Nový občanský zákoník II: Osobnost a její ochrana

Jedním ze základních principů nejen právního státu, ale i nového občanského zákoníku je ochrana důstojnosti a svobody člověka. Veškerá ustanovení zákona je proto nutné vykládat v souladu s jeho principy, tedy i s požadavkem ochrany svobodného člověka jako nejvyšší hodnoty soukromého práva.

Podstatou pojmu lidské důstojnosti je přirozená, nezadatelná a nezcizitelná povaha lidské bytosti jako člověka, který musí být vždy subjektem, nikoli objektem jednání a zájmů druhých. Podstatou svobody člověka je úcta k jeho autonomii, tedy odmítnutí jakýchkoli snah o objektivizaci cizího štěstí. Tato svoboda není neomezitelná, její hranice tvoří svoboda druhých lidí. Působit druhým lidem újmu je dovoleno pouze v případě, kdy to nebude bezdůvodné, tedy když nastane některá z okolností vylučujících protiprávnost.

Pojem osoby

Občanský zákoník je zákonem, který má primárně upravovat osobní stav osob (§ 9), jiné právní předpisy lze pro úpravu osobního stavu osob použít pouze podpůrně. To však neznamená, že by se úprava statusových otázek nemohla mimo občanský zákoník ocitnout – občanský zákoník není předpisem větší právní síly než např. zákon o zdravotních službách; toto ustanovení tak vyjadřuje spíše přání či závazek zákonodárce. Ostatně i v současné době občanský zákoník nezahrnuje přes původní úmysl předkladatele institut registrovaného partnerství, jenž tak zůstává v samostatné právní úpravě.

Zdravotnické problematiky se dotýká zejména úprava způsobilosti k právům a povinnostem (svéprávnosti a jejího omezení), například pro posouzení schopnosti platně souhlasit s poskytovanou zdravotní péčí, úprava osobnostních práv, zejména právo na zdraví, život, čest, důstojnost, soukromí, jimiž se budeme dále zabývat v rámci odpovědnosti za škodu v posledním dílu této série, a práva rodinná, včetně stanovení, které osoby jsou považovány za osoby blízké, což má vliv např. na nahlížení do zdravotnické dokumentace, poskytování informací, v některých případech dokonce i na rozhodování namísto pacienta. Vlivem nového občanského zákoníku na problematiku informovaného souhlasu se budeme zabývat ve čtvrté části této série.

Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát. Nepřihlíží se ani k omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku. Nelze se tedy platně vzdát např. práva na informovaný souhlas, ev. na jeho odejmutí (revers), nelze souhlasit s provedením výkonu, který primárně směřuje k poškození zdraví, či dokonce k usmrcení jinou osobou. Viz též úpravu okolností vylučujících protiprávnost v zákoně č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku: „S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení podle odstavce 1 považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení.“ (§ 30 odst. 3) „Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům.“ (§ 31 odst. 2) Takové jednání, které by vedlo k porušení uvedených zákazů, by nebylo právním jednáním, bylo by jednáním jen zdánlivým, bez jakékoli právní relevance.

Práva či povinnosti může mít a vykonávat pouze osoba, které občanský zákoník tak jako dosud dělí na osoby fyzické a právnické. Způsobilost mít práva a povinnosti, tedy dřívější právní subjektivitu, nyní občanský zákoník nazývá právní osobností. Osobou ve smyslu práva je tedy pouze taková entita, která má právní osobnost. Způsobilost taková práva či povinnosti nabývat vlastním právním jednáním, tedy právně jednat (dřívější způsobilost k právním úkonům), je nyní nazývána staronovým pojmem svéprávnost.

Vznik a zánik osoby

Člověk má právní osobnost od narození až do smrti. Prvním předpokladem pro vznik právní osobnosti tedy je, že se narodí živý. To nemusí být vždy jasné, proto právní řád již tradičně definuje známky živě narozeného dítěte, byť tak nyní činí pouze v rámci stanovení náležitostí Listu o prohlídce mrtvého vyhláškou č. 297/2012 Sb.: Za narození živého dítěte se považuje úplné vypuzení nebo vynětí plodu z těla matčina, bez ohledu na délku trvání těhotenství, jestliže plod po narození dýchá nebo projevuje alespoň jednu ze známek života (srdeční činnost, pulzaci pupečníku nebo nesporný pohyb kosterního svalstva). Ustanovení § 25 občanského zákoníku pak stanovuje vyvratitelnou domněnku, že se dítě narodilo živé, tato domněnka se však použije pouze v oblasti soukromého práva.

