COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 5 / 2013

Jde nám o film. Politiku u majora Zemana neřešíme

Datum: 6. 5. 2013
Autor: Magda Hettnerová

Ten den byl otec divně tichý, zádumčivý, uzavřený do sebe a divně se kýval... Komu by neutkvěl v paměti hororový příběh o muži, který zavraždí svou manželku, pořeže syna, hodí ho do studně, zapálí dům a pak do studně za synem sám skočí?

Příběh je o to hororovější, že se skutečně stal. 26. díl seriálu 30 případů majora Zemana s názvem Studna si pamatuje snad každý, kdo jej viděl. A ačkoli má tento propagandistický normalizační seriál mnoho odpůrců, má i mnoho obdivova­telů, kteří se vydávají buď po stopách skutečných událostí, anebo jen do míst, kde seriál vznikal. Jedním z nich je i šestatřicetiletý Ondřej Burian, který pracuje jako zdravotní sestra v Nemocni­ci Na Homolce a kterého obdiv k tomuto seriálu přivedl až na post předsedy Fanklubu majora Zemana.

Jak jste se k tomuto koníčku dostal?

Vždycky jsem měl rád detektivky a filmy s kriminální zápletkou. Z dob socialis­mu si seriál 30 případů majora Zema­na nepamatuju, takže jsem ho začal vnímat až v roce 1998, kdy jej po dlouhé době opět dávala Česká televize. Zají­mat jsem se o něj však začal až v roce 2004, kdy ho znovu uvedla TV Prima. Tenkrát jsem začal na internetu shánět informace a dostal jsem se k jednomu diskuznímu fóru, na kterém se vždy po odvysílání nového dílu rozjela čilá diskuze.

A to vás přivedlo až k fanklubu?

V podstatě ano. Na jaře roku 2004 jsem si řekl, že by bylo fajn poznat ostatní de­batující z toho internetového diskuzního fóra osobně, a tak jsem je pozval do hospody, kde jsme pak o seriálu debatovali. A to byl začátek našeho fanklubu.

Kolik členů dnes máte?

Těch stálých, s nimiž se každý měsíc scházíme a pořádáme různé výlety, je asi dvacet až třicet, těch, co jsou registrovaní na našem fóru, na našich webových stránkách a čas od času něčím přispějí, je asi tři sta. 

Máte mezi sebou nějaké poznávací znamení?

Všichni stálí členové mají průkazku člena Fanklubu majora Zemana a po­dle originálu jsme si nechali vyrobit i odznak tehdejší kriminální policie. Ty rozdáváme i hercům z tohoto seriálu, s nimiž se scházíme.

S predstavitelem seriálového majora Zemana, hercem Vladimírem Brabcem, se Ondřej Burian setkal díky fanklubu už několikrát.

Co vlastně váš fanklub dělá?

Naším zájmem je shánět všechny možné informace o seriálu, setkávat se s herci, kteří v něm hráli, a povídat si s nimi o tom, jak probíhalo natáčení, a podobně. Hledáme třeba i nedostatky, jakých se dopustil filmový štáb. Také jezdíme na místa, kde se točilo, fotíme je a porovnáváme, jak vypadala předtím a jak vypadají dnes. Neváháme jet třeba i na Slovensko, do Německa a někteří z nás se chystají dokonce i na Kubu, kde se také točilo. Provozujeme i webové stránky s diskuzním fórem, kde všechny informace zveřejňujeme. Ohlasy na naši činnost jsou časté, protože fanoušků seriálu je velmi mnoho.

S kým vším jste se už potkali?

Začalo to režisérem panem Jiřím Sequensem, kterého jsem shodou okol­ností potkal v Nemocnici Na Homolce. Představil jsem se mu tenkrát, řekl jsem mu, kdo jsem a jestli by nám třeba ne­chtěl někdy o seriálu a o tom, jak vznikal, povědět. Byl rád, protože po revolu­ci neměl moc šancí se k seriálu vyjádřit. Byl to velice milý a otevřený člověk a jak sám říkal, byli jsme jeho druhá rodina. Často nás zval k sobě domů do domku v Bubenči, vyprávěl nám a dokonce nám ukázal i svou pracovnu, kde všechny jeho filmy vznikaly. Díky němu jsme získali i mnoho kontaktů na herce, které jsme pak oslovili. Setkali jsme se už několikrát s představitelem hlavní role panem Vladimírem Brabcem, dále pak nap říklad s Rudolfem Jelínkem, unikátem byla paní Regina Rázlová, s Radoslavem Brzobohatým, Jaroslavou Obermaierovou, Ivanou Andrlovou, Hanou Talpovou, Jiřím Tomsou, Janem Pohanem a dalšími.

Jak reagují herci na vaše pozvání? Přeci jen někteří se za své účinkování v tomto normalizačním seriálu stydí.

