Celoživotní vzdělávání jako základ profesního rozvoje zdravotnických pracovníků

Souhrn: Článek přináší pohled na problematiku celoživotního vzdělávání jako součásti profesního růstu zdravotnického pracovníka. Průběžným vzděláváním posilujeme a zdokonalujeme své tzv. klíčové kompetence, které označujeme za souhrn všech daných vědomostí a dovedností, tedy znalostí a odborných předpokladů, díky kterým máme možnost lepšího pracovního uplatnění. Autorky přináší retrospektivní pohled na problematiku celoživotního vzdělávání. V historickém kontextu se věnují zejména vývoji specializačního vzdělávání v oboru ošetřovatelství.

Klíčová slova: celoživotní vzdělávání, ošetřovatelství, specializační vzdělávání

Lifelong education is the basis of professional development for healthcare workers

Summary: The article provides an insight into the issue of lifelong learning as part of the professional growth of a healthcare worker. Through ongoing education, we strengthen and improve our so-called key competencies, which we refer to as the sum of all given knowledge and skills, i.e. knowledge and professional prerequisites, thanks to which we have the possibility of better employment. The authors provide a retrospective view of the issue of lifelong education. In the historical context, they focus mainly on the development of specialized education in the field of nursing.

Key words: lifelong education, nursing, specialized education

doi: 10.48095/ccflo202413

 

Úvod

V životě každého jedince, který má zájem uplatnit se na pracovním trhu po celou dobu svého aktivního pracovního života, hraje velice důležitou roli celoživotní vzdělávání/učení. Řadu významných změn týkajících se celoživotního vzdělávání ve zdravotnictví s sebou přinesl vstup České republiky do Evropské unie (EU). Celoživotní učení je jedním z dominantních nástrojů EU sloužících k „vytvoření sjednocené Evropy s vysokou a udržitelnou životní úrovní, vysokou zaměstnaností vyspělé pracovní síly, společnosti inkluzivní, soudržné, společnosti aktivních občanů, kteří se mohou sami individuálně realizovat.“

Historický pohled

Myšlenka celoživotního vzdělávání v ošetřovatelských profesích (i když tak nebylo explicitně označeno), vznikala z historického pohledu postupně a kontinuálně již od vzniku první republiky. V roce 1921 došlo k založení Spolku absolventek školy ošetřovatelské, protože bylo zřejmé, že bude nutné prosadit úpravu vzdělávacího systému pro ošetřovatelky tak, aby korespondoval s pokroky a novými zjištěními v ošetřovatelské praxi. Nutnost zavedení celoživotního vzdělávaní pro sestry/ošetřovatelky byla formulována v roce 1931 na II. sjezdu diplomovaných sester-ošetřovatelek: „Aby byly pořádané doplňovací kursy pro diplomované sestry po několikaleté službě proto, aby byly sestry seznamovány s novými vědeckými poznatky z hlediska ošetřovatelského.“

Za první legislativní ukotvení následného vzdělávání ve zdravotnických povoláních lze považovat znění § 3 zákona č. 170/1950 Sb., zákon o zdravotnických povoláních, kde je uvedeno, že každý, kdo vykonává zdravotnické povolání, je povinen svědomitě poskytovat účelnou a hodnotnou zdravotní péči a dbát o zvyšování zdravotní úrovně lidu. Přitom je zejména povinen:

• sledovat soustavně nové poznatky ve svém oboru;
• účastnit se na vyzvání příslušného orgánu státní správy školení ve svém oboru.
   