Smrt člověka se prokazuje buď úmrtním listem vystaveným na základě Listu o prohlídce zemřelého podle zákona o zdravotních službách a výše cit. vyhlášky, ev. rozhodnutím soudu o prohlášení za mrtvého na základě tzv. důkazu smrti, kdy se jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá (§ 26), nebo na základě domněnky smrti, kdy jde o nezvěstného člověka, jehož smrt je pravděpodobná (§ 71 a násl.). V druhém případě jde o vyvratitelnou domněnku, že člověk zemřel, a na rozdíl od dosavadní úpravy působí i do minulosti. (Vyvrátit lze samozřejmě i mylně provedený důkaz smrti.)

Osoby blízké

Jak již bylo uvedeno, pojem osob blízkých je pro zdravotnickou praxi významný, např. u vyvratitelné domněnky, že neurčí-li osoba, jež je v danou chvíli nezpůsobilá právně jednat, jinou osobu, platí, že do její zdravotnické dokumentace mohou nahlížet osoby blízké. Obsahová změna tohoto pojmu tak má přímý následek i na aplikaci zákona o zdravotních službách.

Tak jako dosud vymezuje občanský zákoník osoby blízké dvojím způsobem:

Do první skupiny patří osoby, které jsou osobami blízkými bez dalšího, tedy ze samotného faktu blízkého příbuzenství. Tato skupina je beze změny, jsou jimi i nadále příbuzní v řadě přímé (vnuk, syn, otec, prarodič…), sourozenec (včetně polorodého, ale nikoli tzv. nevlastního), manžel nebo registrovaný partner. Otec je osobou blízkou i tehdy, když není biologickým otcem, ale jeho otcovství nebylo řádně popřeno (svědčí mu tedy domněnka otcovství), na druhou stranu biologické rodičovství samo o sobě (nejde-li tedy o případ patřící do druhé skupiny) z geneticky zjištěného otce (či matky – v případě surogátního mateřství) osobu blízkou nečiní. V případě osvojení vzniká příbuzenský vztah nejen k novým rodičům, ale i k dalším příbuzným, naopak původní příbuzenský poměr zaniká. Výjimkou je pouze nový institut osvojení zletilého (846 a násl.), kdy v případech, kdy nejde o obdobu osvojení nezletilého, nevzniká osvojenci a jeho potomkům příbuzenský poměr k členům rodiny osvojitele a naopak nezanikají příbuzenské vztahy v původní rodině.

Příbuzenstvím se rozumí vztah osob založený na pokrevním poutu nebo vzniklý osvojením (§ 771), nicméně je zřejmé, že při kolizi příbuzenství biologického a právního převáží formální, právní příbuzenství.

Druhou skupinou jsou osoby, mezi kterými kromě objektivního vztahu (tj. rodinný vztah nebo vztah obdobný) musí současně existovat i intenzivní vztah citový (subjektivní kritérium). Tato skupina již změn doznala. Jako rodinný vztah definuje zákon takový stav, který vykazuje typické znaky rodiny, a to vzhledem ke zvyklostem současného života zásadně rodiny užší. Půjde např. o vztah dítěte a pěstouna či poručníka, popř. osoby, jíž bylo svěřeno do předadopční péče, nebo manželem/registrovaným partnerem/druhem rodiče, s nímž dítě žije ve společné domácnosti. Dále sem mohou patřit i děti manželů z předchozích manželství nebo osoby, které spolu vedou intimní život. Nově občanský zákoník stanovuje vyvratitelnou domněnku, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené, ovšem za předpokladu, že jejich poměr je obdobný poměru rodinnému. Pozor však na to, že tento pojem je definován odlišně než v běžném jazyce: švagrovství je poměrem mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela. (Osobou sešvagřenou je tedy bratr mého manžela, jeho děti, avšak nikoli jeho manželka či jeho tchýně.)

Druhou vyvratitelnou domněnkou je, že osobami blízkými jsou osoby, které spolu trvale žijí. Tyto domněnky znamenají, že se citové pouto předpokládá a není nutné je prokazovat; jejich vyvrácení tedy bude spočívat v prokázání absence takového citového pouta.

