Naše máma Helena

Po 25 letech odchází Mgr. Helena Plocková z pozice hlavní sestry Nemocnice Tábor, aby se věnovala zaslouženému odpočinku, rodiněa koníčkům. Během své profesní dráhy ráda přijímala výzvy a úspěšnějim čelila díky pracovitosti, optimismu a smyslu pro humor. Její kolegyněse do jedné shodují, že jim byla mámou, na kterou budou vždy vzpomínat v dobrém.

V září přišel do redakce Florence e-mail, který nebyl úplněobvyklý. Nověnastupující hlavní sestra táborské nemocnice Mgr. Dana Podholová v něm oznamovala, že dosavadní hlavní sestra Helena Plocková odchází do důchodu,a ptala se, zda můžeme něco udělat — přijet do Tábora a udělats paní Helenou rozhovor do Florence,zavzpomínat na její působení v nemocnici s kolegyněmi a podřízenými. Mezi řádky jsem vyčetla, že nejde o formální žádost, ale přání, které má osobní důležitost. Ráda jsem tedy vyhověla a o pár týdnůpozději se docela zvědavěvypravilado Tábora. Dana Podholová už na měčekala a s úsměvem mi oznámila, že pro Helenu Plockovou je mápřítomnost a můj úkol jedno velké překvapení na rozloučenou. Nečekaná návštěva dopadla naštěstí dobře, se skupinkou vrchních sester obklopujících svou usměvavou „mámu“ jsem strávila příjemnou hodinu u kafe, při které nebyla nouze střídavěo smích a dojetí.

 

Rozhovor s Mgr. Helenou Plockovou

 

Jak dlouho pracujete v Nemocnici Tábor?

Byla jsem tu,dalo by se říci,na dvěetapy. Poprvé jsem nastoupila v červenci 1972 a pracovala zdedo roku 1982, kdy jsme se s manželem přestěhovali za bytem do Prachatic. V té dobějsme měli jednu dceru. V Prachaticích se nám narodila druhá dcera a bydleli jsme tam do roku 1985. Na podzim tohoto roku jsem se vrátila zpátky sem, do táborské nemocnice. Od té doby jsem tadystále.

 

Jaké máte vzdělání?

Začínala jsem v roce 1972 jako ošetřovatelka, na čtyřletou školu pro sestry jsem se bohužel nedostala, bylo to tehdy z politických důvodůkvůli tatínkovi. Další vzdělání jsem získávalapostupnědálkově, při dětech a při zaměstnání. Studovala jsem dálkověstřední zdravotnickou školu v Jihlavě, tehdy to bylo pětileté studium, mněse však podařilo udělat rozdílovézkoušky z prvního do druhého ročníku, takže jsem si jejo rok zkrátila. V roce 1979 jsem školu dokončila a byla ze mězdravotní sestra. Nastoupila jsem v Táboře na interní oddělení, nejprve jako směnná sestra, později jako staniční, a zároveňjsem studovala dvouleté specializační studium v oboru péče o nemocné v Českých Budějovicích, ze kterého jsem v roce 1989 skládala jakousi malou státní zkoušku.

 

Co se v táborské nemocnici dělo po roce 1989?

Po revoluci se, asi jako všude, děly personální změny a ve velkém probíhala výběrová řízení. Novým primářem interního oddělení se stal lékař, jehož osobnostní kvality jsem kritizovala, takže mi bylo jasné, že se ve funkci staniční sestry na internědlouho neudržím. Události mi daly za pravdu. Ještěskoro devět měsícůjsem ale zůstala na interní ambulanci jako ambulantní sestra. Pak si mězavolala náměstkyněléčebněpreventivní péče a tehdejší hlavní sestra a řekly mi, že by se tu mělo otevřít psychiatrické oddělení a že si měvybraly, abych ho vybudovala. V té dobějsem o psychiatrii věděla jen to, že existují Bohnice (smích).

 

Takže jste z interny přesedlala na psychiatrii?

Brala jsem to jako výzvu. Uvidíme, co ve mněpo stránce organizační je, řekla jsem si. Byl začátek června a představa vedení byla, že se psychiatrie otevře prvního září. Měla jsem tedy necelé tři měsíce na to, abych vybudovala z ničeho nové oddělení. Nejdřív jsem jela na týden na psychiatrii do Jihlavy, abych poznala, jak to funguje, jak se pracuje s duševněnemocnými lidmi a jejich potřebami,a pak jsem byla týden v Praze na Palatěv ambulantní části psychiatrie. Po 14 dnech zkušeností s psychiatrií jsem se z kolegyní z interny pustila do budování patnáctilůžkového oddělení s ambulancemi. Na začátku byla jen řada prázdnýchmístností, ale nakonec se nám to podařilo. Bylo mi tehdy 37 let a byla nadšená devadesátá léta (smích). Nejdřív jsem na nové psychiatrii dělala staniční, pak vrchní sestru.

