Využití canisterapie v ošetřovatelském procesu

Souhrn: Canisterapie neboli jedna z metod léčby za pomoci psa je v České republice založena především na dobrovolnictví. Zdravotní pojišťovny ji u nás na rozdíl od hipoterapie neuznávají jako léčebnou metodu, většinou jsou proto využívány sponzorské dary pro výcvik psů, různé granty a evropské zdroje. Účelem tohoto článku je zvýšit informovanost odborné veřejnosti o léčebné metodě canisterapie a možnosti její aplikace do praxe. Zároveň upozorňuje na případná rizika spojená s touto metodou.

Klíčová slova: canisterapie – koterapeut – sociální integrace.

Use of nursing process in the canine

Summary: Canisteraphy in the Czech republic is based mostly on voluntary. Health insurance in Czech republic don ́t accept canisteraphy as medical procedure unlike hipotherapy. Canistherapy haven ́t been covered by insurance yet, the resources of money for canistherapy are: sponsor gifts for training the dogs, various grants end european resources. The sense of this article is to raise knowledge about canistherapy as a medical procedure and it ́s options for aplication to practice. At the same time it ́s getting closer the advantages of canistherapy for layman and professional public, but it also warns to possible risks connected with this procedure.

Key words: canistherapy – cotherapisth – social integration.

Úvod

Canisterapie má velice široké spektrum využití v komunitním ošetřovatelství, to znamená v péči o rodinu, děti, staré lidi, sluchově a zrakově postižené, duševně nemocné, tělesně handicapované, chronicky nemocné, dotýká se i oblasti intenzivní, hospicové a paliativní péče. V psychosociální rovině představuje kontakt se psem účinné rozptýlení pro klienty trpícími psychickými poruchami, depresemi, opuštěností. Pes funguje jako katalyzátor mezilidských kontaktů a je schopen zabránit emocionálnímu vyčerpání lidí v ošetřovatelských povoláních.

Základem canisterapie je týmová spolupráce s psychology, fyzioterapeuty, logopedy, gerontology, ergoterapeuty, speciálními pedagogy, všeobecnými sestrami. V canisterapii klademe důraz na sociální integraci a rehabilitaci. Canisterapeut musí mít kompetence v oblasti kynologie, etologie, sociálních dovedností. Musí mít znalosti o komunikaci, empatii, zvládat základy psychologie člověka, krizové situace, musí znát diagnózy cílové skupiny nebo jednotlivce, se kterým pracuje. 

Střípky z historie

Společná historie vývoje psa jako lidského pomocníka a společníka je stará 60 tisíc let. V těsném soužití se zvířaty, nutném pro přežití v drsných přírodních podmínkách, člověk brzy poznal i možnosti léčebného využívání zvířat.

Homér (přibližně 1200 až 700 př. n. l.) popisuje léčbu psem jeho přikládáním na revmatické klouby pacienta. Ve svatyni boha lékařství Asklépia (původně řecký léčitel, 13. století př. n. l.) byli chováni posvátní psi, kteří uzdravovali nemocné olizováním.

V 9. století jsou první záznamy o doplňkové terapii psem u zdravotně postižených v Belgii.

V roce 1867 zahájil činnost Domov pro postižené Bethel v Bielefeldu v Německu. Tento domov byl určen pro pacienty s epilepsií a zvířata, zejména psi, kočky a koně, byla již od počátku součástí terapie. Dnes se domov změnil v rozsáhlé centrum, které se stará o handicapované osoby s využitím canisterapie.

Ve Spojených státech amerických poprvé vyzkoušeli canisterapii v roce 1919 v Saint Elizabeths Hospital ve městě Washington. Údajně zde používali psy jako kamarády ke hrám, zejména u vojáků z 1. světové války. V 70. letech bylo v USA obrovským úspěchem začlenění zvířat, hlavně psů, do klinické psychologie. Americký dětský psycholog Boris W. Lewinson objevil, že pes působí jako sociální katalyzátor, který zahajuje a podněcuje společenský kontakt.

