Neznámí hrdinové konce druhé světové války v ghettu Terezín

Souhrn: Článek je připomínkou hrdinství zdravotníků (lékařů i sester), kteří riskovali a často i obětovali vlastní životy při záchraně životů druhých lidí v době druhé světové války. Text vznikl na základě analýzy primárních zdrojů (dobové vzpomínky přeživších a vzpomínky potomků přeživších) z konce druhé světové války v ghettu Terezín, kde propukla epidemie skvrnitého tyfu.

Klíčová slova: epidemie, protiepidemická opatření, skvrnitý tyfus, smrt

Unsung medical heroes of the Theresienstadt ghetto during the final days of World War II.

Summary: The article is a tribute to the heroism of medical workers (physicians and nurses) who risked – and often sacrificed – their own lives to save others during World War II. The text is based on an analysis of primary sources (contemporary testimonies of survivors and recollections of their descendants) from the end of World War II in the Theresienstadt (Terezín) ghetto, where an epidemic of typhus broke out.

Key words: epidemic, anti-epidemic measures, typhus, death

 

Úvod

Pevnostní město Terezín je nejen v Čechách, ale i v celé Evropě známé především svojí nechvalnou pověstí z doby druhé světové války, kdy se koncem roku 1941 stalo součástí nacistických plánů tzv. konečného řešení židovské otázky. Od počátku bylo město koncipováno do dvou nezávislých částí: pevnostního města (Hlavní pevnosti), která plnila funkci ghetta pro tisíce občanů židovského původu z celé Evropy, a vězení (Malé pevnosti), kde byli za druhé světové války vězněni většinou nežidovští vězni, kteří se provinili proti zákonům Protektorátu Čechy a Morava (Kárný, 1991; Chládková, 2005).

V Terezíně měli být zejména Židé soustředěni do doby, než budou připravené vyhlazovací tábory na východě Evropy k jejich konečné likvidaci za pomoci fyzického či psychického teroru a zejména pomocí plynových komor (Adler, 2006a; Chládková, 2005).

Toto místo svým charakterem a životními podmínkami vězňů predikovalo mnohé problémy, zejména však zdravotní. Za hlavní příčiny nemocnosti byly považovány faktory jako přelidněnost, špatné ubytovací, hygienické a stravovací podmínky, také však těžká práce a všudypřítomný stres z transportů a strach o sebe a své blízké. Nemocnost zde byla velká a některá infekční onemocnění dosahovala rozsahu epidemie. Za nejzávažnější lze považovat epidemii skvrnitého tyfu na konci války (Chládková, 2005).

Slovo tyfus je odvozeno z řeckého typhos, což znamená zakalený či zmatený. Tato nemoc je také označována jako „horečka hladomoru“, „skvrnitá horečka“ či „vězeňská horečka“. Nelze doložit, kdy a kde se tyfus objevil poprvé. Většina vědců se však domnívá, že tyfus přenášený vší šatní se do Evropy dostal již koncem 15. století (Baumslagová, 2013). První, kdo prokázal, že přenašečem tyfu je veš šatní, byl MUDr. Charles Nicolle v Pasteurově institutu v Tunisu. V roce 1909 MUDr. Howard Taylor Ricketts zjistil, že původcem onemocnění je bakterie Rickettsia prowazekii, která se vyskytuje v trusu infikované vši (Baumslagová, 2013; Raška, 1954).

K faktorům ovlivňujícím vznik a šíření epidemie patří chudoba, přelidnění, přesidlování obyvatel, nedostatek zařízení pro základní hygienu, chybějící dezinfekční roztoky, nedostatek oblečení, nouze a hlad, chybějící vakcíny a léky, stres, mučení, strach, zvýšené ohrožení infikovanými vešmi, chybějící mýdlo, teplá voda a možnost koupání (Dobson, 2009).

Baumslagová (2013) ve své publikaci přichází s hypotézou o tom, že tyfové epidemie byly součástí nacistické politiky předem naplánovaného vraždění páchaného lékaři pod záminkou veřejného zdraví. Tyfus byl spojován s biologickou válkou coby součástí nacistické genocidy. Stejné názory nalézáme také v publikacích autorů Picka a Pacovského (1948), Adlera (2006b) a Laguse a Poláka (1964).