 

Kdy přišla nabídka na post hlavní sestrytáborské nemocnice?

Asi za rok. Dělala jsem v té dobětaké předsedkyni odborů, kde tehdy byli ještěsdruženi i lékaři, protože neexistoval Lékařský odborový klub. Promýšlela jsem si to, nakonec jsem kývla a úspěšněprošla výběrovýmřízením. V roce 1993 jsem nastoupila jakohlavní sestra. Nevěděla jsem o té vrcholové funkci nic. Je něco úplnějiného, když řídíte dvanáct lidí na oddělení,a najednou si máte stoupnout před stovky zaměstnancůnemocnice. Učila jsem se za pochodu, ale byla jsem samozřejměi na různých vzdělávacích kurzech a seminářích. Vlastnějsem se učila pořád. Za svou kariéru hlavní sestry jsem prošla celkem třikrát výběrovýmřízením, teďuž je mi 63 a myslím, že mám nárok na nějaký ten odpočinek (smích). Rozhodla jsem se tedy po 25 letech ve funkci hlavní sestry skončit a odejít do důchodu.

 

Nebude to pro vás velká změna? Máte nějaký plán?

Chci se věnovat našim třem vnoučatům a svým koníčkům. Vždycky jsem hodněčetla, ale dnes kroměvyhlášek a zákonůnemám čas na nic jiného. Potřebuju si vyčistit hlavu. Myslím si, že každý člověk má své hranice, kdy by si měl říct, že už nechce nebo že mu to už moc nejde.

 

Co jste za těch 25 let zažila zajímavého?

Třeba jsem za tu dobu zažila patnáct ředitelůnemocnice. Patnáct různých typůlidí, mužů, z nichž každý měl různé představy o vedení, někteří se to také teprve učili. To, že jsem přestála patnáct šéfů, považuji tak trochu za osobní hrdinství (smích).

 

Jak se k vám muži ve vedení chovali?

Musímříct, že dobře. Ti rozumní se na podřízené jako já obraceli, protože věděli, že máme zkušenosti a můžeme jim pomoct. Nemůžu říct, že by se na mne někdo z nich díval skrz prsty nebo měignoroval – třeba proto, že jsem žena.

 

Jaké pro vás bylo rozhodnutí odejít takzvaněod lůžka do manažerské pozice?

Bylo to těžké rozhodnutí. Navíc jsem první dva roky nic nestíhala doma a dva roky jsem si zvykala, že sedím sama v kanceláři, že se nemůžu s nikým bavit. Tak jsem to dělala tak, že jsem na pátou ranní běžela za sestrami na psychiatrické oddělení na kafe a pak na půl sedmou jako spráskaný pes do své kanceláře. Někdy i slzička ukápla, protože jsem si říkala: Do čehos to vlezla? Oddělení mi tedy chybělo moc, ale zvykla jsem si, bylo hodněpráce. Po těch dvou letech si to,jak se říká,sedlo.

 

Čeho jste v pozici hlavní sestry chtěla dosáhnout?

Když měoslovili, lákalo měto, chtěla jsem si vyzkoušet, jestli ještěněco dokážu. Navíc když se mi podařilo za dva měsíce vybudovat psychiatrické oddělení!Když jsem byla ve funkci hlavní sestry asi rok a půl, nastoupil pan ředitel, který chtěl do šesti týdnůvybudovat domácí péči podobnou té, jaká se profilovala v roce 1994 v nemocnici v Pardubicích. Během šesti týdnůjsem musela sehnat člověka, který by péči vedl, od nemocnice jsem naštěstí dostala volnou ruku. Vybrala jsem si sestru, která pracovala na psychiatrickém oddělení. Musela si třeba udělat rychlokurz v autoškole, aby mohla jezdit za pacienty. Byly jsme se podívat u sestřiček domácí péče v Pardubicích, jak se to dělá,a pak jsme začaly budovat domácí péči tady u nás. Nejdřív jsme měli dvěsestřičky, kterým jsme koupili jízdní kola, pak byly sestřičky čtyři. To byl rok 1994, doba, kdy jsme měli podporu různých podnikůa firem. Domácí péče při nemocnici v Táboře funguje dodnes a jmenuje se Tereza, po Matce Tereze.

