Práce pro druhé jí pomáhala přežít

V této rubrice se snažíme přinášet vám zajímavé osudy sestřiček, lékařek a vlastně kohokoli, kdo je z historického hlediska zajímavá persona ošetřovatelského oboru. Dnes si dovolíme představit vám Lolu Fischerovou.

Lola, vlastním jménem Luisa, byla dlouholetá spolupracovnice a tajemnice Alice Garrigue Masarykové při jejím působení v Československém červeném kříži (ČSČK). Tak jako Alice Masaryková zasvětila i ona svůj profesní život pomoci druhým, i když ne přímo jako sestra, ale jako sociální pracovnice. Právě na sociální oblast kladla Alice Masaryková velký důraz, a proto se objevila sociální práce jako povinný předmět na ošetřovatelských školách. Stejně tak u sociálních pracovnic nalezneme v osnovách povinnou ošetřovatelskou péči v období prvorepublikové éry. Na okraj dodejme, že Alici Masarykovou považujeme za zakladatelku sociálního oboru u nás. Osnovy precizně a do detailu připravovala pro nový vyučující obor během svého vídeňského věznění, kdy byla odsouzena k trestu smrti mj. za velezradu.

Vraťme se k naší významné osobnosti – Luise. Letos si 6. září připomeneme 120. výročí od jejího narození. I když téměř celý svůj život bydlela v Praze s rodiči a sestrou Jiřinou, narodila se v Rychnově nad Kněžnou a netradiční a krásné křestní jméno dostala po své babičce (Luisa Šalamounová).

Maminka Irma se aktivně zajímala o politiku, o „ženskou otázku“, o kulturu, přispívala do tisku, tatínek Otto Fischer byl redaktor periodika Národní osvobození. Oba byli vlastenci, filantropové, osvícenci, vyznávali politiku T. G. Masaryka a to vše spolu s častými návštěvami významných osob z politického a uměleckého života u nich doma vytvářelo značně intelektuální prostředí, které Luisu Fischerovou i její sestru ovlivňovalo a utvářelo.

Luisa si už od dětství uvědomovala rozdíly mezi spolužáky a kamarády a vnímala sociální různorodost mezi nimi. Třeba to, že ne všichni mají stejný přístup a možnosti vzdělání. Sama byla velmi aktivní ve škole, ale i v mimoškolních činnostech. Proto pro ni volba studia na lyceu v Praze byla jediná možná a maturitní zkoušku absolvovala s vyznamenáním. Věnovala se velmi aktivně i studiu cizích jazyků, protože si byla vědoma nutnosti této znalosti, spatřovala v tom určitou progresi jako jeden z mnohých nástrojů proti sociálním nerovnostem. Byla aktivní ve skautingu, kde jí učarovaly určité hodnoty a principy hnutí. V Praze navštěvovala se svojí sestrou 11. oddíl skautek a později se stala jeho vůdkyní.

Ve dvacátých letech minulého století kromě vzorných studií na Vyšší škole sociální péče se Lola (jak ji jmenují ti nejbližší) zároveň stává dobrovolnou pracovnicí v Legii malých, což byla určitá „odnož“ Červeného kříže, která pomáhala smysluplně trávit čas mimo školu hlavně dětem ze sociálně znevýhodněných rodin. Po ukončení studií se profesně přesouvá do Lán na Kladensko, aby se následně vrátila zpět do Legie malých. Pracuje tam jako řádná sociální pracovnice a vychovatelka. Odtud je již krok k asistentské práci a záhy k práci tajemnice ČSČK na ústředí v Praze. Zde se setkává a na řadu let úzce spolupracuje s dlouholetou předsedkyní této organizace Alicí G. Masarykovou. Stává se její osobní tajemnicí a jejich vztah posléze přerostl ve vztah přátelský, obzvláště v těžkém období, kdy Alici Masarykové umírá otec.

Záběr práce Luisy pro Červený kříž a pro sociální oblast byl značný, ovšem jako by byla pro tento obor stvořena a vykonávala jej vždy velmi pilně a svědomitě a nad rámec svých povinností. Stala se členkou výboru Organizace sociálních pracovnic a kromě přípravy rozhlasových přednášek pro Alici Masarykovou se věnovala vlastní redaktorské činnosti. Díky tomu seznamovala odbornou i laickou veřejnost se sociální prací a s událostmi v Organizaci sociálních pracovnic.

Zasadila se, aby z bulletinu, který vycházel nepravidelně, vzniklo nové měsíční periodikum pod názvem Sociální pracovnice, které vycházelo až do roku 1948, v té době se jednalo o jediné takto odborně zaměřené periodikum. V roce 1932 zastupovala sociální pracovníky z Československa na zakládající schůzi Mezinárodního stálého sekretariátu sociálních pracovníků, který napomáhal spolupráci národních sdružení sociálních pracovníků a později byl přejmenován na International Federation of Social Workers, tedy Mezinárodní federaci sociálních pracovníků. Dalo by se říci, že Luisa Fischerová tak byla u položení důležitých základních kamenů v rozvoji sociální práce v tehdejším Československu. Bohužel zde skončila ta pozitivnější část jejího života.