Dalším právním předpisem hovořícím o nutnosti účastnit se dalšího školení a výcviku bylo nařízení vlády č. 77/1951 Sb., o středních zdravotnických pracovnících, kde je uvedeno: ,,Aby střední zdravotničtí pracovníci mohli dobře plnit své úkoly, zejména aby se zajistilo, že úroveň jejich odborné práce bude stále zvyšována a přizpůsobována současnému stavu vědy, účastní se dalšího školení a výcviku; na úspěšný výsledek tohoto školení nebo výcviku lze vázat možnost dalšího výkonu povolání středního zdravotnického pracovníka. Školení a výcvik řídí ministerstvo zdravotnictví v dohodě se zúčastněnými ústředními úřady.“ Tato povinnost se dotýkala těchto profesí: zdravotní sestra, dětská sestra, porodní asistentka, dietní sestra, rehabilitační pracovník, sanitární pracovník, zdravotní laborant, rentgenologický laborant, lékárenský laborant, zubní laborant a oční optik; tento okruh středních zdravotnických pracovníků lze prováděcími předpisy přizpůsobovat potřebám státní zdravotní péče.

Zde je nezbytné zmínit, že až do roku 1960 nefungoval v tehdejším Československu centrální systém celoživotního vzdělávání, i když v legislativě (viz výše) je uvedeno, že zdravotníci jsou povinni se vzdělávat a povinnost tyto vzdělávací kurzy pořádat byla uložena krajským národním výborům nebo zdravotnickým zařízením. V návaznosti na politické změny, potřeby dynamicky se rozvíjející oblasti ošetřovatelské péče a požadavcích na možnosti kontinuálního vzdělávání a zvyšování úrovně vzdělávání všeobecných sester je v roce 1960 zahájena činnost Střediska pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků v Brně (dále Ústav pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků, Institut pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků, nyní Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů – NCO NZO) jako centra pro další vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků, které na svém počátku nabízelo pomaturitní specializační vzdělávání a další vzdělávání pro:

a) všeobecné sestry (vč. podoboru pro dietní sestry);
b) pro dětské sestry a porodní asistentky;
c) pro technické obory (sanitáře, zdravotní laboranty, lékárenské laboranty a oční optiky).

Pomaturitní specializační vzdělávání pro sestry se pod patronací brněnského centra uskutečňovalo v Praze, Ústí nad Labem a Plzni.

Dle vyhlášky č. 44/1966 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví, byla vzdělávacímu ústavu mimo jiné přidělena role v zajišťování cyklických doškolování, která měla zajistit periodické všestranné doplnění znalostí středním zdravotnickým pracovníkům v časovém intervalu jednou za 5 let.

Další zmínka o povinnosti pracovníků ve zdravotnictví průběžně se vzdělávat byla ukotvena v zákoně č. 20/1966 Sb., zákon o péči o zdraví lidu, konkrétně v § 55 odst. 4, kde je uvedeno, že: Ostatní pracovníci ve zdravotnictví jsou povinni kromě dalšího vzdělávání ve svém oboru osvojit si i zdravotnické znalosti v rozsahu potřebném pro výkon své práce. V souvislosti s výše zmíněným se v roce 1968 možnost dalšího vzdělávání rozšířila celkem na 14 oborů pro:

• sestry (zdravotní, dětské, ženské, dietní);
• rehabilitační pracovníky;
• asistenty hygienické služby;
• laboranty (zdravotní, rentgenologické, zubní, lékárenské);
• oční optiky;
• řízení ekonomiky zdravotnictví;
• společenské vědy;
• psychologii a pedagogiku.

K rozvoji specializačního vzdělávání pak přispěla vyhláška č. 72/1971 Sb., která v § 40 poprvé definovala specializační obory a stanovila také podmínky pro jejich studium. Byla zde popsána možnost pomaturitního specializačního studia, které je z tohoto pohledu také považováno za další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků (tab. 1 a 2).

Střední zdravotničtí pracovníci mohli po dosažení specializace podle § 40 získat ještě další specializaci v úseku organizace a řízení práce středních zdravotnických pracovníků.

