemocnění postupně progreduje a skončí přirozeným úmrtím. Máme ale i několik případů, kdy se nám doma podařilo pacienta od ventilátoru odvyknout a dovést až k dekanylaci. Předtím v nemocnici to přitom nešlo a nikdo tomu nevěřil. Domácí prostředí dokáže divy.

Jak se za ta léta změnil postoj pacientů a jejich rodin k domácí plicní ventilaci?

Před 20–30 lety u nás většina laické veřejnosti, ale i zdravotníků o možnosti DUPV vůbec nevěděla. Když si někdo chtěl vzít pacienta s ventilátorem domů, bylo to nejen komplikované, ale pacienti a jejich rodiny se ani neměli moc s kým poradit. Dnes je to přeci jenom už standardní způsob péče, rodiny mají více informací, zakládají si různé whatsappové a jiné skupiny, sdílejí své příběhy na sociálních sítích. To má pozitivní přínos v tom, že se i další rodiny méně bojí vzít si svého nemocného příbuzného domů a zkusit vše zvládnout.

Kde vidíte největší prostor pro zlepšení v systému – legislativa, vzdělávání, osvěta?

Před šesti lety proběhl pilotní projekt VZP, který podle mě ukázal správnou cestu. Spočíval v tom, že poskytovatel DUPV měl péči kompletně na starosti a ošetřujícím lékařem byl anesteziolog nebo intenzivista. Šlo vlastně o systém jakési domácí hospitalizace. Bohužel se to po skončení pilotního projektu nepřevedlo do standardní praxe. Dále je potřeba lépe propracovat podporu laických ošetřujících osob, tedy většinou rodiny. Nejde jen o finance, ale hlavně o možnost odpočinku – např. formou odlehčovacích pobytů pro klienty na DUPV, aby si pečující mohli každý rok alespoň týden nebo dva odpočinout. A jak jsem už zmiňoval, potřebujeme více kvalifikovaných zdravotních sester.

Co vám osobně tato práce přináší? A co vás stále motivuje ji dělat?

Přináší mi především každodenní potěšení a profesní uspokojení. Máme v ProCare Medical skvělý tým, který chce DUPV a celou domácí zdravotní péči posouvat dál a dál, nacházet nové možnosti a bourat zastaralé stereotypy. Bez tohohle týmu v čele s naší ředitelkou Hankou Striebornou by mě to nebavilo. A o motivaci do budoucna opravdu nouzi nemám. Ukážu Vám příběh jakéhokoliv z našich pacientů a pochopíte, jaké uspokojení každodenně zažívám. Většina našich klientů by bez DUPV strávila zbytek svého života v nemocnici. S námi mohou stonat doma.

 

Lucie Konvičná
Denisa Hanáková
redakce Florence

 

• tisk
• předplatit si