V České republice nejsou o terapii se zvířaty zmínky. Do roku 1989 nebyl zvířatům umožněn přístup do ústavů, zdravotnických zařízení, domovů důchodců. Po roce 1989 začal pozvolný vývoj canisterapie v České republice. Na začátku 90. let ji začala využívat Psychiatrická léčebna Bohnice v Praze a Ústav sociální péče Kociánka v Brně při léčbě pacientů s psychiatrickým onemocněním. Dnes canisterapii využívají dobrovolnická centra při návštěvách pacientů na lůžkových odděleních v nemocnicích, domovech pro seniory i speciálních školách pro handicapované děti. Metodě je nakloněno také ministerstvo vnitra, kde svítá jiskřička naděje k uznání canisterapie jako pomocné metody v nápravně- výchovných zařízeních.

 

Metody canisterapie

(Převzato od americké národní neziskové organizace Delta Society, která se zabývá dobrovolnictvím a zooterapií.) Aktivity za pomoci zvířat – AAA (Animal Assist Activities)

Definice této metody: přirozený kontakt člověka a zvířete.

Cíl: zlepšení kvality života jedince, navázání komunikace, motivace k pohybu a rehabilitaci, odbourání uzavřenosti, stresu, zapojení klienta do kolektivu.

Využití: ve zdravotnických zařízeních (psychiatrické léčebny, LDN, LNP); v zařízeních sociálních služeb (denní stacionáře, domovy pro seniory); ve školských zařízeních (dětské domovy, diagnostické ústavy, speciální školy apod.).

Rozdělení:

→ pasivní – klient se o zvíře nestará, ale zvíře svou přítomností kladně působí na klienta ve společných prostorách – společenských místnostech,

→ interaktivní – rezidentní – zvíře je umístěno v zařízení, klienti se o ně starají pod dohledem personálu,

→ návštěvní – terapeut dochází do zařízení s vybraným zvířetem v určené dny a hodiny.

Terapie za pomoci zvířat – AAT (Animal Assisted Therapy)

Definice: cílená intervence, kdy je zvíře součástí terapeutického procesu.

Cíl: posílení žádoucího chování nebo utlumení nežádoucího chování klientů.

Využití: léčení fobií, nácvik mluvení, chůze, efektivní je u dětí, jejichž matky užívají v těhotenství drogy, tyto děti mají neurologické poruchy, výchovné problémy, poruchy nepozornosti, opožděný vývoj – často odmítají fyzický kontakt. Výsledky jsou objektivně pozorovatelné a měřitelné. Při této metodě terapeut provádí konzultace, proškoluje personál, plánuje individuální terapeutický plán a vede o terapii záznamy.

Krizová intervence za pomoci zvířat – AACR (Animal Assisted Cricis Response)

Definice: přirozený kontakt člověka a zvířete v krizovém prostředí.

Cíl: odbourání stresu, zlepšení duševního a fyzického stavu klientů.

Využití: při řešení krizových situací (přírodních katastrofách, teroru a jiných kriminálních činech apod.).

Terapeut by měl být začleněn do krizového štábu, být členem integrovaného záchranného systému. Musí být připraven na abnormální reakce klientů a on i pes odolný vůči stresu.

Vzdělávání za pomoci zvířete – AAE (Animal assisted Education)

Definice: cílený kontakt člověka a zvířete, zaměřený na vzdělávání, sociální dovednosti klienta a zlepšení výchovy. 

Cíl: přirozené zvýšení motivace k učení a k osobnímu rozvoji klienta a edukace rodinných příslušníků a personálu.

Využití: ve speciálních školách pomocí přímé spolupráce pedagogického personálu nebo v domácím prostředí u rodin, kde se starají o postiženého klienta.

Formy canisterapie

→ návštěvní program – návštěvy canisterapeutického týmu v zařízení nebo domácnosti,

→ ambulantní program – v ordinaci specialisty (psycholog, psychiatr, logoped),

→ rezidentní program – převzetí psa klientem, pes se může stát majetkem klienta,

→ program asistenčních psů – předání speciálně vycvičených psů postiženým jednotlivcům.

