Povolání: lékařka. Dnes samozřejmost, před 150 lety nemyslitelné

V minulém čísle jsme popisovali osudy jedné z průkopnic lékařského povolání MUDr. Vlasty Kálalové-Di Lotti, která se významným způsobem zapsala do osudů českých žen-lékařek. Pro zviditelnění nově vzniklého státu – Československa – udělala mnohé, stejně tak pro emancipaci žen, a to nejen založením československé nemocnice v Bagdádu. Než se podíváme na osudy úplně prvních lékařek, které působily na území Rakouska-Uherska, resp. v části Čech a Moravy, zkusme se nad fenoménem lékařského povolání vykonávaného ženami podívat současnými statistickými údaji.

Poslední rok, kdy měli muži převahu v absolvování lékařských fakult, byl rok 1988. Od roku následujícího již zaznamenáváme zvyšující se trend ve prospěch něžného pohlaví. Jedním z faktorů, proč tomu tak je, by mohlo být snížení fyzické náročnosti některých oborů související s pokrokem v medicíně či více odchodů do zahraničí ve prospěch mužů. Jak nám sdělila studentka K. Kvapilová z 1. ročníku 2. LF UK, v současné době je na této fakultě v prvním ročníku oboru Všeobecné lékařství 135 dívek oproti jednomu stu chlapců. Pokud bychom se zaměřili na nelékařská povolání, tak např. na Vysoké škole zdravotnické v Praze nastoupilo do prvního ročníku v akademickém roce 2024/25 ke studiu v bakalářském oboru Všeobecná sestra 184 dívek a 17 chlapců, v oboru Fyzioterapie 20 dívek a 15 chlapců a v oboru Zdravotnický záchranář 38 dívek k 49 chlapcům. U nelékařských profesí bychom tento trend asi očekávali, i když např. malý rozdíl v převaze mužského pohlaví oproti ženám u záchranářů je překvapivý (56 %).

Podívejme se na data z Českého statistického úřadu v roce 2023 (tab. 1).

Pokud se podíváme, kolik žen stojí naopak ve vedoucích funkcích klinik, zde už tak pozitivní býti nemůžeme. Porovnali jsme data z webových stránek FN Bulovka v Praze a sledujeme trend primariátů v gen­derovém vyjádření. Z 28 oddělení stojí v čele primariátů 8 žen a z 12 postů přednostů pouze jedna zástupkyně něžného pohlaví. Ve světovém měřítku patří České republice 8. příčka (necelých 58 %), na prvních třech se umístily státy s více jak 70% zastoupením žen lékařek (Estonsko, Lotyšsko, Litva). V polovině žebříčku se nachází např. Švédsko, Velká Británie či Rakousko, kde poměr tvoří cca 50 %. Naopak na posledním 37. místě se nachází Japonsko s 22 %. Smyslem tohoto článku není uvádět důvody, proč tomu tak je. Smyslem je naopak vyzvednout průkopnice, které mají mj. zásluhy na tom, že dnes je zdravotnické povolání v převaze vykonáváno ženami, a to téměř ve všech pozicích, což by na úplném počátku, kdy naše protagonistky bojovaly už jen za to, aby mohly medicínu vystudovat, bylo zhola nemyslitelné. A možnost „šéfovat“ svým kolegům mužům? Povídka z kategorie sci-fi.

