Péče nekončí odchodem na druhý břeh: podpora pozůstalých jako nedílná součást paliativy

Paliativní péče v Česku prochází v posledních letech výrazným rozvojem. Tento posun přináší změnu ve vnímání smrti a konce života jako přirozené součásti lidské existence. A nese s sebou podstatný zvrat i v péči o ty, co tu po smrti blízkých zůstávají.

Paliativní péče vzkvétá

O tom, že se česká paliativní péče těší velkému rozmachu, opakovaně hovoří i MUDr. Ondřej Sláma, Ph.D., přední český onkolog a paliatr, který se dlouhodobě zasazuje o její rozvoj a profesionalizaci. Významnou úlohu v tomto vývoji dále sehrává např. organizace Cesta domů. Věnuje se domácí hospicové péči a zároveň nabízí kurzy, publikace i metodické materiály určené pedagogům a rodičům. Pomáhá jak dětem, tak dospělým porozumět tomu, že život má začátek i konec a že je v pořádku o tom mluvit. V jedné z mnoha jejich knih pro děti Anna a Anička (Martina Špinková, 2014) čtenáři sledují příběh holčičky, jež se učí zvládat postupné odcházení milované babičky – citlivě a s respektem k emocím. Kompletní výčet na těchto stránkách není možné podat, ale ještě namátkou: Před více než deseti lety nám v mnohém otevřel oči sedmidílný dokument Šárky Maixnerové Život se smrtí. O pohledu na paliativní péči zase v nedávné době veřejně hovořila oblíbená zpěvačka Anna Julie Slováčková. Popisovala, jak jí tato péče pomohla utřídit si priority a naučila ji mluvit o nemoci s blízkými.

Veřejný zájem o tematiku potvrzují iniciativy, jako byla benefiční cyklojízda 8 DNÍ a 8 HODIN. Těm, kdo sledují média a novinky na sociálních sítích, nemohla uniknout. Hlavní postavou akce se stala Zorka – navzdory vážné diagnóze putovala osm dní napříč Českem, aby pomohla vybrat peníze pro organizace věnující se lidem v závěru života. Zastávky v sedmnácti domácích hospicích reprezentovaly solidaritu a nezbytnost důstojné péče na konci života.

Logicky je tak čím dál víc slyšet i o truchlících. Smrt blízkého totiž není „konec příběhu“. Pro ty, kteří žijí dál, právě tehdy začíná cesta novou realitou. A někdy je potřeba na té cestě nezůstat sám.

„Babička na vás teď nemá čas…“

Detabuizaci umírání a smrti s povděkem kvituje čtyřicátník Viktor: „Když nám nedávno zemřel otec, viděl jsem, jak všichni hovory o smrti milovaného manžela, tatínka a dědečka zvládáme o několik řádů lépe, než když nám jako malým zemřela babička. Představte si, že nám to naši snad půl roku nebyli schopni říct a my děti jsme se po ní pořád ptaly…“

Dnes je situace diametrálně odlišná. Třeba v domácím hospici Nablízku v Lysé nad Labem péče nekončí smrtí pacienta. Naopak začíná jedna z nejcitlivějších a nejnáročnějších etap doprovázení: podpora truchlících pozůstalých. Hospic Nablízku totiž zřídil poradnu pro pozůstalé, která je otevřena nejen rodinám bývalých pacientů, ale komukoli z veřejnosti. Externí pracovnice hospice Bc. Jolana Boháčková připomíná, že v souvislosti s paliativou se logicky řeší hlavně pacienti, ovšem pozornost pozůstalým dlužíme de facto historicky; vzhledem k tomu, že smrt byla v druhé polovině 20. století přesunuta do prostředí nemocnic, máme tu podle ní několik generací lidí, kteří postrádali jakýkoli kontakt se smrtí a nedovedou přirozeně poskytnout rodinnou a komunitní podporu.

