Transplantace plic očima sestry: neviditelná zátěž, emoční realita a náročnost práce sestry na transplantační jednotce

Cílem článku je poukázat a přiblížit roli sestry na transplantační jednotce z pohledu každodenní praxe, poukázat na skrytou psychickou a emoční náročnost práce. Článek se snaží ukázat, jak významná je nejen odborná, ale i lidská stránka ošetřovatelské profese při péči o pacienty po transplantaci plic.

Tento článek nabízí pohled na transplantaci plic očima sestry, nikoli skrze tabulky nebo statistiky, ale skrze osobní zkušenost. Transplantace plic je život zachraňující a velmi komplexní výkon v moderní medicíně. Z pohledu sestry představuje výzvu nejen po technické stránce, ale hlavně i lidské. Jde o podporu pacienta, který čelí zásadní životní změně. Transplantace plic je určena pacientům s pokročilým a nevyléčitelným plicním onemocněním, u kterých veškerá jiná léčba selhala. Tento zákrok nabízí šanci na delší a kvalitnější život, ale zároveň přináší i řadu rizik – medicínských i psychických. Celý proces je složitý a dlouhodobý, vyžaduje úzkou spolupráci multidisciplinárního týmu. A právě v tomto týmu je úloha sestry nezastupitelná.

První kontakt sestry s pacientem nastává ve chvíli, kdy pacient přichází do nemocnice k transplantaci plic v terminálním stadiu onemocnění. Pro tyto pacienty transplantace plic často představuje poslední šanci na život. Jsou dušní, slabí, na kyslíku a psychicky vyčerpaní. Samotná příprava k transplantaci bývá často dramatická a pro pacienta velmi psychicky náročná. Je velmi důležité, aby ze strany personálu panoval klid a profesionalita. Do poslední chvíle není jisté, zda transplantace proběhne. Je to obrovské emoční vypětí a období nejistoty jak pro pacienta, tak pro jeho rodinu, ale i pro sestru, která je s nimi v přímém kontaktu. Tato fáze je extrémně náročná. Čeká se minuty, hodiny. Může nastat zhoršení stavu dárce, nevhodná kvalita orgánu, zjištění malignity nebo infekčního onemocnění, logistická komplikace jako nedostatek času, lůžek nebo personálu.

Okamžik, kdy pacient odjíždí na operační sál, pro sestru neznamená jen vyprovodit jej chodbou na operační sál. Sestra kromě profesních myšlenek, zda pacienta přichystala k výkonu správně a na nic z celého dlouhého procesu přípravy nezapomněla a mezitím se zvládla postarat o další pacienty, nese i napětí a strach. Tíha odpovědnosti je značná, zahrnuje otázky, zda transplantace proběhne bez komplikací, zda se plíce správně uchytí a zda byly provedeny všechny nezbytné kroky k zajištění optimálního průběhu zákroku. Krátký oční kontakt, klidné slovo nebo jemný dotek – těmito drobnostmi můžeme pacientovi ulehčit cestu na operační sál a zmírnit tak jeho úzkost. Odjezd pacienta na sál je mezníkem. Končí jedna fáze péče a začíná druhá. Pro sestru to znamená nejen změnu činnosti, ale i přechod z lidsky přípravné péče do vyčkávací fáze plné napětí.

Až se dlouhý a náročný zákrok zdaří, přichází další fáze péče na ARO, kde se sestra o pacienta stará ve stavu hlubokého oslabení s umělou plicní ventilací a v bezvědomí. I přesto zůstává lidský přístup klíčový, a to nejen ve vztahu k pacientovi, ale i k jeho rodině, která prochází velkou nejistotou.

Překlad pacienta z ARO na JIP je posun od akutního zajištění životních funkcí k postupnému návratu soběstačnosti a kontaktu s realitou. Pacient přichází oslabený, dezorientovaný, někdy si matně pamatuje, kde je a co se stalo. Je třeba navázat na péči z ARO a přizpůsobit přístup k aktuálním potřebám vč. mobility, výživy a psychického stavu. Pobyt na JIP bývá zpravidla delší než u jiných chirurgických výkonů. Vyžaduje trpělivou a kontinuální ošetřovatelskou péči. Dlouhodobý pobyt pacienta na JIP znamená ztrátu soukromí, ale i motivace. A právě tady sestra musí udržet lidský přístup, podporovat pacienta v jeho malých pokrocích a zároveň být profesionálně odpovědná. To je každodenní výzva, protože sestra, která pečuje o pacienta po transplantaci plic, zažívá velmi široké spektrum emocí, tyto emoce se mohou měnit i několikrát během směny, někdy i během několika minut. Péče o tyto pacienty může být naplňující, ale i devastující. V některých případech lze nejen u pacientů, ale i u rodinných příslušníků pozorovat tendenci delegovat na sestru úkoly, které přesahují její kompetence, nebo úkoly, které nesouvisejí s ošetřovatelskou péčí. Pacienti mají nereálná očekávání ohledně schopností a dovedností sestry a vnímají ji spíše jako obslužný personál než jako plně kvalifikovaného člena zdravotnického týmu. Neuvědomují si rozsah naší odbornosti a očekávají, že jim sestra bude k dispozici neustále a ve všem. To vede k naprosto zbytečnému přetížení personálu a ke snižování sesterské prestiže. Sestry se často potýkají s dojmem, že jejich role spočívá především v obsluze od donášky vody po podání ovladače. Toto vnímání přispívá ke snižování motivace, frustraci, emočnímu vyčerpání a k profesnímu vyhoření.