 

Vy se opravdu nenecháte zastavit…

To víte, každý z ředitelůmi dával úkoly, tak jsem byla zocelená a prakticky měnepřekvapilo nic. Práce s lidmi mne navíc hodněbaví. V devadesátých letech nastal velký rozvoj medicíny, staniční a vrchní si doplňovaly vzdělání, tak jsem si řekla, že bych se i já měla vědomostněposunout dál. A vsedmačtyřicetijsem šla na vysokou –pět let jsem studovala ošetřovatelství na fakultěv Českých Budějovicích.

 

Kolegyněprozradily, že další výzvou pro vás byla akreditace nemocnice.

V roce 2008 jsme se dobrovolněpřihlásili k akreditačnímu šetření. To znamená, že komisi dokládáte kvalitu lékařské a ošetřovatelské péče. V roce 2013, už před druhou akreditací, jsem na to po personálních změnách v nemocnici zůstala sama, ale díky podpoře vrchních sester a dalších kolegyňjsme akreditaci v tomto roce obhájili. V roce 2016 také a teďnás čeká příští rok další.

 

Jaký styl vedení lidí jste uplatňovala? Co se vám nejvíc osvědčilo?

Snažila jsem se měřit všem stejně, nepreferovat nějaké oddělení nebo lidi proto, že mi jsou třebabližší než jiní. To je cesta do pekel i z funkce. Člověk si musí udržovat nadhled a snažit se být spravedlivý. To je věc, kterou musíte mít v sobě. Navíc vás nesmí funkce pohltit, musíte pořád stát nohama na zemi. Vzdělání vám nikdo nevezme, ale funkci? Dneska jste prezident,a zítra můžete zametat ulice. Jako hlavní sestra máte v rukou moc, zodpovídáte se jen řediteli nemocnice. Tou mocí se dá lehceopít, proto si musíte denněuvědomovat, že to nejde. Vědomí moci vám zkrátka nesmí přerůst přes hlavu.

Další věc jsou kompromisy a snaha vyhovět. Statisticky trávíme dvětřetiny života v práci, tak si ho nemůžeme ničím otravovat. K čemu je vámustaraná, naštvaná sestra, které jste nevyhověla, když potřebovalaupravit nebo prohodit směny? Pracuje tu 80 procent žen, vesměsmámy, zažily jsme to všechny. Základem je spokojený personál, pak se dá zvládnoutleccos.

 

Stalo se vám za ty roky něco, o čem jstesi řekla: To měteda vyškolilo, to bych udělala příštějinak…

Zažila jsem dva tři podrazy od lidí, od kterých bych to nečekala, byla to zkušenost, takový je život. Všechno zlé je k něčemu dobré – vrátí vás to zase do reality, uvědomíte si, že lidé nejsou tak úžasní,jak si myslíte.

 

Jaké vlastnosti by podle vás měla obecněmít dobrá sestra?

To jsou tedy otázky (smích). Musí být empatická, musí mít ráda lidi a patří k tomu samozřejměi příslušné vzdělání. Pak už jdou ty další vlastnosti s tím – vlídnost, ochota, soudržnost s kolektivem, přátelskost. Na druhou stranu všem sestrám nesedí práce na oddělení v kolektivu a podle toho ta práce taky vypadá. Pokud ale takovou sestru dáte do ambulance, kde je svou paní, je to najednou nejúžasnějšíčlověk pod sluncem.

 

Jak Helenu Plockovou vidí ostatní…

Bc. Jana Burdová, náměstkyněpro akreditaci: Znáte některou mámu, která má tolik dětí a zvládne je?

Mě paní hlavní přijímala někdy v roce 1998, prošla jsem pozicemi od sestry u lůžka po staniční, vrchní a teďjsme s Helenou vlastněkolegyně, protože třetím rokem pracuji jako náměstkyněpro akreditaci. Měla vždycky velice lidský přístup.

 

Mgr. Dana Podholová, nová hlavní sestra, náměstkyněošetřovatelské péče: Vedla nás, jihočeské hlavní sestry, k soudržnosti, kterou nám jinde závidějí.

