Když si nerozumíme: Komunikační bariéry v péči o pacienty podstupující umělé oplodnění

Pacienti jsou z Marsu, zdravotníci z Venuše? Někdy to tak v ordinacích vypadá, i když se řeší „jen“ běžné všednodennosti jako výživová doporučení, potíže s vyšším tlakem nebo vedlejší účinky léků. A co teprve takové specializované oblasti, třeba umělé oplodnění!

„Tak, změříme AMH a podle toho zvolíme stimulační protokol. Když bude výsledek pěkný, zkusili bychom možná kumulaci, vzhledem k věku ideálně i genetické testování embrya. Ale jak říkám, počkáme si na hodnotu.“ Tři souvětí. Patnáct sekund. A jedna zmatená pacientka, která právě absolvuje odběr krve – a netuší, co ji čeká.

Dialog mezi zdravotníkem a pacientem je základním kamenem kvalitní péče. Právě vinou nesprávně vedené komunikace vznikají nejistota a frustrace. Mgr. Anna De Bayas Sanchez, autorka edukační platformy AboutIVF a doktorandka bioetiky na 1. LF UK vystihuje, proč právě zdravotníci v oblasti IVF čelí specifickému úkolu: „Téma neplodnosti a asistované reprodukce přináší zcela nový pohled na medicínu a s tím i potřebu komplexního vzdělávání lékařů a zdravotníků. Dříve se lékař staral především o pacienta samotného, dnes se v rámci IVF péče zaměřuje i na to nejkřehčí a zatím neviditelné – na život, který teprve může vzniknout a dostat šanci se narodit. Lékař před sebou tedy nemá jen pacienty, má před rodiče budoucího dítěte.“

Každodenní rutina vs. jedinečný zážitek

Trend budování klinik se u nás zahájil zejména po roce 1993. To bylo období, kdy se výrazněji rozvíjela i soukromá sféra ve zdravotnictví a zároveň se u nás začaly uplatňovat moderní metody IVF, které do té doby byly spíše výjimkou. Boom pokračoval na začátku milénia, kdy už šlo o dobře zavedený segment s mezinárodní klientelou. Dneska zaznamenáváme další rozvoj jak kvalitativní, tak kvantitativní, také proces rozšiřování budov klinik a vznik nových poboček.

Pro mnohé pracovníky na IVF klinice, zejména pro ty, kteří se disciplíně věnují dlouhá léta, je práce kromě poslání rutinou – může se v pracovním koloběhu stát, že tato kategorie někdy převáží nad tou první. Zdravotníci někdy možná ve všednodenním koloběhu – nevědomky – předpokládají základní orientaci pacienta. Že ví, co znamená „stimulace“, jak se podává injekce do podkoží nebo proč je důležité „sledovat růst sliznice, abychom dosáhli triple line“.

„Vezměme si např. embryotransfer – pro kliniku většinou nekomplikovaná záležitost, ale pro pacienty je to moment, kdy konečně spatří své embryo. Chvíle naprostého úžasu nad tím, že vidíme budoucí dítě mimo naše tělo, a pokud bude transfer úspěšný, s tímto embryem se za devět měsíců shledáme podruhé. Je to nepřenositelný zážitek. A zároveň i chvíle strachu: Co když se embryo neuchytí, nebo dojde k potratu? Snesu další neúspěch, další bolest? Budu mít peníze na nový pokus? Vydrží to náš vztah, moje tělo, moje psychika? Zdravotnický personál by k tomuto dni měl přistupovat s velkou citlivostí. Stejně jako porod, i den embryotransferu si budou pacienti pamatovat celý život,“ dodává De Bayas Sanchez.

„Chtěla jsem se zeptat, ale…“

Když zabrousíme do libovolné facebookové skupiny (a že jich je požehnaně!), kde si ženy sdílejí dojmy z návštěv center a zdařené i nezdařené pokusy, nemálo z nich přiznává, že se zdráhá se ptát. „Poprvé jsem nevěděla, na co se mě vlastně dotazují, a připadala jsem si hloupě, když jsem se chtěla zeptat znovu,“ připouští pacientka Naďa, která se letos dočkala vytouženého miminka, ovšem po téměř dvouleté intenzivní snaze. „Na jediné klinice jsem zůstala od začátku až do konce, ve finále jsem přesně věděla, jak vypadá na ultrazvuku zralý folikul, ale začátky byly náročné. Ne že by mě snad zdravotníci odbývali, ale zkrátka jde o tak citlivé téma… Člověk je nervózní a terminologie neznámá. Pacient ji potřebuje slyšet víckrát, aby si ji osvojil,“ popisuje Naďa.