Na základě zjištěných informací lze uvažovat o tom, že hypotéza o cíleném užití skvrnitého tyfu coby biologické zbraně je platná i pro dějiny ghetta Terezín. To bylo totiž až do 20. dubna 1945 navzdory silnému zavšivení, které se zde několikrát prokazatelně vyskytovalo, skvrnitého tyfu ušetřeno. Tento úspěch byl dosažen díky důsledným preventivním opatřením, např. odvšivování a následné dezinfekci, očkování (z Denních rozkazů Rady starších a Sdělení židovské samosprávy Terezín bylo v letech 1941–1945 autorkou napočítáno celkem 34 výzev k očkování, z toho 11 proti skvrnitému tyfu) a výzvám k čistotě (Adler, 2006b; Machatková et al., 2003).

Cíl práce

Cílem tohoto článku je připomenutí neznámých hrdinů konce druhé světové války, kteří se podíleli na likvidaci epidemie skvrnitého tyfu v Terezíně.

Stav terezínského ghetta na konci války

V posledních dnech roku 1944 a začátkem roku 1945 byli do ghetta deportováni z českých zemí Židé ze „smíšených manželství“. Přicházely také transporty Židů z Maďarska a Slovenska. Začátkem dubna navštívila Terezín komise Mezinárodního červeného kříže, jejímž přičiněním se dařilo uskutečnit první repatriační transporty vězněných do Švédska a Švýcarska. Po 20. dubnu 1945 však do Terezína přišly evakuační transporty z jiných koncentračních táborů, které byly uzavírány před postupujícími spojeneckými armádami. Během týdne tak přibylo 13 000 vězňů. Tito lidé byli ve velmi zbídačelém stavu, na smrt hladoví, zavšivení a nakažení celou řadou infekčních chorob, zvláště skvrnitým tyfem. Druhým zdrojem skvrnitého tyfu byla epidemie, která se rozšířila z Malé pevnosti. Na nátlak lékařů z řad vězňů bylo 1. května 1945 propuštěno asi 220 vězňů s tuberkulózou plic. V této skupině byli i členové vězeňské samosprávy, kteří měli za úkol předat informace o tragické situaci v Terezíně a sehnat pomoc (Pick et al., 1948).

Tragickou situaci v ghettu Terezín sledovali občané z okolí, mnozí po celou dobu války aktivně pomáhali. Pomoc začal v tuto dobu chystat také personál nedaleké nemocnice v Roudnici nad Labem a v Mělníku. Nejrozsáhlejší pomoc vězňům však vznikla v Praze, kde byly spontánně na různých místech organizovány akce na pomoc Malé pevnosti (Pick et al., 1948).

Dne 2. května 1945 přijel do města zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Paul Dunant a převzal Terezín pod ochranu. V Praze svolal epidemiolog MUDr. Karel Raška Českou pomocnou akci na pomoc terezínským vězňům. Akce byla organizována Lékařským domem, ale byla výsledkem spolupráce celé řady organizací (Československý červený kříž, Mezinárodní červený kříž, Český turista a další). Po výzvě o pomoc v rozhlase lidé postupně přiváželi nejrůznější pomocný materiál z různých míst Čech. Pro Terezín byla vyhlášena i finanční sbírka, např. Zemská banka darovala 100 000 Kčs a přislíbila v případě potřeby i další pomoc. Po další výzvě v rozhlasu poskytly i další banky částky kolem 50 000 až 100 000 Kčs. Tyto prostředky byly využity především k nákupu věcí pro repatriované vězně (Pick et al., 1948; Adler, 2006b; Lagus et al., 1964).

Část vězňů byla z drastických podmínek Malé pevnosti převezena do kasáren ghetta, čímž došlo k promísení nakažených a zdravých vězňů, a tedy i k rychlému šíření epidemie. Kvůli velmi složité situaci požádal hlavní organizátor České pomocné akce dr. Raška o pomoc velení Rudé armády v Praze, které vyslalo do Terezína 5 armádních nemocnic s kapacitou 5 000 lůžek, 53 lékařů a 340 zdravotníků. Za spolupráce lékařů-vězňů, sester-vězeňkyň, českých a sovětských lékařů a sester a více než 200 dobrovolníků ze širokého okolí se podařilo oddělit zdravé vězně od nemocných a provést základná hygienická opatření, např. vykoupání a odvšivení osob nebo dekontaminace oblečení. Díky obětavosti, statečnosti a profesionalitě všech zúčastněných byla epidemie skvrnitého tyfu zažehnána (Pick et al., 1948; Adler, 2006b).

