Zpět na detail čísla

Číslo 12 / 2013

Nutričním terapeutům bych přála, aby byli bráni jako právoplatní členové ošetřovatelských týmů

Datum: 2. 12. 2013
Autor: Magda Hettnerová

Když se Jaroslava Pavlíčková jako absolventka základní školy rozhodovala, které povolání si zvolí, měla jasno. Chtěla být všeobecnou sestrou. „Vždycky jsem chtěla pomáhat nemocným, starat se o ně,“ říká. Přihlásila se proto na Střední zdravotnickou školu v Hradci Králové, kam v roce 1968 nastoupila. Osud s ní však měl jiné plány. Hned v prvním pololetí 1. ročníku se u ní objevila alergie na léky a na doporučení lékaře musela studium přerušit. Svého snu pracovat ve zdravotnictví se však nechtěla vzdát, a tak se vypravila do Prahy, kde se ve Výzkumném ústavu výživy seznámila s prací dietních sester. Stala se jednou z nich a dnes má kromě bohatých zkušeností z tohoto oboru na svém kontě i několik napsaných knih na téma výživa, působí jako lektorka a v červnu letošního roku získala od České asociace sester ocenění za rozvoj oboru.

Jaké byly vaše začátky v oboru dietní sestra?
Když jsem v roce 1968 nastupovala na Střední zdravotnickou školu v Hradci Králové, odkud jsem pak musela ze zdravotních důvodů odejít, už tenkrát pracovaly ve Výzkumném ústavu výživy dietní sestry na oddělení a byly brány jako platné členky celého lékařského a ošetřovatelského týmu. Pracovaly i na výzkumných úkolech, to se mi líbilo. Viděla jsem, že i jako dietní sestra se dostanu k nemocnému a budu se o něj starat v době nemoci, proto jsem se pro ten obor rozhodla.

Jak se od té doby změnil?
K mé nelibosti se obor dietních sester mění velmi pomalu. To, co jsem viděla ve Výzkumném ústavu výživy, bylo po dokončení studia jen sci-fi. Dietní sestry se na oddělení skoro nedostaly, pracovaly ve stravovacím provozu, pomáhaly v kuchyni a připravovaly jídelní lístky. To byla snad jediná naše odborná práce, jinak jsme byly brány jako takové lepší kuchařky. Teprve asi před dvaceti lety se začala karta obracet. VNC ONZ O na katedře dietních sester pracovala paní Felicitas Hlaváčková, která pořádala odborné kurzy pro dietní sestry. Začala jsem na tyto kurzy dojíždět a zjistila jsem, že se s naším oborem dá něco dělat. V 90. letech byl pořádán specializovaný dvouletý kurz Poruchy výživy a výměny látek. Absolvovala jsem jej, praxi jsem vykonávala na metabolickém oddělení ve FN Hradec Králové u pana profesora Zdeňka Zadáka. Tam mi tenkrát přišla nabídka, jestli bych nechtěla pracovat na oddělení a zda bych byla schopná ohlídat nemocné s poruchami výživy a zaměřit se na enterální výživu. Byla to pro mne výzva, kterou jsem bez rozmýšlení přijala. Jako první dietní sestra jsem začala pracovat na oddělení a starala jsem se o nemocné v kritickém stavu a o nemocné s poruchami výživy.

Jaroslava Pavlíčková

V čem dnes vidíte největší slabiny vašeho oboru?
V mnohých nemocnicích si management stále ještě nechce uvědomit, že pokud nebude nemocný správně živen, nebude jeho léčba úspěšná. Nejde jen o umělou výživu, ale o normální fyziologický příjem, při kterém potřebuje nemocný dostatečné množství kvalitní stravy.

Dietní sestry nebyly dlouho brány ani za platné členky ošetřovatelských týmů, platí to i dnes?
Je dlouholetou pravdou, že nutriční terapeuti jsou na okraji nelékařských profesí. Záleží ale na každém z nás, jak se umíme prosadit, jak zdůvodníme své návrhy a přesvědčíme ostatní, že svému oboru rozumíme a můžeme být svými vědomostmi nápomocni nemocným i celému ošetřovatelskému týmu.

Jak byl měla vypadat ideální spolupráce mezi nutričním terapeutem a zbytkem ošetřovatelského týmu?
V mé představě je ideální spolupráce taková, kdy je nutriční terapeut začleněn do ošetřovatelského týmu, účastní se vizit, může vést specializované poradny, může pracovat jako nutriční terapeut při přípravě umělých výživ a bude mít spoluúčast na výzkumu. Bude mít možnost spolupracovat s lékaři při výživě nemocných a bude mít právoplatný hlas v oboru nutrice nemocných.