Pacienti mnohdy až doma, s pomocí internetu nebo blízkých, začínají skládat mozaiku a rekonstruují, o čem vlastně bylo diskutováno.

To ale nemusí být nutně důsledkem nezájmu zdravotníka. Naopak – jak připouští i Naďa. Mnohdy jde o časovou tíseň, stud pacientky, pracovní zátěž nebo prostě jen o zaběhlý styl komunikace. Podle Anny De Bayas Sanchez by se ovšem pacient především neměl bát klást otázky a neměl by nabýt dojmu, že dotazy jsou nežádoucí. „Jedna klientka mi vyprávěla, jak si sama prostudovala zahraniční studie. A klinika ji nejen neodbyla, ale dokonce uznala, že na tom něco může být, a materiály si vyžádala k prostudování. Tomu říkám skvělý přístup.“

Nelékařští zdravotníci jako most porozumění

Je známou skutečností, že lékaři jsou mimořádně vytížení, nemohu na bedrech unést všechno. Ve snaze o lepší porozumění mezi klinikou a pacientem mohou sehrát zásadní roli nelékařští zdravotníci – zdravotní sestry, koordinátorky péče nebo další specialisté, kteří dovedou „přeložit“ odborný jazyk do běžné řeči a jsou připraveni projevit dostatek pochopení.

Tým z kliniky FertiCare se shoduje: „U nás klademe na komunikaci velký důraz. Pacientky se nejprve setkají s koordinátorkou péče, která je provede základními informacemi a připraví na úvodní konzultaci s lékařem. Koordinátorka zůstává po celou dobu v kontaktu, aby se pacientka měla vždy na koho obrátit. Českým pacientkám se během cyklu věnují i naše zkušené zdravotní sestry, které umí složité informace srozumitelně vysvětlit a pomoci i s praktickými otázkami – třeba jak správně aplikovat injekce. Ale i naši lékaři mají na konzultace vyhrazený dostatečný čas, protože víme, že srozumění je základ. Vcítění se do pacienta, respekt a pochopení, to podle nás nelze ničím nahradit. Proto si na kliniku zveme odborníky na komunikační dovednosti a vedeme interní workshopy zaměřené na vztah s pacientem. Celý náš tým – zdravotnický i nezdravotnický – již tímto workshopem prošel. A jistě nebyl poslední.“

Podobné standardy naštěstí nejsou výjimkou. Vrchní sestra na IVF Clinic v Olomouci Bc. Helena Mogrovics říká: „Po našich všeobecných sestrách a porodních asistentkách chci, aby se ke klientům chovaly profesionálně, vstřícně a aby mluvily srozumitelně. Takto ostatně k pacientům přistupují i naši lékaři a další zaměstnanci kliniky. Ačkoliv je vždycky co zlepšovat, troufám si říct, že se tyto principy u nás zcela zautomatizovaly.“ Podle Mogrovics musí být na úspěšných klinikách kvalita lékařské péče a embryologické laboratoře bezpodmínečně nastavena na horních příčkách, ale je to zkrátka něco, co pacient nezměří, nezváží. Úsměv, vlídnost a ochota jsou pro klienty viditelné okamžitě. Toho se nelékařští pracovníci drží. „Jsme schopni zprostředkovat i služby psychologa, ale je nutné, aby někdo, kdo je ochotný odborně pomoci, byl na klinice k dispozici neustále. Jedna z našich sester absolvovala půlroční kurz krizové intervence. Je připravená se pacientům oddaně věnovat, když lékař zachytí na ultrazvuku např. ztrátu srdeční akce. Musí to být přece hrozný šok, když přijdete do ordinace s očekáváním, jak plod od minulé návštěvy povyrostl, a místo krásných zpráv se dozvíte, že již nežije. Tato nová úloha naší sestry pomohla zjemnit některé kritické situace a dává nám do budoucna naději na zlepšení kvality vztahů mezi pacienty a zdravotníky,“ shrnuje Mogrovics. Klinika se ostatně celkově snaží o holistický postoj. Nabízí doplňkové relaxační metody, třeba bylinné napářky. Tato relaxační metoda pomůže ženě vyladit psychiku v náročném procesu léčby. Klinicky není dostatečně ověřená, resp. lze ji těžko ověřit, ačkoli je používána celá tisíciletí. Klinika ji proto poskytuje za režijní náklady v rámci služeb pro pacientky k navození dobré psychické pohody.

