Novinky v interně řešila i sesterská sekce

Upozornila mimo jiné na moderní možnosti selfmonitoringu glykemie a vyzdvihla také význam hospicové péče

Ve dnech 17.–20. listopadu 2019 se v Kongresovém centru Praha konal XXVI. kongres České internistické společnosti ČLS JEP. Během tří dnů tu proběhly desítky přednášek o nejmodernějších přístupech k léčbě kardiovaskulárních onemocnění a s nimi spojených komorbidit. Svůj prostor dostaly i všeobecné sestry, které se v Sesterské sekci mohly podělit o vlastní zkušenosti, přiblížit zajímavé kazuistiky a prezentovat moderní přístupy v ošetřovatelství.

„Chytré“ glukometry pomáhají při pravidelném selfmonitoringu glykemie

Sesterská sekce se konala v úterý 19. listopadu a představila se na ní ve třech blocích dvanáctka přednášejících. Jeden blok se věnoval výhradně problematice měření hladiny glukózy nejen u kardiovaskulárních pacientů. Nové techniky a technologie selfmonitoringu glykemie představila ve své prezentaci Bc. Eva Kábrtová ze 3. interní kliniky – kliniky endokrinologie a metabolismu 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Jak uvedla, měření „chytrými“ glukometry propojenými s mobilní aplikací, která sestavuje grafy a v různých intervalech měří hladinu glukózy a zaznamenává data, je pro pacienta výhodné především v tom, že nedochází ke ztrátám informací během předávání dat lékařskému personálu. Sestra si data z aplikace jednoduše překopíruje. Navíc aplikace umožňují sdílení dat, což jevýhodné například pro rodiče diabetických dětí. Kontinuální monitorace glukózy je zajišťována pomocí speciálního senzoru umístěného pod kůží, který odesílá naměřený elektrochemický signál radiofrekvenčně do přijímače (např. Medtronic Guardian, iPro nebo DexCom). Přístroj dokáže rozpoznat těžké hypoglykemie i hyperglykemie.

Moderní technologie a možnosti monitorace, které podle názoru Bc. Kábrtové v posledních letech velmi pokročily, vedou ke zlepšení kompenzace diabetu a mohou ušetřit i náklady spojené s jeho léčbou. Pravidelný selfmonitoring navíc výrazně přispívá ke snížení výskytu závažných chronických komplikací.

Správně nastavená komunikace v paliativní péči může fungovat jako zázračný lék

Další blok byl věnován hospicové a paliativní péči. Zazněla přednáška „Paliativní péče u pacienta s chronickým srdečním selháním – nevědomost vs. nedostatečná komunikace“, s níž vystoupila M. Navrátilová.

Hospice mají v Evropě již téměř 200letou tradici, první hospic byl založen v první polovině 19. století ve francouzském Lyonu. První specializované pracoviště paliativní péče vzniklo za kanálem La Manche v Londýně v roce 1967 – byl jím Hospic sv. Kryštofa, který založila Cicely Mary Saundersová. V Čechách vznikl první hospic v polovině devadesátých let minulého století. Jednalo se o Hospic Anežky České v Červeném Kostelci.

M. Navrátilová uvedla některá statistická data. Srdečním selháním podle jejích slov trpí v České republice okolo 200 000 pacientů, přičemž každý rok přibývá asi 40 000 nových případů. Terminální fází je transplantace srdce, která je ale nabídnuta jen zlomku nemocných, jelikož je finančně i technicky náročná, a navíc není tolik potenciálních dárců srdce. V hospicové péči tedy končí velké množství pacientů, kteří jsou léčeni, ale nemohou být vyléčeni. Je důležité si uvědomit, že se nejedná o ukončení léčby, pacient je léčen i nadále, ovšem jinou strategií. Základním pilířem paliativní péče je podle autorky komunikace mezi jednotlivými aktéry, tedy pacientem, jeho rodinou a lékařským personálem. Komunikace musí včasná, empatická a měla by pacientovi přinášet motivaci. Správně nastavená komunikace může fungovat, řečeno slovy M. Navrátilové, jako „zázračný lék“.

Dalším důležitým pilířem je informovanost pacienta o nemoci a probíhající léčbě. Pacient by měl být informován co nejdříve, aby byl při síle a plném vědomí. Realizace má ovšem jistá úskalí. Personál musí být proškolený a musí mít na pacienta čas, aby dokázal zohlednitjeho individuální potřeby. V České republice je nedostatek personálu i hospiců, v současnosti jich funguje 19, což je zhruba třikrát méně než v sousedním Rakousku, které je co do počtu obyvatel srovnatelné s Českem (v Rakousku funguje 49 hospiců). Nejvíce jich je ve Spojených státech, a to kolem čtyř set. V zařízeních by měl pacient dostávat i spirituální podporu a péči v rámci multioborové spolupráce odborníků. Smrt by neměl vnímat jako nepřijatelnou prohru, ale jako nezbytnou součást života.

Adam Folta