„Průběh porodu nedefinuje vaši hodnotu jako ženy a matky,“ říká porodní asistentka Bc. Julie Bischofová

Pozvánku na rozhovor do 5. čísla Florence přijala Bc. Julie Bischofová, porodní asistentka a influencerka. Julie Bischofová vystudovala porodní asistenci v Brně na Masarykově univerzitě a nyní pracuje v porodnici FN Brno na Obilním trhu. Mimo to vede také předporodní kurzy, kde připravuje na porod jak ženy, tak i jejich partnery. Kromě práce porodní asistentky však vede i úspěšný instagramový účet, na němž měla v říjnu 2025 55 tisíc sledujících a desetitisícové až statisícové dosahy. Jak lze pracovat ve zdravotnictví a při tom působit na sociálních sítích? Na to se dozvíte odpověď v rozhovoru.

Co vás vedlo stát se porodní asistentkou? Jaký je váš příběh?

Nemám žádný romantický příběh o tom, že bych to chtěla dělat už od dětství. Ale už od malička jsem věděla, že bych chtěla pracovat ve zdravotnictví. A to hlavně z toho důvodu, že moji prarodiče jsou lékaři, takže jsem ke zdravotnictví měla vždy trochu jiný vztah. Vždycky mi vonělo prostředí porodnice nebo nemocnice, i ta dezinfekce, která většině lidí smrdí. Prarodiče mohli primárně za to, že jsem tíhla ke zdravotnictví a že bych v něm mohla pracovat. Ale k porodní asistenci jako takové jsem se dostala náhodou. Když jsem si dávala přihlášky na vysokou školu, věděla jsem, že chci jít na Masarykovu univerzitu, na Lékařskou fakultu. Na jejím webu jsem objevila obor porodní asistence. Říkala jsem si, že to je hezké a že to zkusím. A nakonec jsem na ten obor nastoupila. Po prvním semestru jsem zjistila, že mě to naplňuje i baví a že mi tato práce dává velký smysl. Spojují se tam přesně ty věci, proč jsem vůbec chtěla jít do zdravotnictví.

Co vás na této práci baví? Co je nejzajímavější a co naopak nejnáročnější?

Mě baví nejvíc to, že porodní asistentka je velice autonomní profese a že jsou, obzvláště tady v Brně, dodržovány kompetence porodních asistentek. Na porodním sále jsem sama za sebe a můžu s ženou pracovat takovým způsobem, jakým potřebuju. Samozřejmě je tam v případě potřeby přítomen lékař. Ale baví mě ta práce se ženami u porodu, protože vidíte hned výsledek jako takový, i když hnedka někdy úplně ne. Ale dává mi velký smysl pomáhat ženám ve chvíli, kdy přivádí na svět nový život.

Práce je navíc velice pestrá, není jednotvárná. Člověk jde do práce s tím, že vůbec neví, co ho čeká. A vlastně i to je na tom to zajímavé – každý den se učíte trošku něco jiného, něco nového.

Nejvíc mě naplňuje, když mi ženy dávají pozitivní zpětnou vazbu a poděkují mi. To je to, co mě drží nad vodou, protože to je samozřejmě náročná práce. Je to práce, která je často idealizovaná. Když řeknu, že jsem porodní asistentka, tak mi lidi říkají, že mám krásnou práci a že celý den mazlím miminka. Z části je to pravda – je to hezká práce, ale velmi náročná. Není to jen o těch hezkých chvílích, je to i o chvílích, které jsou fyzicky a také psychicky náročné.

A co je nejnáročnější? Je to práce s lidmi, takže to je samo o sobě náročné. Žena je u porodu velmi zranitelná, mění se, chová se jinak, je to naprosto specifická situace v jejím životě.