Plemena psů vhodná ke canisterapii Pro canisterapeuta není rozhodující, jaké je pes – koterapeut – rasy, ale jakou má povahu a výchovu. Podle povahových vlastností jsou nejosvědčenější všechna plemena retrívrů i ovčácká plemena, dobrý cvičitel ale vycvičí i plemena společenská, takzvaná bojová (bulteriéra, pitbula apod.) anebo křížence.

Příprava psa ke canisterapii

Psi vybraní ke canisterapii musí složit speciální zkoušky, při nichž se testuje jejich povaha a poslušnost. Při přípravě na canisterapii je nutné psa zvykat na různá prostředí a situace, se kterými se může setkat. Majitel ho musí vychovat tak, aby z něj byl klidný, vyrovnaný, trpělivý a společenský pes, který unese obrovskou psychickou zátěž.

Společnosti zabývající se canisterapií mají své zkušební řády, podle kterých se pes testuje a které sestavují členové zkušební komise, konečné znění pak stvrzuje Ministerstvo zemědělství ČR a Ústřední komise pro ochranu zvířat. Společnosti jsou povinny dodržovat zákon na ochranu zvířat proti týrání, zákon o veterinární péči, zákon o ochraně zvířat v chovu a svodu. Po úspěšném složení zkoušek může canisterapeutický tým přistoupit ke canisterapeutickému programu ve vybraných zařízeních.

Canisterapie ve zdravotnických a sociálních zařízeních

Zaměstnání ve zdravotnických a sociálních zařízeních a na speciálních školách klade na personál velké profesní a psychické požadavky. Canisterapie funguje jako externí forma sociální rehabilitace zahrnující celý ošetřovatelský tým. Přítomnost canisterapeuta se psím pomocníkem mezi zdravotníky je obecně považována za přínos a zdroj dobré nálady. Zkušenosti canisterapeutů s návštěvami ve zdravotnických zařízeních dokládají, že pes vyvolá úsměv na tváři personálu. Pes je neutrální partner pro komunikaci, jeho prostřednictvím se sestra odpoutá i od negativních informací, jako je například smrt pacienta. Canisterapeut musí být psychicky vyrovnaná osobnost, připravená přijímat informace tohoto typu. Spolupráce canisterapeuta s celým zdravotnickým, sociálním či pedagogickým týmem je stěžejním bodem v aplikaci canisterapie v těchto zařízeních. S klienty/pacienty je lepší spolupráce, pokud je o canisterapii informovali lékař, sestra nebo pomocný personál. Ve zdravotnickém zařízení je canisterapie náročná na vědomosti terapeuta. Canisterapeut by měl být samostatný, odhadnout momentální situaci na oddělení, vytíženost personálu, psychický a fyzický stav klienta. Objektivně vyhodnocuje, zda u konkrétního klienta canisterapii použít a jakou formu. Z praxe vyplývá, že canisterapeut by měl mít sociálně-zdravotní vzdělání.

Kazuistika

Na oddělení DIOP (oddělení dlouhodobé intenzivní a ošetřovatelské péče) byla hospitalizována 20letá pacientka s apalickým syndromem, následkem po dopravní nehodě.

Ošetřovatelská péče u této pacientky spočívala v monitoraci životních funkcí, péči o tracheostomii, nazogastrickou sondu, permanentní močový katetr, případně o periferní kanylu. Cílem ošetřovatelské péče bylo snížit na minimum riziko imobilizačního syndromu v souvislosti s bezvědomím.

U pacientky se každý den ráno provedla celková toaleta na sprchovacím lůžku, promazala pokožka celého těla. Během dne pomocný personál prováděl masáž zad pod dohledem sestry. Personál pravidelně pacientku polohoval pomocí antidekubitních pomůcek – válců, hadů, polštářů.

Sestry sledovaly stav výživy a hydratace, dbaly na pravidelné vyprazdňování a sledovaly diurézu. Též pacientku pravidelně odsávaly a sledovaly, zda se neobjevují známky infekce.

