Život v kufříku

Cenu evropského občana za příspěvek k evropské spolupráci a prosazování společných hodnot letos 20. října převzala mimo jiné i Mgr. Michaela Chmelařová, vrchní sestra Kliniky dětí a dorostu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. V tomto článku si představíme její projekt Život v kufříku na pomoc odloženým dětem, jež vede nadační fond La Vida Loca.

Povězme si, jak to celé začalo? Jak vznikl nápad zachovávat vzpomínky z prvních chvil na světě opuštěným dětem?

Myšlenka vznikla v době, kdy jsem pracovala v porodnici jako staniční sestra. Rodilo se poměrně velké množství dětí, které neodcházely do své biologické rodiny. Než se vyřešilo jejich umístění a často také zdravotní stav (například děti matek narkomanek), děti nám na oddělení nějakou dobu zůstávaly. Staraly jsme se o ně, bylo nám jich líto.

Protože jsem vystudovala jako magisterské studium sociální práci, znala jsem problematiku takzvané práce s životním příběhem, například u dětí umístěných do pěstounské péče. V té době u nás začal vznikat institut pěstounské péče na přechodnou dobu, pěstouni pro nás byli novými partnery, kteří si pro dítě přišli do porodnice. Tak vznikl vlastně spontánní nápad vybavit tyto děti do života informacemi, které nikde jinde nejsou a nikdo je nemá.

Okolnosti narození zná matka, ale pokud v životě chybí, dítě se je již nikdy nedozví. V běžné rodině se například na oslavách ještě po letech přetřásá, jak bylo ten den zima, kolik bylo třeba sněhu, vzpomínky se zachovávají v ústní podobě, oblečky z porodnice zůstávají ve skříních. Dítě bez matky ale nic takového nemá.

Zamýšlely jsme se nad formou, jak dětem vzpomínky na první chvíle života předat. Nakonec nás napadl kufřík, do kterého jsme začaly vkládat individuální informace k děťátku – jména sester, které byly u porodu, lékařů, jaké bylo počasí, drobnosti včetně obtisků rukou, nohou, první pletené oblečky, fotografie a další. Později jsme navázaly spolupráci se seniory, kteří pro nás oblečky vyráběli. Bylo to moc hezké spojení té nejstarší a nejmladší generace.

Proč právě kufřík?

Společně se sestrami na oddělení, kde jsme začaly uchovávat první vzpomínky, jsme vymyslely praktický kufřík, do kterého se vzpomínky vloží. Důležitý byl jejich zápal a nadšení, protože bez toho by to nešlo, šlo o práci navíc. Pořizovaly jsme fotky, sbíraly materiály. Název Život v kufříku vymyslel můj manžel.

Považuji za důležité, aby děti měly fotku matky, což ale ne vždy bylo možné, ne vždy s tím souhlasily, podařilo se vyfotit přibližně 50 % žen (komplikuje to dnes GDPR). Pro utváření identity je to velmi důležité, protože každé dítě dříve či později chce vidět, jak vypadala jeho máma. Každé dítě má určité období, kdy matku hledá.

Kufřík dnes předávají již v 63 porodnicích z celkového počtu přibližně 90 porodnic v České republice. Je to velký úspěch. Navíc porodnice, které v projektu nejsou, ani takové děti mít nemusí, nebo třeba jen jedno za rok. My jich měli přibližně 20 ročně.

Projekt trvá 10 let. O kolik se jedná dětí?

Odložených dětí je v ČR až 500 ročně. Naše myšlenky a činnost jsme prezentovaly na ošetřovatelských konferencích. Protože za tím ale bylo hodně individuálního nasazení, ani mě nenapadlo, že by se to mohlo více šířit. Nicméně asi po 2 letech za mnou přišla kamarádka Martina Opava, která se rozhodla myšlenky rozvíjet, rozšiřovat do dalších porodnic a založila nadační fond La Vida Loca. Její zásluhou je kufřík již ve dvou třetinách českých porodnic. Bylo by hezké, kdyby kufřík byl opravdu v každé porodnici u nás.

Za 8 let fungování nadačního fondu byly uchovány vzpomínky více než 2 000 dětem. (Přesně 2 176 rozdaných kufříků, což je pro představu kapacita Národního divadla a Státní opery dohromady, jak uvedla Martina Opava na slavnostním předávání Ceny evropského občana.)

Jsou ale děti, které by teoreticky na kufřík také měly nárok, ale protože odcházejí do biologické rodiny, nedostávají ho. Z rodiny jsou ale následně odebrány a informace z počátku jejich životního příběhu se jim ztrácejí.

Jaký význam to má pro děti? Máte již zpětnou vazbu?

Zatím uběhla krátká doba na to, abychom již měli zmapováno, co přesně to dětem přináší. Na to ještě budeme muset přibližně 10 let počkat, dokud nebudou dospělí, případně zakládat vlastní rodiny. Na hodnocení je zatím brzy. Jsme ale přesvědčeni, že zachování informací z prvních dní a let života (protože pěstouni v tom pokračují) je klíčové pro zdravý psychický a sociální vývoj dítěte, naplnění jeho základní potřeby být milován a přijímán. Pro odložené děti je kufřík potvrzením, že jsou důležité a že zde vždy byli lidé, kteří o ně s láskou pečovali. Kufřík jim má pomoci překonat krizi hledání identity.

Co pro Vás Cena evropského občana znamená?

Velmi mě to překvapilo a vyrazilo mi to dech. Myslím si, že by to mohlo pomoci rozšířit povědomí o nadaci, měli jsme i reportáž v televizi. Jsem velmi ráda, že se rozšiřuje informace o tom, že nejde jen o „kufřík se svetříky“, ale odhaluje se podstata věci. Že věci v kufříku mají vyprávět příběh.

Třešinkou na dortu bylo pozvání do Bruselu a projev v Evropském parlamentu, kde mohla Martina projekt představit. Je úžasné, že tam mohly informace o projektu Život v kufříku zaznít. Zajímavé je, že projekt nemá ve světě paralelu. Je proto v plánu prezentace v organizaci evropských sester, která by mohla vést k zavedení Života v kufříku i v zahraničí. Což je skvělé.

 

---

Cena evropského občana, udělená v roce 2023 měla hluboký lidský rozměr, protože ocenila dva projekty, které pomáhají dětem v nouzi. Jedním z nich byl projekt Život v kufříku. Cenu převzaly – autorka myšlenky a zakladatelka projektu Mgr. Michaela Chmelařová, výkonná ředitelka nadačního fondu La Vida Loca Mgr. Karolína Kapitánová a zakladatelka nadačního fondu La Vida Loca, Martina Opava (viz Florence Plus [online] 23. 10. 2023).

Více na: www.nadacelavidaloca.eu.

 

• tisk
• předplatit si