Na tuto spolupráci a pomoc českého obyvatelstva vzpomíná ve svém příspěvku v Terezínských listech lékařka Jevgenije A. Fizdělová, náčelnice polního terapeutického oddělení Rudé armády (Fizdělová, 1980).

V nemocnici mi pomáhalo i mnoho lékařů z řad bývalých vězňů. Všichni tito se starali o to, co dělám, co potřebuji; prostě prožívali vše se mnou. Vždyť jsem byla mladá lékařka, která uměla léčit rány, amputovat ruce a nohy, ale neuměla jsem léčit tuberkulózu. V srdci mi navždy zůstane vzpomínka na to, jak ochotně pomáhali čeští obyvatelé z okolí Terezína. Každé ráno nám přiváželi čerstvé jahody, smetanu a prosili nás, abychom je předali nemocným a trpícím. (Fizdělová, 1980)

Že šlo o velmi složitou práci, svědčí skutečnost, že ještě 16. května připadalo na jednoho lékaře až 700 nemocných. V období od 21. dubna 1945 zemřelo v ghettu Terezín 1 566 osob, z toho 502 na skvrnitý tyfus. Postupně, jak se pacienti uzdravovali, byly vypravovány repatriační transporty. V listopadu 1945 opustili Terezín poslední vězni. Při dobrovolném ošetřování vězňů již po ukončení války zemřelo ještě 60 lidí z řad lékařů, ošetřovatelů a zdravotníků (Pick et al., 1948; Adler, 2006b).

Příběh dr. Gabriela Diamanta

Jak již bylo zmíněno, při likvidaci tyfové epidemie zemřela také řada lékařů a sester z řad vězňů terezínského ghetta, kteří velmi obětavě pečovali o nemocné. Podle Laguse a Poláka (1964) 15 lékařů, 15 ošetřovatelek a 13 pomocníků odvšivovacích stanic z řad bývalých vězňů terezínského ghetta položilo své životy za záchranu spoluvězňů. Jedním z nich byl lékař dr. Gabriel Diamant. Pro autentičnost této doby a vzpomínku přikládám paměti paní Julie Schick, jeho dcery, která je rovněž přímou přeživší holocaustu. Vzpomínku sama napsala a poslala k publikaci autorce článku vč. fotografie (obr. 1). 

Vzpomínka na dr. Gabriela Diamanta z doby osvobozeného Terezína.

Otec dr. Gabriel Diamant, matka Katarina, zdravotní sestra, která pracovala od našeho příchodu do Terezína v karanténě. Byly jsme dvě děti, Andrej měl 6 let a já Julia 10 let. Spolu s babičkou Helenou Schlesingerovou jsme přišli do Terezína po pětidenním cestování ze Seredu v dobytčím vagóně. Po příchodu nás vzali do koupelny, kde nám sebrali šaty na dezinfekci, prohlídli nás zvětšovacím sklem a nasypali DDT. Když se nám šaty vrátily, ubytovali nás, děti, v Kinderheimu. Rodiče a babička dostali tři postele v kasárnách. Babička byla zaměstnána jako uklízečka a maminka pracovala jako zdravotní sestra v karanténě. Otec byl před válkou zubním lékařem v Piešťanech a v Novém Městě nad Váhom. V Terezíně od dubna roku 1944 začal pracovat v ordinaci. Tam se setkal se dvěma svými spolužáky – dr. Ohlerem a dr. Wohlsteinovu. Současně se zúčastnili záchranných prací při transportech, které přicházely denně. Byli to evakuovaní vězni z různých táborů a bylo jim třeba pomáhat při převozu do nemocnice anebo do krematoria. Vlaky stály pod okny našeho Kinderheimu, takže jsme sledovali, co se děje. Rodiče dostali vakcinaci proti skvrnitému tyfu. Hodně pracovali, skoro jsme se neviděli a volný čas jsme většinou trávili s babičkou.

