„Prevenci musíme dělat v duchu dobrého marketingu,“ říká sestra z gastroenterologického oddělení Bc. Petra Absolonová, MBA

Žádost o rozhovor pro toto číslo přijala Bc. Petra Absolonová, MBA, vrchní sestra Gastroenterologického oddělení Masarykova onkologického ústavu. Podělila se s námi o to, jak se do zdravotnictví dostala, jak vypadá běžný den na gastroenterologii nebo čeho se pacienti nejvíce bojí, když k ní mají přijít. Petra Absolonová věnuje svůj čas nejen pacientům, ale důležitou částí její práce je také prevence – osobně vyjíždí mezi laiky, ukazuje a edukuje, jen trochu jinak, než jsme zvyklí.

Co vás přivedlo do zdravotnictví? Chtěla jste v něm dělat vždy, nebo to byla náhoda, která vás do něj přivedla?

To je trošku úsměvná historka. Jako malá jsem vždy někoho ošetřovala – lidi v celé ulici, babičku, dědu... Babička měla kufřík na natáčky, ty jsem vyházela a posbírala jsem všechno, co vypadalo aspoň trochu jako zdravotnický prostředek nebo pomůcka. A byla jsem asi trošku drastická. Dědovi jsem totiž odebírala krev a dělala mu na té jeho ruce různé věci, které mu pravděpodobně nebyly úplně příjemné. On naříkal, jak ho to už bolí, a babička vždycky říkala: „Láďo, drž.“ A tak Láďa držel a já jsem zkoušela.

Takhle to prostě bylo. Byla to pro mě důležitá věc, která mě od dětství provázela. Takže když jsem se pak rozhodovala, kam bych měla jít, měla jsem dva obory, co by mě bavily, ale převládlo nakonec to zdravotnictví.

Jak jste se následně dostala na onkologii?

Měla jsem vždy vztah k malým dětem a ke starým lidem. Ale věděla jsem, že u dětí by to asi pro mě bylo příliš bolestné. A tak jsem se rozhodla, že půjdu do léčebny dlouhodobě nemocných. Chtěla jsem nějakým způsobem aktivizovat seniory. Když jsem s tím však přišla za hlavní sestrou, tak mi řekla, že mě vidí úplně někde jinde – na endoskopii. Takže jsem šla na endoskopii, tento obor je pro mě velice důležitý a taky milovaný už 25 let.

Pro onkologii jsem se rozhodla v duchu té endoskopie. Neuvažovala jsem o tom, jak moc se to bude lišit od gastroenterologie, která mi byla vlastní. Sice je to trošičku jiný druh práce, ale já jsem tady nesmírně šťastná. A jsem šťastná, protože vidím, že můžu mnoha lidem pomoct. Víte, že léčba je úspěšná, když se sem vrací zdraví pacienti. Má to smysl, má to cenu a já jsem díky tomu motivovaná jít dál.

Jak vypadá typický den na vašem pracovišti?

Každý den je samozřejmě trošičku jiný. Obvykle nám ale jedou paralelně dva až tři endoskopické sálky, kde se vyšetřuje horní a dolní zažívací trakt, mezi tím je ještě vyšetření slinivky a na to navazující terapeutická metoda ERCP (endoskopická retrográdní cholangiopankreatografie).

Ráno si sedneme se sestřičkami a rozdělíme se, na jakém sálku každá bude. Řekneme si, co je důležité, máme před sebou program, abychom se na něj mohli připravit. Tento proces typický pro oddělení praktikujeme i v ambulanci, protože předávání informací je zkrátka důležité. Takže každá sestřička ví, kdy, co a jak bude mít na tom daném sálku a s kterým lékařem tam bude. A potom se rozběhne ten gastroenterologicko-onkologický maraton a my jedeme všechny až do úplného konce. A ten konec někdy před sebou ani nevidíme, protože někdy přijde pacient, který je akutní, a my ten zákrok musíme udělat, a tak ho uděláme.

Takže je to práce od nevidím do nevidím, ale je velmi efektivní, protože endoskopie může spoustu věcí udělat hned, je to vidět a pacientovi to přinese úlevu, zvlášť těm onkologickým.