A to se již dostáváme k prvnímu výročí, které je radno si připomenout. Před 145 lety (1880) se stává Bohuslava Kecková, narozená ve středních Čechách v Bukolu, první ženou pocházející z Čech, která absolvovala lékařskou fakultu na univerzitě v Curychu. Celosvětové prvenství má Elizabeth Blackwell, která promovala v New Yorku v roce 1849 na Geneva Medical College. Ale pojďme zpět do monarchie Rakouska-Uherska. V dávné době jen zájem o povolání nestačil. Bohuslava Kecková, která se narodila 18. března 1854, měla alespoň to štěstí, že pocházela ze zámožnější rodiny, která brzy po jejím narození přesídlila do Prahy. Mj. jí tento fakt umožnil soukromou výuku předmětů na gymnáziu a posléze po udělení „zvláštního ministerského povolení“ i složení maturitní zkoušky na chlapeckém gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně. Tímto krokem zde máme opět prvenství, neb maturitní zkoušku složila jako první Češka (dívka) v historii. Doktorkou medicíny se stává na curyšské univerzitě jako 22. žena v pořadí a doktorát obhajuje prací s chirurgickým tématem operace štítné žlázy. Navrací se zpět do Prahy, ale bohužel monarchie neuznává její diplom ze zahraničí, a tak nemůže vykonávat lékařskou praxi. I když finančně byla zajištěna a pracovat nemusela, touha k lékařskému povolání byla silnější. Bohužel ani po urgencích jí praxe nebyla dovolena. Odjíždí tedy do Vídně a absolvuje kurz pro porodní báby. Od roku 1883 pracuje jako porodní bába nejprve přímo v Karlíně, kde žije část její rodiny, později i v Praze. Od roku 1893 působí v Bosně, kterou spravuje monarchie Rakouska-Uherska, a vykonává v Mostaru lékařskou praxi spočívající v péči o muslimské ženy. Od roku 1896 se ofi­ciálně stává zemskou lékařkou pro Bosnu a Hercegovinu. Její práce nespočívá pouze v lékařství, ale vzhledem k době a místním podmínkám bychom dnes mohli napsat, že se z velké části věnuje hygieně, stravě, edukaci místního obyvatelstva o prevenci před šířením různých chorob, vč. alkoholizmu, a bojuje s takovým onemocněním, jako je TBC, syfilis apod. Kromě toho ale vyučuje i negramotné. A protože, jak jsme si již řekli, patřila k zastánkyním emancipace, byla jednou z členek různých uskupení vč. Amerického klubu dam, přispívala rovněž bohatou publikační činností do různých periodik ve své vlasti i v Bosně, kde publikovala v chorvatském jazyce. V Bosně vydržela celých 18 let a dosáhla značného uznání. Toho se kupodivu dočká od ministerstva a později i vlády monarchie, která své poděkování oceňuje i finančním darem. I když mnohé úspěšně léčila, sama trpěla nevyléčitelnou nemocí, a sice diabetem. Ráda se vracela na léčebné pobyty do Čech, nejčastěji do Karlových Varů, načerpat nové síly jezdila i ke své sestře do Kostomlat nad Labem. Na komplikace diabetu umírá 17. října 1911 (v 57 letech) právě u své sestry v Kostomlatech, kde je i pochována.

Druhé výročí se pojí se jménem Anny Honzákové. I když Anna byla v pořadí až třetí českou lékařkou (druhá byla Anna Bayerová, které se budeme podrobněji věnovat později), její prvenství tkví v tom, že se stává první absolventkou lékařství na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Ale ani její cesta za vysněným povoláním nebyla snadná.

V letošním roce si připomínáme jednak 150 let od jejího narození (1875), dále 120 let od založení vlastní ordinace v Praze (1905) a i 85. výročí od jejího úmrtí v roce 1940. A to už určitě stojí za to si tuto významnou osobnost připomenout. Anna Honzáková se narodila v Kopidlnu v pořadí jako páté dítě. Narodila se do velmi osvíceného a vzdělaného prostředí. Její otec byl uznávaný lékař Jan Honzák, mj. lékař rodiny hraběte Ervína Šlika. Její bratr Bedřich (významný lékař a budoucí ředitel nemocnice v Hradci Králové) již studoval medicínu ve Švýcarsku a stejně tak ve stopách otce měla nakročeno i Anna. Bohužel jeho náhlá smrt způsobila nechtěné změny plánů. Anna se nejprve vydává na nově založené dívčí gymnázium Minerva v Praze, kde dosahuje vynikajících studijních výsledků. Bohužel ani to jí nezaručilo nástup na vysněné medicínské studium. Karlo-Ferdinandova univerzita ženy nepřijímala, ovšem na pražské německé univerzitě našla Anna vstřícnější přístup, i když směla pouze chodit na přednášky, nikoli skládat zkoušky. I česká lékařská fakulta po dvou letech povolila studia dívkám, proto Anna přestupuje, ale opět bez řádných zkoušek. To bylo povoleno až výnosem z roku 1900, na kterém měla velký podíl sama Anna, která mnohokrát urgovala možnost složení řádných zkoušek u vídeňského dvora. Anně se nepodařilo v roce 1902 pouze promovat na lékařské fakultě co by první ženě v oboru medicíny vůbec, ale zároveň co by třetí žena v pořadí získává doktorát na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (1. v oboru filozofie byla Marie Zdenka Baborová, 2. v oboru matematiky Marie Fabiánová a mj. 4. v anglických dějinách Alice Masaryková).