Já jsem se s paní hlavní poznala v roce 2000, kdy jsem nastoupila do pozice hlavní sestry v Českém Krumlově. Vždycky jsme se scházely a scházíme. Já jsem v té doběbyla nejmladší a bylo to hrozněfajn. S ostatními hlavními sestrami nás Helena vedla ktakové soudržnosti. Jsme jihočeský tým – když někdo dostane projekt a něco vymyslí, podělí se s ostatními, nehrajeme si každá na svém písečku. Když jsem nastoupila jako benjamín mezi hlavní sestry, tak mne k tomu vychovaly. Chceme to takhle udržovat dál a nebráníme se tomu přibrat k soběostatní. Máme za kamarádky hlavní sestry v jiných krajích a ty nám tuhle soudržnost závidějí. Scházíme se spolu i neformálně, podnikáme třeba výlety na Šumavu. Jak jsme mluvily o tom, že Helena je naše mamka, tak vám dám příklad: vždyckykdyž jsme jely někam na konferenci a sedly do vlaku, měla pro každého připravenou svačinu.Hela mětaky naučila mít doma na nočním stolku tužku a papír, aby když měvečer něco důležitého napadne, jsem si to mohla zapsat. Ale já se kvůli tomu nebudím v noci jako ona (smích).

 

Jana Nutilová, vrchní sestra gynekologicko-porodnického oddělení: Člověk za ní mohl přijít s čímkoli.

Začátky jsme měly perné, protože nám na začátku devadesátýchlet odešlo hodněpersonálu nasoukromougynekologicko-porodnickouklinikua my jsme zůstalyjen s několika doktory. V Hele jsem měla vždy oporu, pomáhala mi shánět lidi, kde se dalo,a všechno jsme zvládly. Za celé ty roky nemůžu proti níříct půl slova, vycházely jsme spolu velice dobře. Taková mamča. Člověk za ní mohl přijít s čímkoli, nikdy nás nevyhodila. Helena se vždy snažila pochopit situaci a stála za námi jako sestrami.

 

PhDr. Helena Novotná, vrchní sestra kardiologického oddělení: Je velmi přátelská a empatická.

Já jsme přišla dotáborské nemocnice v roce 1999, bylo mi tehdy dvaadvacet. S Helenou se mi vždycky pracovalo dobře, je velmi přátelská a má k nám opravdu takový mateřský přístup. I když musím říct, že já jsem někdy byla taková urputná a naše diskuse byly, především z mojí strany, dost bouřlivé, až jsem se styděla, že před ní nedokážu zachovat dekorum. Vždycky jsem si to ale nakonec uvědomila a omluvila se. („Já jsem jivždycky nechala vyřvat a pak jsme se domluvily,“ komentuje to Helena Plocková.). Musím ocenit její velkouempatii k podřízeným a zaměstnancům – a to všem, nejen k sestrám. Soucítila s námi, s našimi rodinnými problémy, snažila se nám vyhovět. Je velká optimistka, až jsem jí to někdy skoro zazlívala. Všechny se snažila vidět hlavněv pozitivním světle. Já sama jsem po těch letech spíš obezřetnější.

Hela nás taky obrovsky podporovala ve vzdělávání a byla pro vysokoškolskou vzdělanost sester, a to už od dob, kdy to ještěnebylo tak běžné.

 

Drahuše Pergerová, vrchní sestra psychiatrického oddělení: Hodnějí vděčím za to, co umím.

S Helou se znám od roku 1980, kdy jsem nastoupila na internu. Byla jednou ze sester, které mě zacvičovaly. Za to,co umím, dost vděčím právějí. Společnějsme zřizovaly v táborské nemocnici psychiatrické oddělení.O Heleninýchkvalitách svědčí i to, že původní kolektiv z interny s ní až na jednu sestřičku odcházel na nověvybudovanou psychiatrii celý. Čerpala jsem od ní informace a zkušenosti. Byla to taková naše máma, mám na nijen ty nejlepší vzpomínky. A jakou vlastnost na ní mám nejradši? Když nastaly náročné situace, cenila jsemsi toho, že jsme je zvládly jakoby v žertu, díky jejímu humoru a nadhledu jsme z toho dokázaly vybruslit. To je podle mne asi její největší klad. Taky je nesmírněobětavá, myslím, že by pro svou práci dýchala. Razila přístup podle hesla: Když nejde o život, tak jde o… víte co. To nám vždycky dodalo odvahu a klid. Uměla podržet a povzbudit. Byla to ženská do party, bude se nám stýskat.