S pacientkou nebylo možné navázat verbální komunikaci, proto jsme pracovaly na principu bazální stimulace. Rodina ochotně podala veškeré potřebné informace. Sestry a sanitárky na pacientku mluvily, zpívaly jí, pouštěly pohádky a hudbu, kterou měla ráda, na CD. Při příznivém počasí pravidelně vyjížděly do nemocničního parku.

Jedinou známkou toho, že je pacientka relativně klidná, bylo povolení spasmů celého těla a křečových záškubů v obličeji. Při rehabilitačním cvičení s fyzioterapeutkou nebyl dosažen žádaný efekt a křečové stavy se stupňovaly i dle momentálního zdravotního stavu pacientky. Následkem úrazu s kompresí mozku se u pacientky projevoval edém mozku, který se podařilo mírnit podáváním manitolu, posléze drenáží a vypuštěním tekutiny. Křečovitými spasmy reagovala i na nepříjemné nebo bolestivé podněty. Spasmy povolily při vyprávění, hudbě, položením ruky na hebkou plyšovou hračku. Vybrali jsme ji jako adeptku pro canisterapii, v rodině vládla láska ke zvířatům, rodiče chovali kočky, psy a dívka vlastnila koně.

Nápad s canisterapií uvítali i rodinní příslušníci a vzorně spolupracovali. U této pacientky bylo možné pouze polohování a přikládání rukou na srst psa – pasivní hlazení.

Canisterapeutka docházela se svým psem, kříženkou Betynkou, pravidelně jednou týdně, polohování se provádělo přímo na lůžku. Teplé psí tělo blahodárně působilo na zmírnění spasmů a dívka vyjadřovala vnitřní pohodu uvolněným výrazem v obličeji.

Při této diagnóze bohužel nebylo a není možné pro pacientku udělat více, její zdravotní stav zůstává již několik let stále stejný. Je zřejmé, že v této situaci a vzhledem k věku pacientky je velice důležitá spolupráce s rodinou, která má dobrý pocit, že jejich dítě není „odloženo“, nýbrž že personál dělá vše pro důstojné „žití“ pacientky. Návštěvy canisterapeutického týmu psa jsou zpestřením i pro sestry a sanitárky.

Práce na DIOP je pro personál obrovským fyzickým i psychickým zatížením, proto je nezbytné tady pracovat i s alternativními způsoby léčby, které slouží mimo jiné i jako prevence syndromu vyhoření.

Diskuze a závěr

Při canisterapii je klientova radost nebo míra motivace těžko měřitelnou veličinou, vycházíme vždy z jeho momentální nálady. Pro výzkum psychického stavu (snížení nervozity, úzkosti, vnímání bolesti) a zlepšení komunikace nemocného člověka s personálem využíváme svědectví zdravotnického personálu, rodinných příslušníků, týmu dalších odborníků a canisterapeutů samých. Nelze neocenit trpělivou práci desítek dobrovolníků i profesionálů, jejíž výsledky jsou vidět i po měsících i letech. Pro někoho je úspěchem věta dítěte, které jindy na nikoho nemluví, pro jiného úsměv dosud zamračené babičky v domově důchodců. Tyto úspěchy dokáže ocenit většinou jen personál, který klienty dobře zná, nebo rodinní příslušníci.

Z dosavadních výsledků výzkumů, které byly prováděny dotazníkovou metodou a rozhovory s pacienty ve vybraných zdravotnických i sociálních zařízeních, je zřejmé, že sestry, pacienti, klienti i rodinní příslušníci mají o metodě canisterapie povědomí a všeobecně mají zájem se do canisterapeutického procesu začlenit. Léčba pomocí psa slouží ke zkvalitnění spolupráce ošetřovatelského personálu s pacienty, klienty a jejich rodinami v interakci s canisterapeutickým týmem, k vytvoření standardů v komunitní péči o různé typy pacientů/klientů a jako podklad k návrhu pro jednání s jednotlivými ministerstvy a zdravotními pojišťovnami o alespoň částečné úhradě canisterapie jako podpůrné léčebné metody.