V roce 1938 pod vlivem politických událostí se rozhodla neemigrovat, což jí rozmlouvala i Alice Masaryková. Nakonec se toto rozhodnutí ukázalo být rozhodnutím fatálním. ČSČK měl po 20 letech od svého založení značný movitý i nemovitý majetek, vč. vyspělé členské základny. Nejdříve přišel o majetek v obsazeném pohraničí, o majetek na Slovensku a Podkarpatsku a následně i o zbylý na území Čech a Moravy. V roce 1940 je spolek rozpuštěn a mnoho funkcionářů a jeho členů zatčeno, vězněno v koncentračních táborech či popraveno.

Byl to i osud Luisy. Těžko říct, zda k transportu do Terezína přispěla její neúnavná práce pro ČSČK, či židovský původ, ale pravděpodobně to byla kombinace obojího. Po ukončení práce pro Červený kříž dělá na žádost židovské obce jako sociální pracovnice a vychovatelka v internátě pro chlapce v Praze, ale v červenci 1942 po atentátu na Heydricha je nucena odejít spolu se svými rodiči do Terezína, a to transportem AAL (2. července 1942). Její sestru Jiřinu (významnou překladatelku) gestapo za napomáhání odboji zatklo a nakonec byla zavražděna.

Luisa v ghettu v Terezíně velmi rychle pochopila, kde je její úloha a své poslední dny života zasvětila i v takto nehostinných podmínkách sociální práci pro potřebné. V domově pro chlapce (budova bývalé školy, dnes muzeum ghetta) se stala vedoucí sociální péče, byla opatrovnicí osiřelých dětí a měla myšlenku na umístění nejmladších sirotků do „náhradní rodinné péče“. A to vše se jí dařilo uskutečnit. V archivu terezínského muzea je zpráva, kde Luisa Fischerová popisuje sociální práci v ghettu. Tento dokument je z historického hlediska velmi cenným materiálem s vysokou vypovídající hodnotou, jak vypadala péče o děti a co ji ovlivňovalo.

Ze začátku to byla práce především kolem přílivu a odlivu dětí během transportů do ghetta, později se řešily epidemie (spála, tyfus, žloutenka, encefalitida, záškrt, spalničky) a následovaly další transporty, tentokráte sirotků. Pro opuštěné děti bylo nezbytné sehnat ošacení, dát jim jídlo, zajistit zdravotní péči a alespoň základní hygienické podmínky. To vše se značným nedostatkem personálu. Sociálním sestrám se podařilo zřídit prádelnu, úsek opravy šatstva a ústavní kuchyni pro děti, které nebyly podporovány stravou od rodičů ani balíčky od příbuzných či dobročinných organizací. Dále na její popud byla sestavena sociální kartotéka, která popisovala původní zázemí dětí, ale zaručovala i určitou koordinaci péče sociální a zdravotní.

O tom, jak Luisa ke „svým“ dětem v Terezíně přistupovala, je dochován zápis, kde se můžeme dočíst o její obětavosti a péči o sirotky. Nikdy se nesnížila k přijetí „pravidel“ ghetta, kdy se někteří snažili na úkor ostatních přilepšit si, a tím získat větší šanci na přežití. I když byla opakovaně vystavována neskonalým psychickým a fyzickým hrůzám, snažila se prací pro druhé zachovat si určitý nadhled za pomoci svého filozofického přesvědčení a určitých duchovních a morálních hodnot.

V roce 1944 Luisa vlivem hladomoru, psychického i fyzického trýznění a hlavně špatných hygienických podmínek, vč. přítomnosti závažných infekčních nemocí, sama vážně onemocněla. 16. října se dobrovolně přihlásila k transportu smrti s označením Er. č. 1006 z Terezína do Osvětimi, do kterého byli zařazeni její rodiče. Nebylo jí ani čtyřicet let, tušila, že se její život chýlí ke konci, a přála si, aby se tak stalo spolu s maminkou a tatínkem, o které se chtěla ještě alespoň chvilku postarat. Všichni byli zavražděni v Osvětimi.

Vzpomeňme prosím na Luisu Fischerovou, významnou osobnost, která měla srdce na pravém místě a pro kterou byla pomoc druhým nikoli frází, ale naplněním života, byť jí nebylo dopřáno poznat veškeré jeho krásy.

PhDr. Bára Svátková
Vysoká škola zdravotnická, Praha

 

Literatura
1. HOLOCAUST.CZ. Luisa Fischerová. [online]. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/84417-luisa-fischerova/.
2. ŽIDOVSKÉ MUZEUM V PRAZE. Fischerová, Luisa: sociální péče v L 417 v Terezíně. [online]. Dostupné z: https://collections.jewishmuseum.cz/index.php/Detail/Object/Show/object_id/76337.
3. KODYMOVÁ P. Sociální pracovnice Luisa Fischerová. Fórum sociální práce 2017; 8(2): 55–59.

 

• tisk
• předplatit si