Většina námi oslovených lidí s radostí přišla a vyprávěla o natáčení. Berou to tak, že jsou herci a jejich úkolem bylo to zahrát. Ale ano, jsou i takoví, kteří se za to stydí, jako třeba pan Lábus. Větši­nou ale pozvání přijmou a jsou rádi, že se třeba setkají i se svými hereckými kolegy, se kterými se dlouho neviděli. To byl třeba případ paní Obermaierové s Vladimírem Brabcem nebo paní Andrlové s panem Jelínkem. 

Hrobka, která si „zahrála“ v 26. díle seriálu 30 případu majora Zemana Studna. Nahoře, jak vypadala ve filmu a dole, jak vypadá ve skutečnosti. Fotku pořídli členové Fanklubu majora Zemana, kteří se u hrobky také vyfotili.

Seriál 30 případů majora Zemana však není jen detektivní. Nese v sobě pachuť propagandy a tomu se nelze vyhnout. Jak vnímáte tohle?

My tu politickou stránku věci neřešíme. To není náš primární cíl. Samozřejmě víme, že tam nebylo všechno v pořád­ku, že některé ty věci jsou zmanipu­lované tak, aby byly poplatné době. Ten seriál byl natočený na objednávku ministerstva vnitra k výročí 30 let od založení SNB, ale také to byl v té době jeden z nejrozsáhlejších filmových počinů. Třicet celovečerních filmů, ve kterých hrála převážná většina tehdej­ších herců. My všichni jsme především fandové do československé kinema­tografie od 60. do 90. let 20. století, takže nás zajímá hlavně ten film a věci s tím související. Rád bych zdůraznil, že naše fandovství neznamená podporu režimu, který byl v té době u moci, nejsme prostě žádná komunistická buňka, jak by si někdo případně mohl myslet.

Který díl máte vy osobně nejraději?

Je to těžké vybrat, ale já osobně mám asi nejraději 15. díl Kvadratura ženy, ve kterém policisté řeší vraždu ženy, jejíž tělo někdo rozčtvrtil a poslal v kufrech po Vltavě. Tento díl je čistě kriminalistic-ký a má ohromnou atmosféru. 

Máte i nějaké rekvizity ze seriálu?

Já třeba vlastním uniformu, jakou měl major Zeman. Máme také například mě­děnou destičku, která si zahrála v díle Mědirytina, na níž jsou z jedné strany jména nájemníků, protože sloužila jako jmenovka, a na druhé je vyrytá před­loha potravinových lístků, podle níž je zloději padělali. Máme také unikátní archiv pana režiséra Sequense, který nám jej poskytl, několik scénářů k ně­kterým dílům a fotoalba černobílých fotek k jednotlivým dílům včetně fotek z natáčení.

Nechystáte nějakou výstavu těchto věcí?

To nás zatím nenapadlo a nejspíš ne, protože to obnáší spoustu práce a času a vzhledem k tomu, že všichni pracu­jeme, neměl by to kdo dělat. Navázali jsme ale kontakt například s Muzeem policie v Praze, takže i odtamtud máme nějaké materiály.

Co máte v plánu do budoucna jako fanklub?

Naší prioritou jsou hlavně ty výlety. Teď na jaře pořádáme již několikátý ročník velkého jarního putování, během které­ho objíždíme jednotlivá natáčecí místa v republice, a na podzim zase podzim­ní procházku, při které chodíme po místech natáčení v Praze. Před lety jsmeudělali takovou velkou akci - nonstop promítání všech dílů majora Zemana, kdy jsme začali v sobotu ráno a skončili až v neděli večer. Nic podobného ale v nejbližší době nechystáme. V čem se však chystáme pokračovat, je akce Herci na střelnici. To se nám podařilo navázat kontakt s jednou střelnicí za Kladnem, kde nám slíbili, že když přivedeme některého z herců z tohoto seriálu, že nás všechny nechají zastřílet si ze sou­časných i historických zbraní. To jsme absolvovali nedávno právě s Vladimírem Brabcem. Dále se snažíme získat na sraz někoho z herců, které jsme ještě neoslo­vili. Je to ale náročná práce, zvláště pokud jde o herce, kteří v současnosti ještě pracují.

A co máte v plánu vy osobně?

Co se týče mé práce, nehodlám nic měnit. Pracuji jako všeobecná sestra - specialistka na JIP neurochirurgie, in­tenzivní péče v Nemocnici Na Homolce, a jsem tam spokojený. Práce mě baví, kolektiv je příjemný a práce na směny mi vyhovuje, protože máme dvouletého syna, takže se můžeme v jeho hlídání s partnerkou střídat. Neumím si před­stavit, že bych pracoval od pondělí do pátku od osmi do tří. Jsem za směnný provoz rád.

Ondřej Burian v uniformě, jakou v seriálu nosil major Zeman, se svou partnerkou.
Scéna z 20. dílu s názvem Modrá světla na místě natáčení, jak si ji zahráli členové fanklubu.

Proč jste si vybral právě Nemocnici Na Homolce? 

