HRNEČEK – glosa

Jak by mohlo z názvu vyplývat, nejedná se o část pohádky Hrnečku, vař! Název „hrneček“ je zde použit spíše symbolicky, neboť každý máme na pracovišti ten svůj… se jménem, s kytičkou, s nápisem. Hrneček, který jsme dostali od kolegů, od dětí, od fajn člověka. Prostě ten náš.

 

Dobíháme jen tak tak na ranní směnu od tramvaje a od hořkého pocitu viny z pohledu nadřízeného na nás a na jeho hodinky, nás následně uchrání ta jistota našeho hrnečku. Hodní kolegové z noční směny nám už zalili kávu, její vůně se line oddělením a ten první lok nás vrátí do klidu, do pohody, do reality každého dne a do roviny, že vše je v naprostém pořádku. Prostě do jistoty. Jistota znamená pocit bezpečí. Je to pro nás něco tak přirozeného, že nad tím ani nepřemýšlíme. A přece nás je nyní mnoho, kteří nemají svůj hrneček na svém pracovišti, ba dokonce nemají ani to své pracoviště. Mnoho z nás nedobrovolně přišlo o pocit jistoty a bezpečí. Mnozí přešli na jiná oddělení, nejčastěji na rychle vznikající covidové jednotky. A v našich tak důvěrných pracovištích, která se nám stala druhým domovem, leckdy nezůstal kámen na kameni. Z operačních sálů jsou sklady, ze skladů převlékací boxy do červených, oranžových a zelených zón, z chodeb jsou improvizovaná zázemí pro nový personál a mezi tím vším klienti, mnoho klientů, bojujících o život, hrající svůj nejdůležitější zápas v životě, který leckdy prohrávají v tom nejnevhodnějším okamžiku…a někdy i přes „nastavení“. A my nedokážeme pomoci a jsme svědky toho všeho, jsme přímými účastníky, ale místo aktivních obránců a útočníků se z nás stávají jen pasivní diváci.

Je to podivná doba, a pokud by nám někdo vyprávěl i třeba jen v náznacích možnou vizi, tak třeba dva tři roky zpět, jen těžko bychom uvěřili. Ale vraťme se na naše „výsostná území“, které okupují jiní a my zase okupujeme ta jejich. A v cizích skříních zbylo mnoho hrnečků, které nám nejsou blízké a ke kterým nemáme žádný vztah. Jsou to hrnečky, které zbyly na operačních sálech po instrumentářkách, na porodních sálech po porodních asistentkách pečujících o maminky novorozenců, na ambulancích po sestřičkách z kartoték, na rentgenech po laborantech... A jako mávnutím kouzelného proutku jsou z těchto všech pracovníků najednou blízcí kolegové nových týmů. Kolegové byli sice i předtím, ale neznali se. Nyní si tykají a nastupují na covidové jednotky intenzivní péče, anesteziologicko-resuscitační oddělení a pomáhají si v každé situaci, hlídají se a radí si navzájem, aby minimalizovali omyl v době, kdy totálně změnili charakter své profese, po dvouhodinovém rychlokurzu ARIP, kdy opustili své hrnečky, ve smyslu morálnější odpovědnosti, kterou ani leckdy netušili, že v sobě mají. Jsou všichni prostě na jedné lodi a všem jim jde o jediný cíl. Doplout ve válečném stavu s co nejvíce klienty a vrátit se ke svým hrnečkům. Držme si palce a vydržme to. A berme tuto nepředstavitelnou realitu jako něco, co je pro nás zkušeností k nezaplacení. Jen tak je možné, v plavbě za svým hrnečkem bez úhony přežít.

 

Autorka:

PhDr. Bára Svátková-Kvapilová
FN Královské Vinohrady, Praha

Autorka v současné době pracuje na poli urgentní přednemocniční péče a dále nemocniční péče ve FN Královské Vinohrady v Praze. Okrajově se zabývá krizovou intervencí a věnuje se pedagogické a publikační činnosti, zaměřené na historii ošetřovatelství a sociální práci.