Vyšetření, která na gastroenterologii děláte, jsou často spojená se strachem a lidi se tomu možná brání. Souhlasíte, nebo to je jinak?

Určitě ano, strach a obavy prostě to vyšetření provází. Záleží samozřejmě na zkušenosti, kterou pacient s endoskopií má, je to velmi individuální prožitek.

A já sama musím říct, že když jsem šla na kolonoskopii, měla jsem stejné strachy a obavy, co mívají naši pacienti. To je např. obava, jestli jste dostatečně vyprázdnění, jestli budete prdět, jestli neumažete lůžko… Pak vyvstávají otázky: Najdou mi tam něco? Bude mě to bolet? Řekne mi lékař hned, co tam mám? Stejně jsem to vnímala i já.

Věděla jsem tedy, že mě to bolet nebude, protože to své pracoviště a lékaře znám. Tady se snažíme opravdu bolest monitorovat, nechceme, aby pacient trpěl bolestí, protože ta bolest není jenom fyzická, ale i psychická. A vzhledem k tomu, jací jsou u nás pacienti, tak tohle je to nejmíň a zároveň nejvíc, co jim můžete dát, a to že nebudou při vyšetření trpět bolestí. Proto tady medikujeme a dáváme injekce, většina pacientů vyšetření prospí. Ale někteří naopak třeba nechtějí, už mají nějakou zkušenost a povídají si s námi. Je to individuální a je potřeba, aby lékař i sestřička věděli, koho mají před sebou, aby na pacienta měli dostatek času, aby se ho mohli zeptat, čeho se nejvíc bojí. Takže je důležité vnímat toho člověka před sebou, protože každý jsme úplně jiný.

Všichni děláme výkony standardně v celém spektru endoskopie tak, jak se dělat mají. Jsou pro to guidelines, jsou pro to oficiální doporučení. Ale pořád je před námi člověk, který potřebuje vnímat to, že my ho bereme jako člověka a ne jako tlusté střevo.

Samozřejmě se to týká i vyšetření horního traktu. Když pacient řekne, že přišel, sedl si a už měl „hadici“ v krku, tak to určitě není ta cesta. Pacient má strach a obavy, že nemůže dýchat, a to je to, co způsobuje paniku. Pak to vyšetření mnohem hůř zvládá.

Velmi důležitá je edukace. Naše sestřičky věnují ten čas pacientovi, než přijde lékař, navedou jej, dávají mu rady, jak to zvládnout, říkají, co budou dělat, a provází ho celým vyšetřením. Dělala jsem na to i výzkum, z něhož vyplývá, že pacienti ty naše pokyny vnímají, je to pro ně uklidňující a oni pak ztrácí obavy. Je proto potřeba pacienta výkonem provádět verbálně a těm pacientům, kteří to potřebují, bychom měli dopřát i dotek.

Sestřičky by tedy měly být velice vnímavé.

Určitě, sestřička musí mít svůj dobrý pozorovací talent. Protože spoustu věcí vám pacient ani neřekne, ale už to, jak se postaví, jak si sedne, jakým způsobem se k vám otočí, mluví za něj. Takže jste správně řekla, sestřička musí být vnímavá, musí vnímat, koho má před sebou.

Pacienti také mají nárok na humor, takže samozřejmě i ti onkologičtí. Já vždycky říkám, že se jim nesmí vzít to, že se můžou smát. A oni se s námi dokážou smát. Jen si my, zdravotníci, musíme uvědomit, kdy si to můžeme dovolit a kdy ne.

Víte, on ten pacient nepozná, jestli ten výkon děláte dobře, nebo ne. On vnímá to, jak se k němu chováte. A to je úplně nejvíc zásadní.

V médiích v poslední době čteme, že extrémně přibývá lidí s rakovinou. A hlavně mladých lidí s rakovinou. Opravdu to tak je?

Ano, ten nárůst je oficiální, je datován z ÚZIS. Takže víme, že ten nárůst je obrovský. A i my se s tím setkáváme. Rapidní nárůst je od 18 do 50 let. Od 55 let už se počítá s tím, že by mohlo vzniknout nějaké onkologické onemocnění, ale od těch 18 do 50 na to ten lékař nebo zdravotník zvyklý nebyl.