Když jsem studoval střední zdravotnic­kou školu, byl jsem tu na měsíc na bri­gádě jako sanitář. Už tehdy mi učarovalo moderní a technické vybavení, které Homolka jako bývalý SANOPZ měla a které tehdy ostatní pražské nemocnice mít ani nemohly. Takže když jsem se po vojně rozhodoval, co dělat, řekl jsem si, že pokud mám pracovat ve zdravot­nictví, tak jedině tady. Přihlásil jsem se a vzali mě na neurochirurgii. Původně jsem pracoval jako sestra na standard­ním oddělení a po dvou měsících jsem přešel na semiintenzivní péči, kde ale ještě nebyla ventilovaná lůžka, a v roce 2001 jsem přešel na intenzivní péči, kde mi nabídli místo.

Proč jste se rozhodl stát zdravotní sestrou?

Můj strýc pracoval v Centru pro léčbu bolesti ve FN Motol jako fyzioterapeut, takže měl ke zdravotnictví blízko. A jeho rodiče, resp. můj dědeček tehdy prohlásil, že bych mohl vystudovat také zdravotní školu a pak si udělat nástav­bové studium rehabilitace. Tak jsem s tím souhlasil.

Jak na to reagovali vaši spolužáci?

Asi to bylo úsměvné. Od nás ze základní školy se na zdrávku hlásily ještě další tři holky. Ale jinak, pokud si dobře vzpo­mínám, to nikdo moc neřešil. Přeci jen jsme byli ještě děti. 

A co vy? Jak jste se cítil ve škole plné děvčat?

Dodnes si pamatuju první den, kdy jsem vešel do třídy, která byla plná holek. Sednul jsem si do první lavice, upřeně jsem koukal před sebe a říkal si: Probo­ha, co tady dělám? Naštěstí pak přišel ještě jeden kluk, tak jsme se skamará­dili a do konce studia jsme seděli spolu v lavici. Jediní dva kluci na celé škole.

Dnes už ale nejsou zdravotní sestry - muži takovou raritou, ne?

Ano, mám dojem, že jich přibývá. Jen u nás na oddělení jsme čtyři a vím, že v nemocnici jsou na jiných odděleních také. V roce 1996, kdy jsem do nemoc­nice nastupoval, to ale asi tak časté nebylo. Vzpomínám si na jednu úsměv­nou věc, kdy jsem na své identifikační kartičce měl hodně dlouho uveden název svého pracovního zařazení jako zdravotní sestra - muž.

Jak na vás reagují pacienti a kolegyně?

Co se týče kolegyň, tak myslím, že jsou rády, že tam muži jsou. Ony se pak trochu krotí, takže se třeba nepomlouvají tolik, jako by to dělaly, kdyby to byl čistě ženský kolektiv. A co se týče pacientů, takse mnou nemají problém. Snad nikdy jsem se nesetkal s tím, že by mě někdo odmítl a chtěl sestřičku.

Jak vás oslovují?

Pokud jsou při vědomí a komunikují, takse mě zpravidla zeptají, jak mi mají říkat. Většinou to skončí u toho, že mi říkají jménem: Ondřeji, mohl byste prosím... Takové to „pane sestro" nebo „pane bratře" zazní spíš jen z legrace.

Co se týče práce, liší se ta vaše nějak od té, kterou vykonávají ženy?

Určitě co se týče fyzické síly, tak na to volají zpravidla nás muže, pokud nejsou při ruce sanitáři. Také při zvládání agresivních pacientů je lepší, když tam jsme my, no a vneposlednířadě je to práce s technikou. Muži spíš rozumějí přístrojům, takže kolegyně si nás volají, když se něco rozbije nebo když potřebu­jí něco vysvětlit. To nám jde lip a na to dbáme asi víc než na perfektně ustlané postele.



k věci

- Kdo je Ondřej Burian

Pochází z Prahy-Zbraslavi. Po ukončení Střední zdravotnické školy v Duškově ulici v roce 1995 nastoupil na vojnu. Po roční vojně se ucházel o práci v pražské Nemocnici Na Homolce, kde dostal místo jako sestra u lůžka na Neurochi-rurgickém oddělení. Od roku 2001 tu pracuje na JIP, absolvoval i pomaturitní specializační studium ARIP. V roce 2004 založil spolu s dalšími příznivci seriálu 30 případů majora Zemana Fanklub majora Zemana, jehož je před­sedou. Členové fanklubu se nejprve scházeli v restauraci U majora Zemana v Krakovské ulici v centru Prahy, dnes však klub nemá svou pevnou základnu. Členové klubu, jehož posláním je zís­kávat informace o seriálu, se setkávají s herci, navštěvují místa, kde se seriál točil, získávají rekvizity z filmů a pořá­dají srazy a setkání. O tom, jak velkým příznivcem tohoto seriálu Ondřej Bu­rian je, svědčí například to, že dokáže z hlavy vyjmenovat názvy všech třiceti dílů za méně než 25 vteřin. Je svobodný, s partnerkou má syna Dominika.

 
  • tisk
  • předplatit si