Zpět na detail čísla

Číslo 7 - 8 / 2009

Profesionální přístup k agresivitě

Datum: 10. 7. 2009
Autor: Heilberufe, 60, 2008, č.11

V nemocnicích, pečovatelských domovech nebo v ambulantní péči nejsou jen potěšitelné situace. Sestry také zažijí, že je pacienti nebo obyvatelé domovů napadají. Tabuizované téma, kterého se nyní ujali vědci – první výsledky mezinárodní výzkumné práce.

Otec je s nervy u konce: jeho dítě mělo úraz a on už přes hodinu čeká před operačním traktem. Paní Hammerová se zlobí, protože jí připadá, že na ni zapomněli, a vylije si tuto zlost na nejbližší sestře. Pan Dreisser je v důsledku dodatečných účinků narkózy zmatený a chce odejít domů v pyžamu. Pociťuje sestru jako někoho, kdo ho chce zadržet, a udeří ji holí. Příklady, které jsou skoro každé sestře povědomé. Ve Stuttgarter Zeitung z 3. března 2008 se například psalo, že soudní proces ukázal, jaké problémy musí sestry zvládat při jednání s napjatými pacienty. Když se soudkyně ptala, jak se má správně postupovat vůči agresivním pacientům, neznala sestra žádnou správnou odpověď. Soudkyně se zeptala: „Copak vás to neučí ve škole?“ Sestra pokrčila rameny.

Opět tabuizované téma

Jednání s agresivními pacienty skutečně není běžně zařazeno do vzdělávání sester. Cílená příprava na takové situace probíhá až na výjimky zřídka. Situaci lze přirovnat k jednání s umírajícími v sedmdesátých letech. Tenkrát se říkalo „to prostě patří k povolání“ nebo „neber si to tak“. Jako tenkrát téma umírání patří dnes téma agrese a násilí pacientů k tématům tabuizovaným. Když jsou dotazována vedení nemocnic, přiznávají se zřídkakdy závažné problémy. Docela jinak to vypadá, když se sestry pustí do vyprávění v neformální atmosféře důvěry.

Tématem agrese se již nějakou dobou zabývá i ústav pro ošetřovatelský výzkum

Charité při lékařské fakultě v Berlíně ve spolupráci s oddělením pro ošetřovatelskou vědu katedry zdravotní péče Maastrichtské univerzity a za pomoci Iana Needhama z psychiatrického centra ve švýcarském Rheinau. Vyhodnocuje se mezinárodní stav výzkumu a zpracovávají se otevřené otázky.

Výsledky výzkumu

Oproti rozšířenému předpokladu, že hlavní oblastí problémů je psychiatrie, jsou potenciálními místy agrese pacientů a návštěvníků spíše akutní příjmy a normální oddělení. Na to poukázala ICN (International Council of Nurses – Mezinárodní rada sester) už v roce 2001. Abychom toto stanovisko správně objasnili, je třeba mít na mysli, že pod pojmem agrese se nechápe jen chování, kterému se dostalo publicity, ale stejně tak „tiché“, avšak o nic méně zraňující a ponižující události bez svědků, jako je štípání, kousání, urážky, výhrůžky, pohlavky, ničení předmětů, sexuální obtěžování a mnohé další (APA 2000). Verbální agrese se nedá hodnotit jako podřadná. Naopak mnohé studie dokládají, že překonávání psychických traumat může být mnohem dlouhodobější než zhojení tělesné jizvy (Needham et al., 2005).

Průzkumy v různých zemích jednotně označují sestry za profesní skupinu, u níž je riziko agrese jedno z nejvyšších (ILO et al., 2002; ICN, 2007). Sestry, které právě nastoupily do zaměstnání, přitom žijí zvláště riskantně, protože jsou mladší a méně zkušené (Beech a Leather, 2003; ILO et al., 2002; Wells a Bower, 2002).