Z osobní zkušenosti jsem si v minulosti dlouho neuvědomovala, jak moc si práci nosím s sebou v myšlenkách. Někdy jsem večer nedokázala usnout a v hlavě mi běžely myšlenky a situace, zda jsem na nic v práci nezapomněla a jestli se pacient nezhoršil. Musela jsem najít způsob, jak se od práce odpojit. Byla jsem v práci i v době, kdy jsem měla být se svou rodinou. Práce pro mě neskončila odchodem z oddělení. Učila jsem se a stále se s tím učím pracovat. Skrývat vnitřní tichý boj, když sama sestra cítí bezradnost, smutek, vyčerpání fyzické i psychické, a přitom být zdrojem klidu a jistoty pro pacienty je reálná část práce, která by měla být otevřeně sdílena. Tlak na výkon, pocit, že děláte maximum, ale nestačí to, strach z chyb, unavené tělo, které si žádá kávu, může přerůst ve frustraci nebo vyhoření.

Pacienti po transplantaci plic patří k těm nejnáročnějším, jsou fyzicky křehcí, psychicky vyčerpaní a někdy i s komplikovaným průběhem. Péče o ně vyžaduje vysokou odbornost, trpělivost a hlavně velkou psychickou odolnost. Jako sestry jsme s pacienty v každé fázi – od nejistoty přes krize až po první samostatné kroky. Dny, týdny, někdy i měsíce sledujeme pacienty po transplantaci plic, sledujeme jejich průběh, dech, únavu i úzkost. Někteří jsou aktivní a plní naděje, druzí uzavření a vystrašení. My jsme tu pro ně. My jsme u toho. Vysvětlujeme, podporujeme a držíme za ruku.

Co pomáhá sestrám z transplantačního oddělení?

Prosté slovo „děkuji“, které nestojí nic, ale dokáže mnoho. Upřímná podpora kolegyně, která rozumí. Uvědomění, že jste součástí něčeho, co má smysl. Cesta k rovnováze je i zkrácený úvazek, je to jedna z možností, jak v profesi zůstat a zároveň nevyhořet. Práce na JIP zahrnuje noční směny, manipulaci s imobilními pacienty a kontakt s infekčními nemocemi, proto těhotné sestry odcházejí dříve na mateřskou dovolenou, která jim také pomáhá se od práce osvobodit a odpočinout si. Černý humor je způsob, jak se vyrovnat s tíživými emocemi a napětím. Smích, i když někdy drsný, pomáhá přežít těžké chvíle a jít dál. Pro člověka zvenčí by mohl působit tvrdě nebo necitlivě, ale zdravotníkům, kteří se denně pohybují mezi životem a smrtí, pomáhá zůstat psychicky stabilní. Mít malý úvazek i jinde. Být tak v jiném prostředí a poznat jiné pacienty.

Odkud čerpat sílu, když ji rozdáváme druhým?

Každý z nás má jiný způsob, jak se znovu nadechnout. Maličkosti, jež slouží jako únik z reality, který je nutný, ale rozhodně ne sobecký. Obyčejná procházka lesem, čaj, knížka, ve které se člověk na chvíli ztratí. Ticho a klid, vypnout telefon a dovolit si jen být. Někdo nachází klid v hlavě ve sportu, jiný v čase stráveném s rodinou, v objetí dětí. Klidný spánek bez budíku. Ale jsou i chvíle, kdy je potřeba skutečně vypnout a hodit těžké směny za hlavu. Nárazové uvolnění, které v daný moment pomůže překlenout zvednutý hlas lékaře, výčitky pacienta nebo nevyspání z noční. Možnost být někdy obyčejným člověkem, smích, koncert, hlasitá hudba, tanec nebo sklenka vína. Odcestovat na kratší nebo delší dobu. Velmi důležitý prvek duševní pohody je mít kolem sebe lidi, kteří vaší práci rozumí, kterým se můžete vyventilovat a kteří chápou čím žijete. Znají realitu směn, nočních i únavy a nutnost plánovat dlouho dopředu. Respektují, že nemáte pokaždé uklizenou domácnost. Neodsuzují, když potřebujete být chvíli sama.

Závěr

Transplantace plic není jen technický výkon, je to emotivní cesta, kdy se sestra stává lávkou mezi pacientem a lékařem. Sestry nejsou jen personál, denně čelí extrémnímu napětí, a přesto si zachovávají lidskost. Navenek působíme silně, klidně a jistě. Ale uvnitř si mnohdy neseme tíhu, o které nemluvíme. Chtěla bych mluvit o emoční zátěži nemyšlenou jako stížnost, ale jako otevřenou odpověď, co naše práce opravdu znamená a obnáší. Jsme vycvičené zvládat krize, být oporou a zachovat klid. A abychom mohli dávat, musíme taky někdy něco dostat – pochopení, čas na výdech nebo slovo děkuji. Milujeme to, co děláme, mnohdy si nedokážeme představit dělat něco jiného. Vím, že pokud má sestra stát u pacientů v těch nejtěžších a nejcitlivějších chvílích, musí být vyslyšena i ona. Musí mít oporu, oporu nejen v týmu, ve vedení, v systému, ale i v osobní rovině. Chceme pečovat a u toho neztratit samy sebe. Nechceme soucit, chceme porozumění, respekt, prostor, bezpečné pracovní podmínky, férové ohodnocení a lidský přístup. A nezapomenout, že naše práce je především zdravotnická a odborná.

Mgr. Simona Grygarová
Transplantační oddělení a JIP, III. chirurgická klinika 1. LF UK a FN Motol a Homolka, Praha

 

• tisk
• předplatit si