Florence podporuje  
Zpět na detail čísla

Číslo 4 / 2023

Pohled zpět aneb zrcadlení historie v oboru ošetřovatelství

Datum: 14. 8. 2023
Autor: PhDr. Bára Svátková-Kvapilová

Jak současná problematická témata ošetřovatelství, včetně nemocniční praxe, vzdělávání a managementu, mohla být aktuální před 100 lety a jak se s jejich problematikou daný obor vypořádal.

Anotace

Článek porovnává shrnutí stavu ošetřovatelské praxe ve 30. letech 20. století v Československu, který byl zhodnocen a publikován v odborném periodiku členkou zdravotní sekce Společnosti národů, a snaží se najít shodná problematická témata současného ošetřovatelského oboru v České republice, tedy v kontextu necelých 100 let. Cílem je přivést čtenáře k zamyšlení, jak současná problematická témata ošetřovatelství, včetně nemocniční praxe, vzdělávání či managementu, mohla být aktuální i před 100 lety a jak se s jejich problematikou daný obor vypořádal. Dále popisuje, co se podařilo vyřešit, a naopak, které otázky se řeší i třeba na ministerské úrovni dosud. Je až překvapivé, s jakými těžkostmi se sestry průkopnice musely v nově vzniklé republice potýkat v pozadí politických událostí, celoevropské politiky, zdravotních komplikací v podobě španělské chřipky či následků válečného stavu a nově hrozícího předválečného konfliktu. Je zarážející, jak shodný byl a je náhled laické i odborné veřejnosti a jak totožně nahlíží na nelékařskou profesi ať už v preventivní, či nemocniční složce. Článek nás dále přivádí k zamyšlení, jak je důležité vycházet z historie k pochopení současnosti a jak je důležité poučit se z chyb předchůdců minimálně tak, aby chybovost byla pro nás ponaučením, ale opakování téže chyby ukázkou vlastního selhání.

Je mnoho oborů, pro které je minulost základní nutností k úspěšnému rozvoji, neboť si bez ní přítomnost, a hlavně budoucnost neumějí představit. Zároveň se jedná o něco tak přirozeného, že není nutné se nad tím pozastavovat. Ale jak je to s oborem, který posuzovaný odbornou přípravou a vzděláváním má za sebou první století? Zcela jistě spekulativní otázkou zůstává, zda 100 let je hodně, či málo. Odpověď bude pravděpodobně velmi individuální.

Pokusme se podívat na danou problematiku z pohledu 20leté historie. Jsou 30. léta 20. století a ze Ženevy přijíždí do tehdejšího Československa diplomovaná sestra Hazel Avis Goff, členka zdravotní sekce Společnosti národů, s úmyslem prozkoumat ošetřovatelské poměry v jednotlivých evropských státech. Výsledkem má být konferenční zpráva zabývající se hygienickými podmínkami v dané zemi, zejména pak na vesnicích, a celkově podmínkami sester jak v přípravě, tak praxi. H. A. Goff pobyla v Československu více než 3 týdny a za tu dobu navštívila všechny ošetřovatelské a sociální školy, nemocnice, zainteresované úřady, hovořila se samotnými sestrami, ošetřovatelkami i sociálními pracovnicemi.

Jedním z jejích prvních závěrů byl fakt, že prestiž povolání sestry a vůbec názor odborné i laické veřejnosti na potřebu výchovy vzdělaných (diplomovaných) sester jsou velmi nízké. Nahrává tomu i malý počet doposud vystudovaných diplomovaných sester, které nemohou stačit nejen pokrýt akutní potřebu této profese, natož jí dát vůbec punc řádného povolání, neboť do té doby bylo a je vžito, že na tuto práci postačí nevzdělané ošetřovatelské opatrovnice. Mírně optimistická alternativa je u církevních sester, kterých je relativní dostatek a své postavení mají tradicí a historií vybudované. Daný stav komplikuje i celoevropská hospodářská krize. Hlas odborné veřejnosti, zejména lékařů a přednostů klinik, po potřebě vzdělaných sester je sice slyšet a stěžují si na naprostý nedostatek kvalifikované síly, nicméně opět jsme u levnějších církevních sester s nižšími finančními nároky a schopností a ochotou vykonávat i pomocné (neodborné) práce.