Dokážete říct, čím to je? Jaké jsou ty hlavní důvody?

Nejsem ten typ, který chce pacienty strašit. I když samozřejmě vím, že těmi rizikovými faktory, které ovlivní vznik onemocnění, a to nejen onkologického, jsou kouření, obezita, nedostatek pohybu, alkohol atd. Ale já prostě v tomhle rytmu nejedu. Já neustále opakuji, že my neumíme dělat prevenci, ale k tomu se asi dostaneme.

Věřím, že se jednou prokáže, že taky velkou dávkou onemocnění je stres. Má vliv na dýchání, má vliv na kvalitu spánku a na přirozenou obranyschopnost organizmu. A pokud vám stres zasahuje do těchto faktorů, které jsou životně důležité, tak se ten organizmus samozřejmě nedokáže tolik bránit. Měli bychom se naučit vědomě relaxovat, protože to vám není dané, ale je to vaše možnost. Musíme sami o sebe pečovat, mít se rádi, umět si určité věci srovnat.

Váš projekt, který jste založila se svou kolegyní, se jmenuje M&P&. Je zaměřený na prevenci pro laickou veřejnost. Můžete nám říct, jak vznikl?

S kolegyní Michaelou Přikrylovou jsme byly pozvané na přednášku do jedné firmy, měly jsme udělat prevenci kolorektálního screeningu. A tato prevence měla mezi laickou veřejností obrovský úspěch. Já teda už dlouhou dobu přednáším pro odbornou veřejnost a jsem taky členkou gastroenterologické společnosti, ale tohle je něco úplně jiného. Ten laik potřebuje mít informace úplně jinak podané. A tak jsem si řekla, že to uděláme jinak – nebudeme mít žádnou prezentaci, budeme s nimi mluvit tváří v tvář, vezmeme si prsa, vezmeme si varlata, vezmeme si endoskop a budeme ukazovat, jak to mají dělat prakticky a na co se mají zaměřit. Je to zhruba šest let, co jsme začaly, a od té doby už jsme navštívily řadu firem, spolků, obcí, měst a krajů. Začaly jsme takhle šířit dobrou věc a začaly jsme se s těmi lidmi seznamovat úplně jiným způsobem než tady, když přijde pacient.

Co jste už zažily? Co máte za sebou?

Máme za sebou spoustu úspěchů právě v časné diagnostice. Když jsme třeba říkaly, jak se mají vyšetřovat varlata, tak se vytratilo pět mužů, kteří nám řekli, že se šli zkusit vyšetřit na toaletu. To samé ženy, ukazujeme jim, jakým způsobem si mají vyšetřovat prsa. A hlavně jim předáváme informace, že nádor není jenom bulka. Máme skutečné obrázky našich pacientek, které k tomu daly svolení, abychom mohly ukázat, jak ten nádor může vypadat.

Ve firmách, do kterých jsme zavítaly, jsou různě vzdělaní zaměstnanci a je zajímavé, jak oni vlastně neví. A pokud si s tím člověkem nestoupnete, nezačnete si s ním povídat a nemáte o něj zájem, tak nic nepořídíte. Proto říkám, že samotné edukační letáky nemají žádný smysl. Jejich hodnota spočívá ve slovním doprovodu sestry. Takže když si tam stoupnu já a řeknu všechny kroky, jak se to prso samovyšetřuje, je to úplně něco jiného. A ženy samy pak říkají, že tohle nikdy neslyšely, i když ta prevence ohledně prsou je obrovská.

Díky tomu máme za sebou i spoustu zachráněných životů. Konkrétně jsme se setkaly s časnou diagnostikou nádoru střeva, karcinomu prsu u jedné mladší a několika starších žen, nádoru varlete… Toto jsou příběhy, které už jsou za námi. Já je sbírám a doufám, že se jednou dočkám jejich vydání. Protože všechny tyto příběhy mají šťastný konec. A to nám přináší radost, to je ten smysl, důvod, proč to děláme.