Dnes víme, že většina agresivních příhod nevyplývá jednoduše z agresivní povahy pacientů, nýbrž ze situací (Tedeshi, Nelson, 1994; Whittington, Richter, 2006), ve kterých pacienti pociťují např. strach, nespravedlnost nebo tíseň. Přesto je to pro přímo postižené sestry nebo sestry, které byly svědky agrese, značně náročné.

Zdravé překonávání zatěžujících zážitků někdy ztěžují spolupracovníci (Correia et al., 2001): „Neber si to tak“, „to není zdaleka tak zlé“, „je to tvoje chyba, měla sis dávat pozor“ – tyto reakce nejsou zdaleka vzácné. Jedna studentka ošetřovatelství popsala svou situaci poté, co zažila značné ohrožení, takto: „To, že mě pacient nebezpečně ohrožoval, bych ještě překousla, ale jak se mnou pak jednal vedoucí oddělení, to mu neodpustím.“

Zmírňovací strategie

V současnosti je již k dispozici řada organizačních a individuálně působících zmírňujících strategií průběžně rozvíjených např. na setkáních školitelů, která se konají pravidelně v Nizozemsku (European Network of Trainers in the Management of Aggression – ENTMA). Tak např. existují preventivně působící upozornění pro zvládnutí agrese. Kromě toho existují lehce zvládnutelné techniky, které sestře umožní nenásilně se osvobodit z nepříjemné situace, a přitom ještě uvolnit napětí.

Co mohou sestry dělat?

Prvním krokem může být, že si sestry poskytnou vzájemně pomoc. Agrese proti jednomu členovi týmu je téma pro všechny. Zaprvé je třeba probrat, co se stalo a jak lze díky společné strategii zabránit opakování (dodatečná rozmluva). Zadruhé potřebuje postižená sestra podporu, která je právě zapotřebí (dodatečná péče). Tento krok lze podstatně ulehčit, když je ze strany instituce signalizována plná podpora až po podrobně vypracovanou preventivní bezpečnostní strategii (Breakwell, 1998; Richter, Whittington, 2006). Dalším krokem by bylo další vzdělávání personálu. Zcela důležité je, aby byly nové zaměstnankyně připraveny na všudypřítomnost agrese ve zdravotnictví a aby se s tím počítalo v učebních osnovách. Tak byl např. v Evangelickém vzdělávacím centru ve Stuttgartu ve dvanácti vzdělávacích kursech pro sestry testován školicí program speciálně vyvinutý pro budoucí sestry v rámci berlínsko-maastrichtského projektu na výzkum agrese. Kromě prokazatelně zlepšeného preventivního a zmírňovacího chování se především píše o velkém ulehčení a úlevě: „nápomocné a podnětné“, „je to důležité téma, na které se při každodenní praxi sester nemyslí“, „velmi doporučeníhodné“, „naučila jsem se, jak se mohu chovat uklidňujícím způsobem i obranně“, „skvělý seminář“ – to jsou výroky některých absolventů semináře.

Dále se musí stát běžnou praxí, aby psychická i fyzická traumata byla hodnocena jako pracovní úraz a např. i malá kousnutí byla považována za extrémně riziková. Zápisy „bagatelních poranění“ do dokumentace o obvazech by měly být samozřejmé, postižené sestry by měly navštívit lékaře raději dvakrát častěji než méně často (Boldt, Zeh, 2007). To platí i pro psychická traumata. Profesní asociace už tento stav uznaly. Ve většině regionů přichází pomoc rychle a nebyrokraticky, pět rozhovorů s psychoterapeutem je hrazeno. Je udivující, jak málo postižených napadne si o tento výkon požádat.

(Nau, J. /nau@ebz-pflege.de/, Dassen, T. /theo.dassen@charite. de/. Aggressivität professionell begegnen. Heilberufe, 60, 2008, č. 11. Překlad: PhDr. Alena Štrajtová, alena.strajtova@volny.cz. Redakčně upraveno a zkráceno.)

 
  • tisk
  • předplatit si