Svéprávnost

Svéprávnost je, jak bylo výše řečeno, způsobilostí k právnímu jednání, tedy schopností projevovat autonomně svou vůli zavazovat se k povinnostem či nabývat práva. Aby mohl člověk projevovat skutečně svobodně svou vůli, musí mít jeho osobnost nejen určitou kvalitu volní, ale též rozumovou a rozpoznávací. Pokud tomu tak není, pak by jeho „svobodné“ jednání nebylo nástrojem jeho vůle, ale spíše náhody, popřípadě vůle jiné osoby – a ne vždy k prospěchu jednajícího. To je důvodem, proč právo takové osoby chrání; omezení svéprávnosti tedy není v žádném případě sankce, ale pouze prostředek ochrany.

Občanský zákoník zakotvuje vyvratitelnou domněnku, že každá svéprávná osoba má „rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“ (§ 4) Tato domněnka má své důsledky zejména pro vznik odpovědnosti za škodu, ale rovněž pro institut informovaného souhlasu; budeme se jí proto podrobněji zabývat dále.

Pojem svéprávnosti je pro zdravotnické pracovníky velmi důležitý, jelikož skutečnou schopnost pacientů svobodně právně jednat musejí posuzovat každodenně – a zákon o zdravotních službách v otázkách způsobilosti jednat odkazuje právě na občanskoprávní úpravu. Je třeba zdůraznit, že se nezměnila pouze terminologie, ale rovněž obsah pojmu. Rozlišovat lze svéprávnost plnou, omezenou a částečnou.

Plné svéprávnosti se nabývá tak jako dosud zletilostí či uzavřením manželství po přivolení soudu, nově též přiznáním svéprávnosti dítěti v případě, kdy dosáhlo věku alespoň šestnácti let, je schopno se samo živit a obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí jeho zákonný zástupce (emancipací). Soud může kladně rozhodnout i při nesplnění těchto podmínek, je-li to z vážných důvodů v zájmu nezletilého, zřejmě půjde zejména o absenci souhlasu zákonných zástupců dítěte (§ 37).

K omezení svéprávnosti dochází jednak u dětí, které jako dosud nabývají způsobilosti právně jednat postupně, s ohledem na svůj rozumový vývoj, a jednak rozhodnutím soudu. Nově již není možné zbavit člověka svéprávnosti zcela. Člověk může být neschopen právně jednat i v konkrétním případě, aniž by byla jeho svéprávnost omezena; občanský zákoník hovoří o neschopnosti právně jednat (§ 581). Omezení svéprávnosti je tedy založeno na objektivním posouzení, nikoli subjektivním pocitu či přání osoby. S omezením své svéprávnosti nemůže člověk platně souhlasit – takové jednání by bylo pouze jednáním zdánlivým a nepřihlíželo by se k němu (§ 16). Nově je však možné pro případ budoucí určit budoucího opatrovníka, jak bude uvedeno dále.

Částečnou svéprávností je pak situace, kdy člověk k platnému právnímu jednání potřebuje souhlas další osoby.

Problematikou nezletilých osob a osob s omezenou svéprávností se bude podrobněji zabývat čtvrtá část tohoto cyklu v souvislosti s informovaným souhlasem.

Podpůrná opatření při narušení schopnosti jednat

Nový občanský zákoník zakotvuje řadu nových institutů, naopak již nadále neexistuje možnost zcela zbavit způsobilosti (svéprávnosti). Hlavní myšlenkou podpůrných opatření je co možná největší respekt k autonomii člověka se sníženými rozumovými, volními či rozpoznávacími schopnostmi při uplatnění principu ochrany duševně nemocného. Soudy by tedy měly uplatňovat princip subsidiarity, tedy volit nejméně omezující opatření při zachování jeho účelnosti.

Předběžné prohlášení

Jak již bylo zmíněno, „v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem.“ (§ 38) Kromě opatrovníka může jít zejména o správce majetku, ev. o zastupujícího člena domácnosti (§ 49 a násl.). Prohlášení musí mít buď formu veřejné listiny (zejm. notářského zápisu), nebo musí být opatřeno datem a podepsáno dvěma svědky. Na základě takového prohlášení pak postupuje soud. Soud rovněž posoudí splnění ev. podmínky stanovené v prohlášení. Prohlášení lze kdykoli odvolat. Soud takové prohlášení zruší či změní, pokud dojde k takové změně okolností, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, anebo pokud by jinak člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Soud přihlédne i k formálně neplatnému prohlášení či jeho odvolání, pokud neshledá pochybnosti o vůli toho, kdo je učinil.