Pokud si uvědomíme, že ve 30. letech má Československo necelých 15 milionů obyvatel a na tento počet připadá něco málo přes 8 tisíc zaměstnanců  ve zdravotnictví, z toho pouze 1 198 diplomovaných ošetřovatelek, není to mnoho. Již v roce 1914 byl dán základ řádnému vzdělávání sester, a to díky Výnosu rakouského ministerstva vnitra, který například stanovoval minimální dobu výuky na 2 roky, včetně praxe v nemocnicích, ke kterým školy, podléhající ministerské registraci, byly v té době připojeny. Jelikož počet absolventek značně nedostačoval, bylo novým vládním nařízením z roku 1927 dokonce nařízeno, aby se takzvané „ošetřovatelky-služebné“ vzdělávaly teoreticky pouhých 6 měsíců při plném výkonu praxe v nemocnicích. Tím dochází k profesnímu tříštění. Jsou zde neškolené ošetřovatelky (takzvané praktické) v počtu přibližně 3 tisíc, dále praktické ošetřovatelky s minimálním kurzem (jen těžko lze počty odhadnout kvůli rozmanitosti vzdělavatelů), řádové ošetřovatelky vlastní ošetřovatelské školy (přes 300 absolventek) a diplomované sestry-ošetřovatelky s minimálně dvou- či dokonce víceletým studiem (necelých 1 200). Nepřipomíná vám tato situace určitou paralelu se současností a bojem institucí o možnost vzdělávat sestry? Méně kvalifikované síly přejmenujeme z asistentů na praktické sestry a problém je vyřešen? Neschopnost jasně vyprofilovat vzdělávání sester a vzdělávání pomocného personálu? Myslet si, že počet nedostačujících kvalifikovaných pracovníků zachrání kratší doba vzdělání je řešení značně krátkozraké. Skoro by se až chtělo říci „nepoučeno minulostí…“.

Zpráva H. A. Goff dále vyjmenovává odborné školy, které jsou pro výuku sester v dané době k dispozici. Celkem se dostáváme na počet sedm (Česká a Německá ošetřovatelská škola při Všeobecné nemocnici v Praze, Ošetřovatelská škola řádu svatého Kříže v Chomutově a Bratislavě, Ošetřovatelská škola milosrdných sester řádu svatého Františka z Assisi v Opavě, Ošetřovatelská škola milosrdných sester řádu svatého Vincence v Košicích a Krajinská ošetřovatelská škola M. R. Štefánika v Turčianskom Svätom Martine). Do úplného výčtu zahrnuje i tři školy se sociálním programem na výuku sociálních pracovnic, což jen pro pořádek uveďme, že jejich existence nebyla v dané části Evropy ničím běžným. V Praze se nacházela Vyšší škola sociální péče, další vznikla při ošetřovatelské škole v Turčianskom Svätom Martine s názvem Sociální škola (na Slovensku měla velký podíl na vzniku této školy M. E. Šoltésiová s přispěním dr. Alice G. Masarykové, která je mimo jiné autorkou osnov a zakladatelkou sociální školy v Praze). Poslední institucí byla Sociální škola Vesny v Brně. K těmto třem se ještě v roce 1930 přidala Státní škola pro sestry sociální a zdravotní péče při nově založeném Státním zdravotním ústavu v Praze. U státních škol je vypsané školné ve výši 8 000 Kč, u církevních škol je poplatek žádán pouze od civilních studentek.

V popisu stavu ošetřovatelství se dále můžeme dočíst o organizaci výuky během školního roku. Jak již bylo řečeno, jedná se o především 2leté studium, s rozdílným počtem měsíců ve školním roce (8–11 měsíců). Některé školy preferují studium se zkušební dobou, která se studentkám započítává do vzdělání. Denní směna u žákyň trvá 8–9 hodin, noční směna 12 hodin.