Dále Boháčková upozorňuje na to, že doprovázení pozůstalých je specifická práce vyžadující rozsáhlé terapeutické zkušenosti; ne všichni psychoterapeuti jsou schopni rodinu zasaženou smrtí blízkého doprovázet. Obzvláště jedná-li se o rodinu, kde zemřelo dítě nebo někdo zemřel náhle.

„Během doprovázení vzniká s rodinami hluboký vztah. V okamžiku smrti se ten vztah nepřetrhne – pokud vnímáme, že blízcí potřebují oporu, pokračujeme dál,“ vysvětluje logické vyústění psychoterapeutka Mgr. Marta Linková, absolventka výcviku psychoanalytické psychoterapie, která v místní poradně působí. Služby jsou poskytovány zcela bezplatně, a to díky podpoře Nadace EP Group. Bezplatnost je podle Marty Linkové klíčová: „Ve chvíli, kdy je člověk zasažen ztrátou, nemá sílu hledat pomoc, natož řešit finance. Přitom právě tehdy potřebuje podporu nejvíc.“

Dostupnost této péče má zcela zásadní účel a smysl i proto, že běžná psychoterapeutická síť bývá přeplněná – a jak už zaznělo, ne každý odborník má zkušenosti s touto úzce specializovanou psychoterapeutickou disciplínou.

Smutek má mnoho podob

Ztráta blízkého člověka zasahuje do všech rovin života. „Lidé mluví o smutku, prázdnotě, únavě, izolaci, o silném strachu – ze smrti dalších blízkých nebo vlastní. Často cítí vinu, ptají se, jestli mohli něco udělat jinak. Mnohdy mají tělesné projevy úzkosti, ale nevědí, že to může souviset s neprožitým žalem,“ popisuje Marta Linková.

Ve zmíněné poradně je denním chlebem pracovat třeba s vdovami po ztrátě dlouholetého partnera. Tyto ženy je nutné podpořit v tom, že život jde dál a ony mají stále ještě kus života před sebou. Psychoterapeuti se je snaží povzbudit k tomu, aby chtěly žít a našly sílu stát se prospěšnými pro své okolí.

Další typické klienty najdeme mezi dospělými potomky, kteří pochovali rodiče, ale protože jejich vztah měl komplikovaný charakter, byl komplikovaný i odchod; zůstalo něco nedopovězeného. Potomek může mít pocity viny, že cítí zlost k mrtvé matce či otci. „V poradně je potřeba to nějak rozkrýt, pomoct mu říct, že je v pořádku zlobit se na otce za to, že nebyl tak dobrým tátou,“ odhaluje spletitější případy Linková. Frekventovaně využívají poradnu i rodiče s nezletilými dětmi, jimž zemřel druhý rodič. Ten, kdo má o potomky pečovat sám, si jednoduše neví rady – tápe, jak má děti ošetřit, láme si hlavu, jestli mají jít na pohřeb, kolik času a slov tématu vlastně věnovat. „Máme zkušenosti rovněž s dospělými klienty, kteří v dětství přišli o rodiče, a to ještě v době, kdy nebylo obvyklé řešit truchlení. Tehdy vládla spíš tendence o tom nemluvit, aby dítě rychle zapomnělo. Takže památky po mamince se schovaly a všichni se snažili být veselí – a to bylo traumatické, v dospělém životě se pak objevilo strádání a různé psychické obtíže, protože chybělo ono důležité truchlení,“ doplňuje Linková.

Terapeutická práce v takto specializované poradně se – jak je evidentní – diametrálně liší od běžné psychoterapie. Klienti přicházejí s konkrétním a existenciálním zraněním – smrtí milovaného člověka. Nechtějí řešit celý svůj život. Touží porozumět tomu, co se jim děje právě teď.