Specifičtější legislativní vymezení následného vzdělávání lze nalézt ve vyhlášce č. 77/1981 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví, která definovala další vzdělávání zdravotníků v ČR až do roku 2004. Zahrnovalo:

a) soustavné zdokonalování znalostí odborných pracovníků ve zdravotnictví;
b) specializační studium lékařských i nelékařských oborů a průpravu pro vedoucí funkce.

Vyhláška nahlíží na vzdělávání zdravotnických pracovníků z perspektivy jak celoživotního (specializačního vzdělávání), tak i z pohledu neformálního učení. Je zde uvedeno, že zdravotníkům je uložena povinnost „plánovitě prohlubovat a zdokonalovat jejich odborné a ideologické znalosti po dobu výkonu povolání.“ Individuální studium a seberozvoj pracovníka ve zdravotnictví dokonce považuje za základ dalšího vzdělávání. Nadále přetrvává u středních zdravotnických pracovníků povinnost dalšího vzdělávání ve zdravotnictví, které zahrnuje:

a) nástupní praxi a pomaturitní specializační studium těchto středních zdravotnických pracovníků;
b) speciální průpravu jiných odborných pracovníků s vysokoškolským vzděláním a pomaturitní studium jiných odborných pracovníků s úplným středním vzděláním pro výkon práce ve zdravotnictví;
c) průpravu pro výkon vedoucích funkcí ve zdravotnictví;
d) průpravu jiných odborných pracovníků pro výkon práce ve zdravotnictví;
e) soustavné zdokonalování znalostí odborných pracovníků ve zdravotnictví.

Ve znění vyhlášky č. 77/1981 Sb. zůstávají obory specializace pro většinu povolání obdobné a nezaznamenávají větších změn (tab. 3).

Vývoj celoživotního vzdělávaní vyplývající z ustanovení zákona č. 96/2004 Sb.

Největšího průlomu na poli celoživotního vzdělávání bylo dosaženo přijetím zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), kde konkrétně v § 53 odst. 2 se stanovuje, že celoživotní vzdělávání je povinné pro všechny zdravotnické pracovníky a jiné odborné pracovníky.

„Celoživotním vzděláváním se rozumí průběžné obnovování, zvyšování, prohlubování a doplňování vědomostí, dovedností a způsobilostí zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků v příslušném oboru v souladu s rozvojem oboru a nejnovějšími vědeckými poznatky v zájmu zachování bezpečného a účinného výkonu příslušného povolání.“

Zákon č. 96/2004 Sb. dále vymezuje jednotlivé formy celoživotního vzdělávání, a to na:

a) specializační vzdělávání;
b) certifikované kurzy;
c) inovační kurzy v akreditovaných zdravotnických zařízeních;
d) odborné stáže v akreditovaných zdravotnických zařízeních;
e) účast na školicích akcích, konferencích, kongresech a sympoziích;
f) publikační, pedagogická a vědecko-výzkumná činnost, vypracování standardu nebo nového postupu;
g) e-learningový kurz;
h) samostudium odborné literatury.

Na poli specializačního vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků se vlivem ustanovení zákona č. 96/2004 Sb., událo nemálo změn. Jednalo se hlavně o možnost realizace specializačního vzdělávání nejen v NCO NZO, ale nyní v akreditovaných zařízeních, jež získala akreditaci MZ ČR k uskutečňování tohoto typu vzdělávání, úpravy specializačních oborů, organizační změny (úprava délky studia, zavedení modulového systému vzdělávání aj.), specifikování vstupních požadavků pro zařazení do specializačního vzdělávání (délka výkonu povolání, zdravotní způsobilost, délka, rozsah a obsah modulů).