Po studiích nastupuje do Všeobecné nemocnice na 1. chirurgickou kliniku k profesoru Karlu Maydlovi, kde si zamýšlela vykonat povinnou tříletou neplacenou praxi. Ovšem její vědecká kariéra netrvá dlouho a po náhlém úmrtí profesora Maydla v roce 1903 pokračuje u profesora Karla Pawlíka v oboru gynekologie a porodnictví. Po marných žádostech o místo ve státní službě se odhodlává k netradičnímu kroku a je z toho opět prvenství. Vzniká první soukromá gynekologická ordinace v Praze v ulici Na Moráni vedená ženou lékařkou. A tento krok byl nejen odvážný, ale zároveň se ukázal jako cesta správným směrem, neboť ordinace si našla svůj věhlas. Díky velmi filantropickému smýšlení léčila nemajetné ženy bez nároku na honorář, naopak bohatá klientela z řad např. umělkyň ji saturovala finanční zajištění. Anna Honzáková zcela propadla své kariéře lékařky, věnovala se dál velmi aktivně emancipačnímu hnutí, vzdělávala studentky, šířila zdravotnickou osvětu, bojovala proti legalizaci potratů či prostituci, a to nejen při přednáškové činnosti, ale i činnosti publikační. Umírá náhle ve věku 64 let 13. října 1940 v Praze, kde je i pochována na Vinohradském hřbitově.

Výše popsané případy vypadají v dnešní době jako něco nemyslitelného. Pokud si připomeneme, že dnes dívkám stačí k zájmu o povolání úspěšně odmaturovat a složit přijímací zkoušky na některou z lékařských fakult, vzpomeňme na ten rozpor v čase, který od sebe dělí 150 let. Až někdy půjdete na procházku centrem Prahy, pozvedněte hlavu naproti ministerstvu zdravotnictví v ulici Na Moráni u čísla popisného 7, kde se nalézá pamětní deska jako vzpomínka na první soukromou čistě „ženskou“ gynekologickou ordinaci a zavzpomínejte na odvážnou ženu, která svým průkopnickým smýšlením, pomohla mnoha dalším k dosažení svých snů stát se lékařkou. A stejně tak vzpomeňte na Bohuslavu Keckovou, které se sice podařilo vystudovat vytoužený obor, ale v zahraničí. A i když praxi nakonec směla vykonávat, tak rovněž tak daleko od domova.

Literatura

1. UHROVÁ E. Anna Honzáková a jiné dámy. Eva Uhrová 2012. ISBN 978-80-260-3152-9.
2. ŽÁKOVÁ L. Česká medicína zažila před 170 lety revo­luci. Narodila se první lékařka Bohuslava Kecková. 2024. [online]. Dostupné z: https://eurozpravy.cz/magazin/ceska-medicina-zazila-pred-170-lety-revoluci-narodila-se-prvni-lekarka-bohuslava-keckova.v2is38az.
3. CHOLEVOVÁ A. Ženy ve zdravotnictví. 2023. ­[online]. Dostupné z: https://www.ceskovdatech.cz/clanek/178-zeny-ve-zdravotnictvi/#:~:text=Podle%20posledn%C3%ADch%20%C4%8D%C3%
ADsel%20%C4%8Cesk%C3%A9ho%20statistick%C3%A9ho%20%C3%BA%C5%
99adu%20tvo%C5%99ily,a%20soci%C3%A1ln%C3%ADch%20slu%C5%BEeb%
2C%20kter%C3%BD%20dlouhodob%C4%9B%20stabiln%C4%9B%20roste.
4. ČSÚ. Statistická ročenka České republiky – 2024. 2024. [online]. Dostupné z: https://csu.gov.cz/produkty/statisticka-rocenka-ceske-republiky-2024#zdravi.

 

PhDr. Bára Svátková
Vysoká škola zdravotnická, Praha

 

• tisk
• předplatit si