Férovost finančních kompenzací za doplňkové metody a zejména snahu o porozumění opakovaně při školeních zdravotníků vyzdvihuje i Anna De Bayas Sanchez: „Je krásné vidět, jak se pacientka uklidní, když najednou ví, co ji čeká, a když ji zaměstnanec kliniky vezme za ruku. Projevit empatii nás nic nestojí, říkám vždycky. Neplodnost nebolí jako zlomenina a není vidět na povrchu, je schovaná za smutnými úsměvy a skrytým utrpením. Některé zahraniční studie ale ukazují, že pacienti podstupující IVF prožívají úzkosti, deprese a psychickou zátěž srovnatelnou s pacienty léčenými s terminálním onemocněním.“

Když informace matou: Když příliš vědět taky znamená nevědět

Je na místě odhalit další stinné stránky, kdy se v diskomfortu ocitají naopak zdravotníci. Ti čelí obtížným zkouškám při komunikaci s pacienty, kteří si sice leccos nastudují, ale vlastně nežádoucím způsobem. Někdy totiž přichází pacienti vybaveni informacemi, které si sami dohledali – jenže ty jsou nepřesné, vytržené z kontextu, nebo dokonce zcela mylné. A přesto jsou pro tyto návštěvníky středisek asistované reprodukce jediným zdrojem představy o tom, co je „běžné“ nebo „možné“.

Velkou roli hrají média. Některé články o zázračných těhotenstvích u žen po čtyřicítce neuvádějí klíčové informace – jako že šlo o darovaná vajíčka nebo zahraniční léčbu, případně že radosti předcházelo několik neúspěšných pokusů. Pacientka se pak dostaví na konzultaci s očekáváním, že „to půjde stejně“, a je zaskočená, když jí lékař doporučí jiné řešení. Reakce může být ryze emocionální, někdy až obranná.

„Bohužel velice často nastává situace, že neinformovaná pacientka přijde s požadavkem na stimulaci ve věku 45 let. Když těmto pacientům vysvětlujeme, že vzhledem k nízkému AMH a věku už není možné použít vlastní vajíčka, jsou na nás v mnoha případech naštvaní. Na internetu – jak tu zaznělo – kolují články o zázračných těhotenstvích. Po delším rozhovoru a citlivém vysvětlení situaci pacienti přijmou a nakonec se rozhodnou pro léčbu s darovanými oocyty. Tyto případy nás jen utvrzují v tom, že je potřeba o těchto věcech mluvit otevřeně a s respektem k emocím, které si pacienti do ordinace přinášejí,“ popisuje zkušená koordinátorka Marta z kliniky FertiCare.

Jak demonstruje citace, i v tomto případě je důležité hledat cesty k pochopení. Nejde o to pacienta jen kvalifikovaně „poučit“, ale podat mu informace s citem a empatií. A zároveň připustit, že šíření zkreslených představ není vina jednotlivce. Mnozí novináři publikují, aniž by se v problematice alespoň v minimálním měřítku orientovali, a nejsou schopni dohlédnout, co způsobí např. článek informující o otěhotnění pětapadesátnice jako o senzaci. Chybí informace, že u nás je dle zákona o specifických zdravotních službách (č. 373/2011 Sb.) umělé oplodnění možné provést ženě nejpozději do dne, kdy dosáhne věku 49 let. V den embryotransferu tedy pacientka nesmí být starší 48 let + 364 dní. Text třeba dále postrádá informaci, kde ve světě je věkový limit odlišný, tedy kde pacientka cyklus absolvovala. A zejména schází informace o tom, že šlo o oocyty dárkyně, případně o kompletně darované embryo.

