Sestra pohledem profesorky ošetřovatelství v USA

Helena Walters-Vankova, profesorka ošetřovatelství na Community College v Pittsburghu, pracovala nejprve jako registrovaná sestra v prestižní nemocnici Allegheny General. V posledních 14 letech vyučuje studenty a připravuje je na povolání registrované sestry. Zabývá se také zlepšováním zdravotní péče v České republice a pomáhá českým sestrám (na facebookovém profilu Sestry ve světě), které mají zájem o práci v USA.

Jak jste se dostala k práci sestry v USA?

Bylo to prakticky náhodou, a jak se říká, „náhoda někdy pomůže“. Poté co jsem vystudovala obor ošetřovatelství a posléze i magisterské studium na Univerzitě Palackého v Olomouci, jsem na nástěnce studijního oddělení uviděla nabídku práce v zahraničí. Otázka, která na mě z plakátu volala, byla: Chtěli byste prožít rok ve Spojených státech? To se mi líbilo a ani jsem moc nevnímala, že je to práce au-pair. Přihlásila jsem se a splnila jazykovou zkoušku, která nebyla těžká, a dostala se do skvělé rodiny. Otec byl lékař a jeho manželka profesorka historie, oba mi velice pomohli. Řekli mi o tom, že je v USA nedostatek sester a jestli bych to nechtěla zkusit, moc mi fandili. Lákalo mě zkusit něco nového a podívat se na to, jak zdravotnictví funguje někde jinde než v České republice. Cesta k tomu byla trochu trnitá, ale nakonec se dílo podařilo a získala jsem jak pracovní povolení, tak místo v nemocnici v centru Pittsburghu na oddělení, které je kombinací interny a chirurgie.

Kombinace interny a chirurgie?

Ano, v USA je tato kombinace běžná a je také normální, že jsou muži i ženy dohromady na jednom oddělení. Pokoje jsou maximálně dvoulůžkové, stále více pokojů je jen s jedním lůžkem. To mě ze začátku překvapilo, ale po 6 týdnech zaškolení jsem si uvědomila, že až na některé výjimky je to hodně podobná práce jako v ČR.

Jaké to byly výjimky?

Jednání s pacienty je velmi rozdílné. Mile mě překvapilo, jak krásně se tady zdravotníci k pacientům chovají, jak jsou slušní a ohleduplní. Repertoár výkonu sestry v USA je také trochu jiný, sestra má více kompetencí, a tím pádem i vetší zodpovědnost. To pro mě zpočátku byla trochu zkouška ohněm, protože si člověk uvědomí, že je za těch pět pacientů, které má na starosti, plně zodpovědný se vším všudy. To, že na oddělení třeba jednou za den dorazí lékař, je sice pěkné, ale je na sestře, aby mu podala korektní informace o pacientově stavu. Vyšetření i laboratorní výsledky hodnotí sestra a rozhoduje, jestli bude kontaktovat lékaře.

To zní jako velká změna oproti náplni práce sestry v ČR. Co pro Vás byla největší výzva?

Myslím, že začlenit se do ošetřovatelského týmu, přijmout tu velkou zodpovědnost a komunikovat s lékaři. Ten model, který jsem měla nastavený z ČR, že lékař je nade mnou jako pánbůh a já se ho skoro bojím na něco zeptat, mi to ze začátku znesnadňoval. Když jsem viděla, že tady jsou si všichni rovni a normálně spolu komunikují, že lékaři se vyloženě zajímají o názor sestry, tak má obava zmizela a opravdu jsem pochopila význam slov týmová práce. Není to vůbec o jedinci, ale o všech pracovnících, kteří jsou na oddělení – lékaři, sestry, nižší zdravotnický personál i různí terapeuti (například respirační), všichni tam jsou od toho, aby pacienta vyléčili, anebo mu alespoň pomohli, aby méně trpěl. Všichni táhnou za jeden provaz.

Co se Vám na práci sestry v USA nejvíc líbí?

To, že má vetší zodpovědnost a rozhodovací pravomoc a může říct i „stop“ něčemu, co navrhuje lékař. Lékař rád změní kurz léčby nebo například nechá pacienta déle v nemocnici, když mu to sestra navrhuje. V případě zhoršení pacientova stavu sestra například také rozhoduje o jeho přesunu na jednotku intenzivní péče. Nejenže ošetřuje pacienta, ale bedlivě sleduje detaily, vyšetřuje a je manažerkou celé jeho péče.

V takovém rovnocenném prostředí se asi mnohem lépe sdílí informace a celkově se zlepšuje péče o pacienta.