Co mě na té práci nebaví, je administrativa a byrokracie, která je ale v každém oboru. Systém zdravotnictví u nás v Česku je dobrý, ale je takový zkostnatělý. A změnit a posunout se nějakým způsobem v tom státním sektoru je zkrátka náročné. Ne úplně všechny věci fungují dobře, ale to asi všichni zdravotníci vnímají.

Vy kromě toho, že jste porodní asistentka na porodním sále, vedete přípravné kurzy a webináře. V čem vidíte největší přínos přípravy na porod?

Já vždy říkám, že na porod a péči o miminko v šestinedělí žádný kurz stoprocentně nepřipraví. Ta zkušenost je nepřenositelná. Až si tím žena projde, teprve pak zjistí, o čem to je. Je ale důležité už do toho jít s nějakými informacemi – a to právě může zajistit předporodní kurz. Některé ženy mají velký strach spojený s porodem – neví, co je čeká, jaké mají možnosti. Tyto strachy se dají moc hezky právě předporodní přípravou odbourat. Myslím si, že je důležité, aby žena, která jde k porodu, věděla, co ji přibližně čeká, jaké má možnosti, co dělat nebo naopak nedělat, co může čekat ze strany personálu. Jakým způsobem to funguje nebo nefunguje. To samé i v období šestinedělí – s kojením, s péčí o miminko – jedná se o nepřenositelnou zkušenost. Spousta žen, které si prošly šestinedělím, vám řekne, že je na to nikdo nikdy nepřipravil, ani ten sebelepší kurz. S čímž souhlasím. Ale i tak je důležité mít informace, co je ještě normální v šestinedělí a co není. Nebo kam se ­obracet v případě, že něco žena nezvládá.

Je taky důležité, jaký předporodní kurz a u koho ta žena absolvuje. V České republice to není nijak legislativně ošetřené, předporodní kurz může vést v podstatě kdokoli. A proto vždy říkám, že žena by měla být obezřetná, ke komu na kurz jde, od koho informace čerpá, jaké má daný člověk zkušenosti, vzdělání atd. Jsou ženy, které potřebují udělat maximum před porodem a zjišťují si všechny informace, ale pak jsou také ženy, které radši nic slyšet nechtějí. Často řeším na konzultacích po proběhlých porodech, že ženy říkají: „Kdybych tohle věděla, kdybych věděla, že mám takové možnosti, …“ Takže si myslím, že určitý základní předporodní kurz je fajn absolvovat. Je dobré vědět o možnostech, které jsou a jaké mám.

Jaké jsou nejčastější obavy a mýty, se kterými ženy přicházejí do kurzů?

Co se týká obav, nejčastěji jsou spojené s bolestí u porodu – zda to zvládnou, jaké to bude, mají strach z neznámého. Spousta strachů se dá řešit i tím kurzem. Vidím to i na zpětných vazbách – ženy mi píšou po kurzech, že moc děkují a že jsou díky kurzu mnohem víc v klidu.

Když trošku odbočím, nevýhoda v dnešní době je v tom, že informací je strašně moc. Existuje spousta protichůdných informací, spousta diskuzních skupin, fór atd. A ty ženy jsou pak v takové rozhodovací paralýze nebo úzkosti – neví, co je správně, co mají dělat, jaký informační kanál si vybrat. I z tohoto důvodu je vhodné jít k někomu, kdo vám ty informace utřídí a řekne, co a jak. Je ale vhodné jít k někomu, kdo je z oboru, kdo je v každodenním kontaktu s porody.

Co se týká strachů, myslím, že jsme schopni je celkem hezky odbourat. Největší strachy, se kterými ženy přichází, jsou: bolest u porodu, jakým způsobem to zvládnou, koho u porodu potkají (jestli to bude fajn člověk, jestli se o ženu postará, jestli bude u porodu sama).