Zdravotnický systém byl ovlivněn nutností legislativní změny související se vstupem ČR do EU, přičemž specifikovaná podmínka celoživotního vzdělávání s sebou nesla požadavek na regulaci nelékařských zdravotnických povolání a s tím zřízení Registru zdravotnických pracovníků, kteří splňují podmínky pro výkon zdravotnického povolání bez odborného dohledu, který byl součástí Národního zdravotnického informačního systému. Aby mohl zdravotnický pracovník vykonávat své povolání bez odborného dohledu, musel se zaevidovat do výše zmiňovaného Registru, kam následně také dokládal účast na celoživotním vzdělávání předložením potvrzení, certifikátů, diplomů apod. z absolvovaných vzdělávacích akcí, které byly ohodnoceny kreditovými body. Získání stanoveného počtu kreditů bylo podmínkou pro vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu.

Za období 10 let od vzniku registrace byla nutnost získat celkem minimálně 40 kreditů, aby bylo Osvědčení pro výkon činnosti bez odborného dohledu prodlouženo.

Z retrospektivního pohledu můžeme vyhodnotit, že myšlenka registrace nelékařských zdravotnických pracovníků a dokládání jejich celoživotního vzdělávání měla svůj smysl, ale bohužel ztroskotala na přemíře administrativy a nedostatečné elektronizaci celého procesu. Zákonem č. 201/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 96/2004 Sb., byl Registr zdravotnických pracovníků způsobilých k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu a hostujících osob k 1. 9. 2017 ukončen (s tím i povinnost získávání počtu kreditů) a nahrazen Národním registrem zdravotnickým pracovníků pod správou Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR. Podmínka celoživotního vzdělávaní pro všechny zdravotnické pracovníky a jiné odborné pracovníky ve zdravotnictví platí i nadále.

V roce 2004 bylo vydáno nařízení vlády č. 463/2004 Sb. a následně č. 31/2010 Sb., o oborech specializačního vzdělávání a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí, kde se specifikovaly obory specializačního vzdělávání a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí, převody specializací podle vyhlášky č. 77/1981 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví, a podle nařízení vlády č. 463/2004 Sb., kterým se stanoví obory specializačního vzdělávání a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí, na obory specializačního vzdělávání a označení odbornosti specialistů. Důvodem bylo sjednocení názvů specializačních oborů a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí. V původním znění nařízení vlády č. 31/2010 Sb. bylo konkretizováno specializační vzdělávání již pro celkem 18 povolání (oproti roku 1971, kdy jich bylo 11 a specializace v organizaci a řízení ve zdravotnictví) (tab. 4–6).

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Současnost

Aktuální znění nařízení vlády č. 31/2010 Sb., o oborech specializačního vzdělávání a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí, ze dne 1. 7. 2023 uvádí možnost specializačního vzdělávání pro 21 nelékařských zdravotnických povolání v celkem 67 oborech specializačního vzdělávání (MZ ČR, online).

Mezi novinky ve specializačním vzdělávání v roce 2023 patří zejména obory pro:

• všeobecnou sestru – perfuziologie, transfuzní služba, ošetřovatelská péče v onkologii a hematoonkologii, hojení ran;
• dětskou sestru – ošetřovatelská pediatrická péče v klinických oborech, perfuziologie, ošetřovatelská péče v onkologii a hematoonkologii;
• porodní asistentku – perfuziologie;
• zdravotnického záchranáře – perfuziologie;
• biomedicínského technika – perfuziologie;
• biomedicínského inženýra – perfuziologie;
• adiktologa – klinická adiktologie.

MZ ČR ve spolupráci s příspěvkovou organizací v přímé řídicí působnosti ministerstva NCO NZO vydalo v návaznosti na ustanovení § 56 odst. 4 a 5 a § 61 zákona č. 96/2004 Sb. a částečné provázanosti a prostupnosti některých oborů specializačního vzdělávání všeobecných sester stanovených nařízením vlády č. 31/2010 Sb., o oborech specializačního vzdělávání a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí, v platném znění, metodické doporučení k využívání možnosti započítávání:

1. do specializačního vzdělávání:

a) modulů, které účastník specializačního vzdělávání absolvoval v rámci jiného specializačního vzdělávání, nebo
b) certifikovaných kurzů, pokud jsou součástí vzdělávacího programu daného specializačního oboru, nebo
c) části dříve absolvovaného studia (např. studia v bakalářských a magisterských programech, programech MBA, MHA atd.), pokud odpovídá obsah a rozsah některé části vzdělávacího programu oboru specializačního vzdělávání, do kterého byl zdravotnický pracovník zařazen;

nebo

2. absolvování certifikovaných kurzů pro získávání úzce vymezených činností zdravotnického pracovníka se specializovanou způsobilostí.

