Sestra Berta

Čáry života nejsou vždy přímé, a proto také životní osudy mohou být značně klikaté. Dnes vám budu vyprávět příběh sestřičky, jejíž cesta začíná dramatem, později vypadá na pohádku se šťastným koncem a končí opět dramatem. Na počátku své životní pouti zasvětila profesní život ošetřování nemocných, díky své práci poznala životní lásku, překonala třídní rozdíly a stala se hraběnkou, aby následně o své vybojované štěstí přišla a skončila odsouzená v pracovním táboře, bez majetku, jen se svou hrdostí a vírou v to lepší v člověku. Osud k ní nebyl spravedlivý, přesto s pokorou přijímala vše, co jí přichystal, a byla vděčná minimálně za štěstí v podobě lásky, kterou mohla prožít.

Hraběnka Barbora Wrbnová, rozená Wiedemannová, se narodila 11. dubna 1892 v Jižních Čechách, ve Strakonicích, v části, která je katastrálně zařazena pod název Nové Strakonice. Maminka Františka a tatínek Václav (hudebník a dělník v továrně na punčochy) společně měli devět potomků. Barbora byla prvorozená. Bohužel maminka při porodu poslední dcerky Vlasty umírá, a tak veškerá starost o domácnost a péče o sourozence připadá zprvu na Barboru. Po studiu obecné a měšťanské školy v místě bydliště následně v roce 1914 odchází k tetě, která žije ve Vídni, a studuje dva roky ošetřovatelskou školu. Sesterské povolání vykonává nejdříve u válečně raněných (první světová válka) a v roce 1915 nastupuje na dalších deset let do vídeňského státního dětského domova jako dětská sestra. Počátkem roku 1925 přechází do soukromé lékařské praxe a jako sestra zde působí až do roku 1929. Její pracovní sesterské jméno je „sestra Berta“ (sestrám se v minulosti dávala pracovní jména). Úplně na počátku své sesterské kariéry, právě při ošetřování ve válce zraněných vojáků, poznává ve vídeňském lazaretu svou celoživotní lásku. Dalo by se říci, že to byla láska na první pohled, láska osudová a taková, kterou potkáte jen jedenkrát za život. Válečné zranění přivádí do lazaretu i dragouna (příslušníka jízdní pěchoty), hraběte Rudolfa Ludvíka Ferdinanda Bruntálského z Wrbna-Kounic-Rietbergu-Questenbergu. Sám sice z pozice šlechtice rukovat do války nemusel, ale přihlásil se dobrovolně. Po dvouleté škole kadetů se stává poručíkem a je přidělen k 11. dragounskému pluku ve Vídni. Na počátku své vojenské kariéry je však raněn a setkává se tak se sestrou Bertou. Velmi záhy se do sebe zamilují, Berta se stává pro chladně vychovávaného hraběte Rudiho velmi empatickou bytostí a získává si jej i pro svou vlídnost, vždy přítomný humor a pozitivní náladu, ale i díky znalostem a určité noblese a eleganci, které má Barbora vrozené. Sám hrabě se nechával slyšet, že Barbora v sobě měla něco kouzelného, čím jej očarovala.

Bohužel jejich vztah musel být na více než patnáct let držen v tajnosti, neboť bylo nemyslitelné, aby si hrabě vzal dívku neurozeného původu. Nejdříve se tajně scházeli ve Vídni, později, když rodiče Rudiho nebyli na zámku přítomni, pozval si ji hrabě i do Holešova.