Pak jsou tam i další strachy, tedy spíš study. Porod je dost intimní zážitek, my jako zdravotníci dost narušujeme integritu ženy a zasahujeme do intimních zón. Je tam stud – co když se něco stane? Porod jako takový je velmi naturální, takže ženy mají strach třeba z úniku stolice během porodu, co na to řekne partner, co když je partner uvidí v situaci, kdy se nebudou cítit komfortně, jak se na ně bude partner dívat po porodu atd.

Dále je velký strach z poranění u porodu. A pak samozřejmě strach o miminko – jestli to zvládne, jestli se narodí zdravé atd.

Mně tom přijde asi nejhorší ta nejistota. Protože kurz je samozřejmě dobrý, ale přesný scénář to nikdy mít nebude.

To je na tom někdy možná to nejtěžší – přijmout, že to nemám stoprocentně ve svých rukách. A vlastně ani nikdo jiný. Porod je pořád věc dynamická, existuje spousta věcí, které nejdou ovlivnit, to je těžké obzvláště pro ženy, které mají rády vše naplánované. Není žádný univerzální recept na porod.

Jakou jednu věc byste řekla, že je úplně ten základ? Ta jedna informace, kterou by si opravdu měly ženy odnést domů z kurzu.

Jednu věc vždy říkám a myslím si, že to je to nejdůležitější. Jestli si neodnesou nic jiného, tak aspoň tohle. Průběh porodu nedefinuje jejich hodnotu jako ženy a matky. V dnešní době je totiž až fanatická propagace přirozených porodů, což je na jednu stranu velice dobře. My zdravotníci chceme, aby všechny ženy porodily přirozeně, tedy vaginálně, ale to prostě někdy není možné. Ani z fyziologického hlediska to někdy nejde – v případě onemocnění nebo jiných komplikací. Ale ten trend i v rámci sociálních sítí je obrovský. A pak si spousta žen vyslechne, že když měly u porodu epidurál, tak nerodily. Nebo když rodily císařským řezem, tak to nebyl porod. A někdy je pro ně těžké přijmout to, že porod nebyl takový, jaký si vysnily nebo jaký očekávaly podle těch sociálních sítí.

Porod se naplánovat nedá, ale dá se udělat spousta věcí pro to, aby to bylo fajn a aby si žena odnesla pozitivní porodní zkušenost. Určitě to není o tom, že žena, která porodila vaginálně, je nějaká silnější nebo lepší než ta, která rodila císařským řezem.

Kromě jiného máte i instagramový profil, kde jste dost aktivní a vidět. Zajímalo by mě, jak vás napadlo si ho založit?

Když jsem se dozvěděla, že jsem přijatá na porodní asistenci, a rozhodla jsem se, že tam nastoupím, hledala jsem instagramové profily nějaké porodní asistentky nebo studentky porodní asistence, protože v té době už bylo dost profilů studentů medicíny nebo lékařů, zubařů atd., které postovaly na sociálních sítích. A mně se líbilo, že se člověk díky tomu dozví trošku jiné a reálnější informace o té práci, o tom oboru. Když jsem hledala nějakou porodní asistentku, zjistila jsem, že žádný profil v té době neexistoval. Tak jsem si říkala, že to je celkem díra na trhu. A dávalo mi to smysl, protože když jsem šla studovat porodní asistenci, tak se mě lidi ptali, kdo je to vlastně porodní asistentka, co dělá, co je její náplň práce. Anebo reagovali větou: „Aha, to budeš ta dula.“ Tam jsem vlastně přišla na to, že spousta lidí vůbec neví, co je porodní asistence. A za mě jsou sociální sítě nejjednodušším nástrojem, jak se informace dají dostat do společnosti, k laické veřejnosti.

Navíc pokud chceme v rámci oboru něco měnit, chceme, aby nás slyšeli politici, zákonodárci, kteří ovlivňují kompetence nás zdravotníků. Musíme být tedy nějakým způsobem vidět a mít hlas.