Když se 8. května otevřely brány, Němci odešli, vyšli jsme na cestu a vítali jsme přicházející ruská vojska. Otec ještě nasbíral šeřík a po našem návratu se vrátil do práce v nemocnici. Předtím ještě poprosil babičku, aby nás spolu s bratrem hned vyvedla ven z Terezína.

Nechali jsme za sebou matku a otce a vydali jsme se na cestu pěšky při trati. Koncem května jsme se setkali s maminkou v Kolíně. Byla sama. Věděli jsme, že jsme sirotci.

Otec, který vždy každému pomáhal bez ohledu na čas, onemocněl a zemřel na skvrnitý tyfus.

Ztratil svůj optimizmus, když viděl, že ztratil spoustu blízkých z rodiny, přátel. Tehdy si uvědomil, co se nám stalo. Že nás chtěli vyvraždit, protože jsme se nenarodili se správným jménem a byli jsme členové národa, který dal lidstvu Mojžíše jako prvního zákonodárce, jehož zákony byly kodexy mravní a zdravotní. Ale nedal nám zbraně, jak bojovat proti zlu.

A tak můj dobrý otec byl tragickým bezejmenným hrdinou svého povolání. Zemřel 25. května 1945 v Terezíně. 20 let poté se mi narodil syn Gabriel, který je dnes fyzioterapeutem.

Julia Schick, rozená Diamantová (od dcery paní Schick víme, že zemřela v lednu 2023 v zařízení pro židovské seniory v Dor Tivon v Izraeli).

Příběh Věnceslavy Jarolímové

Závěr článku patří další zapomenuté hrdince druhé světové války, zdravotní sestře paní Věnceslavě Jarolímové, provdané Bláhové, která se narodila 4. ledna 1922 v Poděbradech a zde také 23. září 1994 zemřela. Vzpomínku na paní Věnceslavu společně s fotodokumentací (obr. 2) uveřejnila paní Marcela Kulovaná, její dcera, která je profesí rovněž zdravotní sestrou.

Paní Věnceslava po „měšťance“ nastoupila ke studiu zdravotní školy v Poděbradech. Povolání zdravotní sestry ji přitahovalo od raného dětství a našla v něm smysl života. Již samotné studium ji velice naplňovalo a svými výsledky patřila mezi premianty třídy. Po maturitě byla však totálně nasazená, naštěstí do místních lázní v Poděbradech. Zde pracovala pod vedením známého kardiologa prof. Filipa. Vzhledem k politickým okolnostem musela v lázních dělat vše, co se tam dalo dělat, vč. úklidu a jiných nekvalifikovaných prací.

Nadšeně a dobrovolně se přihlásila do výzvy České pomocné akce a vstoupila do týmu prof. Rašky. Pečovala o vážně nemocné vězně nakažené skvrnitým tyfem. Celý život vzpomínala na dlouhé chodby v Terezíně, kde byly palandy, na kterých se mačkalo i deset nemocných, živí mezi mrtvými. V místnosti byla káď na výkaly. Vzpomínala také na haldy mrtvol a na si-tuaci, kdy v ní někdo sténal a oni se jej snažili vytáhnout, ale vytáhli jen ruku nebo nohu. Pamatovala si, že vězňům se dávala polévka z červené řepy.

Své rodině také často vyprávěla vzpomínku na italského vězně Piera, který byl raněný a volal u ostnatého drátu o pomoc. Ona se ho okamžitě ujala a po osvobození si dopisovali po celý život.

Paní Věnceslava pečovala obětavě o nemocné vězně až do samého konce, než se tábor uzavřel. Bohužel i ona se nakazila a skvrnitý tyfus prodělala. Měla vysoké horečky, poruchy vědomí, ale hlavně měla velké štěstí. Úspěšně jí léčili obě epidemiologické kapacity MUDr. Karpíšek a prof. Raška, a tak bez vážných následků infekci přežila.

Z Terezína se vrátila zpět do Poděbrad a následně nastoupila do Ústavu hygieny, práce a chorob z povolání v Praze, kde pracovala jako laborantka. Zde se seznámila s manželem, za nějž se provdala v roce 1948. Narodily se jí dvě děti (dcera a syn). Dcera se po vzoru matky stala zdravotní sestrou a stejně svědomitě a s láskou tuto profesi vykonávala po celou svoji pracovní kariéru.