V moderním ošetřovatelském procesu klademe důraz na celostní pohled na lidskou bytost, učíme se chápat člověka nejen somaticky, ale jako celek v jeho bio-psycho-sociální jednotě. Pes určitě není schopen nemocného člověka vyléčit, ale může mu zlepšit kvalitu života a pomoci vyplnit volný čas. Žije s člověkem již tisíce let jako společník a pomocník ve všech oblastech života. Problémem širšího využití canisterapie je malá osvěta veřejnosti, nedostatek odborníků a finanční stránka. Není lehké přesvědčit jak orgány státní správy, tak některé managementy jednotlivých zařízení, aby canisterapii začlenili do standardů ošetřovatelské péče. Důležitou součástí propagace této metody je její medializace a získání známých osobností k informování veřejnosti. Je na jednotlivcích, aby pochopili, že člověk vytržený ze svého sociálního prostředí potřebuje „spojku“ se světem – a tu může zprostředkovat třeba právě canisterapeutický tým.

Bc. Eva Jandová, Územní středisko záchranné služby Středočeského kraje, Zdravotnické operační středisko, Kladno

PhDr. Jana Veličová, Klinika anesteziologie a resuscitace FN Motol, Praha, VŠ sv. Alžbety, Bratislava, SR

---

kontakty:

Agnitio Kladno – výchova, výcvik a zkoušky canisterapeutických psů

Fillia – jihomoravská krajská humanitární organizace

Hafík Třeboň – výcvikové canisterapeutické sdružení, pořádá výcvikové kursy a letní pobytové tábory ve spolupráci se zdravotně-sociální fakultou JČU v Českých Budějovicích

Helppes – výcvik psů pro postižené a canisterapeutických psů, pořádá zkoušky

Piafa Vyškov – profesionální pracoviště canisterapeutických služeb

Podané ruce – výchova canisterapeutických psů

Pomocné tlapky – výchova asistenčních a canisterapeutických psů

SVOPAP – vzdělávací centrum, s. r. o. – zabývá se vzděláváním dospělých, pořádá rekvalifikační i certifikované kurzy.

Literatura

1. Baštecká B. Klinická psychologie v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2003, 416 s. ISBN 80- 7178-735-3.

2. Eisertová J. Odborné aktivity v canisterapii. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně-sociální fakulta, 2006, 109 s. 

3. Galajdová L. Pes lékařem lidské duše. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999, 160 s. ISBN 80-71-69-789-3. 

4. Hawkins P, Shohet R. Super- vize v pomáhajících profesích. 1. vyd. Praha: Portál, s. r. o., 2004, 202 s. ISBN 80-7178-715-9. 

5. Jandová E. Vliv canisterapie na ošetřování nemocných. Bakalářská práce. Vysoká škola zdravotnictva a sociálnej práce sv. Alžbety Bratislava, Fakulta ošetřovatelství, 2010, 83 s. 

6. Kilíková M. Základy manažmentu v ošetrovatelstve I. Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce bl. P. P. Gojdiča Prešov: vyd. Sapientia, P. O. BOX 27. Bratislava, 2006, 68s. ISBN 80- 89271-01-4.

7. Matějček Z. Domácí zvířata jako vychovatelé In Co, kdy a jak ve výchově dětí. 1. vyd. Praha: Portál, 1997, s. 113–120 ISBN 80-7178-085-5.

8. Nerandžič Z. Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit: praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů. 1. vyd. Praha: Albatros, 2007, 159 s. ISBN 80-00-01809-8.

9. Trachtová E. a kol. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. 1. vyd. Brno: NCONZO, 2004, 186 s. ISBN 80-7013-324-4.

10. Velemínský M. a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. 1. vyd. Praha: Dona. 2007, 336 s. ISBN 978-80-7322-109-6.

Recenzovaly:

Mgr. Dita Nováková, Ph.D., Zdravotně-sociální fakulta Jihočeské univerzity, katedra ošetřovatelství a porodní asistence, České Budějovice, odborná asistentka

PhDr., Mgr. Andrea Hudáčková, Zdravotně-sociální fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice, zástupkyně vedoucí katedry ošetřovatelství a porodní asistence

 

• tisk
• předplatit si