Co přinesl nový zákon záchranářům? (I. díl)

Od 1. dubna 2012, kdy vstoupil v platnost zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchran- né službě a zákon č. 375/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zdravotních službách, zákona o specifických zdravotních službách a zákona o zdravotnické službě, už uplynula nějaká doba. Ne sice dostatečně dlouhá na to, aby se daly provádět první analýzy, ale dostatečně dlouhá na to, abychom se možnými dopady některých ustanovení mohli zabývat již dnes.

Proto se ve svém článku zamýšlím pouze nad těmi ustanoveními, která nám při jejich dodržování dělají a do budoucna zcela jistě budou dělat problémy, a která nám komplikují naši činnost při výkonu povolání. Ač nerad, musím začít s médii nejdiskutovanější věcí, kterou je dojezd posádky zdravotnické záchranné služby (ZZS) do 20 minut dle § 5 zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě. Nejen proto, že neznám zemi, kde by byl dojezd ZZS takto striktně stanoven zákonem, ale především kvůli skutečnostem, které popíši dále, tuto věc odmítám. zdůvodnění, že je to jakési vodítko, pro dislokaci výjezdových posádek po ČR je nedostatečné, protože problematika počtu a rozmístění výjezdových stanovišť a posádek by s dojezdem ZZS neměla mít nic společného. K tomuto účelu měl být vydán nějaký jiný, závazný, zákonem či vyhláškou daný plán plošného pokrytí České republiky výjezdovými základnami záchranky, který by měl časovou hranici dojezdu za XY minut v ideálních podmínkách reflektovat.

Je jasné, že nikdy nenastane doba, kdy budou posádky zzs schopny pokaždé dorazit na místo události do zákonem stanovených dvaceti minut. Důvodů je mnoho. Může jít o klimatické podmínky (sníh, náledí, mlha apod.), ale i o situace, kdy jsou všechny posádky z dané lokality na výjezdu u jiných pacientů a zdravotnické operační středisko nemá koho okamžitě vyslat. Proto čeká, až se nějaká posádka uvolní, nebo musí situaci vyřešit vysláním posádky ze vzdálenějšího místa. I v České republice jsou, stejně jako v jiných zemích, vzdálená, neobydlená a těžko dostupná místa, do nichž posádky i při největší snaze nemohou stihnout přijet ze svých stanovišť do zákonem stanoveného limitu. Také může dojít k nedorozumění v komunikaci mezi operátorem zdravotnického operačního střediska a volajícím, takže vozidlo může být vysláno na špatnou adresu či na špatné místo události, ať už z viny operátora, nebo z viny volajícího. Jistě bych našel i další důvody, jako jsou defekt či porucha sanitního vozidla, nehoda vozidla záchranné služby, momentální náhlá zdravotní indispozice člena posádky apod., kdy ZZS do zákonem stanovených dvaceti minut zkrátka nepřijede.

Samozřejmě, že tyto důvody pacienta v ohrožení nebo jeho příbuzné a známé, kteří budou v místě události, zajímat nebudou. Mnoho z nich si bude stěžovat a nemálo z nich se možná bude chtít i soudit o finanční odškodné. Proč to nezkusit, když zákon hovoří jasně a porušen byl. Ani ustanovení o nenadálých dopravních či povětrnostních podmínkách či jiných případech hodných zvláštního zřetele jim tuto chuť nemusí vzít, protože důkazní břemeno bude na straně poskytovatele ZZS: jak moc byla mlha nebo náledí a zdali vůbec, apod. Protože mnoho let pracuji na letecké záchranné službě, dobře vím, jak to s mlhou či špatnou viditelností je a jak se situace může lišit po několika stech metrech nebo na jedné a druhé straně kopce. Jak bude ZZS za rok u soudu prokazovat, že zrovna na tom kterém úseku mlha skutečně byla, opravdu nevím.

Stížnost nebo žaloba ex post je ale ten civilizovanější příklad. Umím si totiž představit mnoho situací, kdy budou posádky, které bez odpočinku jedou z jednoho výjezdu na druhý, pacientem, jeho příbuznými, známými a někdy jen přihlížejícími napadány, kde že jsou? Jak to, že nepřijely do dvaceti minut? Mnoho takových konfliktů zcela jistě přeroste z verbálních do fyzických útoků. Přitom posádka může přijet na místo od převzetí výzvy v limitu, ale výzva mohla už předtím nějakou dobu čekat na přidělení posádce na operačním středisku, což posádka ani neví. Jsem tedy přesvědčen, že toto ustanovení nepřinese žádný bonus pacientům, ale že naopak znesnadní práci členům posádek zdravotnické záchranné služby, které vystaví nejednomu útoku, a poskytovatelům služby, které vystaví stížnostem a žalobám.

Bc. Drahomír Sigmund, prezident Komory záchranářů zdravotnických záchranných služeb ČR

 

• tisk
• předplatit si