Jako zdravotník byla paní Věnceslava hodnocena kolegy velmi dobře. Platila za výbornou sestru a laborantku. Důslednou hygienu vyžadovala jak na pracovišti, tak doma. Byla si vědoma toho, že to jsou následky pobytu v Terezíně, kde si do paměti vštípila, že důsledná hygiena, čistota, dezinfekce a další protiepidemická opatření jsou klíčová v péči o zdraví druhých, ale i o své vlastní.

Po válce se paní Věnceslava stýkala s celým týmem prof. Rašky. Chtěla, aby se na Terezín a hrůzy holocaustu nezapomnělo, a proto jako jedna z mála chodila hned po válce do škol vyprávět svůj příběh a vzpomínky. Nikdy se však nechtěla do Terezína znovu osobně podívat.

Pobyt v Terezíně, byť ve srovnání s vězni židovského ghetta, byl krátkodobý, tak zanechal na paní Věnceslavě celoživotní psychické následky. Dcera Marcela vzpomíná, že maminka byla až patologicky vysazená na důkladnou hygienu (každý týden se převlékaly lůžkoviny, čistily se parkety, utíral se prach, který kontrolovala bílou rukavičkou), dětem před spaním kontrolovala krk, nohy, uši, ruce. Také děti nesměly nechat zbytky jídla. Kvůli hygieně a jídlu byly děti bité. V rodině se stále měnily ručníky, často se pralo a kontrolovala se čistota nádobí.

Paní Věnceslava byla po válce oceněna čestným uznáním ministerstva obrany a ministerstva zdravotnictví.

Závěr

Historie lidstva je barevnou směsicí lidských příběhů. Vnímáme-li ji jen jako součást dějin, nikdy si neuvědomíme její osobní rozměr. Holocaust patří ve světových dějinách mezi jeden z nejděsivějších důkazů zvěrstev, která kdy člověk člověku způsobil. Ale také v této náročné době a s rizikem ohrožení vlastního zdraví a mnohdy i života se našlo mnoho odvážných lidí, kteří nezištně pomáhali válkou zdevastovaným lidem. Dnes již nedokážeme, zda zachránili desítky či stovky lidí, ale i záchrana jednoho člověka má pro lidstvo obrovský význam. Jejich jména by neměla být nikdy zapomenuta. Hrdinům sláva! Čest jejich památce.

Literatura

1. ADLER H. G. Terezín 1941–1945: Tvář nuceného společenství. Díl I. – Dějiny. Brno: Barrister & Principal 2006.
2. ADLER H. G. Terezín 1941–1945: Tvář nuceného společenství. Díl II. – Sociologie. Brno: Barrister & Principal 2006.
3. BAUMSLAG N. Vražedná medicína: Nacističtí lékaři, pokusy na lidech a tyfus. Praha: Naše vojsko 2013.
4. DOBSON M. Nemoci: Příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Praha: Slovart 2009.
5. FIZDĚLOVÁ J. A. Na pomoc Terezínu! Terezínské listy 1980; 10: 1–4.
6. CHLÁDKOVÁ L. Terezínské ghetto. Praha: V Ráji 2005.
7. KÁRNÝ M. Konečné řešení: Genocida českých židů v německé protektorátní politice. Praha: Academia 1991.
8. LAGUS K., POLÁK J. Město za mřížemi. Praha: Naše vojsko 1964.
9. MACHATKOVÁ R., MILOTOVÁ J., HYNDRÁKOVÁ A. Acta Theresiania; sv. 1.: Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy v období 1941–1945. Praha: Sefer 2003.
10. MAKAROVA E. Univerzita přežití: Osvětová a kulturní činnost v terezínském ghettu 1941–1945. Praha: G plus G 2002.
11. PICK J., POLLÁK R., PACOVSKÝ J. Terezín očima hygienika: Zpráva z terezínského koncentračního tábora o boji proti hmyzu a skvrnitému tyfu. Praha: Lékařské knihkupectví a nakladatelství 1948.
12. RAŠKA K. Epidemiologie. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství 1954.

PhDr. Kateřina Horáčková, Ph.D.
Katedra ošetřovatelství, Fakulta zdravotnických studií, Univerzita Pardubice

 

• tisk
• předplatit si