Vyplnilo se už něco z toho?
Dnes se konečně dostáváme k lepšímu. Pracujeme na odděleních, ve velkých nemocnicích to bývá již pravidlem, pracujeme na výzkumných úkolech, v poradnách a specializovaných pracovištích.

Změnili se nějak pacienti?
Pacienti jsou stále stejní – vystresovaní, bojácní, nemocní a v mnoha případech také podvyživení. Co se snad změnilo, je to, že mladá a střední generace se živí trochu jiným způsobem než generace seniorů. I v těchto případech musíme brát zřetel na jejich výživu a při přípravě stravy jim vyjít vstříc.

Působíte mimo jiné i jako lektorka v NCONZO. Jaké obory vyučujete?
V NCONZO vyučuji již několik let, a to nejen obor nutriční terapeut, ale přednáším i v lékařských kurzech. Má sdělení jsou o spolupráci lékařů a nutričních terapeutů, možnostech využití nutričních terapeutů na oddělení, výživě v kritických stavech a umělé výživě a dietetice při různých onemocněních.

Kromě toho jste také autorkou řady knih. Chystáte momentálně nějakou další?
S doc. Kohoutem jsme před několika lety začali psát knihy pro nemocné. Začínali jsme a nevěděli jsme, jestli se knihy ujmou a zaujmou. První kniha byla o celiakii a měla obrovský ohlas. Tak jsme začali psát knihy o výživě při různých onemocněních. Poslední knihu jsem psala pro společnost Nutricia a týkala se nemocných dětí. Byla přeložena i do slovenštiny, z čehož jsem měla velkou radost. Žádnou další momentálně nechystám.

Proč jste vstoupila do ČAS a co pro vás cena za rozvoj oboru znamená?
Do ČAS jsem vstoupila v roce 1992, protože jsem chtěla být členkou nějaké odborné společnosti. Jako členka ČAS se mohu účastnit různých odborných seminářů, školení a kongresů, a to nejen v mém oboru, což mi přináší další vzdělání a možnosti rozvíjení oboru nutriční terapeut. Mnoho let jsem byla předsedkyní sekce nutričních terapeutů a se svými kolegyněmi jsem se snažila, aby se naše profese pohnula dopředu. A co pro mě znamenalo ocenění ČAS ? Byla jsem velmi překvapena a děkuji svým kolegyním, že mě na toto ocenění navrhly. Byl to pro mne opravdu veliký okamžik, protože jsem si nikdy nemyslela, že bych dělala něco mimořádného. Jsem ráda, že jsem se ho dožila ve zdraví a v pracovním procesu. Dělám zkrátka své povolání, jak nejlépe umím. Jsem ráda, že jsem byla vybrána komisí ČAS k tomuto ocenění, a myslím, že se blýská na lepší časy a naše profese bude jako jiné nelékařské obory uznávanou a potřebnou.

Čeho byste chtěla ještě ve svém profesním životě dosáhnout?
Myslím, že jsem dosáhla všeho, co jsem chtěla. Mohu pracovat s nemocnými, spolupracuji s lékaři, s prof. Zadákem jsem spolupracovala na výzkumných záměrech, předávám své dlouholeté zkušenosti mladším kolegyním. Co bych však přála mladým nutričním terapeutům, je, aby mohli pracovat jako já. Aby jim byla dána možnost konzultací s lékaři a byli bráni jako právoplatní členové ošetřovatelského týmu. Zdravotnické povolání je totiž opravdu posláním, jen si to někteří z nás neuvědomují.

Magda Hettnerová, redakce Florence


k věci
→ Kdo je Jaroslava Pavlíčková

Na SZŠ ve Školské ulici v Praze vystudovala obor dietní sestra a po maturitě v roce 1972 nastoupila do léčebny TRN v Pleši. O rok později odešla do FN Hradec Králové, kde pracovala na Oddělení léčebné výživy a stravování jako dietní sestra ve dvousměnném provozu. V roce 1990 dostala nabídku od prof. Z. Zadáka pracovat s nemocnými a věnovat se umělé výživě. Nastoupila tedy na Kliniku gerontologickou a metabolickou, kde pracuje už 22 let. Řadu let již působí jako lektorka NCONZO, lektorka farmaceutických firem a je spoluautorkou několika knih pro nemocné a kuchařek pro zdravé i nemocné. V ČAS působí od roku 1992, patnáct let byla předsedkyní Sekce nutričních terapeutů. V červnu letošního roku získala cenu ČAS za rozvoj oboru. Je vdaná, má dva syny a tři vnučky.

 
  • tisk
  • předplatit si