Padesátnice Ivana k tomu doplňuje: „Podobné články se ke mně občas dostanou a v minulosti jsem nad nimi hlouběji neuvažovala. Moje dcera ale už léta pracuje jako koordinátorka umělého oplodnění na pražské klinice. Byla jsem velmi překvapená, když mě po nástupu do práce informovala o tom co a jak. Popravdě, já jsem si myslela, že dokud menstruuji, jsem zkrátka schopná zplodit dítě. Myslím, že moje generace nebyla dostatečně poučena o tom, nakolik je plodnost vázána na věk, že ženy ve vyšším věku mají vajíčka už v podstatě nepoužitelná…“ Ivana dodává, že jí naopak spíš rodiče vtloukali do hlavy, ať studuje, ať neotěhotní moc brzy. „Škoda, že se o těchto věcech nehovoří ještě víc, lidé kolikrát žijí v naději, která už nemá šanci stát se realitou,“ krčí rameny Ivana.

Dr. Google vás může mást, vzdělejte se z lepších zdrojů

Svízelné situace si mnohá centra, ale i samostatní pracovníci nebo konzultanti v oblasti IVF uvědomují. Reflektují, že pacient se v systému neorientuje, protože v něm není „doma“. Možná se ocitl v nemocnici po deseti letech, možná vstoupil do světa IVF poprvé. Nezná termíny, nedovede v této oblasti filtrovat zdroje a jejich důvěryhodnost – a o to víc potřebuje srozumitelnou a trpělivou komunikaci. Zdravotníci nemohou být u nás všude a vždy. Ale mohou být těmi, kdo otevírají dveře porozumění, a tím i důvěry.

Pokud pracujete v oboru a trápí vás nesoulad v dialozích s pacienty, pak mohou pomoci i jednoduché edukační materiály – brožury, letáky, stručné knížečky s přehledným vysvětlením fází IVF a věkových limitů, doplněné i o statistiku úspěšnosti apod. Distribuce relevantních materiálů už při první návštěvě by dost možná minimalizovala nedorozumění a přispěla k většímu klidu pacientů, zdravotníků i k efektivitě péče.

Jsou i další varianty, jak informovat veřejnost. Třeba pražská klinika IVF CUBE založila v roce 2023 nadační fond ProPlodnost, jehož cílem je kromě poskytování bezplatného preventivního vyšetření plodnosti pro muže a ženy také vyvracení obecných mýtů a snaha edukovat veřejnost.

Asistovaná reprodukce je navíc podle Anny De Bayas Sanchez dynamicky se rozvíjejícím oborem a doporučení se často mění v závislosti na nových studiích. Proto je klíčové se neustále vzdělávat, sledovat mezinárodní praxi a držet krok s vývojem. „Nabádám jak zdravotníky, tak pacienty, aby si informace ověřovali. Stává se, že kvůli neaktuálním informacím mohou kliniky nevědomky nabízet za vysokou finanční kompenzaci metody, u kterých bylo prokázáno, že nepřinášejí benefit žádný, nebo jen takový, který nebyl dostatečně vědecky podložen. Je vhodné pracovat s odbornými společnostmi, jako je ESHRE (European Society of Human Reproduction and Embryology) nebo ASRM (American Society for Reproductive Medicine). Inspirací mohou být rovněž doporučení britského regulačního úřadu HFEA (Human Fertilisation and Embryology Authority), který dohlíží na kvalitu péče a etické standardy v oblasti IVF ve Velké Británii,“ dodává závěrem Sanchez.
 

---

O autorce

Bc. Michaela Kalivodová
Absolvovala obor Český jazyk a literatura na Filozofické fakultě UK v Praze a také kurz celoživotního vzdělání Psychologie pro každý den. Živí se psaním. Příležitostně přispívá do různých periodik (např. Miminko), kde se ve spolupráci s lékaři a dalšími odborníky ve zdravotnictví věnuje zdravotnickým nebo sociálním tématům.

 

• tisk
• předplatit si