Lidé, když poznají sestřičku, která za nimi jde, nemá takovou protivnou tvář a je přívětivá, tak přijdou na vyšetření, protože ví, že nás tam najdou. Často se mě ptají, jestli tam budu. A já jim říkám, že ano, já vyšetřuji, jsem na těch sálcích. A oni ztratí obavy, protože primárně mají asi strach, s kým se setkají. Ten první kontakt pak hrozně odradí, když je zdravotník protivný, a lidé potom nechtějí přijít. Ale tady po té prevenci ve firmách cca 99,9 % lidí přijde na vyšetření a to pokládám za úspěch.

Osvěta je často velmi negativní, ale vy to děláte jinak.

Ano, statistiky, počet úmrtí, incidence onemocnění… A to lidi nechtějí slyšet, mají z toho pak strach. Mnohdy mají obavy, že přijdou a my jim něco najdeme. Takže se zatvrdí a řeknou si: Ne, já nejdu, ať mně nic nenajdou. Ale když s nimi pak mluvíte, tak vidíte, že ten člověk úplně otočí. Proto musíme dělat prevenci úplně jinak – v duchu dobrého marketingu.

Uvedu příklad. Když jsme dělaly prevenci pro magistrát města Brna, tak jsme učily, jak správně dýchat. A udělaly jsme to v rámci módní přehlídky. Jednou jsme šly do prodejny matrací, tam jsme si lehly a vykládaly jsme o spánku. Takže to prostě musíme dělat jinak. Chce to vždycky nějaký nápad, ale takový, aby vás to bavilo. Musíme prodat lidem, že prevence je důležitá a je vlastně fajn.

Určitě se do toho budou muset vložit finance, není to zadarmo, ale ta budoucnost je obrovská, je v tom zdraví občanů. A pak se od toho samozřejmě odvíjí i ekonomika. Pokud budeme zdraví, budeme moct pracovat a budeme moct dělat věci, co chceme.

Pamatujete si nějaký jeden silný moment, kdy jste si řekla, že to, co děláte, má fakt smysl?

Takových momentů mám spoustu, jeden asi nezvládnu vyzdvihnout. Jeden mladý muž, který má celoživotní onemocnění slinivky a kterému jsme tady zachránili život, nám každý rok píše na Vánoce. Jiný mladý muž s nádorem tlustého střeva přišel na základě naší prevenční intervence ve firmě. Nebo to jsou momenty, kdy je pacient už ve stadiu, že nás opouští, a přesto se dokáže zasmát. A to je spousta, spousta dalších věcí. Já si vždy řeknu, že to má smysl.

Jak vy osobně odpočíváte?

Cvičím jógu, která mi pomohla i v náročných obdobích. Navíc mám tři děti a dva psy, takže relaxuju opravdu dost. Moc ráda si čtu, mám takový nešvar, že mám rozečtené dvě, tři knížky zároveň. A také vědomě dýchám, stejně jako to učím naše pacienty. Před každým spánkem dýchám – na čtyři nádech a na šest výdech. A tak to dělám, než usnu. Ten prodloužený výdech vám dává šanci na to, aby parasympatikus, ta nervová součást systému, která odpovídá za klid, mohl působit. Nebo si dýchám do obdélníku. Ale těch technik dýchání je více, já mám naučených pár, které pravidelně využívám před tím spaním.

Kde vás lidé mohou sledovat, kde vás mohou potkat?

Protože poptávka po našich workshopech byla celkem velká, tak jsme je dali i na stránky Masarykova onkologického ústavu. Pokud firmy, spolky, města, obce budou chtít, tak se můžou přihlásit a vybrat si to, co je zajímá. Je tam např. prevence nádoru prostaty, prevence nádoru prsu, screening karcinomu plic, kolorektální karcinom, je tam toho zkrátka hodně.

Kdokoliv mě může kontaktovat e-mailem petra.absolonova@mou.cz, když bude cokoliv chtít. Na našich stránkách také existuje preventivní poradna, kde odpovídají lékaři a odborníci na dané téma. Těch možností je dost.

 

Mgr. Michaela Dvořáková
Lucie Konvičná
redakce Florence

 

• tisk
• předplatit si