Kde na to berete čas a sílu? Jste tam dost aktivní, máte spoustu sledujících…

V porodnici mám poloviční úvazek. Když jsem nastupovala, tak jsem měla tříčtvrteční úvazek a ještě jsem studovala. A jelikož se to pak začalo kupit – začali jsme dělat předporodní kurzy s jednou mojí kolegyní, tak už to nebylo udržitelné. Takže mám poloviční úvazek a k tomu všechny své ostatní aktivity. Takže hodinově to tak vyjde na úvazek a půl.

Každopádně vytvářet videa na instagram je samozřejmě jednodušší než pracovat na porodním sále. Nicméně myslím si, že je důležité být v kontaktu s realitou, pokud chci o tématech souvisejících s porodem apod. mluvit a informovat na so­ciálních sítích.

Máte vypozorováno, jaké typy příspěvků vám nejvíc fungují?

Algoritmus instagramu je velice nevyzpytatelný. Udělala jsem nedávno video o tom, že v září to bývá na porodních sálech náročné, protože před devíti měsíci byly Vánoce a Nový rok. To video mi zabralo tak pět minut, možná ani ne, a má obrovský dosah. A pak videa, která dělám několik hodin, která jsou delší, edukační, povídací, ty dosahy mají mnohem menší.

Přijde mi, že čím větší blbost a čím to je kratší, tím to je lepší. Ale co určitě funguje, jsou příběhy – z porodnice, z praxe. Jde vidět, že pokud dávám story z práce, tak ty dosahy jsou mnohonásobně vyšší než u jiných příspěvků. Fotky a příběhy konkrétních žen, u jejichž porodu jsem byla, mají vždy velkou odezvu.

Máte nějaký jeden nejsilnější příběh?

On svým způsobem je každý příběh silný. Ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Ale pamatuju si na jeden porod, to jsem byla ještě na praxích v nemocnici. Byl to pár hrozně fajn lidí, sedli jsme si i po lidské stránce. Tito lidé čekali šest let na své vytoužené miminko a absolvovali poměrně náročnou léčbu v rámci IVF centra. Takže to bylo takové vytoužené, vymodlené miminko. A zároveň to byl hrozně hezký porod – takový klidný. Žena velmi pěkně komunikovala směrem k tomu miminku během porodu a porodila opravdu krásně na to, že rodila poprvé. Takže to bylo dojemné i z hlediska vítání toho miminka. Zároveň tam byla i jedna medička, která se mě ptala, jestli to je vždycky tak v klidu a hezky, tak jsem jí musela říct, že není.

Když se ještě vrátíme k vašemu působení na sociálních sítích, co je pro vás největší výzva při práci v online prostoru?

Největší výzvou pro mě je moje cílová skupina – komunita těhotných žen, žen na mateřské dovolené. Tato komunita je velmi specifická, také témata jsou specifická, např. v tom, že jsou opravdu náročná. Je pro mě opravdu velká výzva ta témata a příspěvky zpracovat tak, aby se nikoho nedotkly. Někdy to asi ani nejde. I když věnuju dost času přemýšlení, jak to napsat a jak to vyjádřit. Ale pak si řeknu, že se tam přece může objevit ještě někdo, kdo to bude zas vnímat jiným způsobem.

To je také riziko psaného projevu – každý si to vyloží jinak. Ale myslím si, že se mi to docela daří vyjádřit. Nevybavuju si, že bych měla nějaký velmi kontroverzní příspěvek, který by rozbouřil instagramové vody. I když jeden asi byl – téma alkoholu v těhotenství. Ale alkohol je v České republice téma velké samo o sobě, takže jsem to čekala. Věděla jsem, že to rozbouří velké emoce.