Závěr

Celoživotní vzdělávání se neomezuje na konkrétní fázi života, ale probíhá po celý život. Není omezeno pouze na instituce, ale probíhá v různém prostředí. Poskytuje příležitost všem. Současným trendem je modernizace specializačního vzdělávání vzhledem k potřebám trhu práce.

 

Literatura

1. ČESKO. Nařízení vlády č. 31 ze dne 11. ledna 2010, o oborech specializačního vzdělávání a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí. In: Sbírka zákonů Česká republika. 2010, částka 10: 338–347. ISSN 1211-1244.
2. ČESKO. Nařízení vlády č. 463 ze dne 28. července 2004, kterým se stanoví obory specializačního vzdělávání a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí. In: Sbírka zákonů Česká republika. 2004, částka 156: 9126–9132. ISSN 1211-1244.
3. ČESKO. Zákon č. 96 ze dne 4. února 2004, o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). In: Sbírka zákonů Česká republika. 2004, částka 30: 1452–1479. ISSN 1211-1244.
4. ČESKOSLOVENSKO. Vládní nařízení ze dne 11. září 1951, o středních zdravotnických pracovnících. In: Sbírka zákonů republiky Československé. 1951, částka 41: 229–232.
5. ČESKOSLOVENSKO. Vyhláška ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 72 ze dne 3. srpna 1971, o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1971, částka 21: 358–368.
6. ČESKOSLOVENSKO. Vyhláška ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 77 ze dne 21. července 1981, o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1981, částka 19: 401–416.
7. ČESKOSLOVENSKO. Vyhláška ministerstva zdravotnictví ze dne 13. června 1966, o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1966, částka 19: 177–187.
8. ČESKOSLOVENSKO. Zákon č. 20 ze dne 17. března 1966, o péči o zdraví lidu. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1966, částka 7: 74–91.
9. ČESKOSLOVENSKO. Zákon č. 170 ze dne 21. prosince 1950, o zdravotnických povoláních. In: Sbírka zákonů republiky Československé. 1950, částka 69: 695–696.
10. KAFKOVÁ V. Z historie ošetřovatelství. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví 1992. ISBN 80-7013-123-3.
11. MZCR.cz. Vzdělávací programy specializačního vzdělávání pro nelékařské zdravotnické pracovníky dle Nařízení vlády č. 31/2010 Sb. [online]. Dostupné z: https://www.mzcr.cz/vzdelavaci-programy-specializacniho-vzdelavani-nlzp/.
12. RABUŠICOVÁ M., RABUŠIC L. (eds). Učíme se po celý život? O vzdělávání dospělých v České republice. Brno: Masarykova univerzita 2008. ISBN 978-80-210-4779-2.
 

---

O autorkách

Mgr. Klára Smičková
Porodní asistentka, v současné době pracuje na Úseku profesního rozvoje zdravotnických pracovníků NCO NZO v Brně.

PhDr. Mgr. Michaela Hofštetrová Knotková
Od ukončení studií na Masarykově univerzitě Brno se věnuje problematice celoživotního vzdělávání ve zdravotnictví.
 

---

Recenze

doc. PhDr. Dagmar Mastiliaková, Ph.D.
Emeritní docentka ošetřovatelství, Trenčianské univerzity Alexandra Dubčeka v Trenčíně, Slovenská republika

 

• tisk
• předplatit si