COVID-19
 
Zpět na přehled článků

Florence Akademie

O počtu dárců orgánů rozhoduje i schopnost komunikace

Datum: 4. 7. 2015

Nedostatek orgánů vhodných k přenosu výrazně snižuje dostupnost transplantační medicíny. Ve statistice počtu zemřelých dárců orgánů na 1 mil. obyvatel za rok 2013 je ČR na 9. místě, horší údaje uvádí i například Německo. První dvě místa a nápadně lepší data v tomto ukazateli zaujímají oproti ostatním zemím Španělsko, které se jako první vydalo cestou aktivního vyhledávání dárců, a Chorvatsko, jež záhy převzalo španělský model. Zásadní roli přitom hraje i schopnost vhodné komunikace.

Základním předpokladem úspěšné transplantace je již samotná existence dárce a darovaného orgánu. Z toho vyplývá i význam vztahu mezi transplantačními centry a dárcovskými nemocnicemi. V České republice však chybí aktivní mezičlánek.

„Transplantační centrum IKEM se snaží být velice aktivní ve vztahu k dárcovským nemocnicím – soustředíme se hlavně na edukaci, pořádáme semináře na jejich pracovišti, aby měly povědomí o významu dárcovství orgánů. Aby věděly, že i ony mají v rukou tu obrovskou moc – ovlivnit start transplantace, zahájit proces, na jehož konci je úspěšně transplantovaný pacient. Máme různé manuály, propagační materiály – v tomto směru jsme velice aktivní. Ale pasivně čekáme na telefon, abychom se dozvěděli, že je v nějaké dárcovské nemocnici pacient, který má klinické známky smrti mozku a mohl by se stát dárcem orgánu,“ přiblížila doc. MUDr. Eva Pokorná, CSc., místopředsedkyně České transplantační společnosti a vedoucí Oddělení odběru orgánů Transplantačního centra Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), Praha.

Naproti tomu ve Španělsku pracuje v každé nemocnici profesionál – dárcovský koordinátor, který má přehled o všech příjmech na jednotky intenzivní péče (JIP). Zná denní vývoj klinického stavu pacientů a v době, kdy například hodnota Glasgow Coma Scale dosahuje 6 nebo 7, se už o pacienta zajímá jako o člověka, který by mohl být eventuálně dárcem orgánů. „Vůbec nezasahuje do léčby – za tu je zodpovědný ošetřující lékař, který léčí a snaží se pacienta zachránit,“ zdůraznila doc. Pokorná. „Ale už o těchto pacientech ví,“ dodala.

Svou roli pak dárcovský koordinátor začíná plnit ve chvíli, kdy vývoj vede ke klinickým známkám smrti mozku. Jestliže ošetřující lékař vysloví indikaci k možnému dárcovství, koordinátor přebírá následující časově i emocionálně mimořádně náročné záležitosti, jako je např. komunikace s transplantačním centrem a částečně i s rodinou. „Komunikaci s rodinou se ošetřující lékař úplně nevyhne, protože on jediný může rodinu informovat, neboť pacienta léčil a je schopen odpovědět jí na všechny otázky. Ale dárcovský koordinátor je zase trénovaný v komunikačních dovednostech a ví, co a jak se bude odehrávat dál. Může také vyřizovat formality, čímž ulehčí práci ošetřujícímu lékaři, který má oddělení plné pacientů,“ popsala doc. Pokorná.

Současně upozornila, že mimořádná náročnost činnosti tohoto profesionálního dárcovského koordinátora, kterým je obvykle lékař, je v popsaném modelu také patřičně finančně ohodnocena. „Systém si na to ekonomicky vydělá,“ poznamenala. „Všichni víme, že finanční náklady související např. s transplantací ledviny a dialýzou jsou nesrovnatelné – a to nemluvíme o kvalitě života. První rok po transplantaci ledviny je drahý, protože zahrnuje operaci a další hospitalizace, ale další roky jsou levnější a levnější. A už první rok po transplantaci je levnější než dialýza,“ řekla doc. Pokorná.

Profesionální koordinátoři v ČR chybějí

V roce 2010 došlo k přijetí jednotné směrnice EU, na jejímž základě vznikly národní akční plány a která v otázce dárcovství a transplantace doporučila implementovat prvky, jež by zlepšily součinnost transplantačních center a dárcovských nemocnic.