„Že už je načase, abych normálně fungoval?“

Specifickou a velmi náročnou klientelou jsou pak rodiny, které přišly o dítě. Taková práce vyžaduje maximální jemnost. Rodiče se často potřebují opakovaně vracet k posledním okamžikům života dítěte, mluvit o tom, co se stalo, i o tom, co už nikdy nebude. Mívají potřebu vyprávět o dítěti znovu a znovu – připomínat si jeho hlas, jeho vůni, jeho věty. „Rodiče neztratili jen potomka, ale i celou budoucnost, kterou si s ním představovali. Je to trauma, jenž se nedá jen tak přejít. Společnost ale někdy očekává, že už po pár měsících budou ‚fungovat‘. Místo toho potřebují prostor, kde jim někdo umožní zůstat v tom smutku tak dlouho, jak budou potřebovat,“ zdůrazňuje Linková.

Když smrt přijde náhle

Velký rozdíl v prožívání ztráty představuje okolnost smrti. U delšího doprovázení je prostor na rozloučení. „Náhlá úmrtí – např. po nehodách, infarktech nebo sebevraždách – bývají pro pozůstalé šokující. Nemají možnost se rozloučit, dochází k traumatizaci. Často přichází vina, hněv, otázky bez odpovědí. To všechno je nezbytné ošetřit,“ popisuje Marta Linková.

Některým klientům dlouho nedá spát konkrétní okamžik smrti – potřebují vědět, zda jejich blízký netrpěl, zda byl v klidu. Nepřítomnost informací může vést k bolestivým představám a domněnkám.

Jak mohou pomoci „řadoví“ zdravotníci?

Častokrát se zdravotníci – především sestry – ptají, jak mohou být pozůstalým oporou. Postrádají psychoterapeutický výcvik, přesto chtějí být platné. Odpověď je překvapivě jednoduchá: lidskost a přítomnost.

„Pozůstalí si pamatují, jak jim byla sdělena zpráva o úmrtí. I drobná slova nebo gesto mohou utkvět navždy. Nemusíte si dopředu chystat sofistikované věty, postačí odvaha zůstat s druhým v těžké chvíli. I pohled, tichý soucit, dotek, obyčejná věta ‚byl klidný‘ mohou mít nesmírně léčivý účinek,“ dodává Marta Linková.

Sestry hrají v kontaktu s pozůstalými a také samozřejmě přímo v paliativní péči zkrátka rozhodující roli – jsou s rodinou nejvíc, vnímají vztahovou dynamiku, mohou podpořit k loučení nebo jen prostě přispět svou laskavou přítomností. „Nebýt tady proto, abychom lidi ze smutku dostali. Být tady, abychom s nimi ten smutek vydrželi. Aby věděli, že v tom nejsou sami,“ shrnuje závěrem Linková.

Je z čeho vybírat

Podobně jako v Lysé nad Labem vznikají specializované poradny i na dalších místech v Česku. V Praze např. funguje poradna pro pozůstalé při RIAPSu (Regionální institut ambulantních psychosociálních služeb) na Praze 3, kde se kromě individuální péče konají pravidelná skupinová setkání pro ty, kteří přišli o blízkého v důsledku sebevraždy. Takto orientovaná podpora je velmi důležitá – nejen kvůli samotnému typu zármutku, ale i proto, že daná skupina truchlících se sem tam setkává s nepochopením nebo stigmatizací. Tato místa pomáhají nést bolestné ztráty citlivě, důstojně a s oporou.

I my zdravotníci, kteří se na popisovanou oblast nespecializujeme, si dnes můžeme v naději oddychnout. Když si totiž od pacientů vyslechneme smutný příběh nebo se staneme přímými svědky úmrtí v rodině, kromě už zdůrazněné empatie a sounáležitosti můžeme nabídnout konkrétní pomoc – stačí si vytvořit lokální mapu pomoci a vědět, kam pacienty nasměrovat. A dobrá zpráva je, že takových míst už není poskrovnu.

 

---

O autorce

Bc. Michaela Kalivodová

Absolvovala obor Český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a také kurz celoživotního vzdělání Psychologie pro každý den. Živí se psaním. Příležitostně přispívá do různých periodik (např. Miminko), kde se ve spolupráci s lékaři a dalšími odborníky ve zdravotnictví věnuje zdravotnickým nebo sociálním tématům.

 

• tisk
• předplatit si