Ano, sestra je pro pacienty také takový advokát, je to vidět všude. Možná by se dalo říct, že sestra je vlastně takový manažer péče o pacienty. Moc se mi líbí ta souhra. Samozřejmě že to někdy taky může skřípat, ale velice jsem si vážila a vážím zapálenosti sester pro to, aby se pacientovi dostalo co nejlepší péče.

To se určitě projeví na kvalitě péče o pacienty

Každá nemocnice si platí nezávislou agenturu, která hodnotí kvalitu péče v nemocnici. To je něco, co v ČR víceméně chybí. Jsou zde sice první vlaštovky, ale není zcela jasné, jak se se získanými informacemi nakládá. Většina dotazníků, které jsem viděla, se ptá na čistotu nemocnice a klid (na to, jestli si zdravotníci třeba myjí ruce, používají ochranné pomůcky a podobně), ale ne na kvalitu péče. Každá nemocnice v USA má na svých webových stránkách přehled úspěšnosti operací, kolik pooperačních komplikací se vyskytlo a podobně. Každý rok se tento seznam doplňuje o nová data. Pacient, který se rozhoduje třeba pro operaci kolene, se může podívat, jak by na tom byl v té či oné nemocnici, a samozřejmě si vybere tu, která má nejmenší počet pooperačních komplikací. Toto je asi jedno z nejtransparentnějších hodnocení kvality péče. Každý pacient po odchodu z nemocnice obdrží poštou dotazník, kde se ho ptají na to, jakou měl zkušenost s péčí, zda byl plně informován o všem, co se děje, jestli mu byl vysvětlen postup a plán léčby, respektována jeho přání a dodržováno soukromí.

Napadají Vás ještě nějaké rozdíly ve zdravotní péči?

Hned mě napadá respekt k soukromí a studu pacienta. Samozřejmostí je, že se u lékaře nemusíte zbavit veškerého oblečení a tak, jak vás pánbůh stvořil, čekat na příchod lékaře, nebo ještě hůře svlékat se přímo před lékařem a někdy i sestrou. V ordinaci lékaře je normální, že vám nabídnou noční košili, přikrývku, zkrátka něco, co vás zakryje. Pokud se pacient ocitá před lékařem zcela obnažený a má se věnovat rozhovoru o svých problémech, věřím tomu, že nebude schopen na ně myslet. Lékař, který je oblečený, má v takové situaci velkou převahu. Staví ho to do velice nadřazené role a pacienta, kvůli jeho nahotě, do role submisivní. Kdo by v takovéto situaci rozhovor prodlužoval? Každý to chce mít co nejdříve za sebou a opět se obléct. Je těžké si zachovat tvář a důstojnost. V Americe se nikdo neprome-náduje bez oblečení, to tady opravdu neexistuje.

Jak dlouho jste pracovala jako sestra?

Asi 5 let, potom jsem se začala soustředit na učitelství. Na oddělení chodili studenti s učitelkami, které si mě vyhlédly a nabídly mi práci. Tou dobou jsem se sama učit nechystala, ale byla to příležitost, které jsem využila, a musím říct, že nelituji. Se svou prací jsem spokojená. Snoubí se mi tak spolu dvě povolání, mám přístup jak do nemocnice, tak do akademie. Pracuji stále jako sestra na oddělení, kde jsem se studenty, plus přednáším a vedu cvičení.

Je něco, co byste z českého zdravotnictví ráda přenesla do USA?

Nic mě nenapadá. Jsem z péče v ČR spíše zklamaná. Nedávno mi v ČR umřela maminka, je to ještě velice čerstvé. Myslím si, že to bylo v důsledku špatné komunikace a také postupu. S podezřením na infarkt myokardu s klasickými příznaky jako z učebnice ji převezla záchranná služba do malé provinční nemocnice, kde neměli vůbec žádné vybavení na to, aby jí mohli pomoct. Prakticky ji tam „drželi“ něco přes 2,5 hodiny, než se rozhodli pro transport do špičkově vybaveného kardiocentra, které bylo shodou okolností ve stejné vzdálenosti od jejího domu jako ta malá nemocnice. Nechápu, že se něco takového mohlo stát. To je něco podobného, jako kdyby vás se zlomenou nohou zavezli k zubaři. Z takového přístupu jsem opravdu velice rozčarovaná. Nabízí se tady otázka, kdo je za to zodpovědný? Jak je možné, že se taková věc stane? Kde je kvalita péče a kdo ji kontroluje?