Nápomoc při rozhodování

Jde o zcela nový právní institut určený pro hraniční případy, kdy si člověk, jenž potřebuje nápomoc při rozhodování z důvodu, že mu duševní porucha působí obtíže, volí podpůrce či více podpůrců (§ 45 a násl.). Jde o zvláštní typ příkazní smlouvy, která však podléhá schválení soudem. Podpůrce v této smlouvě souhlasí s tím, že bude přítomen při právních jednáních podporovaného, pokud s tím bude podporovaný souhlasit. Podpůrce může spolupodepisovat písemné jednání podporovaného (např. písemný informovaný souhlas), ale nesmí jednat proti jeho vůli či podepisovat namísto něj – vůli tvoří podporovaný, podpůrce za něj nejedná, pouze mu jeho vůli pomáhá tvořit. Podpůrce může samostatně namítat neplatnost právního jednání podporovaného. Podpůrce lze odvolat na návrh jakékoli ze smluvních stran a také v případě, že podpůrce závažně porušil své povinnosti.

Zastoupení členem domácnosti

Pokud je duševní stav zletilého natolik závažný, že nemůže samostatně právě jednat ani s podporou podpůrce (ev. nelze takového podpůrce ustanovit např. z důvodu absence jeho souhlasu), měl by ho primárně zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner nebo jiná osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (§ 49 a násl.). Je to tedy nový institut pro případy, kdy rodina funguje a o svého nemocného člena řádně pečuje. Aby takové zastoupení vzniklo, musí dát jednak zastupující srozumitelně zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, včetně vysvětlení povahy a následků zastoupení. Člověk, který má být zastoupen, může takové zastoupení odmítnout, pokud je schopen projevit přání. Druhou podmínkou je schválení soudem. Soud je povinen pokusit se názor zastoupeného zjistit.

Zastoupení se vztahuje na obvyklé záležitosti, limitem je souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky. Zástupců může být i více, pak postačí, jedná-li pouze jeden z nich. Pokud jich je však více a odporují si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich.

Zastoupení zaniká z vůle buď zástupce, nebo zastoupeného (i zde stačí schopnost projevit své přání), popřípadě jmenováním opatrovníka.

Omezení svéprávnosti

Nejzávažnějším institutem omezujících způsobilost právně jednat je omezení svéprávnosti (§ 55 a násl.). K tomu přistoupí soud pouze tehdy, hrozila-li by jinak osobě závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jejím zájmům mírnější a méně omezující opatření (tedy včetně zastoupení členem domácnosti). Omezit svéprávnost nelze pouze proto, že má člověk obtíže se dorozumívat, musí zde být duševní porucha, která není jen přechodná. Soud může omezit svéprávnost pouze v rozsahu, ve kterém není duševně nemocný schopen jednat, a toto omezení musí vymezit. Zásadně musí soud takového člověka vidět, nebrání-li tomu nepřekonatelná překážka (nepohyblivost takovou překážkou není), a musí vyvinout potřebné úsilí pro zjištění názoru člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje. Vždy však platí, že lze jednat v běžných záležitostech denního života. V rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka, přitom bere v úvahu nejen objektivní kritéria, ale i subjektivní důvěru a poměr opatrovance k budoucímu opatrovníkovi.

Omezení je možné pouze na dobu určitou, nejdéle na tři roky. Pokud soud rozhodl o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dosavadní právní úpravy, považuje se vždy pouze za omezení (tedy takové osoby mohou od 1. 1. 2014 samostatně jednat v běžných záležitostech denního života), a to nejdéle do konce roku 2016.

Pro poskytování zdravotní péče je podstatné, že pokud opatrovanec jednal samostatně v případech, kdy měl jednat jeho opatrovník, je jeho jednání neplatné, pouze působí-li mu újmu. Orgánem, který o tom rozhoduje, a to i bez návrhu, je soud. Opatrovník může opatrovancovo jednání schválit i následně.

Důvěrník nebo zmocněnec člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu

Zvláštním typem podpůrce je osoba, kterou si může zvolit pacient hospitalizovaný proti své vůli. Jde o jediné opatření, kdy není vyžadován souhlas soudu. Podrobněji bude zmíněno v pokračování této série věnované změnám v právech a povinnostech pacientů.

Mgr. et Mgr. Eva Prošková, Ústav veřejného zdravotnictví a zdravotnického práva, 1. lékařská fakulta UK