Fyzioterapie v praxi

Moderní způsob života klade stále vyšší nároky na naši psychiku, čas a náš pracovní výkon. Máme příliš málo pohybu, který přitom hraje velmi důležitou roli v životě každého z nás. Pohyb má mj. vliv i na mozek. Když jím člověk dodá mozku více kyslíku, dokáže se více koncentrovat a lépe myslet. Lidské tělo je k pohybu velice důmyslně uzpůsobeno, a pokud není takto používáno, ztrácí svalovou hmotu. Nepoškozená pohybová soustava se chová jako diferencovaný funkční celek a její reakce je celostní.

Své studenty se snažím učit, že by měli být schopni vidět klientovy problémy, aniž by se ho zeptali. Každý klient má jisté charakteristické znaky, které jsou rozpoznatelné, už když sedí v čekárně, když se zouvá a vstupuje do ordinace, i při svlékání, kdy nám sděluje, proč přichází. Během první návštěvy nemáme šanci dostat se mu příliš „pod kůži“, proto je u mě první terapie vždy spíše seznamovací. Při dalších už klient ví, co ho čeká, a vlastní komunikace je minimálně klidnější.

Ve fyzioterapii nelze tělo a psychiku oddělovat. Řada onemocnění souvisí s tím, jak člověk žije, co prožívá či prožil, tedy nejen s tělem. Člověk je ve vazbě bio-psycho-sociálně-ekonomické, a tak ho musíme z tohoto pohledu i vnímat a přistupovat k němu.

Většina lidí, když je začne něco bolet, hledá zařízení, kam zajít, aby jim bolest odstranili. Málokoho napadne hledat cestu, jak si pomoci, u sebe. V případě fyzioterapie je důležité právě toto nasměrování k odstranění potíží a prevence, aby k nim opětovně nedocházelo. Můžeme klientům pomoci odstranit bolest, odstranit blokády, ale hlavní je ukázat jim cestu, po které mají jít. Nejde o to trénovat svaly, ale cvičit si především vnímání, senzitivitu a zpracování informací. Kdo to zvládne, má často klíč k tomu, aby bolestivý podnět správně zařadil a sám si pomohl. Propojenost svalů je vidět ve vývojové kineziologii už na vývoji mozku. Již v prvním roce života je patrné, jak se určité funkce integrují. Na pohyb očí je vázaný pohyb jazyka, na něj navazuje pohyb horních a dolních končetin… V mozku během jeho zrání dochází k programové integraci jednotlivých informací.

Pacienti byli a jsou zvyklí na letáčky a názorné obrázky, které dostanou v tištěné podobě. Naše pracoviště fyzioterapie MUDr. Hrdého na tomto principu nefunguje. Ani to není možné. Každý má jiný problém, každý ho jinak zvládne řešit a není jeden přístup, který by vyhovoval každému. Takzvaně šijeme každému pacientovi na míru to, co je pro něj v dané chvíli potřeba. Využíváme mnoha různých technik, kombinujeme je a rozvíjíme. Ideální je, když si pacient maluje nebo zapisuje, co se naučil, sám. Jednak si to tím opakuje a za druhé se mu v tom lépe orientuje.

Další velmi důležitou kapitolou jsou děti. Musíme pracovat s celou rodinou a vidět postižení v jejím kontextu. Je důležité vtáhnout rodinu do léčby, naučit ji, jak s dítětem komunikovat, cvičit a jak k němu přistupovat. Řečeno slovy doc. Pavla Koláře: „Dost často převládá opičí láska, rozmazlování. K dítěti se ale musíte chovat jako k dospělému, někdy i drsněji.“

Většina lidí, když je začne něco bolet, hledá zařízení, kam zajít, aby jim bolest odstranili.
Málokoho napadne hledat cestu, jak si pomoci, u sebe.
foto: Profimedia

Ve své terapii využívám jak postupy dle prof. Vojty, tedy cestu z periferie, tak aktivní spolupráci dítěte s využitím motivace k jeho aktivnímu zapojení. Maminky jsou přitom klidnější, protože jsou přítomny i prvky hry a nejde tedy jen o pasivní držení ve vojtovských pozicích, v nichž dítě často pláče.

Naše pracoviště se zabývá i léčbou funkčních sterilit. Je to metoda dle Ludmily Mojžíšové, která úzce spolupracovala s Hanou Volejníkovou, jež jediná má od ní přesné informace, jak tuto techniku provádět. Jsem ráda, že jsem měla tu možnost kurz absolvovat právě u ní. Dnes se rodičovství posunulo na věkovou hranici nad 30 let. Ženy, které ke mně přicházejí cvičit, vyšetřím, ošetřím, včetně mobilizace kostrče, a dostanou návod, jak cvičit. Bohužel, často při druhé návštěvě slýchám, že na cvičení nebyl čas. V takových případech už nemohu pomoci. Pánevní dno druhých sama nezpevním…

Na závěr bych ještě chtěla připomenout, co by mělo být důležité pro každého fyzioterapeuta – najít si prostor pro sebe. Pomáhat druhým je správné, ale nesmí nás to likvidovat a stresovat. Pokud pacient přijde a už ve dveřích se na mě obrací s otázkou: „To snad nemyslíte vážně, takový termín?“, umím jej v klidu poslat na jiné pracoviště. Nejsem robot, i já mám své potřeby, a i když mi to trvalo dlouho, naučila jsem se říkat ne. Protože stejně tak, jako je pro mé pacienty důležitá vnitřní rovnováha, stejně tak ji potřebuji i já, abych jim mohla pomáhat.

Mgr. Helena Šiklová, DiS., RHB Centrum Šumava České Budějovice

Více o autorce:

Mgr. Helena Šiklová, DiS.
1992–1996: SZŠ Mladá Boleslav – obor Všeobecná sestra; 1997–1999: VOŠ České Budějovice – obor Fyzioterapie; od 1999: ambulance rehabilitace MUDr. Holého; 2010–2015: studium PF JČU, České Budějovice – obor Specializace v pedagogice

• tisk
• předplatit si