To je mi moc líto, taky nevím, jak je něco takového možné…

Došlo k pochybení a nedostalo se jí potřebné zdravotní péče. Myslím, že je důležité takové případy monitorovat, aby se mohla situace zlepšovat. Mýtus, že je v ČR lepší dostupnost péče, bere za své, když člověk zemře proto, že se mu péče paradoxně nedostalo. Každé menší město má nějakou svou, třeba i malou nemocnici, ovšem na jaké úrovni? Je to spíše ambulantní péče povýšena na nemocnici než specializované pracoviště, a tím pádem tam nejsou schopni se o pacienty s komplexnějšími problémy postarat. Sice je tady nemocnice na každém rohu a my se můžeme opájet tím, že máme hodně nemocnic, ale jejich kvalita je nízká. Dochází k rozdrobení sil, specialisté jsou jen ve velkých nemocnicích. Je až s podivem, že vzhledem k velikosti ČR, kdy se za půl hodiny dostaneme do velkého města, které má špičkovou univerzitní nemocnici, takové provinční malé nemocnice stále existují a mají status specializovaného pracoviště, které přijímá urgentní případy, jako je infarkt myokardu. Nejenže pacienta přijme, ale snaží se ho vyšetřovat a vyšetřovat, zřejmě si tím zajištuje body a peníze od pojišťovny, čímž ale ztrácí drahocenný čas a pak už pacientovi „nepomůže ani svěcená voda“. Měla by být zaznamenávána mortalita a nemocnice by za to měla být zodpovědná. Pokud se tyto informace dostanou mezi lidi, každý si rozmyslí, kam se půjde léčit.

Pracujete jako profesorka na Community College a učíte budoucí sestry. Vidíte velké rozdíly ve vzdělávání sester v ČR a USA?

Dobrá komunikace je základ. Učím ji studenty od prvního ročníku. Sestra musí komunikovat s lékařem, s pacientem, s rodinou, a pokud se tak neděje, tak z toho plyne problém pro pacienta. Studenti mají samozřejmě zpočátku obavy, ale opravdu jen ze začátku.

U pacienta je často přítomna rodina. To mě zprvu hodně překvapovalo a bylo mi to nepříjemné. Měla jsem pocit, že mě kontrolují, dívají se mi pod prsty a byla jsem z toho nervózní. Je ale krásné vidět, jak rodina podporuje nemocného pacienta.

V ČR jsou návštěvní hodiny jen některé dny, a to jen po několik hodin. Nemocnice, ve které jsem pracovala v USA, měla napsáno, že vítá návštěvy od 8 hod. ráno do 10 hod. večer každý den, a kdo má zájem, může zůstat i přes noc, není s tím žádný problém. Vracím se tím zase k tomu, že všichni táhneme za jeden provaz. Návštěvy pacientovi pomáhají, rozptýlí ho, podají mu vodu, zlepší mu náladu, a tím pádem pomáhají i sestrám. Myslím si, že v přítomnosti rodiny se pacienti nebojí na něco zeptat, mají vetší odvahu, což opět znamená lepší komunikaci. Samozřejmě nechceme, aby rodina mluvila za pacienta, ale rodina je součástí týmu a procesu uzdravování a léčby.

V Čechách to tak není?

U pediatrických pacientů ještě ano, ale u dospělých si myslím, že to tak není, a podobně je to i u návštěvy lékaře. Pokud jde pacient třeba na prohlídku, je v USA běžné, že s ním přijde někdo z rodiny a poskytuje mu tím podporu.

Pacientovi, zvlášť pokud je vážně nemocný, se honí hlavou spousta věcí a zapomene se třeba na něco zeptat. Existuje průvodce, který ukazuje pacientovi možnosti, na co se může zeptat. Na tom spolupracuji se svou kolegyní, nazvali jsme to Kompas. Každý člověk se někdy může stát pacientem a bude potřebovat zorientovat se v nové situaci. Kompas pacientovi pomáhá získat důležité informace, aby se mohl rozhodnout, věděl, o čem se rozhoduje, a aby se nebál. Spousta lidí neví, na co by se mohli zeptat, nebo se z různých důvodů nezeptají. Buď mají méně kuráže, nebo zapomenou, nebo se bojí, co by jim na to lékař řekl.

Někdy pacienti ani neví, že mají různé možnosti a dělají jen to, co jim lékař řekne, i když to pro ně nemusí být to nejlepší.