Podle doc. Pokorné šlo víceméně o implementaci španělského systému, který je osvědčený a funguje. U nás však ve výsledku zůstalo spíš jen u proklamací. „Termín dárcovský konzultant byl sice ustanoven, ale neustanovilo se, že tento člověk bude profesionálně pracovat a také bude profesionálně odměňován. Takže u nás tato profesionální funkce neexistuje,“ upozornila. Činnost koordinátorů by také měla být podle jejích slov kontrolována. „Vytvoření podmínek pro důstojnou práci je krok A. Krok B by byl, aby se tato činnost kontrolovala. Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. sice říká, a po novelizaci dokonce i pod sankcí, že každý poskytovatel zdravotních služeb je povinen o možných dárcích informovat příslušné transplantační centrum. Ale už není vymyšlený žádný systém kontroly,“ řekla s tím, že pro kontrolu musejí být vytvořeny podmínky.

Transplantcentrum IKEM monitoruje ve svém projektu ve vybraných nemocnicích s vybranými lékaři všechny zemřelé na příslušných ARO nebo JIP a zjišťuje, zda měl pacient klinické známky smrti mozku a zda se mohl nebo nemohl stát dárcem orgánu, případně jestli byl indikován jako možný dárce orgánu, eventuálně proč indikován nebyl. Z takto získaných dat podle doc. Pokorné vyplývá, že indikováno je 50 % z možných dárců orgánů. Zdůraznila přitom, že se jedná o data z vybraných pracovišť, tedy nikoli o reprezentativní skupinu, ale o pracoviště, která se do projektu přihlásila, čímž je lze považovat za motivovanější. Důvodem, proč možný dárce nebyl indikován, je často i vysoká pracovní zátěž lékaře. „Zjišťovali jsme, proč lékařka, která možného dárce obvykle indikuje, najednou neindikovala. A zjistili jsme, že ten den zkrátka nemohla, protože měla tři příjmy a zavolat nám znamená 12hodinový kolotoč,“ vysvětlila doc. Pokorná. Pokud by však lékař přešel na pozici dárcovského koordinátora a byl by za svou práci odpovídajícím způsobem finančně odměněn, situace by se vyřešila.

Výuka správné komunikace v našem zdravotnictví chybí

Významnou úlohu hraje také způsob komunikace, jeho výuka ale podle doc. Pokorné v celém medicínském vzdělávání v ČR chybí.

„Sdělování nepříznivých zpráv a vůbec komunikace s pacientem – že je třeba ho pozdravit, jak s ním komunikovat při odběru anamnézy, jak ho oslovit, posadit, jak s ním navázat kontakt, jak dalece být empatický, to všechno prostě neumíme. Neučí se to pregraduálně, neučí se to postgraduálně, jsou to věci, které jsou opomíjené. Proto řada různých stížností není ani tak na péči jako na špatnou komunikaci a špatné chování,“ konstatovala doc. Pokorná. IKEM proto pořádá kurz sdělování nepříznivých zpráv pro intenzivisty. Transplantační zákon totiž mj. ukládá ošetřujícímu lékaři informovat o předpokládaném odběru orgánů osobu blízkou. „Tím ošetřujícího lékaře staví do velmi obtížné pozice. Musí sdělit rodině nepříznivou zprávu, že jejich blízký zemřel, protože měl těžké poškození mozku. Vesměs to jsou náhlá úmrtí, hospitalizační doby u našich dárců jsou zhruba tři dny. Není to tedy situace, že někdo se půl roku připravuje na to, že jeho blízký zřejmě zemře, protože je těžce nemocný. To je jedna věc. Takže lékař se cítí vinen, protože pacienta nezachránil, a k tomu má rodinu informovat o tom, že se uvažuje o odběru orgánů. To je skutečně strašně náročné,“ upozornila lékařka. Pozice intenzivistů je tak podle jejích slov složitá. Mají na starosti nemocné ve stavu bezvědomí, a tudíž nejsou zvyklí ani na běžné sdělování nepříznivých informací o zdravotním stavu pacientovi, ale právě oni se nakonec dostávají do této komunikačně nejsložitější situace. „Proto jsme se rozhodli tuto skupinu lékařů učit, jak sdělovat nepříznivou zprávu. Máme 23 výukových hodin, během kterých se učí, zkoušejí a snaží se pochopit sami sebe i druhou stranu. Sdělovat nepříznivou zprávu je vždy nepříjemné – jak pro lékaře, tak pro pozůstalého. A jakákoli reakce pozůstalého je prostě normální,“ uzavřela doc. Pokorná.

Eva Srbová, AM Review

 
  • tisk
  • předplatit si