Značnou kritikou prošlo samotné vybavení škol. Ne všechna zařízení měla vybavenou knihovnu či učebny, a nebyl tudíž prostor pro řádnou praktickou výuku, která se odehrávala většinou až na pacientech v nemocnicích. Stejně tak byla kritice podrobena i samostatná délka teorie (první rok studia) a praxe (druhý rok studia). V prvním případě se hovoří, dle zahraničních zkušeností, o zbytečně dlouhé přípravě, ve druhém případě naopak o nedostačující praktické výuce. Značné rozdíly panují v jednotlivých školách v hodinové dotaci praktické výuky, kdy rozdíl činí i více než 700 hodin. Stejně tak ne na všech klinikách a odděleních probíhá praktická výuka. Jedná se zejména o stěžejní obory (chirurgie, vnitřní lékařství a dětské oddělení) a menší obory jsou opomíjeny. Závěrem je zhodnoceno, že z těchto rozdílů v přípravě sester na povolání lze usuzovat, že budou značné rozdíly i ve znalostech absolventek a jejich příprava bude různě kvalitní. 

Zpráva obsahuje kapitolu s názvem Dnešní situace v ošetřovatelství, zde si dovolím citovat hned první větu: „Situace je komplikovaná a obtíží mnoho.“ Zdá se vám, že článek nepochází z 30. let minulého století, ale ze současnosti? Další věta: „… pracovní podmínky ústavních sester nejsou ideální…“

Zpráva poukazuje i na nerovnost v platu, který pobírá diplomovaná sestra a neškolený personál. Pracovní den byl 9–12 hodin denně (57–72 hodin týdně) s nárokem na tři týdenní dovolené za rok a platem 450 Kč/měsíčně, přičemž neškolený personál měl o 20 Kč/měsíčně méně. Staniční sestra měla měsíčně o 50 Kč více a vrchní sestra více o 150 Kč/měsíc. Dále se dozvídáme, že sestry v rodinách pracují 24 hodin denně a za 12 hodin jim náleží plat v průměrné výši 25 Kč, za noční směnu v průměru 30 Kč a za 24 hodin 30–50 Kč.

Sestra H. A. Goff se snaží k nastíněným problémům najít ve své zprávě i východiska a článek dále vyjmenovává opatření, která by bylo vhodné uskutečnit. Z historie můžeme konstatovat, že téměř vše, co bylo vyjmenováno, se nakonec podařilo a zcela určitě se nejednalo o jednoduché kroky (například zřízení ošetřovatelského referátu na ministerstvu zdravotnictví, registrace odborných pracovníků, vznik poradního sboru, jehož členy jsou i sestry, prodloužení výuky sester, vhodné zákonodárství a tak dále). Pokud si uvědomíme, že v té době byla situace komplikovaná vysokou dětskou úmrtností, onemocněním jako tyfus či tuberkulóza, nezaměstnaností, špatnou výživou obyvatelstva, špatnými bytovými podmínkami, nedostatečnou zdravotní péčí či už výše uvedenou hospodářskou krizí a problémy pramenícími z důsledků 1. světové války a jiné, nebyla situace a podmínky k nápravě stavu jednoduchá. 

Mnohé se podařilo, některé problémy přetrvávají do dnešního období a některé nové je třeba řešit dnes. Zcela určitě je však dobré poohlédnout se do minulosti a poučit se z ní. Mnoho zdánlivě nevyřešených problémů má nakonec řešení velmi snadné a stačí k tomu pouze lidský faktor každého z nás, například v případě mezilidských vztahů na pracovišti, vztahů podřízených s nadřízenými a celkově dobrá atmosféra na pracovišti, neboť, jak se ukazuje, je to bonus, který je u zaměstnanců vysoce hodnocen a dle mnohých výzkumů hluboce převyšuje finanční ohodnocení, a to nejen ve zdravotnictví.


Literatura

1. GOFF H. A. Ošetřovatelství v Československu. Československá nemocnice: vydání pro sestry 1934; 1(3): 83–87.

 

PhDr. Bára Svátková-Kvapilová,
Vysoká škola zdravotnická, o. p. s., Duškova 7, Praha

 
  • tisk
  • předplatit si