V USA je vzdělání pacientů na vysoké úrovni. Snad každá nemoc, příznak, lék, postup či vyšetření je zpracován a srozumitelně popsán, aby to i „babička z Horní Dolní“ pochopila. A je doplněn obrázky. Tady už je naprosto jasné, že vzdělaný pacient je zárukou úspěchu. Komunikace je o tom předat informace. Kdo se neptá, nic se nedozví, nic neví, a tím snižuje svou šanci na vyléčení. Zde se po odchodu pacientů z nemocnice hodnotí, jestli se do nemocnice vrátili zpátky a proč. Bylo to proto, že neměli potřebné informace, aby péči, léky a tak dále zvládli doma?

Velký důraz se klade na komunikaci, a to jak mezi pacientem a lékařem, tak pacientem a sestrou. Je to ve většině případů sestra, která pacientovi dodá potřebné informace a vysvětlí, co a jak. Každá velká nemocnice má svoje edukační stránky. Pacient také přímo dostane poučení o své nemoci, vyšetření a tak dále.

Jak se liší vzdělávání sester v USA?

Vzdělávání nových sester je v USA zajišťováno převážně na vysokých školách, ale existují i školy, které jsou zřizovány při velkých nemocnicích, kde studium trvá kratší dobu a student získá jen diplom, ne vysokoškolský titul. Samotné studium ošetřovatelství trvá 2 roky, plus obecné předměty, tedy studium na sestru trvá 4 roky.

Liší se v USA a ČR přístup studentů ke studiu?

Studenti v USA si školu platí a většina z nich je velice motivovaná, aby uspěli. Snaží se co nejvíce naučit a zhodnotit vynaložené peníze. Ovšem studium je docela náročné, ne všichni ho dokončí.

Doporučila byste něco ve vzdělávání sester v ČR?

Více se zaměřit na praxi, na to, co dělat v konkrétní situaci, na situační kazuistiky – což se ale samozřejmě hodně odvíjí od kompetencí sester, které se v ČR a USA liší. Ale bylo by dobré, aby sestra například věděla, kdy má zavolat lékaře nebo resuscitační tým.

Ve výuce v USA na sebe všechno navazuje a staví se na dříve osvojených poznatcích. Učí se v konceptech. Například v 1. semestru se učí koncept okysličování krve, acidobazická rovnováha. V návaznosti na to se studenti učí, co se stane, když kyslík chybí, jak pacient vypadá, jak to poznat při vyšetření, následně jak mu pomoct, jaké jsou varianty kyslíkových přístrojů a tak dále. V 2. semestru se probírají nemoci, při kterých může dojít k problémům s okysličováním krve. Sestra už dokáže takové příznaky rozpoznat a učí se, jak na ně reagovat v širším kontextu. V dalších ročnících se potom přichází například na to, co dělat v akutních případech, jako je infarkt myokardu.

Co byste doporučila sestrám, které mají zájem o práci v USA?

Hlavně se obrnit trpělivostí a studovat angličtinu. Pokud se rozhodnete stát sestrou v USA, musíte splnit několik podmínek. Prokázat, že máte patřičné vysokoškolské vzdělaní. V USA existuje několik firem, které mají od vlády povolení se tímto zabývat a vzdělaní ověřovat. Jednou z nich je CGFNS. Tato společnost je také schopna vydat certifikát, že jste splnili podmínky pro získání registrace. Ne všechny státy v USA mají stejné požadavky, což je někdy trochu zavádějící. Některé vyžadují CGFNS registraci, která je podmíněna odbornou zkouškou. Pokud je zkouška složena, dostanete certifikát, díky kterému můžete být připuštěni ke státní zkoušce NCLEX. Všichni, kteří chtějí pracovat jako registrovaná zdravotní sestra, musí složit NCLEX zkoušku.

NCLEX je státní zkouška, která platí ve všech státech USA?

Ano, a každé 3 roky se náročnost této zkoušky zvedá na základě dotazníků, které jsou adresovány zaměstnavatelům nových zdravotníků. Dotazníky se ptají na to, co absolventům nejde a co by mělo byt lépe upevněno. Vše se opět vrací do škol, jejichž úkolem je připravit studenta na úspěšné složení zkoušky, tudíž musí reagovat na narůstající požadavky a měnit učební plán. Školy se tady hodnotí podle toho, kolik studentů na první pokus úspěšně složí zkoušku. Jde o prestiž školy, která si tak může na informační web napsat, že například 94 % studentů složí zkoušku napoprvé. To zase chtějí vidět potenciální studenti.

 

---

O autorce

Jitka Sacriponte

Sestra, která pracuje ve Virginii. Vytvořila facebookovou skupinu Sestry ve světě, která slouží jako prostor pro sestry, které pracují v zahraničí nebo mají o práci v zahraničí zájem, umožňuje sdílet své zkušenosti a navzájem si poradit.

 

• tisk
• předplatit si