I s narůstajícím počtem lidí se nesetkávám s mnoha hejty, a to jak ve zprávách, tak v komentářích. Říkala jsem si, jak dlouho to asi vydrží, a překvapuje mě, že to drží dlouho. Pamatuju si tak dvě zprávy za těch cca šest let, co to dělám, ale určitě to není v takovém měřítku, jako to mají někteří jiní lidé, kteří působí na sociálních sítích. Tak si říkám, že to je vlastně hezké, vážím si skupiny lidí, které tam mám. Nevím, čím to je, čím jsem si to zasloužila, ale jsem ráda, že to tak mám. A doufám, že se to nezmění, i když to je těžké, s narůstajícím počtem lidí, kteří vás tam sledují, to ani nejde udržet.

I když je pravda, že pak záleží, jestli jste na instagramu nebo na facebooku. Na instagramu vás sledují lidé, mají vás rádi, je to komunita lidí, kteří se tam nastřádali během let, kdy tam působíte. Já mám instagram propojený i s facebookovou stránkou a tam se mi teď párkrát stalo, že nějaký příspěvek měl obrovské dosahy a dostal se do úplně jiných skupin lidí. Tam ty komentáře byly pak zajímavé, z toho už jsem byla trochu znechucená. Byl to příspěvek o polohách, ve kterých žena může porodit. Komentáře mužů byly až nechutné.

Když už vám přijde taková hnusná zpráva, jak to řešíte?

Pokud to je konstruktivní kritika, což se mi také párkrát stalo, a pokud je člověk slušný, tak nemám problém podiskutovat o tématu. Pokud je to emocionální výlev v rámci komentářů nebo zpráv, tak to neřeším. Dospěla jsem i k tomu, že jsem na facebooku některé komentáře mazala, protože mi to přišlo až nevhodné. Myslím si, že tím, že jsem tvůrce toho obsahu, tak mám právo komentáře nějakým způsobem regulovat.

Spíš než hejty na sociálních sítích přicházely snahy omezit to, co dělám na instagramu, ze školy anebo z práce. To pro mě bylo mnohem náročnější ustát, protože to nebyli žádní „no name“ lidi, ale byli to lidé, které jsem potkávala přímo ve škole nebo následně v práci, se kterými jsem musela interagovat na denní bázi a kteří by mohli, pokud by chtěli, mi pobyt na škole nebo v práci znepříjemnit. To jsem si pak říkala, jestli to za to stojí ten instagram dál dělat.

Jak přistupujete ke spolupracím v rámci sociálních sítí?

Snažím se, aby spolupráce měla smysl, aby to nebylo něco, co je úplně nesouvisející s mojí prací, s mým profilem. Měl by to být produkt nebo služba, kterou sama používám, třeba už nějakou dobu předtím. Nebo něco, s čím mám dobrou zkušenost z pohledu klientek. Takže se snažím, abych měla s produktem pozitivní zkušenost, věděla, že funguje, že mi dokáže nějak zlepšit život. Nebo že je to něco, co pomůže ženám, ať už v těhotenství, nebo po porodu.

Jaké změny v porodnictví vnímáte v posledních letech?

Porodnice bojují o každý porod, snaží se zlepšovat a třeba ustupovat od nějakých zastaralých věcí, postupů atd. Snaží se víc fungovat pro ženy – třeba už nejsou problém některé věci, které dřív problém byly. Např. když má žena nějaké specifické požadavky. Je to i díky tomu indivi­duálnější, si myslím. Ženy se nebojí nějakým způsobem komunikovat a zjišťovat si informace. A to vidíme na statistikách, třeba právě na procentech určitých výkonů, jako je nástřih hráze. To je výkon, který je spjatý s porodnictvím, a my vidíme, že v posledních letech velmi rapidně klesá. I ty porodnice se v těchto statistikách předhánějí, protože se ženy zajímají o tato tvrdá data. A ta data jsou pro ně dostupná, hrají třeba i roli v tom, jakou porodnici si ženy vyberou. Takže v tom vidím to zlepšení – je snaha víc přistupovat k ženám ­lidsky v rámci porodnictví jako takového.

Mgr. Michaela Dvořáková
Lucie Konvičná
redakce Florence

 

• tisk
• předplatit si