Popišme si okolnosti sňatku a historické souvislosti rodiny, ze které pocházel Rudolf. Na Štědrý den roku 1927 umírá v Brně otec Rudolfa, kníže Rudolf Kristián Vilém z Wrbna-Kounic, který pocházel z moravského rodu Bruntálských z Vrbna. Svým sňatkem s princeznou Elvírou Bavorskou si pojistil místo ve vysoké aristokracii. Elvíra Bavorská, později tedy tchyně Barbory, patřila ke královskému rodu Wittelsbachů, král Ludvík I. Bavorský byl její dědeček, vzdálenou sestřenicí byla císařovna Alžběta, známější pod jménem Sisi. Elvíra se do dějin aristokracie zapsala právě sňatkem s Rudolfem, byl to sňatek nerovnorodý („jen“ rakouský hrabě českého původu). O to více je překvapivé, pokud se dějiny měly opakovat, že ten, kdo byl zásadně proti sňatku syna Rudolfa s Barborou, byla právě Elvíra. Největším „proviněním“ Barbory byl jednak neurozený původ, ale i fakt, že sňatkem by do vztahu nepřinesla žádné finanční jistoty, což bylo v té době pro zadlužený zámek velmi žádoucí a byla to téměř povinnost. Co naplat. Otci si Rudolf nedovolil odporovat, ovšem po jeho smrti a uplynutí tří let smutku si hrabě Rudolf bere 19. července 1930 v kapli holešovského zámku za svou manželku Barboru. Matka Rudolfa se na protest a nesouhlas se sňatkem následně stěhuje k nejmladšímu synovi Alfonsovi na zámek do Jaroměřic nad Rokytnou. Sňatkem Barbory a Rudolfa začala pohádka, ale bohužel nic netrvá věčně a ani jejich štěstí po tolika letech skrývání netrvalo dlouho.

Zde musíme konstatovat, že starosti jim dělá nejen zadlužení zámku, se kterým se snaží poprat, ale Barbora je nešťastná i z jiného důvodu. Nedaří se jí totiž otěhotnět. Podstupuje léčení nejčastěji v nedalekých Luhačovicích či Mariánských Lázních, neb obě lázeňská města si ona i její manžel oblíbili. Kýženého cíle v podobě miminka se však nedočkali. Uvědomme si, že vlivem čekání se oba brali na prahu čtyřicítky. Po šesti šťastných letech manželství přichází rána největší. Hrabě jede na projížďku se svým koněm (koně nadevše miloval) a ten jej shodí tak nešikovně, že utrpí úraz hrudníku, a na následky tohoto zranění dne 3. června 1936 ve zlínské nemocnici umírá. A to není největší rána pro hraběnku.

Začíná druhá světová válka a na holešovské panství je uvalena nucená správa, majetek je kontrolován správcem, a to i v době, kdy je zámek zadlužen. Ten se zároveň stává sídlem německé Sondergruppe a protektorátní policie. Válečné období určitě není pro hraběnku Barboru jednoduché, bída a chudoba se dotýká i jí. Přesto se v této nelehké době snaží pomáhat a být oporou i pro ostatní obyvatele Holešova, hlavně se sama zapojuje do prací, na které si nemůže dovolit někoho najmout. Stejně tak s láskou pečuje a ošetřuje svého synovce, který po zranění v druhé světové válce bydlí několik měsíců na zámku. Bohužel ani ukončení války nepřineslo hraběnce moc šťastných chvil. V květnu 1945 je zámek na pět měsíců v národní správě, ale již v říjnu roku 1945 se navrací majitelce, která se pochopitelně hlásí k české národnosti. Přichází rok 1948 a v březnu je její majetek zkonfiskován. Po znárodnění se stává majetkem Družstva kulturního domu v Holešově, později je z něj hudební škola. Nejprve může Barbora na zámku obývat alespoň dva pokoje, později je lidovým soudem za spiritualistické seance (ve svazku STB popsány jako vyvolávání duchů T. G. Masaryka, J. Masaryka, K. Čapka, M. R. Štefánika a jiných – což se považuje za podvratnou činnost proti republice) odsouzena nepodmíněně ke třem letům vězení, vč. propadnutí majetku. Majetek hraběnky byl potupně rozprodán na náměstí na trhu, vč. osobních věcí a oblečení. Její sestra se snažila dopisem z července roku 1958 prezidentovi Novotnému připomenout, že její odsouzení je v podstatě nepravomocné, neboť se uskutečnilo již v době, kdy se na dané „prohřešky“ vztahovala amnestie. Bohužel marně. Z vězení se navrací počátkem šedesátých let, ale již se značnými zdravotními komplikacemi, které byly způsobeny nejen věkem, ale hlavně pobytem ve vězení a pracovním táboře (v Ilavě). Po návratu z výkonu trestu Barbora nesmí na svůj zámek, ale je jí dovoleno bydlet u své sestry Vlasty (provdané Davidové). Její manžel má byt v Holešově v čísle popisném 56. Ta budova stojí dodnes, stejně jako v minulosti se v domě nalézá drogerie (pracovně byl pan David drogista na náměstí v Holešově – Náměstí dr. Beneše, dříve K. Gottwalda). I nadále musí žít velmi skromně, neboť po výkonu trestu jí byl stanoven důchod 90 Kčs, posléze 192 Kčs měsíčně.

Dne 13. února 1962 hraběnka Barbora Wrbnová umírá. Zemřela v nemocnici v Kroměříži na selhání ledvin, k čemuž mj. přispěly velmi negativní podmínky ve vazbě a pracovním táboře na Slovensku. Pohřbena je do rodinného hrobu na hřbitově v Holešově. Pokud se podíváme na parte, je zde výslovně napsáno: „…tělesné pozůstatky budou vykropeny … do rodinn. hrobu k dočasnému odpočinku uloženy…“. Posledním přáním hraběnky totiž bylo, aby mohla spočinout vedle svého manžela v Černé kapli ve farním chrámu Páně v Holešově, v dnešním kostele Nanebevzetí Panny Marie. Nakonec komunisti tomuto přání zabránili, a proto hraběnka Barbora musela být pohřbena do hrobu rodiny Davidovy. To, že to mělo být „dočasně“, nám dokazuje právě parte z roku 1962. Bohužel slovíčka „dočasný odpočinek“ se nakonec protáhl až do dnešních dnů. Je velkým zklamáním, že se nepodařilo splnit jediné přání hraběnky Barbory.

Jak uzavřít tento smutný příběh, který začíná láskou k bližnímu, ochotou pomoci druhým, filantropií a nezdolnou vírou v lásku? V lásku, která dokázala překonat veškeré nástrahy, kdy dvěma zamilovaným lidem stálo za to počkat na sebe ne měsíce, ale roky. I když se paní hraběnka narodila bez všech aristokratických titulů a svoji kariérní cestu zasvětila ošetřovatelskému povolání a pomoci druhým jako sestra Berta, myslíme si, že titul hraběnky a Dámy s velkým „D“ jí bezesporu přísluší. Předně proto, že v době, kdy sama doslova živořila, se snažila stále pomáhat druhým, a když už fyzické síly nestačily, pomáhala svou vlídností a dobrým slovem. Pokud budete mít cestu kolem městečka Holešov, zastavte se v krásném zámku a zámecké zahradě, přeneste se o sto let v čase a představte si, že vedle vás kráčí usměvavá Dáma – hraběnka Barbora.

Literatura

1. ROHÁL R. Vzlety a pády holešovské hraběnky Barbory Wrbnové. Holešov: Město Holešov 2008.
2. ROHÁL R. Dáma každým coulem. Holešov: Město Holešov 2012.
3. SLOBOTÍNSKÝ R. „Z nepřátelství k lidově demokratickému řádu prováděli podvratnou činnost proti lidově demokratickému státnímu zřízení republiky...“ Proces s protistátní skupinou Jan Novosad a spol. v roce 1958. Sborník Archivu bezpečnostních složek 2017; 15: 131–176.

 

PhDr. Bára Svátková
Vysoká škola zdravotnická, Praha

 

• tisk
• předplatit si